24 Cdo 1778/2025-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila
a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci
žalobkyně a) A. K., zemřelé XY, a b) B. P., zastoupené Mgr. Dagmarou Nikolovou,
advokátkou, se sídlem v Třinci, Kopernikova 863/0, proti žalované XY,
identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Burečkem,
advokátem, se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, která je v řízení podporována
XY, jako vedlejším účastníkem, identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, o
náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu
ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 197/2024, o dovolání žalobkyně b) proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2025, č. j. 71 Co 12/2025-57,
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2025, č. j. 71 Co 12/2025-57,
a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 11. 2024, č. j. 13 C
197/2024-43, opravené usnesením téhož soudu ze dne 12. 12. 2024, č. j. 13 C
197/2024-47, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k
dalšímu řízení.
1. Žalobkyně a) a žalobkyně b) se podanou žalobou domáhaly toho, aby
žalovaná zaplatila „ve prospěch Okresního soudu ve Frýdku-Místku“ žalobkyni a)
částku 5 000 000 Kč jako bolestné a částku 5 000 000 Kč jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou mimořádnými psychickými útrapami; žalobkyně b)
která je dcerou žalobkyně a) požadovala, coby tzv. sekundární oběť, náhradu
nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč. Žalobkyně podrobněji popsaly, že dne 14.
12. 2021 ošetřující lékař – pracovník žalované neposkytl v souvislosti s
operabilním nádorem zjištěným u žalobkyně a) lege artis této pacientce
adekvátní péči a oznámil jí za přítomnosti žalobkyně b), že zemře; posléze jí
však byla odpovídající péče poskytnuta v jiném zdravotnickém zařízení, kde jí
byla provedena hysteroskopie s následným propouštěním do domácí péče, ústící v
další návaznou operaci vedoucí (tehdy) k déletrvající remisi zdravotního stavu
žalobkyně a). V průběhu řízení o podané žalobě žalobkyně a) dne 21. 10. 2024
zemřela.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně”)
usnesením ze dne 14. 11. 2024, č. j. 13 C 197/2024-43, ve znění později
provedené opravy, rozhodl, že se řízení přerušuje do pravomocného skončení
pozůstalostního řízení po žalobkyni a) A. K., vedeného u Okresního soudu ve
Frýdku-Místku pod sp. zn. 47 D 1095/2024. K odůvodnění svého rozhodnutí
vyložil, že z důvodu úmrtí žalované a) [správně ovšem žalobkyně a) – poznámka
Nejvyššího soudu] nelze v řízení ihned pokračovat a je nutno vyčkat výsledku
pozůstalostního řízení, v němž bude vyřešena otázka právního nástupnictví po
žalované a). Platí totiž, že pokud poškozený za svého života uplatní nárok na
náhradu nemajetkové újmy na přirozených právech u soudu, stává se po jeho smrti
tento nárok součástí pozůstalosti (§ 1475 odst. 2 o. z.). Soud prvního stupně
proto s odvoláním na § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. řízení přerušil, přičemž o tom,
jestli bude v řízení o nároku žalobkyně a) pokračováno a případně s kým,
rozhodne samostatným usnesením po pravomocném skončení pozůstalostního řízení.
Rovněž vysvětlil, z jakého důvodu nemá smysl v řízení pokračovat toliko ve
vztahu k žalobkyni b), coby tzv. sekundární oběti.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného
odvolání žalobkyně b) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního
stupně potvrdil. Přisvědčil především jeho úvaze, že nárok žalobkyně a) „na
nemajetkovou újmu“ (přesněji na její náhradu – poznámka Nejvyššího soudu) byl
uplatněn u soudu ještě za jejího života a stal se tak součástí pozůstalosti. Z
tvrzení samotné žalobkyně b) vyplynulo, že dosud neproběhlo šetření u notářky a
nebyl tak ani zjištěn skutečný okruh dědiců. Za této situace nelze podle
náhledu odvolacího soudu vycházet pouze z nepodloženého tvrzení žalobkyně b).
Do skončení pozůstalostního řízení není postaveno najisto, kdo je skutečně
dědicem zůstavitelky, na koho uplatněná pohledávka přešla. Na tom nic nemění
tvrzení žalobkyně b), že přichází v úvahu jako jediná dědička, když nemusí být
seznámena se všemi podstatnými okolnostmi pozůstalostního řízení, jakož i
stavem pozůstalosti. Nárok byl uplatněn u soudu, nehrozí zde nebezpečí z
prodlení a pokud bude skutečně potvrzeno tvrzení žalobkyně b), nelze ani
předpokládat, že bude pozůstalostní řízení probíhat nepřiměřeně dlouhou dobu.
Rozhodnutí o přerušení řízení tak nebude na újmu ani celkové délce řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení odvolacího soudu žalobkyně b) napadla dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud posuzoval otázku vhodnosti
přerušení řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy do skončení pozůstalostního
řízení po zemřelém účastníkovi řízení, která podle jejího názoru dosud nebyla v
judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolatelka přitom nesouhlasí s právním
závěrem odvolacího soudu, že nelze pokračovat v řízení, dokud nebude skončeno
pozůstalostní řízení po zemřelé žalobkyni a), neboť zde existují právní
skutečnosti, ze kterých „nezpochybnitelně plyne, že procesním nástupcem po
žalobkyni a) A. K. muže být jen a pouze dovolatelka, nakolik je jediným
zákonným dědicem zůstavitelky“, dědictví neodmítla, nehodlá je odmítnout a je
připravena pokračovat v řízení jako právní nástupkyně své matky. Přerušením
civilního řízení do doby skončení pozůstalostního řízení se řízení o náhradu
škody zbytečně protáhne. Dovolatelka má navíc vážné zdravotní problémy, které
jí znemožňují vykonávat pracovní činnost a je proto odkázána na podporu státu.
V důsledku toho je ve složité životní a existenční situaci, a řízení o
nárocích, které uplatňuje, má pro ni zásadní význam, nedůvodné přerušení řízení
přitom podle jejího přesvědčení představuje nejen zásah do práva na spravedlivý
proces, ale ocitá se i v rozporu s principem hospodárnosti řízení a se zásadou
rychlosti soudního řízení dle § 6 o. s. ř. Dovolatelka poukázala rovněž na
rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 988/07), podle něhož
formalistický přístup k otázkám procesního nástupnictví může představovat
porušení práva na spravedlivý proces, zejména za situace, kdy je totožnost
dědice zcela zřejmá. V dosavadním řízení se soud prvního stupně a následně i
odvolací soud dopustily podle mínění dovolatelky pochybení, když se vůbec
nevypořádaly s podstatnými skutečnostmi tvrzenými žalobkyní b) v odvolaní a
potvrdil prvostupňové rozhodnutí, i když celkem zřejmě nevycházelo z řádně a
úplně zjištěného skutkového stavu věci. Soudy sice správně dovodily, že povaha
uplatněného nároku umožňuje v řízení pokračovat, nicméně již náležitě nevážily,
zda je namístě v řízení ihned pokračovat nebo jej přerušit (§ 107 o. s. ř.) Z
usnesení Okresního soudu ve Frýdku – Místku, vydaného prostřednictvím pověřené
soudní komisařky JUDr. Jany Matýskové, notářky v Třinci ze dne 3. 3. 2025, sp.
zn. 47 D 1095/2024-67, podle dovolatelky plyne, že žalobkyně b) je jediným
dědicem po zemřelé A. K. Formalistický přístup soudu prvního stupně a běžná
praxe soudů obecně vyčkávající až na „pravomocné rozhodnutí o pozůstalostním
řízení“, dovolatelku poškozuje tím, že ji zbytečně odnímá právo činit v rámci
sporného řízení procesní úkony ve věci či jiné úkony k obraně svého práva.
Žalobkyně b) proto navrhovala, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení
odvolacího soudu tak, že v řízení se pokračuje s procesním nástupcem po
žalobkyni a) A. K., kterým je žalobkyně b), alternativně bylo navrhováno, aby
Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
5. K podanému dovolání se podrobně vyjádřila žalovaná, která je považuje
za nedůvodné, resp. nepřípustné, v dovolání totiž není jasně formulována otázka
procesního práva, jíž by měl Nejvyšší soud vyřešit. V dalších částech svého
dovolání pak již dovolatelka podle přesvědčení žalované popisuje svou verzi
skutkového stavu a jeho vlastní právní hodnocení, které je však značně odlišné
od skutkového stavu a jeho právního hodnocení zjištěného a učiněného jak soudem
prvního stupně, tak i odvolacím soudem, a nepředstavuje tak nic jiného, než
pouhou polemiku se skutkovými či právními závěry odvolacího soudu (potažmo i
soudu prvního stupně). Dovolatelka usiluje o další „přezkum“ právního hodnocení
zjištěného skutkového stavu, tj. o opětovné posouzení konkrétních skutkových
zjištění, resp. S poukazem na svá nová skutková tvrzení a nové důkazy se zcela
nepřípustně snaží o to, aby skutkový stav byl zjištěn odlišně a právní
hodnocení soudu na základě tohoto změněno. Žalovaná v této souvislosti
poukázala na právní věty formulované mimo jiné v judikatuře Nejvyššího soudu,
kupř. v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a doplňuje, že
pouhá polemika s právním názorem odvolacího soudu bez dalšího nezakládá
přípustnost dovolání (zde odkázala na usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2884/2014, a další). Ani v rovině věcné argumentace
nepovažuje žalovaná dovolání žalobkyně b) za opodstatněné, když kupř. v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2817/2004, se
uvádí, že nejsou-li známi dědicové zemřelého účastníka řízení, může soud v
řízení ihned pokračovat, jen je-li tu nebezpečí z prodlení, a to s
opatrovníkem, kterého neznámým dědicům ustanovil a který bude dědice zastupovat
do doby, než budou v dědickém řízení zjištěni; jinak řízení přeruší; obdobný
závěr je zastáván v usnesení ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2527/2023, kde
je vysvětleno, že pokračovat v těchto a v jim podobných případech již před
skončením dědického řízení lze toliko výjimečně, je-li najisto postaveno, který
z dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla v dědickém řízení
napadena či zpochybněna). V daném případě však dovolatelka ani netvrdila, že by
notář v pozůstalostním řízení po žalobkyni a) učinil, byť jediný úkon, kupř. právě za účelem zjištění okruhu dědiců či dohledání případné závěti a jejího
obsahu. Další pokračování v řízení v nadepsané věci tak dle žalované vyžaduje
množství zjištění, která by měla vyplynout primárně z poukazovaného
pozůstalostního řízení po žalobkyni a), ohledně něhož ani sama žalobkyně b)
neuváděla, v jakém stavu by se mělo nacházet, resp. že by vůbec byl již zjištěn
alespoň okruh procesních nástupců (dědiců) po žalobkyni a). Dovolatelka k
tomuto ničeho nedoložila, ačkoli minimálně v písemném či elektronickém kontaktu
s notářem jí dle žalované ničeho nebránilo. Nelze ani opomenout, že meritem v
nadepsané věci jsou (údajné) nároky ve výši mnoha milionů korun českých, o to
více je nezbytné klást důraz na zachování práv (všech dosud neznámých) dědiců
žalobkyně a).
V neposlední řadě pak nemá žalovaná za to (ve shodě s odvolacím
soudem), že by v dané věci existovalo či hrozilo jakékoliv nebezpečí z
prodlení, což ostatně žalobkyně ani dovolatelka netvrdila. Poukaz dovolatelky
na zásadu rychlosti soudního řízení pak nemůže jít na úkor právní jistoty a
spravedlivého rozhodnutí, resp. poskytnutí práva na spravedlivou a řádnou
soudní ochranu ve vztahu ke konkrétním, všem dosud neznámým dědicům žalobkyně
a). Pokud dovolatelka uplatňuje nové skutečnosti, jedná tak ve zřejmém rozporu
s ust. § 241a odst. 6 o. s. ř. (viz kupř. odkazované usnesení Okresního soudu
ve Frýdku – Místku vydané dne 3. 3. 2025 pod č.j. 47 D 1095/2024-67, které bylo
vydáno až po „vyhlášení“ napadeného usnesení odvolacího soudu).
6. Dlouhodobě ustálená soudní judikatura (již od rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 5 Cz 12/73 ze dne 20. 4. 1973) vychází podle
žalované z toho, že pro úvahu, zda lze v řízení, u něj není nárok spjat s
konkrétním účastníkem řízení, pokračovat, je nutno podle povahy věci posoudit,
zda je na místě přerušení řízení, nebo lze v řízení pokračovat ihned, a
rozhodnout, s kým bude v řízení pokračováno. Krom povahy předmětu řízení je pak
možno při posuzování, zda lze v řízení pokračovat bez přerušení řízení, vzít v
úvahu i další okolnosti, např. stav řízení, v němž jsou zjišťováni právní
nástupci zemřelého účastníka řízení, ale také nemožnost předjímat výsledek
řízení o dědictví. Nejvyšší soud současně ve své rozhodovací činnosti
zdůrazňuje, že přezkoumat úvahu (odvolacího) soudu o přerušení nebo nepřerušení
řízení lze v dovolacím řízení pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných
právních otázek, totiž nemůže být přezkum závěrů odvolacího soudu o tom, zda v
té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení
přerušit či nikoliv (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 1626/2019, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, či ze
dne 15. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4352/2015). I s poukazem na tuto judikaturu
žalované není zřejmé, jak žalobkyně b) dospěla k závěru, že předmětná (avšak
nijak konkrétně neformulovaná) otázka procesního práva by dosud neměla být v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalovaná závěrem navrhovala, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně b) jako nepřípustné, popř. zjevně bezdůvodné
odmítl, a pro případ, že by bylo shledáno přípustným jej zamítl, a aby „uložil
žalobkyni b) uhradit žalované náhradu nákladů řízení u dovolacího soudu”.
7. Vedlejší účastník na straně žalované ve stručném vyjádření považoval
procesní postup soudů obou stupňů za správný a navrhoval, aby Nejvyšší soud
dovolání žalobkyně b) zamítl.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“).
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou
– účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné
– na vyřešení právní otázky, jak mají soudy v občanském soudní řízení ve smyslu
§ 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. postupovat, došlo-li ve vztahu nároku, který smrtí
věřitele obecně nezaniká, v průběhu řízení ke smrti žalobce (některého ze
žalobců), zejména kdy a za jakých podmínek je možno takové řízení přerušit a
kdy naopak v něm lze pokračovat. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané
otázky se odvolací soud částečně odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, nadto
judikatura dovolacího soudu je ve vztahu k osobám, které zemřely po 1. 1. 2014,
co do možnosti a vhodnosti přerušení řízení v důsledku jejich smrti nejednotná
(rozdílná).
IV. Důvodnost dovolání
13. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první
o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
14. Především Nejvyšší soud nesdílí procesní výhrady žalované na adresu
projednatelnosti dovolání. Jakkoliv je třeba, aby dovolání splňovalo i
obligatorní náležitosti vymezené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy mimo jiné i
označení řešené právní otázky a uplatnění některého z přípustných důvodů
přípustnosti dovolání, pak není na újmu věcného posouzení dovolání, že
dovolatel uplatnil jiný důvod přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.),
než který nakonec shledal Nejvyšší soud. Z obsahu posuzovaného dovolání
(nahlíženo materiálně) je současně zřejmé, že žalobkyně b) nesouhlasí s
vyřešením procesní otázky vhodnosti či možnosti přerušení řízení v důsledku
smrti jiného žalobce a má (oproti mínění soudů nižších stupňů) za to, že je
možno v řízení pokračovat na místě žalobkyně a) přímo s dovolatelkou [dosud
žalobkyní b)]; ostatně napadené usnesení odvolacího soudu spočívá právě a jen
na vyřešení této jediné otázky. Přípustnost dovolání pak od 1. 1. 2013 není
naopak spjata s tím, že má řešení dovoláním otevřené otázky žalobkyní b)
akcentovaný „zásadní právní význam“. Lze proto shrnout, že dovolání je
způsobilé svého věcného projednání před Nejvyšším soudem.
15. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo
2335/2021, které bylo za účelem sjednocení soudní praxe uveřejněno pod číslem
68/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 68/2022“),
připomenul, že jestliže účastník řízení ztratí po zahájení řízení způsobilost
být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud
podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned
pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud
rozhodne usnesením (§ 107 odst. 1 o. s. ř.). Z uvedených zákonných ustanovení
sice soudy obou stupňů správně vycházely, ale nesprávně (neúplně) je vyložily s
ohledem na jejich vazbu k těm ustanovením hmotného a procesního práva, která [s
účinností od 1. 1. 2014, pokud jde o účastníky zemřelé po tomto dni] upravují
správu majetku zemřelého zůstavitele a způsobu uplatňování nároků či naopak
pohledávek s tímto majetkem spojených.
17. Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti,
spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti,
jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje
pozůstalost dědic, je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují
pozůstalost všichni dědicové (§ 1677 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“). Kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou
správu (§ 1678 odst. 1 o. z., k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2243/2023).
18. Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k
jeho zachování (§ 1405 o. z.). Správce uplatňuje při prosté správě všechna
práva týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří. Správce nesmí
bez souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku (§ 1406 o. z.).
19. Dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat
plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z
majetku náležejícího do pozůstalosti (§ 1703 o. z.). Naproti tomu uplatňuje-li
osoba či osoby spravující pozůstalost pohledávky zůstavitele po jeho smrti,
činí tak vlastním jménem na účet budoucích dědiců (resp. se někdy ne zcela
přesně hovoří o tom, že tak činí ve prospěch „pozůstalosti“), aniž by byly
zákonem v možnosti ochrany majetkových zájmů budoucích dědiců jakkoliv omezeny,
vystupují-li vůči třetím osobám uvedou, že jednají jako osoby spravující
pozůstalost (popř. že jsou správci dědictví či vykonavatelé závěti) konkrétního
zůstavitele. Má-li být tato činnost správce pozůstalosti (či jiné osoby
spravující pozůstalost) úspěšná, nemůže se např. při přijímání plnění spojeného
se spravovaným majetkem obejít bez možnosti tato plnění také vymáhat procesními
prostředky, včetně podávání žalob, resp. exekučních návrhů (srovnej již výše
zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2261/2021).
Dospěla-li již dříve judikatura dovolacího soudu k závěru, že osoba spravující
pozůstalost je v rámci prosté správy oprávněna podávat žaloby, nedávalo by
rozumný smysl, aby tatáž osoba byla vyloučena z možnosti pokračovat v soudním
řízení iniciovaném ještě za života zůstavitele; k témuž závěru lze dospět i
pomocí metody logického výkladu a maiori ad minus.
20. Dovolací soud dále poukazuje na to, že posouzení, zda lze v řízení
pokračovat, pokud po jeho zahájení některý z účastníků zemřel, závisí podle
ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. na povaze projednávané věci. Dlouhodobě
ustálená soudní judikatura (již od rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 20. 4. 1973, sp. zn. 5 Cz 12/73, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 66, ročník 1973) vychází z toho, že pro úvahu, zda lze v
řízení pokračovat, je zpravidla rozhodující, nedochází-li smrtí žalobce k
zániku uplatněného nároku (např. nárok na výživné, který je vázán výlučně na
samotného účastníka řízení) nebo k zániku právního vztahu, o němž mělo být v
řízení rozhodováno (např. řízení o rozvod manželství). Pokud nejde o tyto
případy (a tak je tomu i v souzené věci, kde zemřelá žalobkyně uplatnila nárok
ještě za svého života), soud opět podle povahy věci posoudí, zda je na místě
přerušení řízení, nebo zda lze v řízení pokračovat ihned, a rozhodne, s kým
bude v řízení pokračováno. Povahu předmětu řízení při posuzování, zda lze v
řízení pokračovat bez přerušení řízení, ostatně zdůrazňují i rozhodnutí
dovolacího soudu, která ve svém vyjádření k dovolání označila žalovaná (na
doložení toho, že se od v nich uvedených názorech dovolacího soudu odvolací
soud neodchýlil), navíc poukazují i na další okolnosti, které je třeba vzít v
úvahu, např. stav řízení, v němž jsou zjišťováni (budoucí) právní nástupci
zemřelého účastníka řízení, ale také nemožnost předjímat výsledek řízení o
dědictví. Pokud v označených rozhodnutích dovolací soud vyslovil, že
pokračování v řízení před skončením řízení o dědictví není na místě, bylo to
dáno právě povahou projednávané věci, navíc se jedná o rozhodnutí vydaná v době
dřívější právní úpravy správy dědictví (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 31. 12. 2013, který podrobněji správu dědictví
neupravoval). Soudní praxe vycházela před 1. 1. 2014 z toho, že ztratila-li
způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a spočívalo-li právní
nástupnictví na dědickém právu, soud zpravidla řízení přerušil do skončení
řízení o dědictví. Jen zcela výjimečně bylo možno v řízení pokračovat ještě
před skončením řízení o dědictví. Buď v případech jediného dědice, anebo v
případech povolání či ustanovení správce dědictví zůstavitele, který se stal
procesním nástupcem účastníka řízení (komentář k § 107 o. s. ř. in: DRÁPAL, L.,
BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 7. vydání. Praha, 2006, str. 485).
Současná právní úprava vychází ze zcela odlišných východisek.
21. Podpůrně lze procesní nástupnictví osoby spravující pozůstalost na
místo zemřelé žalobkyně dovodit z ustanovení § 1703 o. z., podle něhož dokud
soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči
tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku
náležejícího do pozůstalosti. Může-li být na základě výslovného znění zákona
osoba spravující pozůstalost po smrti dlužníka věřiteli žalována, tím více musí
platit, že s osobou spravující pozůstalost lze pokračovat v řízení, v jehož
průběhu žalovaný zemřel. Obdobně pak platí, že není žádného důvodu k tomu, aby
ten, kdo spravuje pozůstalost, mohl být do skončení řízení o pozůstalosti podle
výslovného znění zákona žalovaným ohledně případných dluhů zůstavitele, na
druhé straně by však neměl reciproční možnost „nově“ žalovat případného
dlužníka zůstavitele ohledně plnění „ve prospěch pozůstalosti“ (k tomu rovněž
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2261/2021;
usnesení ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2238/2021, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021, nebo již výše uvedené
rozhodnutí R 68/2022). A stejně tak musí platit, že může-li osoba spravující
pozůstalost podat sama žalobu proti dlužníkům zůstavitele, může v řízení
vystupovat jako procesní nástupce zemřelého žalobce.
22. Lze tedy k této dílčí otázce shrnout, že dovoluje-li povaha
uplatněného nároku pokračovat v řízení, je procesním nástupcem zůstavitele, ať
již vystupoval v řízení jako žalobce nebo žalovaný osoba, která vykonává správu
jeho pozůstalosti. Nebude proto zpravidla v souladu se zásadou rychlosti a
hospodárnosti řízení (§ 1 a 6 o. s. ř.), pokud soudy při úmrtí účastníka
mechanicky přistoupí k přerušení sporného řízení až do doby pravomocného
skončení pozůstalostního řízení. Výjimkou bude zejména situace, kdy pozůstalost
bude předlužena a bude možno očekávat nařízení její likvidace.
23. Na osobu, která do doby právní moci usnesení o dědickém právu [viz §
184 a 185 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z.
ř. s.“] spravuje pozůstalost [ať už jí je vykonavatel závěti, zůstavitelem či
soudem jmenovaný správce pozůstalosti, popř. jediný v úvahu přicházející dědic,
nebo všichni v úvahu přicházející dědicové společně nebo některý z nich určený
jejich vzájemnou dohodou či rozhodnutím soudu] „je třeba nahlížet jako na
(dočasného, do potvrzení nabytí dědictví – viz § 1677 odst. 1 o. z.) procesního
nástupce zemřelého žalobce, a pokud je zde procesní subjekt, který může na
místě zemřelého účastníka ve sporu pokračovat, odpadla tím překážka, pro kterou
bylo řízení případně přerušeno, a v řízení lze tak pokračovat (§ 107 odst. 1
věta třetí o. s. ř.), srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2021, sp. zn. 24 Cdo 1660/2021, v němž bylo řízení rovněž přerušeno do
„skončení dědického řízení“).
24. Vzhledem k tomu, že v dané věci smrt žalobkyně a) nepochybně nebyla
spojena se zánikem práva na uspokojení soudně uplatněného tvrzeného nároku na
náhradu škody a nemajetkové újmy, nelze mít za to, že by bylo třeba v každém
případě řízení z toho důvodu přerušit, ale soud prvního stupně neměl (oproti
mínění dovolatelky) zjišťovat, kdo přichází v úvahu „jako dědic“ po
zůstavitelce (žalobkyni a/), ale měl správně dotazem u soudního komisaře
zjišťovat, která osoba či osoby vykonávají správu pozůstalosti ve smyslu § 156
až 160 z. ř. s. Pokud by v rámci sporného či pozůstalostního řízení vznikly
pochybnosti o tom, kdo správu pozůstalosti vykonává, bylo by na soudním
komisaři, aby takové pochybnosti bez většího prodlení odstranil způsobem
předvídaným v § 156 z. ř. s., tedy usnesením autoritativně určil, kdo vykonává
správu pozůstalosti a pokud by to nebylo možné, bylo by namístě postupovat
podle § 157 odst. 1 písm. a), popř. písm. c) z. ř. s., tedy soudní komisař by
byl povinen jmenovat správce (ať už celé či jen části) pozůstalosti.
25. Není-li v počáteční fázi pozůstalostního řízení známa osoba
spravující pozůstalost a nesnese-li věc odkladu, není pojmově ani vyloučeno v
rámci sporného řízení výjimečně ustanovit neznámé osobě spravující pozůstalost
opatrovníka (k tomu přiměřeně srovnej odst. 18 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2025, sp. zn. 24 Cdo 729/2025).
26. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 24 Cdo
1220/2025, bylo zdůrazněno, že „trvat na skutečnosti, že odpadnutím překážky
pro další pokračování v řízení v projednávané věci by bylo jen a pouze
pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví po zemřelé žalobkyni, považuje dovolací
soud za přepjatý formalismus odporující zásadě rychlosti a hospodárnosti
řízení“. Platí proto, že smrt žalobce (některého ze žalobců), k níž došlo v
průběhu zahájeného soudního řízení po 1. 1. 2014 u nároků, které jsou předmětem
aktiv pozůstalosti, nebude zpravidla důvodem pro přerušení řízení podle § 107
odst. 2 o. s. ř., kdy na místě zemřelého žalobce bude možno pokračovat na
základě usnesení o procesním nástupnictví s osobou spravující pozůstalost,
výjimečně též s opatrovníkem neznámé osoby spravující pozůstalost. Obdobným
způsobem bude možno pokračovat v případě, že v průběhu řízení zemře žalovaný.
27. Jde-li o aktiva a pasiva pozůstalosti, vychází zákon z předpokladu,
že by měla být řádně spravována, a to v závislosti na jejich rozsahu a
struktuře, pokud možno co nejdříve po smrti zůstavitele, a to kontinuálně až do
právní moci rozhodnutí o dědickém právu či jiného rozhodnutí, jímž se
pozůstalostní řízení končí, popř. do doby nařízení likvidace pozůstalosti, v
jejímž rámci je stanoven odchylný způsob správy (viz § 197 a násl. z. ř. s.).
Pozůstalost musí být spravována jako celek, není však vyloučeno, aby ji (nebo
jen její určitou část) spravovaly různé osoby.
28. Zejména v počáteční fázi pozůstalostního řízení nemusí být zcela
zřejmé, které osoby mají pozůstalost spravovat (zejména nebyl-li zůstavitelem
povolán správce pozůstalosti či vykonavatel závěti, kteří by se správy ujali),
a to v situaci, kdy buď není ještě znám okruh dědiců nebo další osoby
přicházející v úvahu jako dědicové, kteří dědictví neodmítli a jejichž dědická
práva nebyla alespoň zčásti popřena, buď nejsou známy nebo výkon správy
pozůstalosti odmítly či nejsou k němu zjevně způsobilé a nebo více v úvahu
přicházejících dědiců jsou ohledně výkonu správy ve zjevném rozporu. V takovém
případě lze sporné řízení, jeví-li se to jako vhodné, přerušit podle § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby, než bude v pozůstalostním řízení zjištěna či
jmenována osoba vykonávající správu pozůstalosti; nesnese-li věc odkladu, lze
podle analogie § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanovit opatrovníka neznámé osobě
spravující pozůstalost, s nímž bude soud ve sporném řízení jednat až do doby,
než bude zjištěno, kdo správu pozůstalosti vykonává.
29. Uvedený postup soudů rozhodujících ve sporném řízení však nezbavuje
povinnosti soudního komisaře učinit bez větších prodlev opatření, aby o správu
pozůstalosti bylo v přiměřené době po smrti zůstavitele postaráno, a to
některým ze způsobů předjímaných v ust. § 156 a 157 z. ř. s., a to jakmile
potřeba výkonu správy vyjde najevo. Řečeno jinak: pokud správu nevykonává
vykonavatel závěti či správce pozůstalosti jmenovaný zůstavitelem, který funkci
přijal, pak se (nevyjde-li v řízení najevo opak) přichází-li v úvahu jen jediný
dědic zůstavitele, který dědictví neodmítl vychází z toho, že správu vykonává
tento dědic, popř. společně více v úvahu přicházejících dědiců nebo na základě
jejich dohody či rozhodnutí soudního komisaře podle § 156 z. ř. s. některý či
někteří z nich. Není-li takto spravována celá pozůstalost, soudní komisař i bez
návrhu jmenuje (byť i jen na určitou dobu nebo jen k určité části pozůstalosti)
správce pozůstalosti podle § 157 a 158 z. ř. s., a to na náklady pozůstalosti;
půjde tedy o náklady řízení ve smyslu § 127 o. s. ř., věta prvá in fine z. ř.
s., o nichž soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení končí a jejich úhradu
uloží dědicům podle § 108 z. ř. s.
30. V soudní praxi nejsou rovněž pochybnosti, že usnesení o tom, s kým
bude v řízení pokračováno na místě zemřelé fyzické osoby jako s dědicem (a tedy
po 1. 1. 2014 i s osobou spravující pozůstalost), soud přijímá vždy s výhradou
možné změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus). Znamená to, že soud
znovu usnesením rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračováno (a tím fakticky
nahradí své předchozí usnesení), vždy, jakmile po vydání usnesení dojde ke
změně v osobě, která spravuje pozůstalost nebo se změní okolnosti rozhodné pro
závěr o dědickém právu, popř. o tom, komu jako dědici svědčí právo nebo
povinnost, o něž v řízení jde (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1331/2019). Současně nelze opomenout, že jsou-li v
řízení vymáhány dluhy zůstavitele (včetně jeho příslušenství), musí z
rozhodnutí soudu, kterým se ukládá osobě spravující pozůstalost povinnost k
jakémukoliv plnění vyplývat, že se po dobu trvání pozůstalostního řízení může
oprávněný domoci uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti (§ 1703
o. z.). Je-li však v průběhu sporného řízení pravomocně rozhodnuto o dědickém
právu po zůstaviteli (§ 184 a 185 z. ř. s.), pokračuje soud na základě usnesení
podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. na místě osoby spravující pozůstalost, popř.
na místě zůstavitele, s dědici, jež převzali právo nebo povinnost, o něž v
řízení jde. Má-li být takto pokračováno s dědici na místě původního žalovaného,
soud ve sporném řízení musí přihlížet I k tomu, zda dědic ke dni rozhodování o
nástupnictví odpovídá za závazky zůstavitele neomezeně (§ 1704 o. z.) nebo zda
dědici (některému z nich) svědčí ze zákona (§ 1685 o. z.) nebo na základě
učiněného prohlášení (§ 1675 o. z.) výhrada soupisu (§ 1688 o. z.) a s tím
omezená odpovědnost za dluhy zůstavitele (§ 1706 o. z.), popř. zda této výhody
nepozbyla (§ 1688 odst. 1 písm. a) a odst. 2 věta prvá o. z.) Bylo-li dědiců
více, pak též přihlédne k jejich odpovědnosti za dluhy zůstavitele z hledisek
uvedených v § 1699, § 1704, § 1706 a § 1707 a § 1713 o. z.; v rozsahu, v němž
dědic či dědicové za dluhy zůstavitele neodpovídají, řízení (zčásti) zastaví.
Otázku, zda a v jakém rozsahu jednotliví právní nástupci zůstavitele odpovídají
za dluhy zůstavitele je třeba v úplnosti vyřešit již při rozhodování o
procesním nástupnictví dědiců a nikoliv až v rozhodnutí o věci samé (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009 nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012,
uveřejněné pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Pokud Nejvyšší soud již za současné právní úpravy dospěl i k
protichůdným procesním závěrům ústícím bez dalšího v možnost přerušení řízení
až do doby skončení pozůstalostního řízení (rozhodnutí o dědické právu) a
částečně konvenujícím úvahám soudů nižších stupňů v této věci, s nimiž se
ztotožnila i žalovaná a vedlejší účastník ji v řízení podporující (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 596/2019,
nebo usnesení ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2527/2023), pak dostatečně
nereflektoval zákonem nově nastolené změny v hmotněprávní i procesněprávní
úpravě, v ostatním pak žalovaná odkazuje buď na usnesení, jež byla vydána ve
vztahu k osobám zemřelým před 31. 12. 2013, nebo se týkala přerušení řízení
nikoliv podle § 107 o. s. ř., ale z důvodů uvedených v § 109 odst. 2 písm. c)
o. s. ř., tedy z důvodů jiného probíhajícího řízení, a tedy dopadala na zcela
jiné procesní situace. Nejvyšší soud (procesní senát rozhodující v této věci)
pak neměl povinnost ani při zjištěném judikatorním rozkolu na půdě dovolacího
soudu věc předkládat velkému senátu svého občanskoprávního a obchodního
kolegia, neboť uvedený rozpor se týkal řešení po výtce procesní a nikoliv
hmotněprávní otázky (srovnej § 20 zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů), kdy je
zvažovaný postup zákonem podmíněn jednomyslným souhlasem všech členů procesního
senátu, jež v této věci ovšem dosažen nebyl.
32. Jestliže shora naznačeným způsobem soud prvního stupně nepostupoval,
neboť (např. dotazem na soudního komisaře) nezjišťoval, kdo vykonává správu
pozůstalosti zemřelé žalobkyně a), jeho právní posouzení není správné (úplné).
Uvedené pochybení pak nenapravil v rámci instančního přezkumu ani odvolací
soud, který v dané fázi řízení své úvahy nepřesně spojil (v souladu s právní
úpravou účinnou jen do 31. 12. 2013) po výtce jen s osobou budoucího dědice.
Doplnit dlužno, že zkoumání podmínek řízení a bezprůtahový postup v řízení je
úkolem soudů (§ 1, 6 a § 100 o. s. ř.), které mají postupovat z povinnosti
úřední i bez návrhu tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta,
když v tomto směru nejsou nijak limitovány procesní aktivitou účastníků řízení.
Soudy proto měly v projednávané věci zjistit stav pozůstalostního řízení
dotazem u soudní komisařky, včetně ověření okruhu osob spravujících pozůstalost
zemřelé žalobkyně a) a neměly se spoléhat na údaje předestřené toliko žalobkyní
b).
33. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky
procesního nástupnictví po zemřelé žalobkyni a) ze strany odvolacího soudu a s
tím související možnosti přerušení řízení do doby rozhodnutí o dědickém právu
je neúplné, a tedy i nesprávné.
34. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu §
237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti
přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci
zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou
správnost napadeného rozsudku neshledal.
35. Odtud plyne, že usnesení odvolacího soudu je založeno na nesprávném
právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal,
že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo
zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, nemohl postupovat
jinak než usnesení odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Doplňuje
– v souladu s jinak výstižnou argumentací žalované
– že sám nemohl napadené usnesení změnit, neboť nebyl oprávněn přihlédnout k
tvrzením nově uplatněným dovolatelkou, popř. k jím vyžádanému sdělení soudní
komisařky o navazujícím průběhu pozůstalostního řízení, neboť k nim došlo až po
vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, což je okamžik, jenž je v dovolacím
řízení rozhodný pro prověření správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej §
243f o. s. ř.)
36. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu přitom
přiměřeně platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).
37. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním
názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
38. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby si dotazem u soudní komisařky
ověřil stav pozůstalostního řízení a zjistil, kdo vykonává správu pozůstalosti
a těmto zjištěním uzpůsobil v intencích výše uvedených závěrů svůj další
procesní postup.
39. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, nebylo
rozhodováno, neboť ani přezkoumávaným usnesením se řízení před soudy nižších
stupňů nekončilo (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1, věta první o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu