Judikát 25 Cdo 673/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:25 Cdo 673/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.673.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastoupení povinné [ Zastoupení ] Zastavení řízení
Dotčené předpisy:§ 241 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 25 Cdo 673/2026-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci žalobců: a) D. H., a b) P. R., proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429, se sídlem Vyšehradská 424/15, Praha 2, o 600 000 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Co 70/2025, o dovolání žalobce b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2025, č. j. 16 Co 70/2025-4, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, č. j. 4 Co 103/2025-8, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2025, č. j. 16 Co 70/2025-4, se zastavuje. II. Řízení o dovolání žalobce b) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, č. j. 4 Co 103/2025-8, se zastavuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
V řízení o „žalobě pro zmatečnost“, kterou podal žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 16 Co 70/2025-366, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2024, č. j. 23 C 60/2017-341, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2025, č. j. 4 Co 103/2025-8, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2025, č. j. 16 Co 70/2025-4, jímž byla žaloba pro zmatečnost odmítnuta. Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podal žalobce b) dovolání. Namítá „nesprávné právní posouzení všech žalobních nároků“ a přípustnost dovolání opírá o právní otázky zásadního právního významu, na kterých spočívalo napadené rozhodnutí odvolacího soudu a které nebyly dosud vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu, týkající se porušení základních a ústavně garantovaných práv žalobce na přístup k soudu, na soudní ochranu, na nestranný soud a na výkon spravedlnosti.
Dovolatel dále poukazuje na vady řízení před soudy obou stupňů, na rozpor s „usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 888/2014 a sp. zn. 22 Cdo 2770/2015“ atd. a na „skutkový deficit v rozhodnutí odvolacího soudu“. Napadená rozhodnutí označuje za formalistická a nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a pro „existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy ignorovaly právně rozhodné skutečnosti a dovolatelem uplatněnou judikaturu“. Navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí a odklad jejich právní moci a vykonatelnosti; dovolání obsahuje též žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2025, č. j. 16 Co 70/2025-4, které touto vadou trpí, podle § 104 odst. 1 o. s.
ř.
zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a judikaturu na něj navazující, včetně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 851/2021, ve věci téhož dovolatele). Při podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nebyl dovolatel zastoupen advokátem, ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání (srov. § 241 o. s. ř.), nesplňuje tak podmínku povinného zastoupení pro dovolací řízení.
K dovolatelem podané žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť ji považuje za zjevné zneužití procesního práva podle § 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2755/2020, či ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2425/2022). To plyne z dosavadního postupu dovolatele v projednávané věci (v níž podává opakovaně, mechanicky stále tytéž žádosti a tatáž podání), jakož i z obsahu samotného podání (dovolatel v zásadě stále dokola kopíruje svá podání, v žádosti neuvádí žádné konkrétní okolnosti, jež by dokládaly její důvodnost).
Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že dovolatel obdobně postupuje též v mnoha dalších řízeních, jeho jednání lze proto považovat za obstrukční, takže i nyní podané dovolání je zřejmě bezúspěšným uplatněním práva, což představuje důvod, pro který dovolatele nelze osvobodit od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.) a nelze mu ustanovit zástupce. Soud prvního stupně dovolatele k doplnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř. již opětovně nevyzýval. K ohrožení procesních práv dovolatele tímto postupem nedošlo, neboť byl o následcích nesplnění podmínky povinného zastoupení poučen soudem prvního stupně již dříve, a nadto byl soudy ke splnění této podmínky dovolacího řízení vyzýván opakovaně, opět včetně poučení o následcích nevyhovění těmto výzvám [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 114/2016, ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2928/2017 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3921/17), či usnesení ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 725/2018, či ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 790/2020]. Jak se přitom podává z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného zastoupení není nezbytné, jestliže byl stěžovatel v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a důsledcích jeho nesplnění.
V takové situaci se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým; srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13 (a v něm citovaná další usnesení), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3993/2016, či ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5291/2016. Protože dovolatel nesplnil podmínku povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o.
s. ř., Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 241b odst. 2, § 243f odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s.
ř. zastavil. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel nezaplatil soudní poplatek z dovolání. I když podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 ICdo 6/2012, č. 65/2014 Sb. rozh. obč.), v daném případě dovolací soud k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z jeho postoje v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že i této povinnosti si je vědom, avšak zjevně soudní poplatek platit nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto bezprostředně, nebylo třeba samostatně rozhodovat o návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti napadených rozhodnutí (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu