25 Cdo 2908/2024

25 Cdo 2908/2024-565

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: R. K., zastoupený JUDr. Martinou Hojdn Čejkovou, advokátkou se sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Střešovických hřišť 621/15, Praha 6, o 1.010.056 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 286/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 11 Co 92/2024-538, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 14.810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Antonína Mokrého.

(výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III), mezi žalobcem a státem (výrok IV) a mezi žalovanou a státem (výrok V) a uložil žalované povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok VI). Rozhodl tak o části žaloby, jíž se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 10. 4. 2015 do 31. 12. 2017. O nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti za období od 30. 10. 2014 do 9. 4. 2015 bylo pravomocně rozhodnuto (poté, co první rozhodnutí ve věci bylo odvolacím soudem zrušeno) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29.

9. 2020, č. j. 28 C 286/2016-273, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 Co 75/2021-310, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3830/2022, a to tak, že žaloba byla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 75/2021-310 však byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně č. j. 28 C 286/2016-273, ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, takže tento nárok je nadále předmětem tohoto řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že D. D., jehož vozidlo bylo v době nehody pojištěno z titulu odpovědnosti za škodu u žalované, se 25. 11. 2012 při řízení motorového vozidla dostatečně nevěnoval dopravní situaci a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem. V místě, kde byla nejvyšší povolená rychlost 70 km/hod., jel rychlostí 109 km/hod. Při projíždění křižovatkou se střetl s osobním vozidlem řízeným žalobcem, který utrpěl mnohočetná zranění. Soud prvního stupně měl k dispozici tři znalecké posudky z oboru dopravy, které popisovaly průběh nehody v zásadě podobně.

Znalci Ing. Libor Kopal a Ing. Zdeněk Mrázek, Ph.D., akcentovali vysokou rychlost D. D., Ing. Zdeněk Bačkovský zase to, že žalobce neměl do křižovatky vůbec vjíždět, když zprava jela vozidla, která odbočovala doleva a žalobce jim měl dávat přednost. Z posudku Ing. Bačkovského pak vyplynulo, že hlavní příčinou nehody bylo vjetí vozidla žalobce do levého jízdního pruhu a následné zastavení. Zakrytí vozidla žalobce vozidlem, které kolem něj odbočovalo, zapříčinilo nulovou reakci D. D. a jeho vysoká rychlost vedla ke vzniku vážných následků.

Žalobce pracoval jako programátor, jeho pracovní poměr byl ukončen dohodou ze dne 13. 4. 2015, neboť podle lékařského posudku nebyl dlouhodobě způsobilý k výkonu práce z důvodu následků dopravní nehody. Naposled žalobce vykonával práci v říjnu 2014. Od 11. 4. 2015 mu byl přiznán invalidní důchod v České republice a Slovenské republice. Z několika znaleckých posudků v oboru zdravotnictví soud prvního stupně zjistil, že žalobci zůstala v rozhodném období zachována pracovní schopnost v rozsahu 40 % a že je schopen vykonávat práci na úrovni absolventa střední školy.

Po právní stránce posoudil věc podle § 3028 odst. 3 o. z., § 427 odst. 1, § 431, § 441, § 445 a § 447 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 věty první zákona č.

168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, a § 352, § 354 odst. 1, § 355 a § 356 odst. 1 a 2 zákona č. 226/2006 Sb., zákoníku práce. Dospěl k závěru, že žalobci vznikl přímý nárok na náhradu za ztrátu na výdělku proti žalované jako pojistiteli D. D. Jde-li o podíl obou účastníků nehody na jejím způsobení, uvedl soud prvního stupně, že je dán u obou z 50 %. D. D. výrazně překročil nejvyšší povolenou rychlost, žalobce vjel do křižovatky z vedlejší komunikace způsobem, jímž vytvořil překážku pro vozidla přijíždějící z obou stran po hlavní komunikaci.

Žalobce neměl do křižovatky vůbec vjíždět, jestliže jí s ohledem na vozidla přijíždějící zprava nemohl projet. Rozhodným obdobím pro stanovení hrubého průměrného výdělku je v daném případě první čtvrtletí roku 2015. Od vypočtených částek odečetl soud příslušné částky invalidního důchodu pobíraného žalobcem v České republice i Slovenské republice. Po zohlednění zachované pracovní schopnosti v rozsahu 40 % (přičemž počítal s průměrnou mzdou v České republice), spoluzpůsobení si škody samotným žalobcem v rozsahu 50 % a částek, které žalovaná již dříve žalobci vyplatila, soud prvního stupně žalobci přiznal částku, jež je patrná z výroku I jeho rozsudku, a ve zbytku žalobu zamítl.

2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 11 Co 92/2024-538, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II, III, V a VI a výrok IV změnil tak, že je žalobce povinen zaplatit státu náklady řízení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ohledně míry účasti žalobce na dopravní nehodě poukázal odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž skutečnost, zda některý z provozovatelů při střetu dvou nebo více provozů škodu zavinil porušením právní povinnosti, není sama o sobě rozhodující a může být při posuzování právního vztahu a obsahu i rozsahu závazku hodnocena jen v souvislosti s hodnocením všech faktorů objektivní povahy.

Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize. V daném případě se jedná o komplikovanou křižovatku a posuzovaný případ nelze srovnat s dopravní situací dvou vozidel, z nichž jedno jede (byť nepřiměřenou rychlostí) po hlavní silnici a druhé po vedlejší silnici a poruší pravidla silničního provozu nedáním přednosti v jízdě.

S ohledem na to se odvolací soud stejně jako soud prvního stupně ztotožnil s názorem znalce Ing. Bačkovského, že žalobce neměl do takové křižovatky s několika pruhy vjíždět, neboť právě to bylo hlavní příčinou dopravní nehody. Znalec rovněž vyvrátil přesvědčení žalobce, že si počínal opatrně. D. D. bezprecedentně překročil maximální povolenou rychlost a choval se protiprávně, nicméně žalobce porušil pravidla silničního provozu tím, že nedal přednost v jízdě a vytvořil překážku pro další vozidla, která ho musela objíždět.

Na tom nic nemůže změnit ani tzv.

princip omezené důvěry v dopravě, když navíc žalobcem citovaná rozhodnutí byla vydána v trestních kauzách a za jiných skutkových okolností. Odvolací soud dále zdůraznil, že rozhodným obdobím pro stanovení výše ušlého výdělku není kvartál předcházející nehodě, jak se domnívá žalobce. Poškozením se podle ustálené soudní praxe nemíní samotný úraz, ale až nepříznivý dopad změny pracovní způsobilosti do majetkové sféry poškozeného, tedy teprve ztráta, popřípadě snížení, výdělku žalobce. Žalobce byl po nehodě v pracovní neschopnosti do 31.

10. 2013, následně nastoupil k původnímu zaměstnavateli a pobíral shodnou hrubou mzdu jako v období před nehodou. Škoda tedy žalobci vznikla okamžikem snížení příjmu ze zaměstnání v souvislosti s přiznáním invalidního důchodu, a průměrným výdělkem rozhodným pro stanovení výše náhrady, je tedy výdělek, jehož žalobce dosahoval v 1. kvartálu 2015. Žalobce dále netvrdil žádné konkrétní důvody, pro které by vůbec nemohl pracovat, takže závěr ohledně 40% krácení, vycházející ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, je přiléhavý.

Žalobce již nebyl schopen vykonávat profesi programátora, ale za určitých okolností by se mohl věnovat zaměstnání, které by bylo alespoň průměrné.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost dovolání je podle názoru žalobce dána nesprávným právním posouzením věci, které tkví v nesprávném posouzení otázky „podílu zavinění žalobce na předmětné dopravní nehodě“ a ve způsobu výpočtu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a svá skutková tvrzení. Zpochybnil závěr soudů spočívající v tom, že míra jeho zavinění na dopravní nehodě je 50 %, zejména s ohledem na značné překročení maximální povolené rychlosti ze strany D.

D. a to, že žalobce splnil svou povinnost dát přednost v jízdě. V jeho případě by se mohlo jednat maximálně o „špatné najetí při dávání přednosti v jízdě“, takže neporušil dopravní předpisy ani úmyslně, ani z nedbalosti. Dovolatel odkázal na znalecký posudek Ing. Kopala a dovodil z něj, že dal přednost v jízdě všem vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci, které v daný okamžik spatřil. Polemizoval se závěry znalce Ing. Bačkovského, že v okamžiku, kdy stál na křižovatce, viděl vozidlo D. D. Zdůraznil závěry znalců Ing.

Kopala a Ing. Mrázka, že k nehodě by nedošlo, pokud by vozidlo D. D. nepřekročilo nejvyšší povolenou rychlost, a naopak se vymezil proti závěru odvolacího soudu, že v případě nepřekročení nejvyšší povolené rychlosti by nehoda byla pro žalobce fatální, neboť by došlo k nárazu do středového sloupku. Dovolatel dále připomněl tzv. princip omezené důvěry v dopravě a odkázal v tomto směru na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, či ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014.

Dále dovolatel prezentoval své přesvědčení, že rozhodným obdobím pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je v jeho případě 3. čtvrtletí 2012, neboť škoda ve formě ztráty na výdělku mu vznikla okamžitě v důsledku dopravní nehody, kdy přišel o pohyblivou složku mzdy a příspěvky penzijního připojištění. Žalobce je přesvědčen, že pokud by se nesnažil vrátit se po nehodě do pracovního procesu, soudy by ani neuvažovaly o jiném rozhodném období, než o 3. čtvrtletí 2012.

Žalobce dále namítl, že trvalé následky, jimiž po nehodě trpí, jsou natolik závažné, že není schopen vykonávat „jakékoliv plnohodnotné práce“, ale pouze příležitostné a necelodenní brigády, jimiž si může vydělat 75 % minimální mzdy. Rozporoval též závěr odvolacího soudu, že neuvedl konkrétní důvody, pro něž by nemohl vykonávat alespoň průměrné zaměstnání, neboť opakovaně uváděl zdravotní problémy, jimiž po nehodě trpí. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby je změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné. Žalobce neuvedl, že již jednou v této věci podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Odvolací soud se s otázkou spoluzpůsobení si škody žalobcem adekvátně vypořádal. Ohledně pohyblivé složky mzdy a příspěvků penzijního připojištění nejsou v dovolání uvedeny žádné důvody, pro něž o ně měl žalobce přijít. Žalovaná zpochybnila, že by součástí náhrady ztráty na výdělku měly být příspěvky penzijního připojištění, a upozornila, že žalobce svá tvrzení v naznačeném směru neprokázal. V řízení nebylo ani prokázáno, že by pohyblivá složka mzdy žalobce představovala nárokovou složku jeho mzdy. I s ohledem na to, jak žalobce vystupoval na jednáních soudu, nepovažuje žalovaná za nepřiměřený závěr soudů, že je schopen si vydělat částku odpovídající 40 % průměrné mzdy v celém hospodářství. Žalovaná konečně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

6. Dovolací soud předně podotýká, že dovolání žalobce se v podstatných částech obsahově shoduje s jeho odvoláním, a ačkoliv dovolatel uvádí, že přípustnost dovolání spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nepředkládá s výjimkou dvou rozhodnutí v trestních věcech žádnou judikaturu, s níž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. Dovolací soud nepřikročil k odmítnutí dovolání pro vady pouze z toho důvodu, že z jeho

7. Zákonná formulace „účast na způsobení vzniklé škody“ svědčí o tom, že skutečnost, zda některý z provozovatelů při střetu dvou nebo více provozů škodu zavinil porušením právní povinnosti, není sama o sobě rozhodující a může být při posuzování právního vztahu a obsahu i rozsahu závazku hodnocena jen v souvislosti s hodnocením všech faktorů objektivní povahy. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě tak vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů) či řidiče, pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý následek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní, tak objektivní povahy (srov. zejména stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1972, sp. zn. Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Praxe Nejvyššího soudu tedy pojem účasti na způsobení vzniklé škody interpretuje nejen jako zaviněné protiprávní jednání provozovatele, ale i jakékoliv okolnosti objektivní povahy, které je mu možné přičíst. Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 553/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 584/2018). Z právě uvedených závěrů vycházel též odvolací soud (viz bod 13 odůvodnění jeho rozsudku).

8. Dále platí, že řešení otázky předpokladu odpovědnosti za škodu, jež se zde koncentruje do závěru o míře účasti účastníků na dopravní nehodě, musí být založeno na skutkovém zjištění o průběhu dopravní nehody, které nemůže být dovoláním zpochybněno, neboť jde o skutkový závěr, zatímco způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobce nesouhlasí z velké části s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a sám hodnotí, jak která okolnost na jeho straně a na straně D. D. přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, tedy brojí proti správnosti závěrů odvolacího soudu o míře účasti D. D. a své osoby na vzniklé škodě. Těmito námitkami dovolatel ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu z hlediska skutkových zjištění, a nikoliv právního posouzení.

9. Při přezkoumávání právního posouzení je nutno vyjít ze skutkového závěru odvolacího soudu, že zatímco D. D., jedoucí po hlavní komunikaci, zásadním způsobem překročil nejvyšší povolenou rychlost, žalobce, který vjel do křižovatky z vedlejší komunikace, nedal přednost a vytvořil překážku pro další vozidla, jež jej musela objíždět přes vyšrafovaný prostor křižovatky (viz bod 41 rozsudku soudu prvního stupně), takže jejich odbočovací manévr byl složitější a časově náročnější. Zakrytí vozidla žalobce vozidlem, které kolem něj odbočovalo doleva, bylo příčinou nulové reakce D.

D., jenž vůbec nebrzdil, a vysoká rychlost jeho vozidla byla příčinou vzniku vážných následků nehody. Jak výstižně zdůraznil soud prvního stupně, z § 22 odst. 3 věty první zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, vyplývá, že žalobce neměl do křižovatky vůbec vjíždět, jestliže s ohledem na vozidla přijíždějící zprava po hlavní komunikaci nemohl křižovatkou projet (viz bod 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Způsob jízdy zakládající porušení pravidel silničního provozu oběma účastníky byl tedy příčinou, bez níž by újma žalobci nevznikla.

Jestliže na tomto základě odvolací soud dovodil zhruba srovnatelné zaviněné protiprávní jednání žalobce i D. D. jako provozovatelů motorových vozidel, nevybočil z rámce rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a posoudil míru účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů podle § 431 obč. zák. způsobem přiměřeným, řádně odůvodněným a souladným s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V tomto směru není případná ani námitka dovolatele, že on sám se dopustil pouze mírného porušení dopravních předpisů, neboť i s ohledem na to, co bylo uvedeno pod bodem 7 tohoto usnesení, nelze při stanovení míry spoluzavinění jednotlivých účastníků nehody pouze mechanicky porovnat, jaké sankce hrozí za to které zaviněné jednání nebo opomenutí, ale je naopak třeba vzít v úvahu všechny rozhodné skutečnosti.

Žalobce zdůrazňuje, že ke kolizi by nedošlo, pokud by D. D. nejel nepřiměřeně rychle, ale totéž lze říci o počínání žalobce – pokud by do křižovatky v rozporu s předpisy nenajel, k nehodě by rovněž nedošlo.

10. Dále je třeba uvést, že žalobce zakládá část dovolacích důvodů (jejichž vymezením je dovolací soud vázán – srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) na námitce, že soudy obou stupňů nesprávně pracovaly se znaleckým posudkem, nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, což vedlo k chybnému právnímu závěru o podílu žalobce na vzniku škody. Podrobný rozbor dílčích závěrů znaleckých posudků a výtky odvolacímu soudu, že je hodnotil nesprávně, nepředstavují ovšem uplatnění způsobilého dovolacího důvodu, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k přezkumu právních otázek, nikoliv skutkových zjištění, na nichž soudy založily své právní závěry (srov. § 241a odst. 1 o.

s. ř. a z judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nad rámec právě uvedeného dovolací soud podotýká, že žalobce ve svém dovolání izolovaně cituje jednotlivé závěry znaleckých posudků a staví na nich odlišné skutkové závěry, než jaké učinil odvolací soud, přičemž se jedná o závěry hovořící v jeho prospěch, avšak pomíjí závěry, které vyznívají opačně. Je však přirozené, že pokud soud v rámci tohoto řízení pracoval se třemi znaleckými posudky z oboru dopravy, znalci se na všech otázkách nemusí shodnout, a je pak úkolem soudu, aby z posudků vyvodil patřičné skutkové závěry a s rozpory mezi znaleckými posudky se vypořádal.

Žalobce například ze znaleckého posudku Ing. Kopala vyvodil, že dal přednost všem vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci, ale již pominul, že podle uvedeného znalce pravděpodobně mohl během stání v křižovatce opakovanou kontrolou stavu provozu vlevo vozidlo D. D. spatřit ještě předtím, než mu výhled zakrylo neznámé odbočující vozidlo, a mohl tedy nehodě zabránit či zmírnit její následky, stejně jako není pravda, že nemohl vidět vozidla přijíždějící zprava.

11. Dovolateli lze přisvědčit, že zaviněné porušení právní povinnosti je nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je předpoklad, že se účastník silničního provozu může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15). Podle tohoto principu nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.

8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008, publikovaný pod č. 1707/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Uvedený princip však nelze aplikovat izolovaně. Dovolatel podle znalců Ing. Bačkovského a Ing. Kopala musel vidět vozidla, která přijížděla zprava po hlavní komunikaci, a přesto vjel do složité křižovatky o několika pruzích způsobem, kterým tato vozidla omezil v jízdě. Za takových okolností se uvedeného principu může dovolávat jen stěží, neboť vjel do křižovatky v okamžiku, kdy měl dávat přednost vozidlům přijíždějícím zprava, na čemž vysoká rychlost vozidla D.

D. nic nemění. Uvedený princip totiž předpokládá, že účastník silničního provozu spoléhá na to, že ostatní se chovají tak, aby neporušovali pravidla silničního provozu (příkladem může být jednoduchá situace, kdy řidič vjede do křižovatky z vedlejší komunikace, neboť předpokládá, že vozidlo, které se k němu blíží po hlavní komunikaci, nepřekračuje nejvyšší povolenou rychlost, takže než by mohlo hypoteticky dojít ke střetu, stihne křižovatku projet; taková situace je popsána i v žalobcem citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004).

Žalobce sám však nedal řádně přednost vozidlům přijíždějícím zprava, u nichž nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by nejvyšší povolenou rychlost překročila. Dovolatel se tedy ocitl v křižovatce, do níž vůbec neměl vjíždět, a teprve po odbočení vozidel jedoucích zprava se střetl s vozidlem D. D., takže nelze uzavřít, že by rychlost jízdy D. D. fakticky znemožnila žalobci splnění povinnosti dát mu přednost.

12. K žalobcem uváděným rozhodnutím v trestních věcech pak dovolací soud poznamenává, že trestní řízení a naplnění skutkové podstaty trestného činu, byť na poli dopravy, nelze ztotožňovat se zkoumáním předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla v občanskoprávním řízení a posouzením míry účasti na způsobení vzniklé škody. Navíc podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán pouze výrokem rozhodnutí příslušného orgánu o tom, kdo a jaký trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt spáchal (shodně ustálená soudní praxe – např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 35/78, publikované pod č. 22/1979 Sb. rozh. obč., str. 194, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, a ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 25 Cdo 652/2023).

13. V rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2326/2004, uveřejněném pod číslem 78/2007 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud vyložil, že škodou se obecně rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky úrazu stejného výdělku jako před poškozením. Samotné „zhoršení zdravotního stavu” poškozeného (snížení jeho pracovní způsobilosti) tedy ještě neznamená vznik škody, neboť samo o sobě není „majetkovou újmou”; teprve tehdy, jestliže se důsledky zhoršení zdravotního stavu projeví v majetkové sféře poškozeného (snížením výdělků po poškození oproti předchozímu stavu), dochází ke vzniku škody (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1147/2000). Poškozením je tu třeba rozumět nikoliv úraz, nýbrž ztrátu (popřípadě snížení) výdělku. Proto rozhodující je průměrný výdělek poškozeného v době, kdy ke ztrátě či snížení jeho výdělku došlo, a nikoliv jeho výdělek v době, kdy utrpěl úraz (viz komentář k § 447 obč. zák. ŠVESTKA, J., a kol. Občanský zákoník I, Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1306, marg. č. 2). Žalobce se tedy mýlí, pokud se domnívá, že škoda ve formě ztráty na výdělku mu vznikla okamžitě v důsledku dopravní nehody, neboť rozhodným okamžikem není to, kdy utrpěl úraz, ale teprve snížení jeho mzdy v důsledku úrazu. K žalobcově námitce, že bezprostředně po dopravní nehodě přišel o pohyblivou část mzdy, dovolací soud poznamenává, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně plyne, že minimálně ještě v roce 2014 žalobce od svého zaměstnavatele odměny obdržel (viz bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žalobce pak v řízení žádným způsobem neprokazoval, že by případné snížení jeho odměn skutečně souviselo s dopravní nehodou (a nikoliv například s finanční situací jeho zaměstnavatele a jeho hospodářskými výsledky). V případě příspěvku penzijního připojištění pak rovněž není patrné, z jakého důvodu je zaměstnavatel přestal žalobci vyplácet.

14. Otázka rozsahu pracovní schopnosti dovolatele byla předmětem znaleckého zkoumání, a lze v souvislosti s ní plně odkázat na bod 10 odůvodnění tohoto usnesení, neboť i v tomto případě jsou zpochybňovány závěry znaleckého posudku a žalobce přináší vlastní hodnocení skutkových zjištění odvolacího soudu, což však s ohledem na § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolacím řízení činit nemůže.

15. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Ostatně dovolatel sice podává dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, avšak žádné konkrétní námitky proti výrokům o nákladech řízení nevznáší.

16. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 11.940 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 14.810 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 18. 12. 2024

JUDr. Robert Waltr předseda senátu