25 Cdo 2908/2024-565
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: R. K.,
zastoupený JUDr. Martinou Hojdn Čejkovou, advokátkou se sídlem Francouzská
299/98, Praha 10, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna
Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená
JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Střešovických hřišť 621/15, Praha
6, o 1.010.056 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp. zn. 28 C 286/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 11 Co 92/2024-538, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení 14.810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta
JUDr. Antonína Mokrého.
(výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III), mezi
žalobcem a státem (výrok IV) a mezi žalovanou a státem (výrok V) a uložil
žalované povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok VI). Rozhodl tak o části
žaloby, jíž se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti od 10. 4. 2015 do 31. 12. 2017. O nároku na náhradu za
ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti za období od 30. 10. 2014 do 9. 4. 2015 bylo pravomocně rozhodnuto (poté, co první rozhodnutí ve
věci bylo odvolacím soudem zrušeno) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze
dne 29. 9. 2020, č. j. 28 C 286/2016-273, ve spojení s rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 Co 75/2021-310, a usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3830/2022, a to tak, že
žaloba byla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene. Rozsudkem Městského
soudu v Praze č. j. 11 Co 75/2021-310 však byl zrušen rozsudek soudu prvního
stupně č. j. 28 C 286/2016-273, ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti, takže tento nárok je nadále předmětem tohoto
řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že D. D., jehož vozidlo bylo v
době nehody pojištěno z titulu odpovědnosti za škodu u žalované, se 25. 11. 2012 při řízení motorového vozidla dostatečně nevěnoval dopravní situaci a
nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem. V místě, kde byla nejvyšší
povolená rychlost 70 km/hod., jel rychlostí 109 km/hod. Při projíždění
křižovatkou se střetl s osobním vozidlem řízeným žalobcem, který utrpěl
mnohočetná zranění. Soud prvního stupně měl k dispozici tři znalecké posudky z
oboru dopravy, které popisovaly průběh nehody v zásadě podobně. Znalci Ing. Libor Kopal a Ing. Zdeněk Mrázek, Ph.D., akcentovali vysokou rychlost D. D.,
Ing. Zdeněk Bačkovský zase to, že žalobce neměl do křižovatky vůbec vjíždět,
když zprava jela vozidla, která odbočovala doleva a žalobce jim měl dávat
přednost. Z posudku Ing. Bačkovského pak vyplynulo, že hlavní příčinou nehody
bylo vjetí vozidla žalobce do levého jízdního pruhu a následné zastavení. Zakrytí vozidla žalobce vozidlem, které kolem něj odbočovalo, zapříčinilo
nulovou reakci D. D. a jeho vysoká rychlost vedla ke vzniku vážných následků. Žalobce pracoval jako programátor, jeho pracovní poměr byl ukončen dohodou ze
dne 13. 4. 2015, neboť podle lékařského posudku nebyl dlouhodobě způsobilý k
výkonu práce z důvodu následků dopravní nehody. Naposled žalobce vykonával
práci v říjnu 2014. Od 11. 4. 2015 mu byl přiznán invalidní důchod v České
republice a Slovenské republice. Z několika znaleckých posudků v oboru
zdravotnictví soud prvního stupně zjistil, že žalobci zůstala v rozhodném
období zachována pracovní schopnost v rozsahu 40 % a že je schopen vykonávat
práci na úrovni absolventa střední školy. Po právní stránce posoudil věc podle
§ 3028 odst. 3 o. z., § 427 odst. 1, § 431, § 441, § 445 a § 447 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, § 6 odst. 1 a § 9
odst. 1 věty první zákona č.
168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu
způsobenou provozem vozidla, a § 352, § 354 odst. 1, § 355 a § 356 odst. 1 a 2
zákona č. 226/2006 Sb., zákoníku práce. Dospěl k závěru, že žalobci vznikl
přímý nárok na náhradu za ztrátu na výdělku proti žalované jako pojistiteli D. D. Jde-li o podíl obou účastníků nehody na jejím způsobení, uvedl soud prvního
stupně, že je dán u obou z 50 %. D. D. výrazně překročil nejvyšší povolenou
rychlost, žalobce vjel do křižovatky z vedlejší komunikace způsobem, jímž
vytvořil překážku pro vozidla přijíždějící z obou stran po hlavní komunikaci. Žalobce neměl do křižovatky vůbec vjíždět, jestliže jí s ohledem na vozidla
přijíždějící zprava nemohl projet. Rozhodným obdobím pro stanovení hrubého
průměrného výdělku je v daném případě první čtvrtletí roku 2015. Od vypočtených
částek odečetl soud příslušné částky invalidního důchodu pobíraného žalobcem v
České republice i Slovenské republice. Po zohlednění zachované pracovní
schopnosti v rozsahu 40 % (přičemž počítal s průměrnou mzdou v České
republice), spoluzpůsobení si škody samotným žalobcem v rozsahu 50 % a částek,
které žalovaná již dříve žalobci vyplatila, soud prvního stupně žalobci přiznal
částku, jež je patrná z výroku I jeho rozsudku, a ve zbytku žalobu zamítl. 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2024,
č. j. 11 Co 92/2024-538, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II,
III, V a VI a výrok IV změnil tak, že je žalobce povinen zaplatit státu náklady
řízení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ohledně míry účasti žalobce na dopravní nehodě poukázal odvolací soud na
judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž skutečnost, zda některý z provozovatelů
při střetu dvou nebo více provozů škodu zavinil porušením právní povinnosti,
není sama o sobě rozhodující a může být při posuzování právního vztahu a obsahu
i rozsahu závazku hodnocena jen v souvislosti s hodnocením všech faktorů
objektivní povahy. Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení
škody při střetu provozů dopravních prostředků je širší než jen posouzení
podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když
porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na
vzniku kolize. V daném případě se jedná o komplikovanou křižovatku a posuzovaný
případ nelze srovnat s dopravní situací dvou vozidel, z nichž jedno jede (byť
nepřiměřenou rychlostí) po hlavní silnici a druhé po vedlejší silnici a poruší
pravidla silničního provozu nedáním přednosti v jízdě. S ohledem na to se
odvolací soud stejně jako soud prvního stupně ztotožnil s názorem znalce Ing. Bačkovského, že žalobce neměl do takové křižovatky s několika pruhy vjíždět,
neboť právě to bylo hlavní příčinou dopravní nehody. Znalec rovněž vyvrátil
přesvědčení žalobce, že si počínal opatrně. D. D. bezprecedentně překročil
maximální povolenou rychlost a choval se protiprávně, nicméně žalobce porušil
pravidla silničního provozu tím, že nedal přednost v jízdě a vytvořil překážku
pro další vozidla, která ho musela objíždět. Na tom nic nemůže změnit ani tzv.
princip omezené důvěry v dopravě, když navíc žalobcem citovaná rozhodnutí byla
vydána v trestních kauzách a za jiných skutkových okolností. Odvolací soud dále
zdůraznil, že rozhodným obdobím pro stanovení výše ušlého výdělku není kvartál
předcházející nehodě, jak se domnívá žalobce. Poškozením se podle ustálené
soudní praxe nemíní samotný úraz, ale až nepříznivý dopad změny pracovní
způsobilosti do majetkové sféry poškozeného, tedy teprve ztráta, popřípadě
snížení, výdělku žalobce. Žalobce byl po nehodě v pracovní neschopnosti do 31. 10. 2013, následně nastoupil k původnímu zaměstnavateli a pobíral shodnou
hrubou mzdu jako v období před nehodou. Škoda tedy žalobci vznikla okamžikem
snížení příjmu ze zaměstnání v souvislosti s přiznáním invalidního důchodu, a
průměrným výdělkem rozhodným pro stanovení výše náhrady, je tedy výdělek, jehož
žalobce dosahoval v 1. kvartálu 2015. Žalobce dále netvrdil žádné konkrétní
důvody, pro které by vůbec nemohl pracovat, takže závěr ohledně 40% krácení,
vycházející ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, je přiléhavý. Žalobce
již nebyl schopen vykonávat profesi programátora, ale za určitých okolností by
se mohl věnovat zaměstnání, které by bylo alespoň průměrné. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost dovolání je podle názoru žalobce
dána nesprávným právním posouzením věci, které tkví v nesprávném posouzení
otázky „podílu zavinění žalobce na předmětné dopravní nehodě“ a ve způsobu
výpočtu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobce
zrekapituloval dosavadní průběh řízení a svá skutková tvrzení. Zpochybnil závěr
soudů spočívající v tom, že míra jeho zavinění na dopravní nehodě je 50 %,
zejména s ohledem na značné překročení maximální povolené rychlosti ze strany
D. D. a to, že žalobce splnil svou povinnost dát přednost v jízdě. V jeho
případě by se mohlo jednat maximálně o „špatné najetí při dávání přednosti v
jízdě“, takže neporušil dopravní předpisy ani úmyslně, ani z nedbalosti.
Dovolatel odkázal na znalecký posudek Ing. Kopala a dovodil z něj, že dal
přednost v jízdě všem vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci, které v daný
okamžik spatřil. Polemizoval se závěry znalce Ing. Bačkovského, že v okamžiku,
kdy stál na křižovatce, viděl vozidlo D. D. Zdůraznil závěry znalců Ing. Kopala
a Ing. Mrázka, že k nehodě by nedošlo, pokud by vozidlo D. D. nepřekročilo
nejvyšší povolenou rychlost, a naopak se vymezil proti závěru odvolacího soudu,
že v případě nepřekročení nejvyšší povolené rychlosti by nehoda byla pro
žalobce fatální, neboť by došlo k nárazu do středového sloupku. Dovolatel dále
připomněl tzv. princip omezené důvěry v dopravě a odkázal v tomto směru na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, či ze
dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014. Dále dovolatel prezentoval své
přesvědčení, že rozhodným obdobím pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti je v jeho případě 3. čtvrtletí 2012, neboť škoda
ve formě ztráty na výdělku mu vznikla okamžitě v důsledku dopravní nehody, kdy
přišel o pohyblivou složku mzdy a příspěvky penzijního připojištění. Žalobce je
přesvědčen, že pokud by se nesnažil vrátit se po nehodě do pracovního procesu,
soudy by ani neuvažovaly o jiném rozhodném období, než o 3. čtvrtletí 2012.
Žalobce dále namítl, že trvalé následky, jimiž po nehodě trpí, jsou natolik
závažné, že není schopen vykonávat „jakékoliv plnohodnotné práce“, ale pouze
příležitostné a necelodenní brigády, jimiž si může vydělat 75 % minimální mzdy.
Rozporoval též závěr odvolacího soudu, že neuvedl konkrétní důvody, pro něž by
nemohl vykonávat alespoň průměrné zaměstnání, neboť opakovaně uváděl zdravotní
problémy, jimiž po nehodě trpí. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení,
případně aby je změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.
4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za
nepřípustné. Žalobce neuvedl, že již jednou v této věci podal dovolání, které
bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Odvolací soud se s otázkou spoluzpůsobení si
škody žalobcem adekvátně vypořádal. Ohledně pohyblivé složky mzdy a příspěvků
penzijního připojištění nejsou v dovolání uvedeny žádné důvody, pro něž o ně
měl žalobce přijít. Žalovaná zpochybnila, že by součástí náhrady ztráty na
výdělku měly být příspěvky penzijního připojištění, a upozornila, že žalobce
svá tvrzení v naznačeném směru neprokázal. V řízení nebylo ani prokázáno, že by
pohyblivá složka mzdy žalobce představovala nárokovou složku jeho mzdy. I s
ohledem na to, jak žalobce vystupoval na jednáních soudu, nepovažuje žalovaná
za nepřiměřený závěr soudů, že je schopen si vydělat částku odpovídající 40 %
průměrné mzdy v celém hospodářství. Žalovaná konečně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
6. Dovolací soud předně podotýká, že dovolání žalobce se v podstatných
částech obsahově shoduje s jeho odvoláním, a ačkoliv dovolatel uvádí, že
přípustnost dovolání spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, nepředkládá s výjimkou dvou rozhodnutí v trestních věcech
žádnou judikaturu, s níž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. Dovolací
soud nepřikročil k odmítnutí dovolání pro vady pouze z toho důvodu, že z jeho
7. Zákonná formulace „účast na způsobení vzniklé škody“ svědčí o tom, že
skutečnost, zda některý z provozovatelů při střetu dvou nebo více provozů škodu
zavinil porušením právní povinnosti, není sama o sobě rozhodující a může být
při posuzování právního vztahu a obsahu i rozsahu závazku hodnocena jen v
souvislosti s hodnocením všech faktorů objektivní povahy. Objektivní míru
účasti na vzniklé škodě tak vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo
opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů) či řidiče, pokud
jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná
je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv
jen otázka protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku
škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý následek v příčinné souvislosti,
tedy okolnosti jak subjektivní, tak objektivní povahy (srov. zejména stanovisko
občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1972,
sp. zn. Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Praxe Nejvyššího soudu tedy pojem
účasti na způsobení vzniklé škody interpretuje nejen jako zaviněné protiprávní
jednání provozovatele, ale i jakékoliv okolnosti objektivní povahy, které je mu
možné přičíst. Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení
škody při střetu provozů dopravních prostředků je širší než jen posouzení
podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když
porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na
vzniku kolize (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25
Cdo 553/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo
584/2018). Z právě uvedených závěrů vycházel též odvolací soud (viz bod 13
odůvodnění jeho rozsudku).
8. Dále platí, že řešení otázky předpokladu odpovědnosti za škodu, jež
se zde koncentruje do závěru o míře účasti účastníků na dopravní nehodě, musí
být založeno na skutkovém zjištění o průběhu dopravní nehody, které nemůže být
dovoláním zpochybněno, neboť jde o skutkový závěr, zatímco způsobilým dovolacím
důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z
vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobce nesouhlasí z velké části s tím,
jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav
věci, a sám hodnotí, jak která okolnost na jeho straně a na straně D. D.
přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, tedy brojí proti správnosti závěrů
odvolacího soudu o míře účasti D. D. a své osoby na vzniklé škodě. Těmito
námitkami dovolatel ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu z hlediska
skutkových zjištění, a nikoliv právního posouzení.
9. Při přezkoumávání právního posouzení je nutno vyjít ze skutkového
závěru odvolacího soudu, že zatímco D. D., jedoucí po hlavní komunikaci,
zásadním způsobem překročil nejvyšší povolenou rychlost, žalobce, který vjel do
křižovatky z vedlejší komunikace, nedal přednost a vytvořil překážku pro další
vozidla, jež jej musela objíždět přes vyšrafovaný prostor křižovatky (viz bod
41 rozsudku soudu prvního stupně), takže jejich odbočovací manévr byl
složitější a časově náročnější. Zakrytí vozidla žalobce vozidlem, které kolem
něj odbočovalo doleva, bylo příčinou nulové reakce D. D., jenž vůbec nebrzdil,
a vysoká rychlost jeho vozidla byla příčinou vzniku vážných následků nehody.
Jak výstižně zdůraznil soud prvního stupně, z § 22 odst. 3 věty první zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, vyplývá, že žalobce neměl do
křižovatky vůbec vjíždět, jestliže s ohledem na vozidla přijíždějící zprava po
hlavní komunikaci nemohl křižovatkou projet (viz bod 41 odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně). Způsob jízdy zakládající porušení pravidel silničního
provozu oběma účastníky byl tedy příčinou, bez níž by újma žalobci nevznikla.
Jestliže na tomto základě odvolací soud dovodil zhruba srovnatelné zaviněné
protiprávní jednání žalobce i D. D. jako provozovatelů motorových vozidel,
nevybočil z rámce rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a posoudil míru účasti
jednotlivých provozovatelů na střetu provozů podle § 431 obč. zák. způsobem
přiměřeným, řádně odůvodněným a souladným s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V tomto směru není případná ani námitka dovolatele, že on sám se dopustil pouze
mírného porušení dopravních předpisů, neboť i s ohledem na to, co bylo uvedeno
pod bodem 7 tohoto usnesení, nelze při stanovení míry spoluzavinění
jednotlivých účastníků nehody pouze mechanicky porovnat, jaké sankce hrozí za
to které zaviněné jednání nebo opomenutí, ale je naopak třeba vzít v úvahu
všechny rozhodné skutečnosti. Žalobce zdůrazňuje, že ke kolizi by nedošlo,
pokud by D. D. nejel nepřiměřeně rychle, ale totéž lze říci o počínání žalobce
– pokud by do křižovatky v rozporu s předpisy nenajel, k nehodě by rovněž
nedošlo.
10. Dále je třeba uvést, že žalobce zakládá část dovolacích důvodů
(jejichž vymezením je dovolací soud vázán – srov. § 242 odst. 3 věta první o.
s. ř.) na námitce, že soudy obou stupňů nesprávně pracovaly se znaleckým
posudkem, nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů a dospěly k nesprávným
skutkovým zjištěním, což vedlo k chybnému právnímu závěru o podílu žalobce na
vzniku škody. Podrobný rozbor dílčích závěrů znaleckých posudků a výtky
odvolacímu soudu, že je hodnotil nesprávně, nepředstavují ovšem uplatnění
způsobilého dovolacího důvodu, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek
je určeno k přezkumu právních otázek, nikoliv skutkových zjištění, na nichž
soudy založily své právní závěry (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a z judikatury
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nad rámec právě uvedeného dovolací
soud podotýká, že žalobce ve svém dovolání izolovaně cituje jednotlivé závěry
znaleckých posudků a staví na nich odlišné skutkové závěry, než jaké učinil
odvolací soud, přičemž se jedná o závěry hovořící v jeho prospěch, avšak pomíjí
závěry, které vyznívají opačně. Je však přirozené, že pokud soud v rámci tohoto
řízení pracoval se třemi znaleckými posudky z oboru dopravy, znalci se na všech
otázkách nemusí shodnout, a je pak úkolem soudu, aby z posudků vyvodil patřičné
skutkové závěry a s rozpory mezi znaleckými posudky se vypořádal. Žalobce
například ze znaleckého posudku Ing. Kopala vyvodil, že dal přednost všem
vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci, ale již pominul, že podle
uvedeného znalce pravděpodobně mohl během stání v křižovatce opakovanou
kontrolou stavu provozu vlevo vozidlo D. D. spatřit ještě předtím, než mu
výhled zakrylo neznámé odbočující vozidlo, a mohl tedy nehodě zabránit či
zmírnit její následky, stejně jako není pravda, že nemohl vidět vozidla
přijíždějící zprava.
11. Dovolateli lze přisvědčit, že zaviněné porušení právní povinnosti je
nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož
podstatou je předpoklad, že se účastník silničního provozu může spoléhat na to,
že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních
komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, či ze dne 25. 10.
2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15). Podle tohoto principu nelze po účastníkovi
silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá
možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008,
publikovaný pod č. 1707/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
Uvedený princip však nelze aplikovat izolovaně. Dovolatel podle znalců Ing.
Bačkovského a Ing. Kopala musel vidět vozidla, která přijížděla zprava po
hlavní komunikaci, a přesto vjel do složité křižovatky o několika pruzích
způsobem, kterým tato vozidla omezil v jízdě. Za takových okolností se
uvedeného principu může dovolávat jen stěží, neboť vjel do křižovatky v
okamžiku, kdy měl dávat přednost vozidlům přijíždějícím zprava, na čemž vysoká
rychlost vozidla D. D. nic nemění. Uvedený princip totiž předpokládá, že
účastník silničního provozu spoléhá na to, že ostatní se chovají tak, aby
neporušovali pravidla silničního provozu (příkladem může být jednoduchá
situace, kdy řidič vjede do křižovatky z vedlejší komunikace, neboť
předpokládá, že vozidlo, které se k němu blíží po hlavní komunikaci,
nepřekračuje nejvyšší povolenou rychlost, takže než by mohlo hypoteticky dojít
ke střetu, stihne křižovatku projet; taková situace je popsána i v žalobcem
citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004). Žalobce sám však
nedal řádně přednost vozidlům přijíždějícím zprava, u nichž nebylo zjištěno ani
tvrzeno, že by nejvyšší povolenou rychlost překročila. Dovolatel se tedy ocitl
v křižovatce, do níž vůbec neměl vjíždět, a teprve po odbočení vozidel
jedoucích zprava se střetl s vozidlem D. D., takže nelze uzavřít, že by
rychlost jízdy D. D. fakticky znemožnila žalobci splnění povinnosti dát mu
přednost.
12. K žalobcem uváděným rozhodnutím v trestních věcech pak dovolací soud
poznamenává, že trestní řízení a naplnění skutkové podstaty trestného činu, byť
na poli dopravy, nelze ztotožňovat se zkoumáním předpokladů odpovědnosti za
škodu způsobenou provozem vozidla v občanskoprávním řízení a posouzením míry
účasti na způsobení vzniklé škody. Navíc podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v
občanském soudním řízení vázán pouze výrokem rozhodnutí příslušného orgánu o
tom, kdo a jaký trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt spáchal (shodně
ustálená soudní praxe – např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn.
Cpj 35/78, publikované pod č. 22/1979 Sb. rozh. obč., str. 194, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, ze dne 22. 8.
2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, a ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 25 Cdo
652/2023).
13. V rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2326/2004, uveřejněném
pod číslem 78/2007 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud vyložil, že škodou se obecně
rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj.
majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Škoda spočívající ve
ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě
představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného
před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat
případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu;
tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní
způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky úrazu
stejného výdělku jako před poškozením. Samotné „zhoršení zdravotního stavu”
poškozeného (snížení jeho pracovní způsobilosti) tedy ještě neznamená vznik
škody, neboť samo o sobě není „majetkovou újmou”; teprve tehdy, jestliže se
důsledky zhoršení zdravotního stavu projeví v majetkové sféře poškozeného
(snížením výdělků po poškození oproti předchozímu stavu), dochází ke vzniku
škody (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 25
Cdo 1147/2000). Poškozením je tu třeba rozumět nikoliv úraz, nýbrž ztrátu
(popřípadě snížení) výdělku. Proto rozhodující je průměrný výdělek poškozeného
v době, kdy ke ztrátě či snížení jeho výdělku došlo, a nikoliv jeho výdělek v
době, kdy utrpěl úraz (viz komentář k § 447 obč. zák. ŠVESTKA, J., a kol.
Občanský zákoník I, Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1306,
marg. č. 2). Žalobce se tedy mýlí, pokud se domnívá, že škoda ve formě ztráty
na výdělku mu vznikla okamžitě v důsledku dopravní nehody, neboť rozhodným
okamžikem není to, kdy utrpěl úraz, ale teprve snížení jeho mzdy v důsledku
úrazu. K žalobcově námitce, že bezprostředně po dopravní nehodě přišel o
pohyblivou část mzdy, dovolací soud poznamenává, že ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně plyne, že minimálně ještě v roce 2014 žalobce od svého
zaměstnavatele odměny obdržel (viz bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně). Žalobce pak v řízení žádným způsobem neprokazoval, že by případné
snížení jeho odměn skutečně souviselo s dopravní nehodou (a nikoliv například s
finanční situací jeho zaměstnavatele a jeho hospodářskými výsledky). V případě
příspěvku penzijního připojištění pak rovněž není patrné, z jakého důvodu je
zaměstnavatel přestal žalobci vyplácet.
14. Otázka rozsahu pracovní schopnosti dovolatele byla předmětem
znaleckého zkoumání, a lze v souvislosti s ní plně odkázat na bod 10 odůvodnění
tohoto usnesení, neboť i v tomto případě jsou zpochybňovány závěry znaleckého
posudku a žalobce přináší vlastní hodnocení skutkových zjištění odvolacího
soudu, což však s ohledem na § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolacím řízení činit
nemůže.
15. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Ostatně dovolatel
sice podává dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, avšak
žádné konkrétní námitky proti výrokům o nákladech řízení nevznáší.
16. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §
243c odst. 1 o. s. ř.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má
proti žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů právního
zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši
11.940 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst.
1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání
vyjádření k dovolání, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §
2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze
součtu uvedených částek, celkem tedy 14.810 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu