26 Cdo 1722/2025-220
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobců a) Z. H., b) B. H., zastoupených Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 308/3, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Hlubina Ostrava - Zábřeh, se sídlem v Ostravě, Rudná 1131/70, IČO 00051071, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Petřkovická 974/5a, o zaplacení částky 54 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 63 C 273/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2025, č. j. 57 Co 246/2024-186, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2025, č. j. 57 Co 246/2024-186, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobci (příjemci služeb) se domáhali zaplacení pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), za prodlení s doručením vyúčtování za rok 2018, a to za období od 1. 5. 2019 do 30. 4. 2022 ve výši 54 700 Kč.
2. Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem dne 12. 7. 2024, č. j. 63 C 273/2022-125, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 2. 2025, č. j. 57 Co 246/2024-186, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
4. Zjistil shodně se soudem prvního stupně, že žalobci jsou vlastníky bytu č. 41 na adrese XY, žalovaný je poskytovatelem služeb. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2023, č. j. 64 C 185/2022-119, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2023, č. j. 57 Co 187/2023-164, byla žalovanému uložena povinnost dodat žalobcům řádné vyúčtování skutečné výše nákladů a záloh za jednotlivé služby spojené s užíváním bytu za období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018. Rozsudky nabyly právní moci dne 3. 11. 2023, do podání žaloby dne 30. 4. 2022 ale žalovaný uloženou povinnost nesplnil. V odvolacím řízení účastníci učinili nesporným, že dne 16. 11. 2023 žalovaný zaslal žalobcům opravené vyúčtování, ale vzhledem k tomu, že byla zjištěna změna dispozice bytu, která nebyla žalovanému nikdy dříve známá, ani toto vyúčtování nebylo řádným. V březnu 2024 strany provedly ohledání bytu a dne 3. 5. 2024 žalovaný vyhotovil nové opravené vyúčtování, které dne 18. 2. 2025 doručil žalobcům.
5. Po právní stránce odvolací soud věc posuzoval podle § 7, 8 a 13 zákona č. 67/2013 Sb. a podle § 2 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nárok žalobců není po právu, a to ze dvou důvodů.
6. Za prvé zohlednil skutečnost, že dne 24. 4. 2019 žalovaný doručil žalobcům vyúčtování, které sice nebylo řádné, avšak žalobci vůči němu nepodali námitky v zákonné 30denní lhůtě, a nárok na pokutu jim proto nevznikl. S odkazem na změnu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., k níž došlo s účinností od 1. 1. 2023, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2232/22, totiž dospěl k závěru, že smyslu a účelu citovaného ustanovení odpovídá, aby spory o správnost (řádnost) vyúčtování mezi poskytovatelem služeb a jejich příjemcem byly vyřízeny ve lhůtě co nejkratší, tj. aby bylo co nejdříve postaveno na jisto, zda je dané vyúčtování příjemcem služeb akceptováno či nikoli.
7. Za druhé měl za to, že ze strany žalobců jde o zneužití práva. Zdůraznil, že takový závěr přijal i v typově obdobné věci vedené pod sp. zn. 57 Co 180/2024, v němž žalobkyní byla dcera žalobců v této věci. Sice přisvědčil žalobcům, že samo o sobě není protiprávní, že se rozhodli vyčkat s podáním žaloby až na konec tříleté promlčecí lhůty, nicméně to nemůže být posuzováno izolovaně, bez kontextu s ostatními podstatnými skutečnostmi. Vzal v úvahu, že žalovaný nezůstal neaktivním, v zákonné lhůtě doručil žalobcům vyúčtování a vyplatil jim zjištěný přeplatek, který žalobci bez dalšího přijali a vytvořili tím stav, na který se žalovaný spoléhal.
Ještě před právní moci rozsudku Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 64 C 185/2022 žalovaný zaslal žalobcům opravené vyúčtování, byť nikoli řádné, neboť mimo jiné neobsahovalo údaje o podílech nákladů připadajících na žalobce jako příjemce služeb s uvedením základních složek, spotřebních složek a celkových nákladů v Kč na vytápění, na teplo na ohřev vody a na vodu spotřebovanou na poskytnutí teplé vody, nebyly v něm uvedeny měrné náklady na vytápění v Kč/m2 ve zúčtovací jednotce a u konečného spotřebitele, ani správné koeficienty pro stanovení započitatelné podlahové plochy.
Po rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný zaslal žalobcům další opravené vyúčtování, nicméně s ohledem na v řízení žalobci předložený znalecký posudek, z něhož vyplývaly jiné započitatelné podlahové plochy bytu, o nichž žalovaný neměl do té doby žádnou povědomost, ani toto vyúčtování nebylo řádným. Právě proto žalovaný vyvolal s žalobci jednání o prošetření poměrů v bytě, které žalobci žalovanému umožnili až v březnu 2024. Žalovaný tedy byl ve věci aktivní, vynaložil úsilí splnit svoji zákonnou povinnost a dostát i povinnostem uloženým mu soudem.
Jedním z důvodů, proč nemohl tuto povinnost splnit, byla změna uspořádání bytu, která proběhla nezávisle na jeho vůli a o níž nevěděl, neboť mu nebyla vlastníkem bytu dána na vědomí. Žalobcům ani navíc nevznikla žádná škoda (nesprávné vyúčtování totiž pro ně bylo příznivější), je tudíž zřejmé, že uplatněním nároku nemíří na utvrzení aktivity samotné (tj. dodání řádného vyúčtování), nýbrž toliko na vyplacení peněžitého plnění. Zneužití práva pak odvolací soud spatřoval i v multiplikačním efektu prostřednictvím systematicky opakovaného uplatnění nároku na pokutu za účelem zmnožení peněžních prostředků.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítali, že při řešení otázky, zda má příjemce služeb povinnost podat proti nikoli řádnému vyúčtování námitky v zákonné 30denní lhůtě, aby měl nárok na pokutu za prodlení s doručením vyúčtování, se odvolací soud odchýlil od (blíže specifikované) ustálené rozhodovací praxe. Také nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění nároku na pokutu je z jejich strany zneužitím práva, za situace, kdy žalobci podali žalobu ke konci promlčecí lhůty, žalovaný byl ve věci aktivní a vynaložil úsilí splnit svoji zákonnou povinnost, žalobcům nevznikla žádná škoda a je zde multiplikační efekt prostřednictvím systematicky opakovaného uplatnění nároku na pokutu za účelem zmnožení peněžních prostředků. Měli za to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda uvedený komplex událostí je důvodem pro odepření práva na pokutu, nicméně některé jednotlivé dílčí otázky již řešeny byly a jejich posouzení odvolacím soudem není správné. Za dovolacím soudem dosud neřešenou považovali dále otázku procesního práva, a sice, je-li pro vznik práva na pokutu a neexistenci zneužití práva žalobci podstatná skutečnost, zda žalobci žalovanému doručili včas námitky, koho v tomto smyslu tíží důkazní břemeno. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
10. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
11. Odvolací soud založil svůj závěr, že žalovaný nemá povinnost zaplatit pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, které obstojí samostatně, přičemž dovolatelé napadají oba tyto důvody.
12. Jako první důvod pro zamítnutí žaloby odvolací soud uvedl, že nárok na pokutu podle citovaného ustanovení žalobcům vůbec nevznikl, protože proti vyúčtování, které jim bylo doručeno dne 24. 4. 2019 a které nebylo provedeno řádně, nepodali námitky v zákonné 30denní lhůtě. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání je proto přípustné podle § 237 o. s. ř.
13. Z judikatury Nejvyššího soudu přijaté k výkladu zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2022 vyplývá, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce (vlastník) s ním byl seznámen. Skutečností, zda je vyúčtování služeb řádné (a uplatněný nárok tudíž důvodný), se soud zabývá bez ohledu na to, zda proti němu podal příjemce služeb námitky (srov. § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.), neboť ani absence námitek nemůže zhojit případné nesprávnosti ve vyúčtování. Ostatně ani zákon č. 67/2013 Sb. s podáním námitek žádné následky nespojuje, pouze stanoví povinnost poskytovateli služeb na ně nejpozději do 30 dnů od jejich doručení reagovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019, a v něm citovaná rozhodnutí).
14. Pokuta podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. dopadá i na prodlení poskytovatele služeb s povinností provést vyúčtování a doručit je příjemci služeb v předepsané lhůtě. Nárok na pokutu vzniká příjemci služby již samotným uplynutím stanovené lhůty, následný výsledek vyúčtování na něj nemá žádný vliv. Příjemce služeb může pokutu po poskytovateli služeb požadovat bez ohledu na to, zda mu porušením povinnosti vznikla škoda (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020).
15. Nespojuje-li zákon č. 67/2013 Sb. s podáním námitek žádné následky, nelze podání námitek považovat za předpoklad vzniku nároku na pokutu podle § 13 odst. 1 citovaného zákona.
16. V projednávané věci byl žalovaný povinen vyúčtovat žalobcům skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby za rok 2018 a vyúčtování jim doručit nejpozději do 30. 4. 2019. Nesplnil-li tuto povinnost a nelze-li dovodit, že by splnění této povinnosti nebylo spravedlivé požadovat nebo že by k nesplnění lhůty došlo zaviněním příjemce služeb, dnem 1. 5. 2019 vznikl žalobcům nárok na pokutu.
17. Vzhledem k tomu, že shora citovaná judikatura Nejvyššího soudu přijatá k výkladu zákona č. 67/2013 Sb. je dlouhodobě ustálena a její aplikace v praxi nečiní potíže, dovolací soud neshledává důvod se od ní odchýlit. Zaujal-li odvolací soud odlišný názor a poukázal-li v této souvislosti na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2232/22, vydané v jiném řízení, přehlíží, že usnesení Ústavního soudu (na rozdíl od nálezů) nejsou obecně (precedenčně) závazná, nýbrž požívají závaznosti toliko inter partes (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 1359/08, nebo ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 533/18). Zmíněným usnesením Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, to ale neznamená, že tím potvrdil zákonnost právního názoru obsaženého v rozhodnutí napadeném ústavní stížností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06).
18. Pro úplnost lze dodat, že novelizovaný § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2023 na vyúčtování doručené žalobcům dne 24. 4. 2019 vztáhnout nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2198/2024).
19. Jako druhý důvod pro zamítnutí žaloby odvolací soud uvedl, že požadavek žalobců na zaplacení pokuty je zjevným zneužitím práva, které nepožívá ochrany. I při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání je proto přípustné podle § 237 o. s. ř.
20. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že rovněž u nároku příjemce služeb na pokutu za neprovedení vyúčtování podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. není v obecné rovině vyloučena aplikace korektivu dobrých mravů ve smyslu § 2 odst. 3 a § 8 o. z., neboť tato ustanovení jsou ustanoveními obecnými pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku, byť by se soud měl v první řadě zabývat aplikací § 2051 o. z., který soudu umožňuje nepřiměřeně vysokou pokutu (na návrh dlužníka) snížit (srov. opět rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4074/2019 a sp. zn. 26 Cdo 1105/2020 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 76/2023“). Je však nutné připomenout, že jde o postup výjimečný a že zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud při aplikaci korektivu dobrých mravů vycházet, proto vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě závisí na úvaze soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009, jehož závěry lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z.).
21. Úvaha odvolacího soudu, že v dané věci je namístě postup podle § 8 o. z., je v dané věci zjevně nepřiměřená, neboť odvolací soud nezvážil všechny rozhodné okolnosti případu, zejména pak tu okolnost, že podle skutkových zjištění byl žalovaný v prodlení s doručením (řádného) vyúčtování od 1. 5. 2019 do 18. 2. 2025, tedy (cca bez dvou měsíců) téměř šest let. Povinnost doručit příjemci služeb po skončení zúčtovacího období včas řádné vyúčtování je v situaci, kdy mu stanovil zálohy na jejich úhradu, jednou ze základních povinností poskytovatele služeb. Žalovaný tuto povinnost dlouhodobě nesplnil, navíc v situaci, kdy vyšly najevo nedostatky vyúčtování, neučinil bez zbytečného odkladu kroky k jejich nápravě, neboť i opravná vyúčtování neobsahovala zákonné náležitosti (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023). Pro závěr, že žalovaný nemohl mít povědomost o jiné započitatelné ploše bytu, než jaká byla následně zjištěna znaleckým posudkem, pak napadený rozsudek neobsahuje dostatečná skutková zjištění, neboť z něj není zřejmé, z jakých údajů žalovaný při vyhotovení vyúčtování vycházel (např. prohlášení vlastníka, pasport bytu apod.).
22. Žalobcům nelze přičítat k tíži, že žalobu na splnění povinnosti dodat řádné vyúčtování a o zaplacení pokuty za prodlení s jeho doručením nepodali vzápětí poté, co jim žalovaný nedodal vyúčtování v zákonné lhůtě do 30. 4. 2019, ale vyčkávali s jejich podáním až na konec tříleté promlčecí lhůty, a to ani ve spojení s dalšími skutečnostmi zmíněnými odvolacím soudem.
23. Postup podle § 8 o. z. nemůže odůvodnit okolnost, že dovolatelům nevznikla v důsledku prodlení žalovaného škoda a že uplatněním nároku u soudu míří toliko na vyplacení peněžitého plnění. Jak již bylo výše uvedeno, vznik škody není předpokladem pro to, aby příjemce služeb mohl po poskytovateli služeb požadovat pokutu. Za zneužití práva nelze považovat ani to, že uplatněním nároku na pokutu žalobci sledují zájem na zachování, příp. i rozmnožení svého majetku, neboť sledování především svého vlastního prospěchu je typické pro naprostou většinu účastníků majetkových sporů, nelze-li z ničeho dovodit, že žalobci vykonávají své právo výhradně proto, aby uškodili žalovanému (srov. opět rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4074/2019 a sp. zn. 26 Cdo 1105/2020).
24. Konečně lze také přisvědčit dovolatelům, že spatřoval-li odvolací soud zneužití práva i v „multiplikačním efektu“, není z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé, z jakých skutkových zjištění přitom vycházel. Součástí zjištěného skutkového stavu není žádný údaj o tom, kolik sporů žalobci vedou s žalovaným a jakých nároků se v nich domáhají. V této části tak napadený rozsudek neodpovídá požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř., což činí úvahu odvolacího soudu nepřezkoumatelnou.
25. Není-li pro vznik práva na pokutu a pro postup podle § 8 o. z. podstatná skutečnost, zda žalobci žalovanému doručili včas námitky proti vyúčtování, je nadbytečné posuzovat, koho v tomto smyslu tíží důkazní břemeno. Pouze pro úplnost lze dodat, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015). Proto tvrdí-li žalobci, že proti vyúčtování podali námitky, pak je na nich, aby také prokázali, že je doručili druhé straně právního vztahu.
26. Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že nárok na zaplacení pokuty žalobcům nevznikl a že jejich požadavek je zjevným zneužitím práva, není správný. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 27. V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby se zabýval návrhem žalovaného na moderaci pokuty a dospěje-li k závěru, že nárok žalobců uplatněný v tomto řízení je nepřiměřený, nic mu nebrání pokutu moderovat podle východisek formulovaných v R 76/2023. 28. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu