25 Cdo 826/2025-269
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. H., zastoupený JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti žalované: RENOCAR, a.s., IČO 00487121, se sídlem 664 03 Podolí 445, zastoupená Mgr. Romanem Verešpejem, advokátem se sídlem Orlí 492/18, Brno, o zaplacení 323.433 Kč s příslušenstvím a 60.222 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 171/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, č. j. 25 Co 148/2024-247, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
171/2023-199, zamítl žalobu o zaplacení 383.655 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem žaloby byly dva samostatné nároky: nárok na náhradu majetkové újmy spočívající ve snížení hodnoty neoprávněně zadrženého vozidla a nárok na náhradu nákladů na nájem náhradního vozidla. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že žalobce uzavřel dne 22. 7. 2019 se společností Home Credit a.s. úvěrovou smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 343.198 Kč za účelem úhrady kupní ceny automobilu BMW, současně byly sjednány i smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva a smlouva o výpůjčce auta, na jejímž základě společnost Home Credit a.s.
jako vlastník souhlasila s tím, aby žalobce automobil používal. Dne 19. 3. 2021 došlo k autonehodě, po níž byl předmětný automobil odtažen do servisu žalované a pojišťovna vyhodnotila škodní událost jako totální škodu na vozidle. Obvyklá cena vozidla byla stanovena na částku 371.000 Kč a cena zbytků na částku 165.333 Kč. Pojistné plnění ve výši 205.667 Kč vyplatila pojišťovna společnosti Home Credit a.s. Žalobce požádal o přistavení automobilu k odvozu ze servisu a žalovaná mu obratem sdělila, že podmínkou předání vozidla je úhrada doposud vzniklých nákladů.
Žalobce měl v období od 22. 3. 2021 do 22. 4. 2021 pronajato náhradní vozidlo od žalované a následně na základě smlouvy ze dne 20. 4. 2021 od společnosti LOXI s.r.o., a to na dobu od 20. 4. 2021 do 31. 5. 2022 za nájemné ve výši 20.000 Kč měsíčně bez DPH. Dne 29. 4. 2021 žalobce odmítl nabídku žalované na odkup vozidla za 165.333 Kč. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 3. 2022, č. j. 11 C 108/2021-82, který nabyl právní moci dne 28. 4. 2022, byla žalované uložena povinnost vydat žalobci předmětné vozidlo.
Ke dni 22. 8. 2022 byly žalobcem uhrazeny veškeré pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy a žalovaný (správně žalobce) se stal vlastníkem předmětného vozidla. Dne 2. 1. 2023 uzavřel žalobce s R. K. kupní smlouvu, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva k předmětnému automobilu za kupní cenu ve výši 107.000 Kč. Po právní stránce soud uzavřel, že žalobce nebyl v rozhodné době vlastníkem vozidla, proto nemůže být poškozený, neboť došlo ke snížení majetkového stavu úvěrující společnosti, k čemuž soud citoval rozhodovací praxi dovolacího soudu.
K pronájmu náhradního vozidla uvedl soud, že nájemné nebylo přiměřené, tudíž nedošlo k účelnému využití, proto dospěl k závěru, že v případě škody spočívající v tvrzených nákladech na pronájem náhradního vozidla není dána příčinná souvislost.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, č. j. 25 Co 148/2024-247, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak po právní stránce shledal správným pouze závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace k uplatnění nároku na náhradu za snížení hodnoty zbytků poškozeného vozidla po dobu zadržení žalovanou, neboť žalobce nebyl vlastníkem vozidla v době vzniku nároku.
Připomenul, že i
pojistné plnění bylo vyplaceno společnosti Home Credit a.s., nikoli žalobci. Co se týče závěru o nároku na náhradu nákladů za nájem náhradního vozidla od společnosti LOXI s.r.o., odvolací soud věc posoudil odlišně od okresního soudu, neboť dovodil, že v důsledku protiprávního zadržování vozidla BMW žalovanou si byl žalobce nucen zajistit pro svou mobilitu vozidlo náhradní a v souvislosti s tím mu mohla vzniknout škoda, která by byla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované. Po doplnění dokazování však odvolací soud konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení o vzniku a výši škody spočívající v platbách za nájem náhradního vozidla.
Konkrétně rozvedl nedostatky v žalobních tvrzeních i v důkazech, výpověď svědka K., jenž nakonec předmětné vozidlo odkoupil od žalobce, označil za nepřesvědčivou a nevěrohodnou vzhledem k její nelogičnosti, rozporům s jinými důkazy a osobní zainteresovanosti svědka na výsledku sporu. Z uvedených důvodů potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „do celého výroku napadeného rozsudku“ dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu hodnoty věci po dobu, po kterou ji po nehodě protiprávně zadržovala žalovaná a otázky prokázání nároku žalobce na náhradu škody vzniklé mu hrazením nájemného na náhradní vozidlo v době protiprávního zadržování původního vozidla žalovanou, jež dle dovolatele dosud nebyly vyřešeny dovolacím soudem vůbec, resp. se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení výše uvedených otázek, neboť odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, že v případě nároku na náhradu ztráty hodnoty poškozeného vozidla žalobce nebyl jeho vlastníkem a v případě nároku na náhradu nájemného za náhradní vozidlo žalobce neprokázal, že by skutečně uvedenou částku zaplatil. Podle dovolatele vyplývá z judikatury dovolacího soudu ke smlouvě o zajišťovacím převodu práva podle § 36 obč. zák., že po naplnění rozvazovací podmínky nastává zánik právních účinků smlouvy bez dalšího, s účinky „ex tunc“, jako by k zajištění nikdy nedošlo, a podle smlouvy o zajišťovacím převodu práva platilo, že v případě úplného zničení auta je ukončena zpětně ke dni vzniku pojistné události.
Tedy v době neoprávněného zadržení vozidla žalovanou, k němuž došlo až po vzniku pojistné události, již byl žalobce vlastníkem vozidla a má nárok na náhradu za ztrátu hodnoty vozidla. Dále k otázce prokázání vynaložených nákladů na nájem náhradního vozidla uvedl dovolatel, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu ustanovení § 118a o. s. ř. závěr o neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene může soud učinit jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a o.
s. ř. a poté provedl řádně a úplně navržené důkazy, jež navrhl účastník ke splnění své důkazní povinnosti. Dle dovolatele mu odvolací soud též nezpřístupnil názor o nevěrohodnosti jím navržených důkazů, a tudíž nebyl rozsudek předvídatelný. Dovolatel si je vědom, že skutkové závěry nelze v dovolacím řízení zpochybnit, nesouhlasí však s procesem dokazování odvolacím soudem, se závěrem, že neunesl důkazní břemeno, a se závěrem, že navržené důkazy nebyly způsobilé doložit pravdivost účetních dokladů.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá rovněž na nesprávném řešení otázky procesního práva. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné pro řešení otázky aktivní věcné legitimace uživatele vozidla zakoupeného na základě smlouvy o úvěru zajištěného převodem vlastnického práva k vozidlu na úvěrující společnost, jež bylo v době vzniku pojistné události v majetku úvěrující společnosti a po doplacení úvěru přešlo vlastnické právo na uživatele, k uplatnění nároku na náhradu škody spočívající v poklesu ceny zbytků poškozeného vozidla po dobu neoprávněného zadržení, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu za daných skutkových a právních podmínek vyřešena.
5. Dovolání není důvodné.
6. Podle § 2040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník nebo třetí osoba dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo. Podle odst. 2 se má za to, že zajišťovací převod práva je převodem s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn.
7. Podle § 2042 o. z. je-li k zajištění převedeno vlastnické právo a byla-li věc věřiteli předána, je věřitel oprávněn mít ji u sebe po celou dobu trvání zajišťovacího převodu práva a je povinen vykonávat prostou správu věci. Má-li věc ve své moci ten, kdo věřiteli převodem práva jistotu zřídil, vykonává on prostou správu věci.
8. Ve vztahu k nároku na náhradu nájemného za náhradní vozidlo spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že dovolatel neprokázal vynaložení žalované částky na nájem náhradního vozidla, neboť předložené faktury považuje za fiktivní vzhledem k nesrovnalostem v tvrzených skutkových okolnostech vypůjčení vozidla od svědka K., jemuž následně dovolatel prodal zbytky vozidla BMW, a neunesl tedy důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení o vzniku škody v podobě plateb nájemného.
9. Odvolací soud označil výpověď svědka K. ohledně pronájmu náhradního vozidla TOUAREG žalobci za nepřesvědčivou, neboť svědek neuměl objasnit ani okolnosti ohledně vyzvednutí poškozeného vozidla BMW u žalované, ani nesrovnalosti v účetních dokladech společnosti LOXI s.r.o., jež náhradní vozidlo dovolateli pronajímala, ačkoli vlastníkem vozu byl svědek sám, proč byl na fakturách uváděn svědkův, nikoli firemní účet, či časové okolnosti nájmu náhradního vozidla a souvisejícího sporu o vydání poškozeného vozidla BMW žalovanou. Dále odvolací soud konstatoval, že svědek K. předmětné vozidlo BMW následně odkoupil za cenu zbytků ve výši 107.000 Kč, aniž by si vybavil, zda bylo opraveno, a proto byl ve věci osobně zainteresován.
10. Z uvedených důvodů odvolací soud neshledal prokázané tvrzení, že dovolatel za pronájem náhradního vozidla skutečně uhradil žalovanou částku. K prokázání této skutečnosti nemohly přispět dovolatelem navržené důkazy svědeckými výpověďmi, jež měly potvrdit užívání vozidla, ani znalecký posudek o obvyklé ceně náhradního vozidla či dotazy na správce daně a účetnictví společnosti LOXI s.r.o. k místnímu šetření provedenému za účelem ověření ekonomické činnosti daňového subjektu.
11. Závěr o prokázání či neprokázání hrazení nájemného však není závěrem právním, nýbrž skutkovým. A jak i dovolatel sám v dovolání uvádí, záležitosti skutkového stavu nejsou předmětem dovolání. Odvolací soud ve svém odůvodnění srozumitelně vysvětlil, proč dovolatelem navržené další důkazy nemohou objasnit rozhodnou skutečnost, tedy platbu nájemného v hotovosti dovolatelem svědku K., jakož i svůj závěr o nevěrohodnosti jeho svědecké výpovědi a dovolatelem předložených listinných důkazů.
12. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Pouhé vyslovení odlišného názoru na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda dosud provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilé dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci založit.
13. K námitce, že odvolací soud chybně posoudil otázku unesení důkazního břemene žalobcem, je třeba uvést následující: V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé. Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru.
Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4.
9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, č. 98/2013 Sb. rozh. obč.). Soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002). Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
9. 2018, sen. zn. 29 ICdo 102/2016). Z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy.
Důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, a ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010. V odůvodnění rozsudku je pak soud povinen mimo jiné uvést, proč neprovedl další navrhované důkazy (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
14. Odvolací soud uvedeným povinnostem dostál. Při odvolacím jednání dne 11. 9. 2024 poskytl žalobci poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., poskytl mu lhůtu 15 dní k návrhu důkazů, návrh na provedení důkazů obsažený v podání žalobce ze dne 24. 9. 2024 u odvolacího jednání dne 6. 11. 2024 zamítl a toto své rozhodnutí odůvodnil, žalobce další důkazy k prokázání svých tvrzení nenavrhl, odvolací soud v rozsudku (body 25 – 29) vysvětlil svůj závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědka K. a dovolatelem předložených listinných důkazů i proč považoval důkazy navržené žalobcem za nezpůsobilé prokázat skutečnosti opodstatňující nárok na náhradu nájemného za náhradní vozidlo. Okolnost, že dovolatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí, nesprávnost postupu odvolacího soudu nezakládá.
15. K námitce nepředvídatelnosti rozsudku odvolacího soudu lze uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Žádné ustanovení zákona soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2518/2022).
16. Co se týče nároku na náhradu újmy způsobené snížením hodnoty vozidla z částky 165.333 Kč ke dni 15. 4. 2021 na částku 105.111 Kč ke dni 1. a 22. 7. 2022, spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně jakož i odvolacího soudu na právním závěru, že v době vzniku škody, tedy v době škodní události i v době neoprávněného zadržení vozidla žalovanou, byla vlastníkem vozidla úvěrová společnost Home Credit a.s., a tedy dovolatel nemá k uplatnění nároku aktivní věcnou legitimaci, neboť v jeho majetkových poměrech nedošlo ke změně.
17. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byla-li vlastníkem vozu poškozeného při dopravní nehodě leasingová společnost, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele. V jeho majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, rozsudek ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněný pod číslem 6/2008 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2748/2009, rozsudek ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3416/2010, rozsudek ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 683/2010, nebo rozsudek ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1480/2018).
18. Současně podle ustálené judikatury dovolacího soudu citované již soudem prvního stupně a odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 5104/2014, a usnesení ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2815/2020) smlouvou o zajišťovacím převodu práva dlužník pouze podmíněně postupuje věřiteli své právo, a to i vlastnické. Nejedná se o trvalý převod vlastnictví, nýbrž jen o převod za účelem zajištění pohledávky věřitele. Je to zajišťovací institut, slouží k zajištění hlavního závazku, z něhož je dlužník povinen věřiteli plnit, a vedle tohoto hlavního závazkového vztahu vzniká mezi nimi akcesorický závazkový vztah vyplývající ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Dlužník postupuje věřiteli své právo s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Při uspokojení zajištěné pohledávky se uplatní tato rozvazovací podmínka a právní úkony, jimiž bylo právo převedeno, pozbývají účinnosti, převod práva na věřitele zaniká a právo v rozsahu, v jakém bylo převedeno, přechází zpět na dlužníka. Je-li předmětem zajišťovacího převodu právo vlastnické, věřitel se stává podmíněně vlastníkem. Protože úprava obsažená v § 553 obč. zák. nevymezila blíže, jaká jsou vzájemná práva a povinnosti věřitele a dlužníka, je pro obsah jejich právního vztahu rozhodující jejich ujednání ve smlouvě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, č. 45/2009 Sb. rozh. obč.).
19. V projednávané věci sice nebyla uzavřena leasingová smlouva, nýbrž úvěrová smlouva obsahující smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva na úvěrující společnost, a to až do doby splacení celého úvěru a dalších závazků, výše uvedené právní závěry z rozhodovací praxe dovolacího soudu jsou však na ni plně použitelné, neboť v rozhodné době vzniku újmy, tedy v době pojistné události bylo poškozené vozidlo ve vlastnictví úvěrující společnosti, a proto došlo ke změně v jejích majetkových poměrech, tj. snížení hodnoty vozidla. Z uvedených důvodů rovněž čerpala pojistné plnění. Jelikož dovolatel splatil úvěr a další závazky až ke dni 22. 8. 2022, nemohl na něj tento nárok přejít, stejně jako na něj nepřešel nárok na pojistné plnění, neboť i jeho zaplacením úvěrující společnosti došlo ke splacení úvěru. Ostatně závěr o nabytí vlastnictví až k okamžiku doplacení celého úvěru vychází jak ze samotné úvěrové smlouvy, tak i z úvěrových podmínek úvěrující společnosti.
20. Názor dovolatele, že z citované judikatury plyne závěr, že naplněním rozvazovací podmínky zaniká smlouva s účinky ex tunc (od počátku) nemá oporu ani v platné právní úpravě, ani v odborné literatuře a ani v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Naopak je jednoznačné, že naplněním rozvazovací podmínky smlouva zaniká s účinky ex nunc. Zajišťovací převod práva je dočasný, a proto je často sjednáván jako převod s rozvazovací podmínkou. Podmínka je rozvazovací, pokud je s jejím splněním spojen zánik právních následků právního jednání (§ 548 o. z.). Účinky splnění rozvazovací podmínky nastávají ex nunc (srov. Melzer, F. In Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014, s. 548, marg. č. 21–32; Sviták, S. §
2040 [Povaha a forma smlouvy]. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č.
14. Dostupné na beck-online.cz.). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sen. zn. 29 ICdo 59/2023, č. 29/2025 Sb. rozh. obč., je prominutí dluhu z pohledu věřitele právní jednání „ve prospěch dlužníka“; je jen na vůli věřitele, zda se rozhodne prominout dlužníku jeho dluh, případně zda prominutí dluhu (jeho účinky) bude vázat na splnění podmínky. Bude-li právní jednání (prominutí dluhu) vázáno na splnění odkládací podmínky, nastanou (vzniknou) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) okamžikem jejího splnění; naopak, bude-li prominutí dluhu učiněno s rozvazovací podmínkou, při jejím splnění zaniknou (ex nunc) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) a dluh se „obnoví“.
Účelem rozvazovací podmínky podle § 2145 o. z. je ochrana dlužníka v situaci, kdy je zavázán zároveň z kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým a z předkupního práva uplatněného předkupníkem. Jejím splněním (uplatněním předkupního práva) dochází k zániku povinností stran z kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým, a to ex nunc, v důsledku čehož k okamžiku splnění rozvazovací podmínky dlužník a koupěchtivý přestává být vázán účinky mezi nimi uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2.
2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018).
21. Dovolatel zaměňuje obecné podmínky úvěrové smlouvy ze dne 22. 7. 2019 s podmínkami smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva vymezenými pouze pod bodem 6 úvěrové smlouvy. Uvádí-li tedy úvěrová smlouva v bodě 9.6 mezi podmínky ukončení mj. i totální škodu auta, je tím myšleno ukončení samotné úvěrové smlouvy, nikoli smlouvy o zajišťovacím převodu práva, neboť zájem úvěrující společnosti spočívá na vypořádání této smlouvy. Obdobné platí rovněž pro úvěrové podmínky společnosti Home Credit a.s. kód UP_01_12_2018, v nichž se smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva zabývá pouze bod 9, v němž se uvádí, že zajišťovací smlouvou se dočasně stává vlastníkem auta úvěrující společnost, a to až do doby, než je celý úvěr včetně všech závazků zaplacen, a po jejich splacení se stává vlastníkem auta dovolatel.
Bod 11
(zesplatnění a ukončení smlouvy) se již opět týká samotné úvěrové smlouvy, nikoli zajišťovací smlouvy, a uvádí se v něm, že v případě úplného zničení auta smlouvu ukončí úvěrující společnost poté, co obdrží od pojišťovny písemné potvrzení o totální škodě na autě a další podklady a po obdržení pojistného plnění, a to zpětně ke dni vzniku pojistné události, přičemž až do dne ukončení smlouvy (úvěrové – pozn. dovolacího soudu) musí dovolatel hradit splátky úvěru, které jsou použity na uhrazení nesplacené dlužné částky, která se stala splatnou v důsledku ukončení smlouvy.
K obnovení vlastnického práva dovolatele proto došlo až okamžikem doplacení nesplaceného úvěru. V rozhodné době vzniku škody (pojistné události) tedy byla vlastníkem poškozeného vozidla úvěrující společnost a v její majetkové sféře došlo ke snížení majetkového stavu. Skutečnost, že následně došlo k ukončení úvěrové smlouvy (obdobně jako leasingové smlouvy ve výše citované judikatuře) a k přechodu vlastnictví na dovolatele, již na toto posouzení nemá vliv.
22. Není rozumného důvodu učinit jiný závěr ohledně aktivní věcné legitimace k uplatnění nároku na náhradu majetkové újmy spočívající ve snížení hodnoty neoprávněně zadrženého vozidla zakoupeného na základě úvěrové smlouvy se současným uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, než v případě leasingového vlastníka a nájemce. Jestliže vlastníkem v době vzniku škody i v době vydání neoprávněně zadržovaného vozidla žalovanou byla stále úvěrující společnost a dovolatel nabyl vlastnické právo k vozidlu až vypořádáním všech závazků z úvěrové smlouvy ke dni 22. 8. 2022, nedošlo v jeho majetkových poměrech k žádné újmě.
23. Ačkoli dovolatel uvádí, že dovolání podává „do celého výroku napadeného rozsudku“, ve skutečnosti veškeré námitky směřuje proti potvrzujícímu výroku o věci samé, a nikoli proti výroku o nákladech řízení; ostatně dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není dle výslovného znění § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
24. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
25. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti procesně neúspěšnému žalobci právo, v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.