26 Cdo 2025/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města H. proti žalovanému
MUDr. M. M., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 12/2004, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna
2005, č. j. 17 Co 341/2004-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17.
května 2004, č. j. 5 C 12/2004-27, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu
„bytu č. 8, o velikosti 4+1 v H., N. 3229“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvního dne měsíce následujícího
po právní moci tohoto rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a
žalobci odevzdat do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že
žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobci (pronajímateli bytu)
nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním bytu v době podání žaloby za
měsíce červenec 2003 až prosinec 2003 a za leden 2004 a v době rozhodování
soudu za část měsíce listopadu 2003, za prosinec 2003 a za leden 2004 až duben
2004, že také dříve dlouhodobě nájemné neplatil, že již v létech 2002 a 2003
uplatnil žalobce u soudu žaloby na zaplacení dlužného nájemného, že ačkoliv byl
žalovaný ve složité finanční situaci, nesnažil se využít dávek státní sociální
podpory, nepožádal ani o příspěvek na bydlení a nevyvinul snahu předmětný byt
vyměnit za byt menší a že postupně dlužné nájemné splácí, avšak běžné nájemné
stále neplatí. Dále zjistil, že žalovaný pracuje mimo místo trvalého bydliště,
avšak do předmětného bytu se vrací, a že v bytě s ním žije zletilý syn, který
je studentem vysoké školy mimo H. Na tomto skutkovém základě usoudil na
naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu
bytu (dále jen „obč. zák.“). Současně dovodil, že výpověď z nájmu bytu není ani
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže si žalovaný
povinnosti nájemce bytu řádně neplnil několik let a přitom nevyužil sociálních
dávek, nepožádal o příspěvek na bydlení a ani se nesnažil byt vyměnit za menší.
Za této situace žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl. O bytové
náhradě pro žalovaného rozhodl podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č. j. 17 Co 341/2004-102, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a po doplnění
dokazování v odvolacím řízení vzal dále za zjištěno, že žalobce je vlastníkem
předmětného domu a že žalovaný mu jako nájemce bytu platil nájemné. Poté
dovodil, že žalobce je jako vlastník domu pronajímatelem předmětného bytu, a
proto je v této věci aktivně věcně legitimován. Dále rovněž dovodil, že samotné
neplacení nájemného (úhrady za plnění spojená s užíváním bytu) zákon
kvalifikuje jako hrubé porušení povinností nájemcem, že pro účely naplněnosti
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v podobě nezaplacení
nájemného za dobu delší než tři měsíce je nerozhodné, že nájemce plnil ostatní
své povinnosti, např. že řádně užíval byt, společné prostory a zařízení domu a
řádně požíval plnění, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu, a že
rozhodující je, zda ke dni dání (doručení) výpovědi k takovému porušení
povinností nájemcem došlo; tento protiprávní stav však nemusí trvat i v době,
kdy mu byla dána (doručena) výpověď z nájmu bytu. Vzhledem k uvedenému se
odvolací soud ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně,
a tudíž – shodně se soudem prvního stupně – rovněž dovodil, že uplatněný
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn a že výpověď
z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy, nesnažil-li se žalovaný sám
iniciativně vzniklou situaci řešit a nevyužil-li ani možností, které stát
osobám v nepříznivém sociálním postavení nabízí. Ztotožnil se také se závěrem,
který soud prvního stupně učinil ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.
(dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům
podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Uvedl, že soudy se dopustily vážného
porušení občanského soudního řádu, neboť rozhodly na základě neúplně zjištěného
skutkového stavu věci a opomněly podstatné skutečnosti uvedené v řízení.
Současně soudům vytkl, že v rozporu s ustanovením § 120 odst. 2 o.s.ř.
neprovedly i jiné než navržené důkazy. Poté zpochybnil správnost závěru o
aktivní věcné legitimaci žalobce v daném řízení. Namítl, že předmětný byt
přidělený podle § 26 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, byl bytem
trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, že on sám byl vojákem z
povolání i ke dni 1. ledna 1992 (praxi civilního lékaře začal vykonávat až v
roce 1993), že i v současnosti jde o byt služební, byť v řízení nebylo
zjišťováno, zda jde o služební byt podle § 7 či § 8 zákona č. 102/1992 Sb., a
že za této situace je sice žalobce vlastníkem domu, avšak pronajímatelem bytu
je Ministerstvo obrany ČR a nikoli žalobce. Dále uvedl, že soudy se měly
zabývat také důvody, které jej vedly k neplacení nájemného. Podle jeho názoru
soudy nesprávně vyložily judikaturu vztahující se k otázce naplněnosti
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.; neměl-li totiž v
době doručení výpovědi z nájmu bytu dluh specifikovaný v žalobě, nelze podle
něj o naplněnosti uvedeného výpovědního důvodu uvažovat. Nakonec uvedl, že
soudy nesprávně právně posoudily i otázku rozporu výpovědi z nájmu bytu s
dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením
věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. dubna 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř., jehož prostřednictvím namítl, že řízení je postiženo vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přehlédl však, že k
vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (stejně jako k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud
přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst.
3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány,
přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že
napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno rovněž na právních
závěrech, že žalobce je pronajímatelem bytu, a proto je v této věci aktivně
věcně legitimován, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák a že výpověď z nájmu bytu není ani
v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Správnost zmíněných právních
závěrů dovolatel v dovolání napadl. Uvedené závěry by proto mohly být pokládány
za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku.
Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací
soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 7. prosince 2000, sp. zn.
26 Cdo 445/99, především dovodil, že služebními byty jsou byty vymezené
objektivně ustanovením § 7 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 102/1992 Sb.
(zákon č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č.
102/1992 Sb.“) a subjektivně ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb.
Dále rovněž dovodil, že pro služební byty podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č.
102/1992 Sb. je rozhodující, aby celý dům, v němž se tyto byty nacházejí, byl
určen výhradně k ubytování osob uvedených v tomto ustanovení (např. vojáků z
povolání a občanských pracovníků vojenské správy), a to v souladu s předpisy
platnými v době, kdy o jeho výstavbě a určení bylo rozhodováno (srov. § 2 odst.
1 dnes již zrušeného zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty); určující – na
rozdíl od služebních bytů podle § 7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb. –
zde není subjekt vlastnického práva k domu; může jít tedy i o domy, které
přešly do vlastnictví obcí. Z uvedeného vyplývá, že okolnost, že konkrétní byt
je bytem služebním podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb., není
rozhodující pro řešení otázky, kdo je pronajímatelem takového bytu. Odvolací
soud se od uvedených závěrů neodchýlil, dovodil-li, že je-li dům (jako v
projednávané věci) ve vlastnictví obce (města), jíž nájemce konkrétního bytu
platí nájemné, je obec (město) jako pronajímatel bytu aktivně věcně
legitimována v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (bez ohledu na to, že
jde o služební byt podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov.
rozhodnutí ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č.
144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např.
rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000) zaujal právní
názor, podle něhož z ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyplývá, že
neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po
dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno (srov. dikci
„zejména“) jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod
výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Okolnosti, pro které nájemce neplatil
nájemné, nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková
podstata výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jak to
Nejvyšší soud dovodil rovněž v rozsudcích z 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo
513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001. V rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn.
26 Cdo 532/2000, uveřejněném pod C 207 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud České republiky rovněž dovodil, že nezaplacení
nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než
tři měsíce je ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. hrubým porušením
povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu. Z hlediska naplnění daného
výpovědního důvodu je proto rozhodné, zda ke dni dání (doručení) výpovědi z
nájmu bytu k takovémuto porušení povinnosti nájemcem došlo; není nutné, aby
toto v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvalo i v den dání
výpovědi nájemci, resp. ke dni vyhlášení rozsudku.
Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7
z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn
také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). V
citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že nájemce
dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení
toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy
(srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003,
sp. zn. 21 Cdo 926/2002, uveřejněný pod C 2085 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98,
uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy,
pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo
úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé
sociální situace, a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době
soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a
nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele,
který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými
mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této
situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. V rozsudku ze
dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněném pod C 1702 ve svazku
23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud České republiky
rovněž dovodil, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo
neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele
z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy. Zbývá dodat, že pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu na dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu
s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), je právně významná rovněž okolnost, že
žalovaný – ke dni rozhodnutí soudu o věci samé – nezaplatil žalobci dluh na
poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že
rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto
ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy
jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může
jít např.
o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny
rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu
domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku
1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které
mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli –
spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se
přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Kromě toho však Nejvyšší soud České
republiky také opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze
dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26
Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní
názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je
podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v
rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s
obecným dosahem pro soudní praxi.
Jestliže na základě skutkových zjištění uvedených na jiném místě odůvodnění
tohoto rozhodnutí odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že je
naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a že uplatněná
výpověď z nájmu bytu podle citovaného ustanovení není ani v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k
tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu