25 Cdo 3076/2023-480
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Bytové družstvo na Ořechovce 250, IČO 61862924, se sídlem Na Ořechovce 250, Praha 6, zastoupený JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, proti žalovaným: 1. Bytové družstvo „69“, IČO 45242828, se sídlem Národní obrany 486/30, Praha 6, zastoupený Mgr. Ladislavem Peškem, advokátem se sídlem Karenova 1040/2, Praha 5, a 2. Ořechovka s. r. o. v likvidaci, IČO: 61508829, se sídlem Národní obrany 486/30, Praha 6, o zaplacení 1.312.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 518/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 54 Co 246/2022-424, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 54 Co 246/2022 -424, se v části výroku II, pokud jí byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změněn tak, že se zamítá žaloba, aby byl první žalovaný povinen zaplatit žalobci 1.147.530 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích V a VI zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 54 Co 246/2022-424, se v části výroku II, pokud jí byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrzen, odmítá.
1. Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 1.312.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za neoprávněné užívání nemovitosti v jeho vlastnictví v letech 1998 a 1999.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 27 C 518/2002-367, zastavil řízení vůči prvnímu žalovanému co do 44.470 Kč a vůči druhé žalované co do 120.000 Kč (výrok I), uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.267.530 Kč s příslušenstvím (výrok II), vůči prvnímu žalovanému žalobu zamítl ohledně části příslušenství (výrok III), ve vztahu
mezi žalobcem a druhou žalovanou žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným (výrok V), žalobcem a druhou žalovanou (výrok VI) a vůči státu (výrok VII). Žalobce, jenž byl založen rozhodnutím ze dne 16. 6. 1994, se vyčlenil z prvního žalovaného. Tvrdil, že dnem svého vzniku, tedy 10. 10. 1994, se stal vlastníkem domu č. p. 250, nacházejícího se na pozemku parc. č. 1404 v k. ú. Střešovice. Předchozím vlastníkem domu byl první žalovaný, který 15. 9. 1994, tedy ještě před vznikem žalobce, pronajal nebytové prostory v tomto domě za nepřiměřeně nízké nájemné druhé žalované, která je podnajala dalším subjektům.
Sjednané nájemné ve výši 120.000 Kč ročně inkasoval od druhé žalované první žalovaný, přestože vlastníkem domu již byl žalobce. Ten považoval nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými za neplatnou z důvodu absence předchozího souhlasu národního výboru a domáhal se zaplacení obvyklého nájemného za roky 1998 a 1999, které by jinak od nájemců vybral. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět vůči prvnímu žalovanému co do 44.470 Kč a vůči druhé žalované co do 120.000 Kč. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3.
7. 2014, č. j. 4 C 245/2011-22, soud prvního stupně zjistil, že žalobce se ke dni svého vzniku stal vlastníkem předmětné nemovitosti, což ho v tomto sporu činí aktivně věcně legitimovaným. Nájemní smlouva uzavřená mezi oběma žalovanými byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 13 C 2/2014, shledána neplatnou vzhledem k absenci předem daného souhlasu podle § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, (správně § 3 odst. 2 a 4, poznámka dovolacího soudu), přičemž soud prvního stupně z uvedeného závěru vycházel.
Ohledně pasivní věcné legitimace soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, či ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 774/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1108/2004, a dovodil, že k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce došlo pouze u prvního žalovaného, který předmětnými nebytovými prostory disponoval. Ze skutečnosti, že první žalovaný umožnil jejich užívání dalším subjektům (tzn. druhé žalované), tak neplyne, že by se na úkor žalobce obohatila též druhá žalovaná.
Soud prvního stupně zdůraznil, že nároky z bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné nájemní smlouvy se týkají pouze účastníků neplatné nájemní smlouvy navzájem a výše bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je dána výší obvyklého nájmu. Výše bezdůvodného obohacení za uplatněné období byla znaleckým posudkem zjištěna v částce 2.495.130 Kč, soud tedy žalobě vůči prvnímu žalovanému vyhověl, jde-li o jistinu a úrok z prodlení ode dne doručení žaloby. Vůči druhé žalované soud žalobu zamítl s ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace.
3. K odvolání žalobce a prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 54 Co 246/2022-424, zastavil řízení o odvolání proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu co do 1.147.530 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej co do 120.000 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok II), změnil výrok VI rozsudku soudu prvního stupně tak, že ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou (výrok IV), nepřiznal prvnímu žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok VI).
Žalobce vzal v průběhu odvolacího řízení zpět své odvolání proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně. Během jednání odvolacího soudu pak první žalovaný uznal nárok žalobce co do 120.000 Kč s příslušenstvím představující nájemné za užívání předmětných nebytových prostor za rok 1999. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva uzavřená mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou je absolutně neplatná. Dále se zabýval otázkou, zdali se v daném případě nemůže jednat o odpovědnost prvního žalovaného za škodu způsobenou žalobci, konkrétně zda nedošlo k porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. Tuto otázku však odvolací soud zodpověděl s negativním výsledkem.
Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že se v daném případě jedná o bezdůvodné obohacení vzniklé z neplatného právního úkonu na straně prvního žalovaného, který příslušnými nebytovými prostory disponoval a umožnil jejich užívání dalším subjektům. Soudem prvního stupně odkazovaná judikatura je podle názoru odvolacího soudu nepřiléhavá, neboť se týká nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné nájemní smlouvy ve vztahu mezi „pronajímatelem“ a „nájemcem“ a „pronajímatelem“ a „podnájemcem“.
Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích dovodil, že vztah z bezdůvodného obohacení vznikl pouze mezi „pronajímatelem“ a „nájemcem“, nikoliv též mezi „pronajímatelem“ a „podnájemcem“ bez ohledu na to, zda „nájemce“ po uzavření neplatné smlouvy umožnil jinému subjektu, aby v nebytových prostorách provozoval svou činnost. V projednávané věci však jde o skutkový stav odlišný. Nejsou zde subjekty v postavení pronajímatele, nájemce a podnájemce, ale původního vlastníka nebytového prostoru, nového vlastníka nebytového prostoru a nájemce.
Neplatná nájemní smlouva byla uzavřena mezi původním vlastníkem nemovitosti, tj. prvním žalovaným (v době, kdy byl jejím vlastníkem) a druhou žalovanou jako nájemkyní. Poté, co se vlastníkem nebytového prostoru stal nový vlastník, tj. žalobce, vstoupil (resp. měl vstoupit) do práv a povinností původního vlastníka. Ve smyslu judikatury citované soudem prvního stupně se tedy jedná o vztah z bezdůvodného obohacení mezi pronajímatelem (žalobcem) a nájemcem (druhou žalovanou).
Na úkor žalobce se tedy přijetím plnění z neplatné nájemní smlouvy neobohatil první žalovaný, ale naopak druhá žalovaná, vůči níž však bylo řízení již pravomocně skončeno. Vzniklo-li prvnímu žalovanému bezdůvodné obohacení ve výši 120.000 Kč za každý příslušný rok, nevzniklo mu na úkor žalobce, ale na úkor druhé žalované, a to z titulu neplatné nájemní smlouvy, která byla mezi žalovanými uzavřena. Podle názoru odvolacího soudu je žaloba co do částky, která převyšuje výši nájemného, sjednaného mezi žalovanými na základě neplatné smlouvy a prvním žalovaným inkasovaného, tedy co do částky 1.027.530 Kč s příslušenstvím, neopodstatněna též z toho důvodu, že o uvedenou částku se první žalovaný nemohl na úkor žalobce obohatit, neboť ji sám (na úkor žalobce) nezískal.
4. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II, V a VI napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Lze za situace, kdy soud dospěje k závěru, že uzavřená nájemní smlouva je neplatná, uzavřít, že nemohlo dojít k porušení prevenční povinnosti původního vlastníka, který neplatnou smlouvu s nájemcem uzavřel, aby si zajistil zisk i do budoucna, a který následně po přechodu vlastnického práva na nového nabyvatele věci nemovitou věc i nadále okupoval a disponoval s ní (proti vůli nového nabyvatele) dle § 415 obč. zák?
[2] Zahrnuje ustanovení § 415 obč. zák. též povinnost každého chovat se v souladu s dobrými mravy a obecnými zásadami právními?
[3] Lze jednání vlastníka věci spočívající v uzavření nápadně nevýhodné nájemní smlouvy s nájemcem, se kterým je vlastník majetkově propojen, za účelem způsobení škody novému nabyvateli věci a zajištění si zisku i po přechodu vlastnického práva k nemovitosti posoudit jako jednání proti dobrým mravům, v jehož důsledku vznikla žalobci škoda? Lze takové jednání původního vlastníka považovat za porušení obecné prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák.?
[4] Lze za situace, kdy bylo tvrzeno a prokázáno, že došlo ke vzniku škody porušením dobrých mravů a jiných obecných zásad právních vymezeným v žalobě dospět k závěru, že nejsou naplněny zákonné podmínky pro vznik škody?
[5] Lze z jednání škůdce jednajícího proti dobrým mravům a obecným zásadám právním (např. zásady neminem laedere), které v příčinné souvislosti způsobí škodu poškozenému, dovodit obecnou odpovědnost škůdce za škodu dle ustanovení § 420 obč. zák.? Anebo se musí jednat o jednání proti dobrým mravům takové intenzity a zavinění, aby vznikla odpovědnost za škodu úmyslným porušením dobrých mravů?
[6] Mohlo dojít k právnímu nástupnictví nového nabyvatele věci podle § 680 odst. 2 obč. zák. při změně vlastnictví věci, když nájemní vztah nájemce k věci neexistoval, neboť nájemní smlouva uzavřená před přechodem vlastnického práva na nového nabyvatele byla absolutně neplatná? Mohl nový vlastník vstoupit do neplatného právního vztahu a být účastníkem neplatné smlouvy?
[7] Je dána pasivní věcná legitimace původního vlastníka, který po přechodu vlastnického práva na nového vlastníka věc nadále okupoval, choval se jako její vlastník a disponoval s ní, k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu?
[8] Lze výši bezdůvodného obohacení původního vlastníka věci, který s nemovitou věcí disponoval a okupoval ji bez právního důvodu, určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu?
5. K první otázce dovolatel uvedl, že odvolací soud nepatřičně zúžil okolnosti, v nichž mělo být z hlediska odpovědnosti za škodu spatřováno porušení povinnosti na straně prvního žalovaného. Tyto okolnosti spočívaly v úmyslném jednání v rozporu s dobrými mravy, porušení povinnosti nikomu neškodit a počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku. Sám odvolací soud se s tvrzením žalobce, že šlo o jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy, zcela ztotožnil – jak je výslovně uvedeno v napadeném rozsudku v bodě 35.
Žalobce poukázal na to, že poté, co na něj přešlo vlastnické právo k domu, je nemohl v důsledku uzavření nájemní smlouvy mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou a okupování nemovitosti prvním žalovaným vykonávat. Dovolatel rovněž přednesl širokou škálu rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavního soudu vztahujících se k povinnosti předcházet hrozícím škodám a k požadavku na výkon práv v souladu s dobrými mravy. Tuto svou argumentaci rozvedl i v souvislosti s druhou až pátou otázkou, přičemž odvolacímu soudu vytkl, že se podle jeho názoru dopustil přepjatého formalismu.
V kontextu šesté otázky dovolatel odkázal mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4814/2014, z něhož dovodil, že s ohledem na absolutní neplatnost uzavřené nájemní smlouvy nemohlo dojít k právnímu nástupnictví ve smyslu § 680 odst. 2 obč. zák. Prvnímu žalovanému po přechodu vlastnického práva již nepříslušelo vybírat nájemné za předmětné nebytové prostory, tím spíše, že nájemní smlouva byla neplatná. Žalobce vyjádřil své přesvědčení, že v daném případě existují dva vztahy z bezdůvodného obohacení – jeden mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou na základě neplatné nájemní smlouvy a druhý mezi žalobcem a prvním žalovaným na základě plnění bez právního důvodu, neboť první žalovaný nemovitost okupoval, disponoval s ní a umožnil její užívání dalším osobám.
K sedmé otázce dovolatel připojil odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005, a akcentoval jeho závěr, že v daném případě šlo o dva samostatné právní vztahy z bezdůvodného obohacení – o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné nájemní smlouvy (vztah mezi nájemci a domnělým vlastníkem, který předmětné pozemky pouze okupoval) a o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (vztah mezi domnělým a skutečným vlastníkem pozemků). Odvolací soud podle názoru žalobce nekonzistentně dovodil existenci vztahu z bezdůvodného obohacení jak mezi žalobcem a druhou žalovanou, tak mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
6. První žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že daná věc má být podle jeho názoru posuzována podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, a nikoliv o náhradě škody. Ztotožnil se se závěry rozsudku odvolacího soudu a osvětlil důvody, pro něž bylo v nájemní smlouvě uzavřené mezi ním a druhou žalovanou nájemné stanoveno v příslušné výši. Vyjádřil své přesvědčení, že by žalobci neměl plnit více, než sám získal, a sice 120.000 Kč. Závěrem první žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
7. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
8. V rozsahu, ve kterém žalobce napadl výrok II rozsudku odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jde-li o povinnost prvního žalovaného zaplatit žalobci 120.000 Kč s příslušenstvím, není dovolání subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož žalobě nebylo zcela vyhověno (do zamítavého výroku), nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (do žalobě vyhovujícího výroku) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000. Nejvyšší soud tedy dovolání v uvedeném rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jde-li o pasivní věcnou legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo v souvislosti s užíváním nemovitosti jejím dřívějším vlastníkem bez právního důvodu. Pro řešení této otázky je dovolání přípustné.
11. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je též důvodné.
12. V usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 687/2005, se dovolací soud zabýval skutkově obdobnou věcí, jako je nyní posuzovaná. Žalující družstvo vzniklo vyčleněním z žalovaného družstva a v okamžiku vzniku přešla na žalobce nemovitost, ohledně níž uzavřel žalovaný ještě před vznikem žalobce nájemní smlouvu, která byla shledána absolutně neplatnou z důvodu absence souhlasu podle § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. Platby představující nájemné pobíral na základě neplatné nájemní smlouvy žalovaný i poté, co se vlastníkem nemovitosti stal žalobce, neboť mezi nimi byl ohledně předmětné nemovitosti veden vlastnický spor.
V citované věci dovolací soud vyložil, že se žalobce nemůže úspěšně domáhat vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal přijetím plateb poskytnutých obchodní společností, která byla nájemcem nebytových prostor podle neplatné smlouvy, za užívání těchto prostor v domě žalobce. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy, tedy to, co bylo inkasováno na nájemném za užívání nebytových prostor v domě žalobce, má žalovaný vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, tedy vůči předmětné společnosti, která nebytové prostory užívala.
Právem žalobce však bylo domáhat se po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor získal plněním bez právního důvodu (žalovaný totiž usurpoval to, co náleželo žalobci jako vlastníku, tedy okupoval předmětnou nemovitost a nakládal s ní jako s věcí vlastní). Vztaženo na posuzovanou věc z právě uvedené konstrukce vyplývá, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné nájemní smlouvy vůči sobě navzájem mají první žalovaný a druhá žalovaná. Ti si coby účastníci neplatné nájemní smlouvy navzájem poskytli plnění – druhá žalovaná platila nájemné a první žalovaný poskytoval předmětné prostory, u nichž vystupoval jako jejich vlastník, a to i poté, co jejich vlastnictví přešlo na žalobce, a byl to také první žalovaný, kdo za ně inkasoval nájemné (nebylo tvrzeno, že by tomu bylo jinak).
Tyto dva subjekty si mezi sebou navzájem poskytly plnění vyplývající z neplatné smlouvy, zatímco žalobce podle této smlouvy žádné plnění neobdržel. Ustanovení § 457 obč. zák. určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Znamená to, že právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána.
Platí zde zásada (shodně jako v případě smluvně založeného synallagmatu) vyjádřená v § 560 obč. zák., tj. že splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal (viz komentář k § 457 obč. zák. Švestka J. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1344, marg. č. 2).
Z citovaného rozhodnutí pak vyplývá též to, že žalobce se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění bez právního důvodu po prvním žalovaném, který usurpoval to, co náleželo žalobci jako vlastníku, okupoval předmětnou nemovitost a nakládal s ní jako s věcí vlastní.
13. Závěr odvolacího soudu, že poté, co se žalobce stal vlastníkem předmětných nebytových prostor, vstoupil (resp. měl vstoupit) do práv a povinností původního vlastníka nemovitosti, je nepřípadný, když žalobce na základě neplatné smlouvy ničeho neobdržel a byl to naopak první žalovaný, kdo se choval jako vlastník nebytových prostor a s ohledem na své tvrzené vlastnické právo rovněž vybíral nájemné. V tomto směru pak není správný ani závěr odvolacího soudu, že žaloba je nedůvodná též proto, že o požadovanou částku se první žalovaný nemohl na úkor žalobce obohatit, neboť ji sám (na úkor žalobce) nezískal (viz bod 29 napadeného rozsudku). Otázka pasivní věcné legitimace již byla objasněna, a jde-li o výši bezdůvodného obohacení, není v tomto směru nikterak rozhodná výše nájemného, jak si ji spolu sjednali v neplatné nájemní smlouvě žalovaní. Není-li tato částka podstatná v případě neplatné smlouvy s ohledem na bohatou judikaturu týkající se výše bezdůvodného obohacení v případě spotřebovaného plnění, tím méně je podstatná u plnění bez právního důvodu mezi subjekty odlišnými od účastníků této smlouvy. Judikatura dovolacího soudu již dříve dovodila, že v případě bezdůvodného obohacení musí výše peněžité náhrady vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, či ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022). Za účelem zjištění výše obvyklého nájemného ostatně byl v řízení ustanoven znalec.
14. Pro úplnost lze konstatovat, že zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani nenamítá.
15. Jelikož právní posouzení věci, jde-li o řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá (pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení v případě existence neplatné nájemní smlouvy uzavřené mezi předchozím vlastníkem nemovitosti a třetí osobou), není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu, jenž vyplývá z výroku tohoto rozsudku (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). 16. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud vyjde ze závěru, že mezi žalobcem a prvním žalovaným se jedná o vztah z bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému tím, že nakládal s nebytovými prostorami žalobce bez právního důvodu. Odvolací soud se bude zabývat výší náhrady za užívání předmětných nebytových prostor bez právního důvodu, jinak řečeno výší obvyklého nájemného za tyto prostory. 17. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 4. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu