26 Cdo 1448/2025-93
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a
soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce L. K.,
zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46,
proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, městské části Brno-Jundrov, se sídlem
v Brně, Veslařská 56, IČO 44992785, o určení neoprávněnosti výpovědi nájmu
bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 98/2023, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2024, č. j. 70 Co
184/2024-77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 27. 11. 2024, č. j. 70 Co 184/2024-77, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu o neoprávněnost Výpovědi zamítl (výrok I), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že Byt byl rozhodnutím
Obvodního národního výboru v Brně ze dne 29. 9. 1973, č. j. 254/1č.j.Byt/73/A,
přidělen do osobního užívání otci žalobce L. K. Společně s ním, a i po jeho
smrti, užívala Byt také matka žalobce I. K., která dne 14. 10. 2022 zemřela.
Projednáním pozůstalosti po matce žalobce byl jako soudní komisař pověřen notář
Mgr. Richard Brázda, jenž dopisem ze dne 27. 1. 2023 žalovanému k jeho žádosti
sdělil, že jako zákonný dědic zůstavitelky, která nezanechala pořízení pro
případ smrti, přichází v úvahu v první třídě dědiců žalobce. V návaznosti na to
žalovaný dopisem ze dne 8. 2. 2023, doručeným žalobci 16. 2. 2023, s odkazem na
§ 2283 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. z.“ či „občanský zákoník“), bez uvedení důvodu vypověděl nájem
Bytu s dvouměsíční výpovědní dobou. Následně Městský soud v Brně usnesením ze
dne 17. 4. 2023, č. j. 59 D 1877/2022-58, které stejného dne nabylo právní
moci, řízení o pozůstalosti po matce žalobce zastavil podle § 154 odst. 1
zákona o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„z. ř. s.“). Jelikož v původním řízení nebyl projednán veškerý majetek
zůstavitelky, Městský soud v Brně usnesením ze dne 27. 9. 2023, č. j. 59 D
1877/2022-97, které rovněž nabylo právní moci stejného dne, rozhodl o jejím
dodatečně objeveném majetku a potvrdil, že tento majetek (dědictví) nabyl
žalobce jako jediný dědic zůstavitelky.
4. Zatímco soud prvního stupně na tomto skutkovém základě dovodil, že
žalovaný dal žalobci Výpověď z nájmu bytu „předčasně“, a tudíž neoprávněně,
odvolací soud zaujal odlišný právní názor. Právo pronajímatele vypovědět (bez
udání důvodu s dvouměsíční výpovědní dobou) nájem bytu, který po smrti
původního nájemce přešel na jeho dědice (§ 2822 věty první o. z.), je sice
vázáno na splnění všech podmínek specifikovaných v § 2283 odst. 1 o. z., tedy i
na podmínku „zjištění skutečnosti, kdo je nájemcovým dědicem“. Tato podmínka
však může být splněna i dříve, než po právní moci usnesení o (dodatečném)
projednání dědictví. Samotné znění § 2283 odst. 1 o. z. totiž nespojuje možnost
dání výpovědi výslovně s ukončením pozůstalostního řízení; naopak připouští, že
pronajímateli k dání výpovědi postačí i jen „povědomí“ o tom, kdo je správce
pozůstalosti. Pojem dědic, užitý v citovaném ustanovení, je tudíž zapotřebí
vykládat tak, že jde o osobu, které svědčí dědické právo (§ 1475 odst. 3 o.
z.), a nikoli pouze o osobu, které bylo potvrzeno nabytí dědictví podle § 185
z. ř. s. Z pohledu pronajímatele tak bude pro účely naplnění podmínky zjištění,
kdo je nájemcovým dědicem, postačovat, aby se obrátil s dotazem na příslušného
notáře. Dospěl proto k závěru, že žalovaný (pronajímatel) vypověděl žalobci
(dědici původní nájemkyně) nájem bytu v době, kdy již byly splněny všechny
podmínky pro dání výpovědi stanovené v § 2283 odst. 1 o. z. Na rozdíl od soudu
prvního stupně tedy nepovažoval Výpověď za „předčasnou“ a jelikož neshledal ani
jiný důvod, pro který by ji měl hodnotit jako neoprávněnou, změnil vyhovující
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) dovolání.
Namítal, že napadené rozhodnutí bylo pro něj překvapivé, jelikož odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu poskytl poučení o svém odlišném
náhledu na právní posouzení věci, a navíc tak učinil bez nařízení jednání. Svým
postupem se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, resp. Ústavního soudu, konkrétně od jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 1555/23.
Dále měl za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky,
od kterého okamžiku lze mít za naplněnou tu část hypotézy ustanovení § 2283 o.
z., že se pronajímatel dozví o tom, kdo je nájemcovým dědicem, a zda lze podle
citovaného ustanovení vypovědět nájemní smlouvu dříve, než bude mít
pronajímatel postaveno najisto, že práva a povinnosti z nájmu nepřešla na člena
nájemcovy domácnosti. Zdůraznil, že podle § 2283 o. z. je pronajímatel oprávněn
vypovědět nájem bytu teprve po kumulativním naplnění tam stanovených podmínek,
a sice že získal vědomost o tom, a) že nájemce zemřel, b) že nájem bytu
nepřešel na člena jeho domácnosti a c) kdo je nájemcovým dědicem nebo správcem
pozůstalosti. Z hlediska právní jistoty má pronajímatel vyčkat s dáním výpovědi
na vydání příslušného rozhodnutí v dědickém řízení, neboť v opačném případě
nelze jednoznačně určit, která z osob, přicházejících do úvahy jako dědicové,
má rozhodovat o dalším postupu ohledně práv a povinností vyplývajících z nájmu
bytu. Přitom je to právě nájemce bytu, kdo by měl být výkladem zákona zvlášť
chráněn. Vytkl odvolacímu soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že se vůbec
nezabýval otázkou, zda a kdy se měl žalovaný dozvědět o tom, že práva a
povinnosti z nájmu nepřešla na něj, jakožto na člena domácnosti jeho matky,
původní nájemkyně, pročež jeho právní posouzení věci nemůže být úplné, a tudíž
ani správné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil
soudu prvního stupně.
6. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem,
odkázal na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a navrhl, aby
dovolání bylo zamítnuto.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), za splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a poté
se zabýval jeho přípustností.
8. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení procesní
otázky překvapivosti rozhodnutí, neboť při jejím řešení se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
9. Podle ustálené soudní praxe je překvapivým takové rozhodnutí, které
na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu
tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost,
kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla
předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková
rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a
právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 22. 11. 2010, sp.
zn. 22 Cdo 2147/2009, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, či nálezy
Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, nebo ze dne 19. 9.
2023, sp. zn. I. ÚS 1555/23, na který poukázal dovolatel). Současně však nelze
ztratit ze zřetele, že procesní předpisy (občanský soudní řád) umožňují, aby
odvolací soud, pokud vychází ze skutkových zjištění provedených soudem prvního
stupně, rozhodl po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009,
uveřejněný pod č. 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. V projednávané věci nejde o překvapivé rozhodnutí, jelikož odvolací
soud posuzoval otázku „předčasnosti“ Výpovědi na stejném skutkovém základě jako
soud prvního stupně a dovolateli muselo být zřejmé, že se jí bude v odvolacím
řízení zabývat, neboť právě její řešení napadl žalovaný ve svém odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho podání ze dne 3. 7. 2024 na č. l. 55
spisu). Odvolání bylo řádně doručeno dovolateli (v souladu s § 210 odst. 1 o.
s. ř.), který se k němu také písemně vyjádřil (viz jeho podání ze dne 13. 8.
2024 na č. l. 60-61 spisu). Šlo tedy ze strany odvolacího soudu jen o
(občanským soudním řádem dovolené) odlišné právní posouzení věci, jestliže na
nezměněném skutkovém základě nepovažoval (oproti mínění soudu prvního stupně)
Výpověď za předčasnou, a proto o věci rozhodl odlišně od soudu prvního stupně.
11. Odvolací soud nepochybil ani tím, že k projednání odvolání
žalovaného nenařídil jednání. Jeho postup je v tomto směru v souladu s § 214
odst. 3 o. s. ř., neboť odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo
podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s
rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili – u žalovaného lze daný
souhlas předpokládat ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., v případě dovolatele pak
šlo o souhlas výslovný (viz usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 10. 2024, č.
j. 70 Co 184/2024-70, a podání dovolatele na č. l. 73 spisu).
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka
formulovaná dovolatelem, zda lze podle § 2283 o. z. vypovědět nájemní smlouvu
dříve, než bude mít pronajímatel postaveno najisto, že práva a povinnosti z
nájmu nepřešla na člena nájemcovy domácnosti, neboť na jejím vyřešení napadené
rozhodnutí nespočívá (nezávisí).
13. Podle skutkových zjištění Byt užívala (pouze) matka žalobce I. K.,
účastníci netvrdili, že s ní ke dni jejího úmrtí žila jiná osoba, případně že
by taková osoba uplatnila přechod nájmu bytu u pronajímatele a tyto skutečnosti
ani jinak nevyšly v řízení najevo. Za této situace, kdy zde není člen
domácnosti, na něhož by nájem bytu mohl přejít podle § 2279 o. z., nelze
odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že (implicitně) považoval za splněný
předpoklad, že ke dni Výpovědi pronajímatel věděl, že práva a povinnosti z
nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla.
14. Nespočívá-li ovšem napadené rozhodnutí na posouzení dané otázky,
nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29
NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla
podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1.
2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
15. Dovolacím soudem však dosud nebyla vyřešena otázka, zda pronajímatel
může vypovědět nájem bytu, který po smrti původního nájemce přešel podle § 2282
věty první o. z. na jeho dědice, výpovědí adresovanou dědici před právní mocí
rozhodnutí o dědictví (§ 185 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, dále opět jen „z. ř. s.“). Dovolání je
proto přípustné podle § 237 o. s. ř., není však důvodné.
16. Podle § 2282 věty první o. z. nepřejdou-li práva a povinnosti z
nájmu na člena nájemcovy domácnosti, přejdou na nájemcova dědice.
17. Podle § 2283 odst. 1 o. z. pronajímatel může nájem vypovědět bez
uvedení důvodu s dvouměsíční výpovědní dobou do tří měsíců poté, co se
dozvěděl, že nájemce zemřel, že práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy
domácnosti nepřešla a kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost.
18. Podle § 2283 odst. 2 o. z. nájemcův dědic může nájem vypovědět s
dvouměsíční výpovědní dobou do tří měsíců poté, co se dozvěděl o smrti nájemce,
o svém dědickém právu a o tom, že práva a povinnosti z nájmu nepřešla na člena
nájemcovy domácnosti, nejpozději však do šesti měsíců od nájemcovy smrti. Právo
vypovědět nájem má i ten, kdo spravuje pozůstalost.
19. Již v rozsudku ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018,
Nejvyšší soud vyložil, že podle důvodové zprávy účelem citovaných ustanovení je
vypořádat majetkové vztahy k bytu (zejména otázku nájemného) i v období po
smrti původního nájemce. Z tohoto účelu i vzhledem k možnosti pronajímatele i
nájemce (srov. § 2283 odst. 2 o. z.) nájem vypovědět ve zkrácené výpovědní době
bez uvedení důvodu lze soudit, že primárním cílem není zajištění bydlení
dědiců, kteří vzhledem k tomu, že na ně nepřešel nájem bytu podle § 2279 o. z.
(ať již proto, že nebyli členy nájemcovy domácnosti, nebo mají vlastní byt),
mají obvykle zajištěnu jinou možnost bydlení. Ustanovení § 2283 odst. 1 o. z.
zakotvuje specifický způsob ukončení nájemního vztahu pronajímatelem po úmrtí
nájemce a umožňuje mu vypovědět nájem bytu, který po smrti původního nájemce
přešel podle § 2282 věty první o. z. na jeho dědice, bez uvedení důvodu v
tříměsíční hmotněprávní prekluzivní lhůtě (§ 654 o. z.), která počne běžet
poté, co se pronajímatel dozvěděl, že nájemce zemřel, že práva a povinnosti z
nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a kdo je nájemcovým dědicem nebo
kdo spravuje pozůstalost. Uvedené podmínky pro počátek běhu této lhůty musí být
splněny kumulativně, přičemž lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty
výpověď nájemci doručena.
20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v názoru, že
dědic nabývá dědictví až v souvislosti s pravomocným usnesením vydaným v
pozůstalostním řízení, ovšem s účinky zpětně ke dni vzniku dědického práva, tj.
zásadně ke dni smrti zůstavitele (srov. § 185 odst. 1 o. z.). Právní režim
platný v období mezi dnem smrti zůstavitele a dnem právní moci rozhodnutí soudu
o dědictví se označuje jako „správa pozůstalosti“. Pokud správu pozůstalosti
nevykonává vykonavatel závěti či správce pozůstalosti jmenovaný zůstavitelem,
který funkci přijal, pak se, nevyjde-li v pozůstalostním řízení najevo opak a
přichází-li v úvahu jen jediný dědic zůstavitele, který dědictví neodmítl,
vychází z toho, že správu bez dalšího vykonává tento jediný dědic, popř.
společně více v úvahu přicházejících dědiců nebo na základě jejich dohody či
rozhodnutí soudního komisaře podle § 156 z. ř. s. některý či někteří z nich (za
všechna rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021,
sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, uveřejněné pod číslem 68/2022 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3782/2020,
uveřejněné pod č. 16/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne
20. 9. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1778/2025).
21. Z citované judikatury vyplývá, že dědic může být i tím, kdo spravuje
pozůstalost. V tom případě možnost pronajímatele adresovat mu výpověď z nájmu
vyplývá přímo z § 2283 o. z. O takovou situaci v projednávané věci nešlo, neboť
v době, kdy mu výpověď z nájmu byla doručena, žalobce (nájemce) dosud nebyl
poučen o svém dědickém právu a nevyjádřil se, zda dědictví odmítá či nikoli
(viz sdělení notáře na č. l. 15 spisu). Žalobce tedy nebylo možno považovat za
osobu vykonávající správu pozůstalosti, není však důvod, aby možnost
pronajímatele vypovědět nájem bytu dědici v období mezi dnem smrti zůstavitele
a dnem právní moci rozhodnutí soudu o dědictví byla posouzena odlišně.
22. Ze systematiky rozhodné právní úpravy (§ 2279-2284 o. z.) je zřejmé,
že právo vypovědět nájem bytu zakotvené v § 2283 odst. 1 o. z. je podmíněno
pouze tím, že práva a povinnosti z nájmu přejdou na nájemcova dědice. Žádné
jiné (dodatečné) podmínky zákonodárce nestanovil. To znamená, že právo
vypovědět nájem bytu, který po smrti původního nájemce přešel podle § 2282 věty
první o. z. na jeho dědice, vznikne pronajímateli již k okamžiku smrti
zůstavitele. K témuž okamžiku přitom přechází na dědice i zůstavitelův nájem
bytu podle § 2282 věty první o. z. Jinak tomu ani být nemůže, neboť existence,
třeba i jen dočasná, „nájemního poměru bez nájemce“ není myslitelná. Od tohoto
okamžiku pak (teoreticky) může pronajímatel dané právo vůči nájemcovu dědici
také vykonat (byť v praktické rovině bude výkon tohoto práva možný až poté, co
pronajímatel shromáždí všechny údaje potřebné k jeho uplatnění).
23. Řečeno jinak, výpovědí podle § 2283 odst. 1 o. z. může pronajímatel
jednostranně ukončit nájem bytu přešlý na dědice zemřelého nájemce i před
(pravomocným) skončením pozůstalostního řízení. Tím se sice vystavuje riziku,
že výpověď adresuje nesprávné osobě (osobě, která není nájemcem bytu), a ta tak
nevyvolá žádné právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4.
2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017, a v něm uvedenou judikaturu), oprávněnost
(platnost) výpovědi dané osobě, které bylo později, leč s účinností ke dni
smrti zůstavitele, potvrzeno nabytí dědictví po původním nájemci bytu, to však
ovlivnit nemůže.
24. Tento závěr odpovídá smyslu a účelu dotčeného ustanovení (srov. § 2
odst. 2 o. z.), jímž je především vypořádání majetkových vztahů k bytu, a
nikoli zajištění bydlení dědiců, a svědčí pro něj i to, že přechod nájmu na
dědice se v pozůstalostním řízení vůbec neprojednává. Nadto vyplývá i z
gramatického výkladu. Není-li totiž v § 2283 odst. 1 o. z. za slovy „kdo je
nájemcovým dědicem“ čárka před spojkou „nebo“, znamená to, že tato spojka byla
použita ve významu slučovacím. Tím se vyjadřuje, že skutková podstata normy
bude naplněna, ať již nastane jedna či druhá možnost či nastanou-li obě zároveň
(srov. důvodovou zprávu k občanskému zákoníku, bod 7., Obecné části, 2.C).
Pronajímatel tedy může výpověď z nájmu adresovat buď dědici nebo osobě
spravující pozůstalost, případně i oběma zároveň (není-li v úvahu přicházející
dědic zůstavitele současně tím, kdo spravuje pozůstalost).
25. Rovněž komentářová literatura připouští, že pronajímatel nemusí s
podáním výpovědi dědici vyčkat až do pravomocného skončení pozůstalostního
řízení [srov. např. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo.
Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, §
2283, str. 445-448].
26. Nepřípadný je argument dovolatele, že z hlediska právní jistoty má
pronajímatel vyčkat s dáním výpovědi podle § 2283 odst. 1 o. z. na vydání
příslušného rozhodnutí v pozůstalostním řízení, aby bylo jasné, která z osob,
přicházejících do úvahy jako dědicové, má rozhodovat o dalším postupu ohledně
práv a povinností vyplývajících z nájmu bytu. Měl-li totiž tímto postupem
dovolatel na mysli podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu
bytu ve smyslu § 2290 o. z., přehlíží, že podle konstantní judikatury každý ze
společných nájemců, jež nejsou manžely, je oprávněn domáhat se samostatně
přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu (§ 2290 o. z.) bez ohledu na
procesní aktivitu dalších společných nájemců (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1502/2021). I tehdy, jsou-li společní
nájemci manžely, může žalobu o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu
podat i jen jeden z nich, byť v takovém případě je zapotřebí, aby druhého
manžela v žalobě označil jako (dalšího) žalovaného – vedle pronajímatele, který
dal manželům výpověď z nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5939/2016). Otázka společného rozhodování o dalším
postupu tak obvykle vůbec nevyvstane.
27. Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dovodil, že Výpověď
není pro „předčasnost“ neoprávněná (ve smyslu § 2290 o. z.), je jeho závěr
správný. Okolnost, že Výpověď byla učiněna dříve, než pozůstalostní soud
potvrdil dovolateli nabytí dědictví po zůstavitelce, je pro uvedený závěr
nerozhodná.
28. Z pohledu uplatněných dovolacích námitek proto napadený rozsudek
odvolacího soudu obstojí. Za této situace Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o.
s. ř.].
29. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečností, že procesně
úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová
předsedkyně senátu