26 Cdo 2536/2023-665
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v
právní věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1531/9, proti žalované EAST MOP spol. s
r. o., se sídlem v Praze 9, Nad Smetankou 222/1, IČO 45539189, zastoupené Mgr.
Martinem Janečkem, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Josefa Hory
33, o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 60/2021, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2023, č. j. 26 Co
2/2023-601, a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 2.
11. 2022, č. j. 3 C 60/2021-566, takto:
I. Dovolací řízení proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou
ze dne 2. 11. 2022, č. j. 3 C 60/2021-566, se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 7. 3. 2023, č. j. 26 Co 2/2023-601, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.800 Kč k rukám Mgr. Martina Janečka, advokáta se
sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Josefa Hory 33, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 7. 3. 2023, č. j. 26 Co 2/2023-601, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Na zjištěném skutkovém základě (shodně se soudem prvního stupně) především
dovodil, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že nejpozději uplynutím úložní
doby doručovaní zásilky (dnem 28. 1. 2021) neměla možnost se seznámit s jejím
obsahem (Výpovědí), dvouměsíční lhůta k podání žaloby tedy uplynula nejpozději
dnem 28. 3. 2021. Jestliže žalobkyně podala žalobu na neoprávněnost Výpovědi
dne 31. 3. 2021, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v § 2290
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen
„o. z.“), tedy opožděně. Nad rámec uvedeného zmínil, že i kdyby žalobkyně svoji
žalobu u soudu uplatnila včas, nemohla by s ní být úspěšná, neboť v řízení bylo
vyvráceno její tvrzení, že v okamžiku podání Výpovědi na nájemném nic nedlužila. Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního
stupně podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „o. s. ř.“). Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud
zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř.), neboť dovolání je
mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu
(§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního
stupně je odvolání, občanský soudní řád funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ani neupravil. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003,
sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se
žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, Nejvyšší soud z
posléze uvedených důvodů odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Za neřešenou považovala otázku výkladu § 121 o. s. ř. (zda má soud přihlédnout
k obecně známým skutečnostem, i když je účastník nenamítá), kterou vztáhla ke
zpochybnění vlastnictví předmětného domu žalovanou. Nelze však přehlédnout, že
tvrzení týkající se vlastnictví domu (nepřípustně) uplatnila až v odvolacím
řízení v rozporu se zásadou neúplné apelace ve smyslu § 205a o. s. ř. a
odvolací soud je tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007)
vyhodnotil jako nepřípustnou novotu a vlastnictvím domu se nezabýval. Proto
nemůže tato otázka přípustnost dovolání založit.
K dalším v dovolání předestřeným otázkám (posouzení objektivní možnosti
adresáta seznámit se s doručovanou Výpovědí a posouzení její platnosti)
nevymezila dovolatelka, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, což je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího
soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29
NSČR 46/2014) i Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky
zákonů) obligatorní náležitostí dovolání. V tomto směru je tak její dovolání
vadné. Jen pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že
účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z
nájmu bytu) v režimu občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“) předpokládá, že projev
vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho
dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho
dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba
rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním
úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné
převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy
doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do
jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o
uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní
příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát
skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně
příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze
dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). K uvedenému právnímu názoru se
Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo
238/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a ze dne 8. 6. 2011,
sp. zn. 26 Cdo 268/2011, v nichž rovněž dovodil, že občanský zákoník nestanoví
pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim
než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní úkony. Není proto důvod
bránit se tomu, aby se výklad uvedený shora vztahoval i na ni. S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní
úpravy obsažené od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů. Povaha výpovědi z nájmu bytu jakožto adresného
jednostranného hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena, a i nadále
platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě v okamžiku, kdy jí projev
vůle dojde (§ 570 odst. 1 o. z.)
- srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo
198/2017, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018, či ze dne 7. 3. 2019,
sp. zn. 26 Cdo 384/2018. K otázce platnosti Výpovědi lze poukázat na v rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 1.
2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 (ústavní stížnost podanou proti tomuto
rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 17. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS
1104/22), z něhož vycházel i odvolací soud a ze kterého plyne, že v řízení o
žalobě na určení (vyslovení) neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, jež bylo
zahájeno až po marném uplynutí lhůty stanovené v § 2290 o. z., je – vedle
otázky, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod – zásadně vyloučeno zkoumat i
důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi; takovou (svou povahou určovací)
žalobu soud zpravidla zamítne pro nedostatek žalobcova naléhavého právního
zájmu na žádaném určení, aniž by se současně zabýval meritem věci (tedy důvody
neplatnosti či zdánlivosti výpovědi). Význam nemá ani námitka dovolatelky stran naplnění výpovědního důvodu, neboť za
situace, kdy žaloba byla podána opožděně soudy, tuto otázku řešily pouze nad
rámec. Navíc dovolatelka uvedené zpochybňuje skrze námitky, které vztahuje ke
skutkovým zjištěním soudů. Dovolatelka dále nesouhlasí ani s hodnocením provedeného dokazování; uplatňuje
tak dovolací důvod, který nemá k dispozici (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015,
uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze
uvést, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují jakýkoliv
nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a
své závěry náležitě odůvodnily.
Má-li dovolatelka za to, že jí postupem nižších soudů bylo odepřeno právo na
spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo
na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, uplatňuje tzv.
zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř., k jejíž nápravě je určena
žaloba pro zmatečnost. Dovolací soud může sice přihlédnout ke zmatečnostním
vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem uvedená vada dle § 241a odst. 1 o. s.
ř. není.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu