ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Frýdlant nad Ostravicí, se sídlem
ve Frýdlantu nad Ostravicí, Janáčkova 1238, IČ: 00035394, zastoupeného Mgr.
Jaroslavem Vaškem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Leskovecká 2089, proti
žalované B. Š., zastoupené JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, Ph.D., advokátem se
sídlem ve Frýdku-Místku, Pod Štandlem 2218, o vyklizení družstevního bytu,
vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 69/95, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2008, č. j.
42 Co 138/2008-379, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalovaná vyklidila byt, který užívá v jeho domě bez
právního důvodu. Pro dluh na nájemném, který k 31. 10. 1994 činil 11.093,- Kč a
který ani přes výstrahu nezaplatila, byla rozhodnutím představenstva z 25. 1. 1995 z družstva vyloučena. Zásilku, kterou jí bylo rozhodnutí doručováno, si
nevyzvedla a 24. 2. 1995 byla žalobci vrácena. Vyloučením z družstva zaniklo
nájemní právo žalované k bytu. Žalovaná se bránila tím, že rozhodnutí o vyloučení z družstva jí nebylo
doručeno. V únoru 1995, kdy byla zásilka poštou vrácena jako nedoručitelná,
pečovala o nemocnou matku v Ostravě. O vyloučení z družstva se dozvěděla teprve
z dopisu žalobce ze dne 15. 9. 2004 a proti tomuto rozhodnutí se odvolala,
dosud však o odvolání rozhodnuto nebylo. Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 8. 1996, č. j. 16 C 69/95-24, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2005, č. j. 16 C 69/95-36, žalované uložil, aby vyklidila do patnácti dnů od právní moci
rozsudku „byt č. o velikosti 1+3 ve 3. podlaží domu č. p. na ul. H. ve F. n. O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce podal návrh na opravu výroku rozsudku soudu prvního stupně 4. 10. 2005. V původním řízení byla žalovaná zastoupena opatrovníkem jako osoba neznámého
pobytu, opravné usnesení bylo doručeno přímo žalované. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne
17. 5. 2007, č. j. 42 Co 99/2007-152, rozsudek soudu prvního stupně ve znění
opravného usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního
stupně, že odňal žalované možnost jednat před soudem, když jí nesprávně
ustanovil opatrovníka jako osobě neznámého pobytu. K námitce žalované, týkající
se doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva, uvedl, že rozhodnutí je třeba
doručit členovi do vlastních rukou, přičemž k účinnému doručení zásilky poštou
by nedošlo, pokud by se adresát, který zásilku nepřevzal, na adrese trvalého
bydliště nezdržoval. Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 5. 12. 2007, č. j. 16 C
69/95-304, tak, že žalované uložil, aby předmětný byt vyklidila do 1 měsíce od
právní moci rozsudku. Vzal za zjištěno, že byt se nachází v domě žalobce, že rozsudkem téhož soudu
sp. zn. 15 C 61/89-8, bylo zrušeno právo společného užívání žalované a jejího
bývalého manžela J. Š. k předmětnému bytu s tím, že byt bude nadále jako členka
družstva užívat žalovaná, že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 25. 1. 1995 (dále „rozhodnutí ze dne 25. 1. 1995“) byla žalovaná vyloučena z družstva
pro hrubé porušování povinností člena družstva spočívající v neplacení
nájemného, když přes výstrahu představenstva zaslanou jí doporučeným dopisem ze
dne 24. 11. 1994 dlužné nájemné ve lhůtě do 20. 12. 1994 neuhradila ani
neuzavřela dohodu o jeho zaplacení, že rozhodnutí ze dne 25. 1. 1995 bylo
žalované doručováno na adresu předmětného bytu jako doporučená zásilka do
vlastních rukou. Zásilka byla podána na poště 7. 2. 1995, žalovaná si ji
nevyzvedla a 24. 2. 1995 byla vrácena žalobci.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že rozhodnutí ze dne
25. 1. 1995 bylo žalované řádně doručeno do vlastních rukou, jak vyžadoval čl. 32 bod 5 Stanov žalobce ze dne 29. 10. 1992 (dále jen „Stanovy“). Podle čl. 82
odst. 3 Stanov platí, že povinnost družstva doručit písemnost doporučeným
dopisem je splněna, jakmile pošta písemnost doručí nebo jakmile ji, jako v
posuzovaném případě, vrátí družstvu z poslední známé adresy člena jako
nedoručitelnou. Soud prvního stupně také zdůraznil s odkazem na nález Ústavního
soudu ze dne 17. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 83/95, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 15. 8. 2001, sp. zn. 26 Cdo 3000/2000, že pro doručování rozhodnutí o
vyloučení člena z družstva není použitelný § 47 odst. 1, 2 občanského soudního
řádu (dále „o.s.ř.“), neboť se nevztahuje na doručování hmotně právních úkonů
družstva. Členství žalované v družstvu zaniklo vyloučením dne 24. 2. 1995 a
tímto dnem zanikl žalované rovněž nájem bytu (§ 714 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném v době vyloučení žalované z družstva /a ve
znění účinném do 30. března 2006/ – dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že od této
doby žalovaná užívá byt bez právního důvodu. Vyklizovací povinnost žalované z
bytu nevázal na zajištění bytové náhrady s odůvodněním, že nejde o vyklizení
rodiny s nezletilými dětmi. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2008, č. j. 42 Co
138/2008-379, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby
vyklidila předmětný byt do 15 dnů po zajištění přístřeší, a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního
stupně a dokazování doplnil výslechem svědkyň B. Č. a J. S., sester žalované. Jejich výslechem však tvrzení žalované, že se v době doručování rozhodnutí o
vyloučení z družstva ze dne 25. 1. 1995, tj. od 7. 2. 1995 do 24. 2. 1995,
nepřetržitě zdržovala u své nemocné matky v Ostravě, prokázáno nebylo. Jejich
výpovědi, že tomu tak bylo a že se žalovaná teprve v březnu 1995 vrátila do
místa svého bydliště, považoval za nevěrohodné. Obě svědkyně si sice přesně
vybavily dobu pro žalovanou významnou, naproti tomu s poukazem na velký časový
odstup nebyly schopny popsat žádné jiné období, ani bezprostředně související
se začátkem roku 1995. Ani jedna z nich si dokonce ani nevybavila datum úmrtí
jejich matky. Další důkazy navržené žalovanou odvolací soud neprovedl – syn P. Š. byl již vyslechnut soudem prvního stupně a dcera D. B. bydlí na Slovensku a
pokud v únoru 1995 navštívila svoji babičku a zastihla tam žalovanou, neplyne z
toho, že se žalovaná do svého bydliště v únoru 1995 vůbec nevrátila. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně se správně zabýval tím, zda
rozhodnutí o vyloučení žalované z družstva jí bylo písemně oznámeno, jak
stanovil § 231 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy
platném znění (dále „obch. zák.), a podle Stanov žalobce. Tedy, zda bylo
rozhodnutí žalované doručeno do vlastních rukou. Tam uvedená úprava doručování
do vlastních rukou nebyla v rozporu se zákonem.
Předpokladem účinného doručení
však nemuselo být faktické převzetí žalovanou. I z judikatury citované soudem
prvního stupně se podává, že k účinnému doručení rozhodnutí by nedošlo jen v
případě, že by se žalovaná na adrese, kam jí bylo rozhodnutí doručováno, vůbec
nezdržovala. Tak tomu v jejím případě nebylo, neboť žalovaná se v době
doručování rozhodnutí, jak bylo zjištěno z doplněného dokazování, v předmětném
bytě, kam jí bylo rozhodnutí doručováno, byť nepravidelně, zdržovala. Odvolací
soud dále poukázal na to, že sama žalovaná uvedla, že se o vyloučení z družstva
dozvěděla teprve z přípisu žalobce, který jí byl doručen 15. 9. 2004. Ani ve
lhůtě počítané od tohoto data však nepodala žalobu na určení neplatnosti
vyloučení z družstva podle § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. Rozhodnutí o vyloučení
tak již nelze zvrátit, neboť v řízení o vyklizení bytu soud věcnou správnost
rozhodnutí o vyloučení nepřezkoumává. Odvolací soud uzavřel, že podle § 714
obč. zák. tak zánikem členství žalované v bytovém družstvu zaniklo i její právo
nájmu k předmětnému bytu a že žalobce se tak důvodně domáhá ochrany svého
vlastnického práva podle § 126 obč. zák. Vzhledem k vyloučení žalované z
družstva pro jednání naplňující výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d)
obč. zák. ve znění do 31. 3. 2006, vázal její vyklizení na poskytnutí přístřeší
(§ 712 odst. 5 obč. zák. ve spojení s § 714 téhož zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. s poukazem na to, že jde o měnící
rozhodnutí. Vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné,
neboť nejprve uvádí, že soud prvního stupně učinil postačující skutková
zjištění, přesto však doplňoval dokazování k tomu, zda se žalovaná zdržovala v
únoru 1995 u své matky. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že se žalovaná v
době „údajného“ doručování rozhodnutí zdržovala na adrese bytu nepravidelně a
že v té době nepečovala nepřetržitě o nemocnou matku v Ostravě, však nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, což dále podrobně rozvádí. Ostatně zjišťování toho, zda se zdržovala v únoru 1995 v místě bydliště, je
nadbytečné, neboť doručení výstrahy, jako podmínka vyloučení z družstva, a
doručení rozhodnutí o vyloučení nemůže být nahrazeno žádnou fikcí, ani kdyby
náhradní doručení bylo zakotveno ve stanovách. Takový názor vyslovil odvolací
soud v usnesení ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 42 Co 99/2007. Pak v řízení
zahájeném v roce 1995 neměl soud ani zkoumat, zda žalovaná byla následně
„informována o vyloučení z družstva“ v roce 2004. Jediná informace, kterou
žalovaná o vyloučení z družstva obdržela, byla obsažena v dopise z 15. 9. 2004,
který jí však byl doručen až 4. 10. 2004. Zjištění odvolacího soudu, že dopis
žalobce z 15. 9. 2004 byl žalované doručen tentýž den, je odchylné od soudu
prvního stupně. Z opatrnosti žalovaná podala proti vyloučení odvolání 18. 10. 2004 a 3. 10. 2008, tedy v zákonné čtyřleté lhůtě, žalobu u soudu. Odvolací
soud tak nevzal v úvahu, že žalované nebyla ani udělena výstraha jako
hmotněprávní předpoklad vyloučení člena z družstva a že žalované ke dni jeho
rozhodování dosud neuplynula čtyřletá lhůta pro uplatnění práva podle § 231
obch. zák. V rozsudku odvolacího soudu je také označen byt, který neexistuje,
neboť byt, který žalovaná užívá, se nachází ve čtvrtém podlaží, nikoli v
podlaží třetím. Žalobu na vyklizení považuje žalovaná za šikanozní, když
připomíná průběh řízení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a
věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a
rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II, bod 12. zákona
č. 7/2009, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti
dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být
přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Odvolací soud sice formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby měnil rozsudek
soudu prvního stupně v celém rozsahu, ve skutečnosti ho však změnil pouze ve
výroku o bytové náhradě, proti němuž dovolání z obsahového hlediska rovněž
směřuje. Přípustnost proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť jím bylo změněno rozhodnutí ve věci samé (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněné pod R
28/1993 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání je přípustné i
proti potvrzujícímu výroku o vyklizení, a to podle § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., neboť jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl
jinak (žalobě vyhověl), než ve svém předchozím rozhodnutí (žalobu zamítl),
přičemž byl vázán právním názorem odvolacího soudu, za jakých okolností je
účinné doručení rozhodnutí o vyloučení člena z družstva prostřednictvím pošty. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1, 3
o.s.ř. Nedůvodná je námitka dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu je
nepřezkoumatelný, jestliže uvádí, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav
v potřebném rozsahu a přesto dokazování sám doplnil. Odvolací soud jen nepřesně
vyjádřil, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dokazování dále
doplňoval. Také námitka, že vyklizovaný byt je v rozsudku nesprávně označen,
neobstojí. Již v usnesení ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1936/97,
publikovaném pod R 16/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud uvedl, že „je-li vyklizovaný byt ve vykonávaném rozhodnutí identifikován
dostatečně určitě tak, aby jej při výkonu rozhodnutí nebylo možno zaměnit s
jiným bytem, nelze rozhodnutí upřít vykonatelnost jen proto, že neuvádí patro
nebo podlaží, v němž byt je“. Z toho se podává, že ani nesprávně uvedené
podlaží nebo patro, v němž se byt nachází, samo o sobě nedostatek identifikace
bytu nezpůsobuje. Dovolatelka rovněž namítá, že rozhodnutí o vyloučení z družstva jí nebylo
oznámeno, resp. doručeno do vlastních rukou, jak vyžadovaly stanovy, už jen z
toho důvodu, že oznámení nepřevzala, neboť zásilka obsahující oznámení, byla
poštou vrácena. Podle žalované „fikce doručení“ tohoto oznámení nemůže být
založena ani stanovami družstva. Odvolací soud správně poukázal na to, že k otázce doručení rozhodnutí o
vyloučení z družstva se vyjádřil Ústavní soud v nálezu citovaném již soudem
prvního stupně ze dne 17. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 83/95, uveřejněném pod č. 4 ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 5. V uvedené věci stanovy rovněž
ukládaly doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva do vlastních rukou. Dále
uváděly, že písemnost je doručena do vlastních rukou, jakmile ji člen převzal
nebo jestliže pošta vrátila písemnost jako nedoručitelnou a člen svým jednáním
její doručení zmařil nebo přijetí písemnosti odmítl. I když v daném případě
nebylo zmaření doručení zásilky členem družstva ve stanovách výslovně uvedeno,
lze k němu dospět i logickým výkladem samotného pojmu vrácení nedoručitelné
zásilky. Zmaření doručení může spočívat i v tom, že si člen nevyzvedl na poště
uloženou zásilku obsahující rozhodnutí o vyloučení, ačkoliv byl o jejím uložení
vyrozuměn, tedy že na adrese, kam mu bylo doručováno (na adresu předmětného
bytu), se v době od uložení zásilky do jejího vrácení zdržoval. Úvaha žalované,
že rozhodnutí o vyloučení z družstva je členovi doručeno, jen pokud je skutečně
převzal, není správná, neboť družstvo by pak v případě popsaného chování člena
nebylo schopno rozhodnutí poštou vůbec doručit.
Pro závěr o řádném doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva do vlastních
rukou tak bylo významné, zda se žalovaná zdržovala v místě svého bydliště v
době od 7. 2 do 24. 2. 1995, byť tomu tak nemuselo být nepřetržitě. Žalovaná
totiž z oznámení pošty mohla zjistit, dokdy bude zásilka uložena a zásilku si
vyzvednout. Žalovaná zpochybnila správnost zjištění odvolacího soudu, že se v předmětném
bytě v průběhu uvedené doby zdržovala, byť nešlo o pobyt nepřetržitý, takže po
celou dobu nepobývala v Ostravě, kde pečovala o nemocnou matku. Tím uplatnila
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1920). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z dovolání vyplývá, že žalovaná brojí proti způsobu hodnocení důkazů, zejména
výpovědí svědkyň B. Č. a J. S., nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v
závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl odvolací soud z provedených
důkazů zjistit o tom, kde se v předmětné době zdržovala. Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul
žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly
za řízení najevo a nedopustil se ani logického pochybení při jejich hodnocení.
Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem
logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v § 132 o.s.ř. ve
spojení s § 211 o.s.ř. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. Ustálená soudní praxe především dovodila, že v řízení o vyklizení družstevního
bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné;
přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího
z ustanovení § 231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění platném v době doručování usnesení shromáždění delegátů – dále jen „obch. zák.“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu
Soudní judikatura, dále ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne
24. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). Dále rovněž dovodila, že proces
vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvouetapový s tím, že
stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo
členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena
v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k
vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí
představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o
vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k
členské schůzi (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 v sešitě č. 8 z roku
2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku
2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 26
Cdo 2511/2004). Zákon (obchodní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2000) sice
zakládal právo člena družstva domáhat se změny rozhodnutí představenstva o jeho
vyloučení odvoláním k členské schůzi, avšak pro podání tohoto opravného
prostředku nestanovil žádnou lhůtu. Za této situace nelze než dovodit, že na
uplatnění tohoto práva bylo třeba aplikovat obecnou (čtyřletou) promlčecí dobu
upravenou v ustanovení § 397 obch. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2230/99, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené
závěry bylo třeba obdobně vztáhnout i na určení lhůty k podání návrhu na
prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení u soudu podle §
231 odst. 4 obch. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). Přitom v rozsudku ze dne 24. 5. 2007, sp. zn.
29 Odo 104/2005, Nejvyšší soud
dovodil, že ve sporu o určení členství v bytovém družstvu lze prejudiciálně
řešit, zda proces, v jehož rámci bylo podle příslušných právních předpisů
rozhodováno o vyloučení člena z bytového družstva, byl již završen (například
tím, že rozhodnutí představenstva o vyloučení člena z bytového družstva bylo
členu řádně doručeno a ten proti němu nepodal opravný prostředek), nikoli však
to, zda uvedené vyloučení bylo věcně správné (opodstatněné). Lze dále dodat, že
soudu také nepřísluší zkoumat, zda rozhodnutí o vyloučení předcházela výstraha
o porušování členských povinností, která má podle § 231 odst. 3 obch. zák. rozhodnutí předcházet. Nejvyšší soud také již ve svém rozsudku z 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99,
uveřejněném pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura
(dále rovněž v rozsudcích ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a z 24. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003) vyjádřil právní názor, že má-li osoba, které
má být uložena povinnost vyklidit byt, zachovánu možnost postupu podle
ustanovení 231 odst. 3 a 4 obch. zák., nelze o povinnosti k vyklizení
rozhodnout, neboť rozhodnutím členské schůze, popřípadě soudu může být
rozhodnutí představenstva o vyloučení zvráceno; teprve po marném uplynutí lhůt
pro uplatnění práva podle § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. popřípadě po právní moci
rozhodnutí podle § 231 odst. 3 a 4 obch. zák., lze rozhodnout o povinnosti k
vyklizení bytu. Jestliže bylo v daném případě zjištěno, že rozhodnutí představenstva o
vyloučení žalované z družstva z 25. 1. 1995 jí bylo doručeno 24. 2. 1995, a že
proti němu nepodala ve čtyřleté promlčecí době odvolání, je zřejmé, že
rozhodnutí již nemůže být žádným způsobem zvráceno, a soudy obou stupňů byly
oprávněny rozhodnout o vyklizení předmětného bytu. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února
2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze
17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li
žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li
žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3
odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod
č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu
s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k
bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo
tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v
dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě § 3 odst. 1
obč. zák.
může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního
důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě,
jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní
úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24
v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a
ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v
sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud žalovaná považuje žalobu za šikanózní z důvodu, že žalobce nepřistoupil
po dobu devíti let k výkonu rozsudku ze dne 5. 8. 1996, č. j. 16 C 69/95-24,
ani nepodal návrh na jeho opravu, a nadále s ní jednal jako s členkou družstva,
dovolací soud připomíná, že to byla žalovaná, kdo porušil své povinnosti tím,
že řádně neplatila nájemné. Měla si být vědoma s tím spojených důsledků a
starat se o svá práva a povinnosti. Nemůže žalobci vytýkat jak postupoval při
uplatňování práva, které mělo původ v jejím jednání. Případné nároky, včetně
členského podílu, budou předmětem dalšího vypořádání účastníků. Pro dluh na nájemném, který k 31. 10. 1994 činil 11.093,- Kč a který ani přes
výstrahu nezaplatila, byla rozhodnutím představenstva z 25. 1. 1995 z družstva
vyloučena. Zásilku, kterou jí bylo rozhodnutí doručováno, si nevyzvedla a 24. 2. 1995 byla žalobci vrácena. Vyloučením z družstva zaniklo nájemní právo
žalované k bytu. Jelikož se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím užitých dovolacích důvodů
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
větu první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobci
nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by
jinak měli vůči žalované právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu