USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: Czech Research Corporation Limited, registrační číslo 07895780, se sídlem 61 Bridge Street, Kington, HR5 3DJ, Velká Británie, zastoupená advokátem Mgr. Ondřejem Hálou se sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti žalovanému: JUDr. Jaroslav Mašín, IČO 71462317, se sídlem Karlovo náměstí 285/19, Praha 2, zastoupený Mgr. Matoušem Novosadem, advokátem se sídlem Pařížská 538/19, Ústí nad Labem, za účasti: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupená JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem Vladislavova 1388/6, Praha 1, o zaplacení 609 736,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 64/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 18 Co 263/2023-297, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 13 358 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Matouše Novosada. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 uložil rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č.j. 11 C 64/2020-236, žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 609 736,72 Kč s příslušenstvím; žalovanému a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené žalovaným při výkonu advokacie vyšel ze zjištění, že žalovaný advokát Mgr. Jaroslav Mašín zastupoval J. D. (dále také „původní žalobkyně“) v exekučním řízení vedeném k vymožení pohledávky ve výši 846 438,68 Kč s příslušenstvím JUDr.
Exnerem, soudním exekutorem, pod sp. zn. 11 EXE 2110/2015 a sp. zn. EÚ Praha 7, 151 EX 251/2015 (dále jen „exekuční řízení“) od 25. 9. 2015 do jeho pravomocného skončení dne 28. 12. 2017. V exekuci byla z majetku původní žalobkyně vymožena částka 609 736,72 Kč a původní žalobkyně se jí domáhala v tomto řízení s tvrzením, že žalovaný jako její zástupce v exekučním řízení neuplatnil způsobilé důvody pro zastavení exekuce, ačkoli tak učinit měl a mohl. V průběhu řízení původní žalobkyně zemřela, pohledávku zdědil její syn J.
D. (dále též jen „syn původní žalobkyně“) a ten ji pak postoupil na současnou žalobkyni. Do řízení vstoupila na straně žalovaného vedlejší účastnice Generali Česká pojišťovna, a.s., jako pojistitel žalovaného. Soud dále vyšel ze zjištění, že J. D. uzavřel dne 25. 4. 2012 se společností ACEMA Credit Czech (dále jen „původní věřitel“) smlouvu o úvěru na částku 650 000 Kč na dobu 96 měsíců (a to nikoli jako spotřebitel), k níž původní žalobkyně téhož dne učinila ručitelské prohlášení písemnou dohodou, a účastníci smlouvy o úvěru a ručitelské smlouvy uzavřeli rozhodčí smlouvu.
Dne 12. 6. 2014 původní věřitel vyzval dlužníka k zaplacení celého dluhu, neboť neplnil podmínky úvěrové smlouvy. J. D. dluh nezaplatil, proto byla původním věřitelem podána rozhodčí žaloba. Rozhodčím nálezem ze dne 6. 8. 2014, č. j. 301 Rozh 4589/2014-22, který byl k odvolání původní žalobkyně potvrzen v přezkumném rozhodčím řízení nálezem ze dne 1. 10. 2014, č. j. 4 Př 35/2014-32, a nabyl právní moci dne 9. 10. 2014 a vykonatelnosti dne 13. 10. 2014, bylo původní žalobkyni uloženo, aby právnímu nástupci původního věřitele společnosti UNIDEBT Czech, SE (dále jen „oprávněný“) zaplatila nesplacenou jistinu úvěru 584 038,68 Kč s příslušenstvím.
Dne 3. 3. 2015 podal oprávněný návrh na zahájení exekuce k vymožení pohledávky za původní žalobkyní podle rozhodčího nálezu. Podáním ze dne 9. 11. 2015 navrhl žalovaný jako zástupce původní žalobkyně zastavení exekuce pro absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy, usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 2. 2016, č. j. 11 EXE 2110/2015-33, byl návrh zamítnut, neboť v řízení nebylo prokázáno, že byl rozhodce stanoven netransparentním způsobem. Řízení o druhém návrhu na zastavení exekuce ze dne 13.
3. 2017, odůvodněném námitkou, že vymáhaná pohledávka měla zaniknout uspokojením v insolvenčním řízení syna původní žalobkyně, Okresní soud v Tachově zastavil usnesením ze dne 1. 10. 2018, č.j. 11 EXE 2110/2015-91, pro zpětvzetí návrhu původní žalobkyní.
V odvolání proti usnesení o příklepu neúspěšně uplatnila prostřednictvím žalovaného jiné námitky (proti nepřiměřenosti lhůt a neoprávněnosti dražebního jednání), přičemž důvody pro zastavení exekuce nebyly shledány. Usnesením ze dne 6. 12. 2017, č.j. 151 EX 251/15-378, které nabylo právní moci dne 28. 12. 2017, soudní exekutor podle § 55 e. ř. exekuci zastavil, neboť k vymožení v exekuci zůstaly pouze náklady exekutora, kterých se exekutor vzdal. Řízení o posledním návrhu na zastavení exekuce ze dne 31.
7. 2019, podaném novým zástupcem původní žalobkyně Mgr. Hálou a odůvodněném rozporem rozhodčí smlouvy a smlouvy o úvěru s dobrými mravy, Okresní soud v Tachově zastavil usnesením ze dne 12. 12. 2019, č. j. 11 EXE 2110/2015-120, které Krajský soud v Plzni potvrdil usnesením ze dne 24. 3. 2020, č.j. 10 Co 66/2020-135. Dovolání proti usnesení krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2204/2020 s tím, že usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce vytváří překážku věci rozhodnuté, takže exekuci nelze po jeho právní moci zastavit znovu z jiného důvodu (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 114/21). Soud prvního stupně posoudil věc podle § 16, § 24 odst. 1, 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o advokacii“) a shledal žalovaného za tvrzenou škodu odpovědným. Podmínky uzavření úvěrové smlouvy vyhodnotil jako nesouladné s dobrými mravy a ztotožnil se s názorem žalobkyně o absolutní neplatnosti této smlouvy. Od neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy odvodil neplatnost rozhodčí smlouvy, a následně i nedostatek pravomoci rozhodce vydat příslušný rozhodčí nález, což způsobilo zásadní vadu exekučního titulu, pro kterou mělo být exekuční řízení zastaveno dle § 269 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Soud prvního stupně uzavřel, že v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaného při výkonu advokacie původní žalobkyni vznikla škoda v podobě na ní vymoženého plnění. Kdyby žalovaný navrhl zastavení exekuce pro neplatnost úvěrové smlouvy, škoda by původní žalobkyni nevznikla.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 18 Co 263/2023-297, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice. Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování, zabýval se také relevantní judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu k rozhodčím doložkám pro dané období, avšak s právními závěry soudu prvního stupně se neztotožnil. Odvolací soud zdůraznil, že v době, kdy žalovaný uzavřel mandátní smlouvu o zastupování původní žalobkyně, judikatura připouštějící (byť výjimečnou) možnost dospět k závěru o absenci pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (exekučního titulu) pro neplatnost rozhodčí doložky (smlouvy) navázané na neplatnou úvěrovou smlouvu, se teprve rozvíjela.
Zpočátku dopadala na případy zjevného porušení práv spotřebitele, který se bez svého zavinění dostal v důsledku porušení dobrých mravů silnější smluvní stranou do dluhové spirály nepřiměřeně vysokých peněžitých sankcí v případě nesplnění smluvní povinnosti. V době, kdy byla exekuce na majetek původní žalobkyně vedena, a žalovaný podával návrhy na její zastavení, nebyla judikatura v názoru na význam neplatnosti úvěrové smlouvy při posuzování exekučního titulu v exekučním řízení ustálena. Proto odvolací soud neshledal, že by žalovaný v exekučním řízení pochybil, pokud neargumentoval neplatností smlouvy o úvěru.
Taková argumentace by na probíhajícím exekučním řízení nic nezměnila, neboť nemohla původní věřitelku zprostit povinnosti dané jejím ručitelským závazkem. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že syn původní žalobkyně byl chronický dlužník (do jeho insolvenčního řízení se přihlásilo 13 věřitelů), který neplnil své splatné závazky již od roku 2008. Vzhledem k dosaženému vysokoškolskému vzdělání a počtu do té doby uzavřených úvěrů si musel být vědom jakému riziku svou matku (87 let) jako ručitelku vystavil.
Také původní žalobkyně si v době, kdy ručitelský závazek přejímala, musela být vědoma rizikovosti svého jednání. Původní žalobkyně se navíc mohla bránit již v rozhodčím řízení, kdy nebyla ještě zastoupena žalovaným. V přezkumném rozhodčím řízení však její námitky směřovaly pouze proti nemožnosti plnění z důvodu insolvenčního řízení jejího syna.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Žalobkyně se domáhá náhrady škody proti žalovanému proto, že v rozporu s § 16 zákona o advokacii v exekučním řízení neprosazoval práva a oprávněné zájmy žalované a nevyužil všechny zákonné prostředky k zastavení exekučního řízení, v rámci něhož byla zpeněžena nemovitost žalované. Žalovaný pochybil tím, že původní žalobkyni nevysvětlil svůj postup v exekučním řízení, ani možnost zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilosti exekučního titulu pro neplatnost smlouvy o úvěru. Obrana žalovaného mohla být v kontextu tehdejší judikatury (v období 2015-2017) úspěšná, pokud by jí žalovaný správně argumentoval. Nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, podle dovolatelky odvolací soud nesprávně interpretoval tak, že se týkají jen spotřebitelských smluv. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, s využitím jehož závěrů mohl žalovaný navrhnout zastavení exekuce pro neplatnost úvěrové smlouvy, a dále na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2038/2018, ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2295/2021, a ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3368/2020. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť v době zastoupení původní žalobkyně žalovaným se judikatura k přezkumu exekučního titulu neomezovala jen na případy excesivního porušení práv spotřebitelů. Za doposud neřešenou otázku hmotného práva žalobkyně považuje, zda bylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby navrhoval zastavení exekučního řízení pro rozpor hmotněprávního titulu (smlouvy o úvěru) s dobrými mravy. Domáhala se též řešení otázek, zda má být dlužníku poskytnuta ochrana, uzavře-li s nebankovním poskytovatelem úvěr proto, že byl bankou odmítnut, a zda je namístě posuzovat výši plnění vymoženého v exekuci při úvaze o odpovědnosti advokáta za jeho postup v exekučním řízení. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání odmítnout, popřípadě jako nedůvodné zamítnout.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
6. Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tedy pokud nebýt pochybení advokáta, nedošlo by k újmě v majetkové sféře poškozeného klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, uveřejněný pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor”). Byla-li však příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou.
7. Odvolací soud v daném případě dospěl k závěru, že žalovaný neporušil povinnosti advokáta dle § 16 zákona o advokacii, neboť využil důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnil v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládal za prospěšné. Žalovaný při poskytování právních služeb nepochybil a neporušil žádnou právní povinnost, tudíž nebyl naplněn předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu následkem pochybení žalovaného při výkonu advokacie. V exekučním řízení hájil žalovaný práva původní žalobkyně v rozsahu daném tehdejší soudní praxí, namítal neplatnost rozhodčí doložky, absenci pravomoci rozhodce, netransparentnost subjektu původního věřitele a okolnosti podpisu ručitelského závazku původní žalobkyní. Námitky žalovaného nebyly v exekučním řízení shledány důvodnými. Okresní soud v Tachově se námitkou platnosti rozhodčí smlouvy zabýval a dospěl k závěru, že byla uzavřena platně. Tento závěr potvrdil i Krajský soud v Plzni, který nadto přezkoumal výši zaplacených úroků původní žalobkyní v rámci exekučního řízení z hlediska jejich přiměřenosti, aniž by shledal důvod pro zastavení exekuce. Odvolací soud uzavřel, že ani argumentace neplatností úvěrové smlouvy by nepřinesla zásadní obrat v probíhajícím exekučním řízení.
8. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že v době, kdy původní žalobkyně ještě nebyla právně zastoupena žalovaným, měla vznést námitky ohledně platnosti rozhodčí smlouvy a smlouvy o úvěru především v rozhodčím řízení, tedy v řízení nalézacím, jež vedlo k vydání exekučního titulu. V exekučním řízení soudy vycházely a dosud vycházejí ze zásady, že pravomocný a vykonatelný exekuční titul není možno z hlediska jeho věcné správnosti přezkoumávat. Dále soudy vycházely podle dříve ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, uveřejněný pod číslem 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ze zásady, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky.
9. V období od 25. 9. 2015 do 28. 12. 2017, kdy žalovaný zastupoval původní žalobkyni na základě mandátní smlouvy v již probíhajícím exekučním řízení, nebyla dosud judikatura ustálena na závěru o přípustnosti posuzování pravomoci rozhodce k vydání exekučního titulu s přihlédnutím k rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy exekučním soudem (v rámci rozhodování o návrhu na zastavení exekuce), teprve se rozvíjela. V dovolání zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, stál především na závěru, že nelze v exekučním řízení vykonat rozhodčí nález, který byl vydán rozhodcem, aniž by vůbec byla uzavřena rozhodčí smlouva či doložka. Ač Ústavní soud činil v uvedeném nálezu též závěry o neplatnosti ujednání o smluvních pokutách a excesivním zajištění dluhu (vzhledem k tomu, že právě tyto nároky byly předmětem exekuce), nedovozoval z nich neplatnost celé smlouvy o půjčce ani neplatnost rozhodčí smlouvy – to ostatně ani nemohl, pokud dospěl k závěru, že žádná rozhodčí smlouva uzavřena nebyla. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, je pak v tomto směru značně kusé, a také nepodává zcela jasnou odpověď na otázku, zda neplatnost ujednání o úrocích, smluvních pokutách a excesivním zajištění úvěru způsobuje neplatnost hlavní smlouvy a v důsledku toho i rozhodčí smlouvy. Konkrétní kritéria (platnost ujednání o zajištění pohledávky, o úrocích, okolnosti, za jakých byla smlouva uzavřena atd.), k nimž je exekuční soud povinen přihlížet při zkoumání platnosti smlouvy obsahující rozhodčí doložku v rámci posuzování vykonatelnosti rozhodčího nálezu, stanovil Nejvyšší soud až usnesením ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016.
10. Nicméně ještě v usnesení ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, Nejvyšší soud uvedl, že „při posouzení právní otázky, zda neplatnost hmotněprávního jednání, na jehož základě byl exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu vydán, může způsobit odepření výkonu rozhodčího nálezu, je třeba vyjít z toho, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů [zejména ustanovení § 31 písm. g) ve znění do 30. 11. 2016, které na danou situaci dopadá s ohledem na to, že rozhodčí smlouva byla uzavřena před 30. 11. 2016,] a jím předznamenanou ochranu v předjímaném občanskoprávním sporném řízení nelze obcházet v představě, že lze ochranu nalézt v následném řízení exekučním. Pakliže se tak má – až zde – stát, pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Tak by tomu bylo tehdy, jestliže by exekuce rozhodčího nálezu, který nebyl v předepsaném nalézacím řízení zrušen, vedla k vynucení povinnosti, která je ve zcela zjevném rozporu s hmotným právem. Proto není namístě vyhovět návrhu povinného-spotřebitele na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jenž je odůvodněn tím, že hmotněprávní jednání, které bylo podkladem pro vydání exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, dále rozhodčí smlouva na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, jakož i rozhodčí nález ve svém celkovém a společném úhrnu směřují k poškození povinného-spotřebitele, jestliže plnění, které exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu povinnému ukládá (a jež je vykonáváno), nelze posoudit jako povinnost, která je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, pakliže během řízení nevyplynuly ani žádné jednotlivé okolnosti, na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy“.
11. I kdyby tedy žalovaný za tehdejší procesní situace v návrhu na zastavení exekuce namítal neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, exekuční soudy v souladu s tehdy aktuální judikaturou a soudní praxí nemusely takto odůvodněnému návrhu vyhovět. Žalovanému proto nelze klást k tíži, že v době sepisu návrhu na zastavení exekuce námitku rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy neuplatnil, když judikatura v této otázce nebyla ustálena. Žalovaný v rámci výkonu advokacie nepochybil, když v zájmu své klientky (původní žalobkyně) podal návrh na zastavení exekuce s námitkami, které reflektovaly tehdy platnou judikaturu a soudní praxi, postupoval s odbornou péčí a prosazoval práva své klientky s využitím všech zákonných prostředků. Bylo by nepřiměřené na něm požadovat, aby v době, kdy se snažil ve prospěch své klientky zvrátit již probíhající exekuční řízení, predikoval vývoj právních otázek v té době teprve se rozvíjející judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013).
12. Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2038/2018, ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2295/2021, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3368/2020, které se týkají skutkově odlišných případů, a to odpovědnosti advokáta za škodu založenou na neodborném postupu non lege artis, znalostním deficitu a nesprávném právním názoru advokáta.
13. Dovoláním nastolené otázky, zda má být dlužníku poskytnuta ochrana, uzavře-li s nebankovním poskytovatelem úvěr proto, že byl bankou odmítnut, a zda je namístě posuzovat výši plnění vymoženého v exekuci při úvaze o odpovědnosti advokáta za jeho postup v exekučním řízení, nebyly předmětem přezkumu odvolacího soudu, rozhodnutí odvolacího soudu na nich nespočívá, dovolací soud proto k těmto námitkám nepřihlížel.
14. V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
15. Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu