ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyň: a) SP
Bohemia, k. s., IČO 26172151, se sídlem V Lukách 132, Králův Dvůr, b) SABIA
spol. s r. o., IČO 61326721, se sídlem Masarykova 190, Bohušovice nad Ohří, obě
zastoupeny Mgr. Jaromírem Kalužíkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 15, Praha
1, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo vnitra, IČO 00007064, se
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o 3 710 998 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 554/2014, o dovolání žalobkyň
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, č. j. 21 Co
327/2017-118,
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, č. j. 21 Co
327/2017-118, ve výroku I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve
výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně b) o zaplacení částky 116 690 Kč s
příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní b) a
žalovanou, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní b) a
žalovanou, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 3. 2017, č.
j. 29 C 554/2014-77, v části výroku IV, jíž byla zamítnuta žaloba žalobkyně b)
o zaplacení 116 690 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení
mezi žalobkyní b) a žalovanou, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, č. j. 21 Co 327/2017-118,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 3. 2017, č. j. 29 C
554/2014-77, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 467
460,30 Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) 31 095 Kč s příslušenstvím a žaloba o
zaplacení 1 569 362 Kč žalobkyni a) a 116 690 Kč s příslušenstvím žalobkyni b)
zamítnuta, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vycházel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně, že v době povodní v roce 2013 starostka obce XY vyzvala
žalobkyni b), aby vzhledem k nouzovému stavu vyhlášenému vládou ČR v
souvislosti s povodňovou situací poskytla obci pásový nakladač Liebherr L 566
za účelem zbudování ochranné hráze. Žalobkyně b) stroj poskytla, ten byl dne 6. 6. 2013 zaplaven a zničen. Žalobkyně a) měla stroj ve finančním pronájmu
(leasingu) od společnosti ČSOB Leasing a.s., žalobkyně b) jej užívala na
základě dohody o užívání se žalobkyní a). Odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně posoudil nároky žalobkyň na náhradu vzniklé škody podle § 36
odst. 1 a 2 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, a shodně se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni a) vznikla škoda ve výši 356
272,30 Kč sestávající z hodnoty stroje před poškozením (3 216 000 Kč), od které
je třeba odečíst dosud neuhrazené leasingové splátky (2 325 069 Kč) a finanční
vyrovnání z leasingové smlouvy (534 658,70 Kč). Při stanovení výše škody nelze
vycházet z pořizovací ceny jiného (nového) stroje, jak to v žalobě učinila
žalobkyně a), proto odvolací soud shledal žalobu v tomto rozsahu nedůvodnou. Současně žalobkyni a) vznikla škoda za zničené vážní zařízení v jejím
vlastnictví ve výši 111 188 Kč (hodnota v době poškození, demontáž ze stroje). Žalobkyni b) vznikla škoda ve výši nákladů vynaložených na přepravu stroje z
místa poškození (13 760 Kč) a ve výši nákladů vynaložených na provoz stroje v
době nasazení při povodních (mzdové náklady ve výši 4 004 Kč a spotřebované
pohonné hmoty za 13 331 Kč). Pokud žalobkyně b) uplatňovala nárok na náhradu
škody spočívající v nákladech na pronájem náhradního stroje namísto stroje
poškozeného, neprokázala přes poučení soudem nutnost a účelnost těchto nákladů. Odvolací soud odkázal v této souvislosti na judikaturu týkající se nákladů na
vypůjčení osobního automobilu za poškozené vlastní vozidlo s tím, že skutečnou
škodu, spočívající v nákladech na vypůjčení či pronájem vozu, převyšující
náklady na provoz vlastního vozu, je odpovědný subjekt povinen hradit jen v
rozsahu, v jakém náklady byly vynaloženy nutně a účelně na vypůjčení náhradní
věci, odpovídající věci poškozené. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavých výrocích o věci samé, napadly žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost spatřovaly v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena, a to otázka výše škody leasingového nájemce, a na vyřešení otázky
principu úplné náhrady škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky procesního
práva týkající se poučovací povinnosti soudu, resp. jejího obsahu a kvality,
při jejímž řešení se rovněž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně a) vyčíslila škodu jediným správným způsobem
jako rozdíl mezi pořizovací cenou nového kolového nakladače (6 106 500 Kč),
který zakoupila za zničený stroj, částkou 1 359 450 Kč, která odpovídá
opotřebení kolového nakladače, částkou finančního vyrovnání podle leasingové
smlouvy a částkou dosud neuhrazených leasingových splátek. Odvolací soud se
odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, sp. zn. 25
Cdo 36/2013, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 795/16 a sp. zn. II. ÚS
2221/07, protože nedodržel princip úplné reparace škody, neboť poškozený má
právo na náhradu veškerých nákladů nutných k obnovení provozuschopnosti
poškozeného vozidla. Žalobkyně musela zakoupit kolový nakladač nový, aby došlo
k celkové reparaci újmy žalobkyně vzniklé jí zničením původního stroje. Žalobkyně b) namítala, že prokázala škodu představující náklady vynaložené v
souvislosti s pronájmem náhradního kolového nakladače vzhledem k předmětu své
činnosti (hornická činnost), příčinná souvislost mezi škodnou událostí a
pronájmem náhradního stroje je zřejmá a nemusí být blíže prokazována. Žalobkyni
se v této souvislosti nedostalo řádného poučení ze strany soudu včetně
upozornění na možný neúspěch ve věci a soud se tak odchýlil od rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4255/2011 a sp. zn. 30 Cdo 350/2006, rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10 a sp. zn. II. ÚS 100/2000. Dovolatelky
dále namítaly nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a jeho
nepřezkoumatelnost. Navrhly změnu napadeného rozhodnutí tak, že žalobě bude
zcela vyhověno. Žalovaná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání žalobkyň. Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
dovolání žalobkyně a) však není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací
soud se při právním posouzení věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, otázka výše škody leasingového nájemce není otázkou dosud
neřešenou a nejde ani o situaci, kdy by dovolacím soudem vyřešená právní otázka
měla být posouzena jinak.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě došlo v příčinné souvislosti s krizovým opatřením podle
zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen
„krizový zákon“), ke škodě na pásovém nakladači Liebherr L 566, který byl při
povodních zcela zničen. Vlastníkem stroje byla leasingová společnost ČSOB
Leasing a.s., žalobkyně a) byla leasingovým nájemcem a žalobkyně b) stroj
užívala na základě dohody s žalobkyní a). Podle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu
byla-li vlastníkem vozu, jenž byl poškozen při dopravní nehodě, leasingová
společnost, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu
vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, v jehož majetkových poměrech
se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté. Na tom nemůže nic
změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil
a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 1514, dále
jen „Soubor“, rozsudek ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2748/2009, usnesení
ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2978/2009, rozsudek ze dne 29. 3. 2007, sp.
zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněný pod číslem 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3416/2010, rozsudek ze
dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 683/2010). Uvedené závěry lze vztáhnout i na
otázku škody na pásovém nakladači v projednávané věci. Byl-li pásový nakladač
zcela zničen, došlo-li tedy k tzv. „totální škodě“ a uvedení do předešlého
stavu není možné, pak skutečnou škodu představuje částka nutná k pořízení jiné
věci srovnatelné s věcí ve stavu před poškozením (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2942/2017), avšak taková
škoda vznikla vlastníku věci, tj. leasingové společnosti, nikoli žalobkyni a)
jako leasingovému nájemci. Skutečnost, že si leasingový nájemce po předčasném
ukončení leasingového vztahu v důsledku zničení věci koupil nový stroj, či
uzavřel novou leasingovou smlouvu na obdobný stroj, nemůže zakládat jeho právo
na náhradu škody proti státu, tak jak ji žalobkyně a) konstruuje v žalobě.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 689/2012,
uveřejněném pod C 13879 Souboru, dovodil, že leasingový nájemce, který byl v
době trvání leasingového vztahu na základě smluvního ujednání s leasingovým
pronajímatelem oprávněn (zmocněn) nechat v případě poškození pronajaté motorové
vozidlo opravit a který tak skutečně na své vlastní náklady učinil, má právo na
náhradu škody, spočívající v nákladech vynaložených na opravu věci, proti
škůdci i přímý nárok na pojistné plnění proti pojistiteli jeho odpovědnosti. V
citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě opravy
předmětu leasingu financované leasingovým nájemcem došlo ke snížení majetkového
stavu leasingového nájemce, nikoli vlastníka věci, což však je situace odlišná
a k projednávané věci ji připodobnit nelze. Z uvedeného vyplývá, že otázka
škody vzniklé leasingovému nájemci byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
vyřešena a dovolací soud nemá důvod se od závěrů vyložených výše odchýlit ani v
projednávané věci. Žalobkyní a) uvedené námitky proto nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Žalobkyně a) dále spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že
se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, sp. zn. 25 Cdo 36/2013, rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 795/16 a sp. zn. II. ÚS 2221/07, protože nedodržel princip
úplné reparace škody, neboť poškozený má právo na náhradu veškerých nákladů
nutných k obnovení provozuschopnosti poškozeného vozidla. Tento odkaz
dovolatelky není případný již vzhledem k odlišným skutkovým východiskům, neboť
v nyní projednávané věci šlo o totální škodu na věci vzniklou leasingovému
pronajímateli jako vlastníku věci, zatímco v dovolatelkou uváděných
rozhodnutích šlo o náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených
vlastníkem věci k uvedení poškozené věci do původního stavu za použití nových
náhradních dílů, případně o tzv. „obchodní znehodnocení“, tj. snížení tržní
hodnoty vozidla po jeho opravě. Odkazovaná rozhodnutí tak nelze k projednávané
věci skutkově ani právně připodobnit a o odklon od rozhodovací praxe dovolacího
a Ústavního soudu se jednat nemůže.
Žalobkyně b) namítala odklon napadeného rozhodnutí od rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu v právním posouzení procesní otázky, zda soud prvního stupně
splnil poučovací povinnost a zda mohl své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k
žalobkyni b) založit na závěru, že neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
V tomto rozsahu je dovolání přípustné a též důvodné, neboť odvolací soud se při
posouzení otázky plnění poučovací povinnosti soudu v průběhu jednání podle §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda
senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 3 tohoto
ustanovení zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud
nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzve jej, aby
tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění
této výzvy.
Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že soud
prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při
soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku
předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. např.
rozsudek ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, a rozsudek
ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003). Takové poučení zahrnuje též
informaci o procesních následcích, jež stihnou účastníka, jestliže svou
povinnost tvrzení a povinnost důkazní nesplní, tj. neunesení důkazního břemene
a neúspěch ve sporu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo
4240/2009). Poučení, které je neúplné, je poučením nedostatečným. Poskytnutí
nedostatečného poučení je z hlediska procesních důsledků třeba klást naroveň
situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně b) byla soudem prvního stupně poučena
podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání konaném dne 2. 6. 2016 o tom, že
je třeba doplnit tvrzení, za jakým účelem byl zajištěn náhradní stroj, za nějž
požaduje úhradu, zda jej žalobkyně užívala pro své podnikatelské účely namísto
zaplaveného stroje, či jej poskytla obci k odstranění následků povodní, a ke
svým tvrzením nechť označí důkazy. O procesních následcích nesplnění povinností
žalobkyně b) poučena nebyla (podle obsahu protokolu o jednání na č. l. 44 – 48
spisu). Přesto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že
žalobkyně b) přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. svou
povinnost tvrzení a povinnost důkazní nesplnila a svůj nárok na zaplacení
částky 116 690 Kč s příslušenstvím neprokázala, proto byla v tomto rozsahu
žaloba zamítnuta.
Jestliže odvolací soud považoval poučovací povinnost soudu prvního stupně podle
§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za splněnou, je jeho právní názor nesprávný a
uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) je opodstatněný.
Nejvyšší soud ze shora vyložených důvodů dovolání žalobkyně a) podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl a na základě dovolání žalobkyně b) rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu ve výroku uvedeném zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k
tomu, že důvod, pro který bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí ve výroku, jímž
byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) o zaplacení částky 116 690 Kč s
příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní b) a
žalovanou (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Podle § 243g
odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně i odvolací soud vázán
právním názorem dovolacího soudu.
V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní b) a
žalovanou včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a) a žalovanou se
neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu