26 Cdo 2955/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce F. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem
se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému C. Š., zastoupenému Mgr. Ing.
Danielem Kováříkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 40, o zaplacení částky
247.291,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn.
24 C 118/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 3. března 2011, č. j. 13 Co 241/2009-118, ve znění usnesení ze dne 9.
června 2011, č. j. 13 Co 241/2009-146, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března
2011, č. j. 13 Co 241/2009-118, ve znění usnesení ze dne 9. června 2011, č. j.
13 Co 241/2009-146, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov
ze dne 24. října 2008, č. j. 24 C 118/2006-91, ve výroku I. ohledně povinnosti
žalovaného zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 247.291,-
Kč, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2011, č. j. 13 Co
241/2009-118, ve znění usnesení ze dne 9. června 2011, č. j. 13 Co
241/2009-146, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze
dne 24. října 2008, č. j. 24 C 118/2006-91, ve výroku I. ohledně povinnosti
žalovaného zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku smluvní pokutu
ve výši 0,5 % denně z částky 247.291,- Kč za dobu od 15. prosince 2002 do
zaplacení, a v nákladových výrocích III., IV. a V., se zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce (vlastník „budovy č. p. 324 na pozemku p. č. 671/1 a budovy č. p. 124
na pozemku p. č. vše v k.ú. L.“ – dále jen „předmětné nemovitosti“) se domáhal
(žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov /soudu prvního stupně/ dne 15. prosince 2005), aby mu žalovaný zaplatil částku 247.291,- Kč „spolu s úrokem z
prodlení ve výši 0,5 % denně od 1. 4. 1999 do zaplacení“. Při jednání dne 16. října 2008 k dotazu soudu prvního stupně uvedl, že jde-li o požadavek na
peněžité plnění ve výši 0,5 % denně z dlužné částky od 1. dubna 1999 do
zaplacení označený v žalobním petitu jako úrok z prodlení, jedná se ve
skutečnosti o smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky od 1. dubna
1999 do zaplacení (dále též jen „procesní úkon žalobce ze dne 16. října 2008“). Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. října 2008, č. j. 24 C 118/2006-91,
žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 247.291,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z
této částky od 1. dubna 1999 do zaplacení (výrok I.); současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
3. března 2011, č. j. 13 Co 241/2009-118, ve znění usnesení ze dne 9. června
2011, č. j. 13 Co 241/2009-146, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve výroku I., pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci
částku 247.271,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z této částky od 15. prosince 2002 do zaplacení (výrok I.), a změnil ho v tomto výroku tak, že
zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky
247.291,- Kč od 1. dubna 1999 do 14. prosince 2002 (výrok II.); současně ho
změnil v nákladovém výroku III. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a V.). Při právním posouzení věci vyšel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
z následujícího skutkového stavu. Žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako
nájemce uzavřeli dne 16. června 1998 nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. července 1998 do 30. června 2003 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 16. června
1998“), na jejímž základě žalobce přenechal žalovanému do užívání nebytové
prostory (hostinec) nacházející se v předmětných nemovitostech, přilehlou letní
zahrádku a vnitřní zařízení hostince (dále jen „předmět nájmu“). V čl. III. nájemní smlouvy ze dne 16. června 1998 si účastníci sjednali měsíční nájemné ve
výši 20.000,- Kč a pro případ prodlení s platbou nájemného smluvní pokutu ve
výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení (dále jen „ujednání o smluvní
pokutě“). Dne 3. května 2005 podepsal žalovaný listinu označenou jako „Uznání
dluhu“ (dále jen „listina ze dne 3. května 2005“, resp. „Uznání dluhu“), v níž
uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 247.291,- Kč „plynoucí mu z nájemní
smlouvy … ze dne 16. 6. 1998“ a zavázal se ho uhradit ve lhůtě do 31. října
2005 „spolu s 0,5 % úrokem z prodlení denně od 1. 4. 1999 z dlužné částky“. Při
výkladu listiny ze dne 3. května 2005 (postupem podle § 35 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) dospěl odvolací soud ke skutkovým závěrům, že žalovaný tímto uznal dluh
na nájemném v částce 247.291,- Kč (dále též jen „dlužné nájemné“), avšak
neuznal dluh na smluvní pokutě a ani se nezavázal k jeho zaplacení. Učinil
rovněž skutkový závěr, že k 3. květnu 2005 žalovaný dlužil na nájemném částku
247.291,- Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že uznání dluhu
zaznamenané na listině ze dne 3. května 2005 založilo podle § 558 obč. zák. vyvratitelnou právní domněnku, že ke dni uznání (tj. k 3. květnu 2005) trval
závazek žalovaného na zaplacení částky 247.291,- Kč „z titulu dlužného
nájemného podle nájemní smlouvy ze dne 16. 6. 1998“. Dodal, že uvedenou právní
domněnku se žalovanému nepodařilo vyvrátit, neboť ani netvrdil, že by uvedenou
částku do 3. května 2005 (resp. po tomto datu) žalobci zaplatil. Poté se
zabýval otázkou platnosti ujednání o smluvní pokutě. V této souvislosti – s
odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky – dospěl k závěru,
že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % z celkové dlužné částky denně není
nijak nepřiměřená a nepříčí se dobrým mravům; ujednání o smluvní pokutě proto
nemůže být z tohoto důvodu neplatné podle § 39 obč. zák. Následně posuzoval
opodstatněnost námitky promlčení nároku na smluvní pokutu, kterou žalovaný
vznesl v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Zde zdůraznil, že
smluvní pokuta nebyla předmětem Uznání dluhu, a proto se promlčuje v obecné
tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. Smluvní pokuta ve sjednané podobě
(viz ujednání o smluvní pokutě) je denní majetkovou sankcí za prodlení dlužníka
s plněním zajišťovaného závazku; dostane-li se dlužník do prodlení s plněním
závazku, trvá jeho prodlení nikoli pouze v první den, ale svůj závazek plnit
řádně a včas porušuje každým dalším dnem po celou dobu, po kterou trvá jeho
prodlení, a to až do doby poskytnutí plnění. Dodal, že věřiteli tudíž náleží
další právo na smluvní pokutu za každý další den prodlení. Vycházeje z
uvedených právních názorů dovodil, že právo na zaplacení takto sjednané smluvní
pokuty vzniklé za určitý den prodlení se promlčí uplynutím tříleté promlčecí
doby počítané od tohoto dne. Uzavřel, že uplatnil-li žalobce podanou žalobou
(jíž částečně v žalobním petitu upřesnil procesním úkonem ze dne 16. října
2008) „nárok na zaplacení … smluvní pokuty …u soudu dne 15. 12. 2005“, nelze mu
v důsledku vznesené námitky promlčení přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty
za dobu od 1. dubna 1999 do 14. prosince 2002, tj. pouze za dobu předcházející
třem letům před podáním žaloby. Za této situace vyhovující rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ohledně dlužného nájemného a smluvní pokuty ve výši
0,5% denně z částky 247.291,- Kč od 15. prosince 2002 do zaplacení (viz výrok
I. rozsudku odvolacího soudu) a změnil ho ohledně požadavku na zaplacení
smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 247.291,- Kč od 1. dubna 1999 do
14. prosince 2002 tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (viz výrok II. rozsudku
odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že dlužné
nájemné uhradil „tak, jak je uvedeno v již předložených důkazech a
svědectvích“, a že Uznání dluhu nikdy nepodepsal, „ať již se jedná o podpis
falešný nebo bylo použito prázdného papíru s jeho podpisem“. Soudům obou stupňů
v této souvislosti rovněž vytkl, že nevyhověly jeho návrhu na ustanovení
revizního soudního znalce z jiné destinace než z Jihomoravského Kraje a že
odmítly vyslechnout „svědka navrženého žalobcem, ač tento mohl … do věci vnést
světlo“. K tomu dodal, že navíc se mu v mezidobí přihlásili další svědci, o
jejichž existenci v době konání předchozího řízení neměl povědomí. Dále rovněž
namítl, že rozhodnutí obou soudů týkající se smluvní pokuty nekorespondují s
žalobním návrhem (ve skutečnosti jsou s ním v rozporu). V této souvislosti
zdůraznil, že v petitu žaloby uvedl žalobce jednoznačný požadavek na „smluvní
úrok z prodlení ve výši 0,5 %...“ a nikoli na smluvní pokutu. Podle jeho názoru
přitom „k takové změně žalobního návrhu (z požadavku na zaplacení smluvních
úroků z prodlení na požadavek na zaplacení smluvní pokuty) ze strany žalobce v
proběhlém řízení nedošlo“. V naznačených souvislostech také poznamenal, že
pohledávky z nájemní smlouvy ze dne 16. června 1998 byly v době, kdy měl
podepsat Uznání dluhu, již promlčené (jejich splatnost nastala dne 1. dubna
1999), a proto žalobce se mohl v daném řízení domáhat pouze úhrady těch
pohledávek, které byly předmětem zmíněného uznání. Vyjádřil přesvědčení, že
rozhodnutí obou soudů ohledně smluvní pokuty jsou nesprávná i z toho důvodu, že
v Uznání dluhu, o které se opíral žalobou uplatněný nárok, není o smluvní
pokutě jediná zmínka, a tudíž ji „se zánikem původního právního vztahu“ nelze
vymáhat. Kromě toho namítl, že smluvní pokuta byla v nájemní smlouvě ze dne 16. června 1998 sjednána pouze „z dlužného nájemného“, a pokračoval, že Uznání
dluhu však nespecifikuje, z čeho se tam uznaná dlužná částka skládá; listina ze
dne 3. května 2005 totiž pouze odkazuje na zmíněnou nájemní smlouvu, a proto
uznaný dluh „může být za energie, další služby, za nesplacené penále apod.“. Soudy však přisoudily žalobci smluvní pokutu z celé částky 247.291,- Kč, aniž
jakkoli zkoumaly, zda tato částka v plném rozsahu představuje pouze a jen
dlužné nájemné. Následně zdůraznil, že v daném případě žalobce smluvní pokutu
původně nepožadoval a uplatněný nárok na smluvní úrok z prodlení nemůže být
oprávněný. Podle jeho mínění je tomu tak proto, že v občanskoprávních vztazích
není přípustné sjednat si jinou výši úroků z prodlení, než jaká plyne z
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33
Odo 1117/2003). Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V doplňku dovolání ze dne 20. prosince 2011 pak mimo jiné uvedl, že smluvní
pokuta ve sjednané výši je v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč.
zák.,
neboť je nepřiměřená s ohledem na funkci, kterou má plnit, jakož i s ohledem na
výši zajišťovaného závazku. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 438/2005. Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím
řízení v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. správně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. červencem 2009. Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je
proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do
uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti
zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1. červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) s ohledem na čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009
Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle citovaného zákona ve znění po
novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (k doplňku dovolání ze dne
20. prosince 2011 však nepřihlížel, neboť byl podán u soudu prvního stupně až
po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání /§ 242 odst. 4
o.s.ř./), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o.s.ř.). Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze
proti potvrzujícímu výroku I. napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě proti jeho potvrzujícímu výroku I.) upravují ustanovení § 237 odst. 1
písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno
uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne
21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání
podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený výrokem I. rozsudku odvolacího soudu,
byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po
stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za
středníkem o.s.ř.).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové
zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z
roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne
31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20
Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod
č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne
31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26
Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo
473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Uvedený závěr lze
vztáhnout i na zjišťování obsahu jednostranného právního úkonu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. 26 Odo 1231/2006), tj. v
dané věci na Uznání dluhu. Otázka, k čemu směřovala vůle žalovaného projevená v
listině ze dne 3. května 2005, je proto otázkou skutkovou. Zpochybnil-li tedy dovolatel správnost právního názoru, že listinou ze dne 3. května 2005 uznal závazek na zaplacení částky 247.291,- Kč žalobci „z titulu
dlužného nájemného …“ poukazem na to, co bylo obsahem citované listiny a vůle v
ní projevené a jak – ryze hypoteticky – mohla být tato vůle interpretována,
napadl – za použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. – správnost
skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Nezpůsobilý dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. pak uplatnil též námitkami, že dlužné nájemné
uhradil a že Uznání dluhu nikdy nepodepsal. K uvedeným dovolacím námitkám tudíž
nelze v posuzovaném případě přihlížet. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda
řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na
výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z
roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo
962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, z 31. května 2010, sp. zn. I. ÚS 281/10, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatel uplatnil zejména
námitkami, že soudy obou stupňů nevyhověly jeho návrhu na ustanovení revizního
soudního znalce z jiné destinace než z Jihomoravského Kraje a že odmítly
vyslechnout „svědka navrženého žalobcem, ač tento mohl … do věci vnést světlo“.
Uvedené námitky však nesměřovaly k výkladu procesního předpisu, a už proto
jejich prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit. Navíc šlo
přinejmenším zčásti o námitky obecné, z nichž – právě pro jejich obecnost –
nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu. Zbývá dodat, že okolnost, že dovolateli se v mezidobí přihlásili další svědci,
o jejichž existenci v době konání předchozího řízení neměl povědomí, lze
uplatnit žalobou na obnovu řízení (§ 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Dovolacím
důvodem však taková okolnost být nemůže (viz § 241a odst. 4 o.s.ř.). Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že – na
rozdíl od námitek, o nichž bylo pojednáno shora – ostatní dovolací námitky
směřovaly pouze proti části výroku I. napadeného rozsudku, jíž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit
žalobci smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z částky 247.271,- Kč od 15. prosince
2002 do zaplacení (dále jen „část potvrzujícího výroku týkající se smluvní
pokuty“). Vzhledem k tomu nemůže být dovolání ve zbývající části ohledně nároku
na zaplacení částky 247.291,- Kč přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.; dovolací soud ho proto v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost). Následně dovolací soud zvažoval – z pohledu zbývajících dovolacích námitek –
přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) proti části
potvrzujícího výroku týkající se smluvní pokuty. Přitom neopomenul, že
dovolacímu přezkumu nemůže být podroben „neexistující“ právní závěr, a že je
tudíž z dovolacího přezkumu vyloučena otázka, zda je v občanskoprávních
vztazích přípustné sjednat si jinou výši úroků z prodlení, než jaká plyne z
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Část potvrzujícího výroku týkající se smluvní pokuty je založena mimo jiných
rovněž na právních názorech, že právo na zaplacení smluvní pokuty (sjednané v
podobě denní majetkové sankce za prodlení dlužníka s plněním zajišťovaného
závazku) vzniklé za určitý den prodlení se promlčí uplynutím tříleté promlčecí
doby počítané od tohoto dne a že uplatnil-li žalobce podanou žalobou, jíž
částečně upřesnil v žalobním petitu procesním úkonem ze dne 16. října 2008,
„nárok na zaplacení … smluvní pokuty …u soudu dne 15. 12. 2005“, nelze mu v
důsledku vznesené námitky promlčení přiznat právo na zaplacení požadované
smluvní pokuty za dobu od 1. dubna 1999 do 14. prosince 2002, tj. pouze za dobu
předcházející třem letům před podáním žaloby v dané věci. Byla-li z tohoto
důvodu vznesená námitka promlčení posouzena jako neopodstatněná ve vztahu k
nárokům na smluvní pokutu za období od 15. prosince 2002 do zaplacení, spočívá
zmíněná část potvrzujícího výroku rovněž na (předběžném) právním názoru (byť
nikoli výslovném), že tříletá promlčecí doba ohledně uplatněných nároků na
smluvní pokutu se v daném případě stavěla dnem podání žaloby v této věci, tj. dne 15. prosince 2005.
Správnost tohoto právního názoru dovolatel v dovolání
zpochybnil námitkou (podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.), že žalobce jednoznačně v petitu žaloby uvedl požadavek na
„smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 %...“ a nikoli na smluvní pokutu. Dovolací
soud dospěl k závěru, že v části potvrzujícího výroku týkající se smluvní
pokuty lze napadenému potvrzujícímu rozhodnutí přisoudit zásadní právní význam
především pro řešení právní otázky, zda ohledně nároků na smluvní pokutu se
promlčecí doba stavěla již dnem podání žaloby; za zásadně právně významnou však
dovolací soud pokládá rovněž související otázku posouzení procesního úkonu
žalobce ze dne 16. října 2008. Uvedené otázky jsou totiž soudy rozhodovány
rozdílně, byť již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny (viz
posléze uvedený výklad). Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené
rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení
zmíněných otázek – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Ve vztahu k
části potvrzujícího výroku týkající se smluvní pokuty nebyla existence
uvedených vad namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních občanského zákoníku
uvedeno jinak (ohledně práva na zaplacení smluvní pokuty jinak uvedeno není),
je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného
orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění
po dobu řízení neběží (§ 112 obč. zák.). Podáním žádosti (žaloby) příslušnému
orgánu před uplynutím promlčecí doby se tedy běh této lhůty staví. Účinek
spojovaný s podáním žaloby příslušnému orgánu (soudu), tj. stavění běhu
promlčecí doby, však lze spojovat pouze s podáním takové žaloby (z hlediska
skutkového vymezení uplatněného nároku), o které je v konečném důsledku soudem
věcně rozhodováno s tím, že pokud v průběhu řízení žalobce žalobu změní (§ 95
o.s.ř. před novelou), hmotněprávní účinky změněné žaloby (tímto způsobem nově
uplatněného nebo nově uplatněné části nároku) nastávají až dnem, kdy soudu
změna žaloby došla, popř. dnem, kdy žalobce učinil toto podání do protokolu
nebo kdy podání adresované soudu odevzdal orgánu, který má povinnost je doručit
(k obsahově shodným závěrům, byť v poměrech právní úpravy promlčení obsažené v
zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 7. listopadu 2002, sp.
zn. 29 Odo 664/2002, uveřejněném pod C 1546 ve svazku č. 22 Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom již v usnesení ze dne 25. září 2002, sp.
zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněném pod č. 39 v sešitě č. 3 z roku 2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod
č. 192 v sešitě č. 10 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud
dovodil, že jestliže žalobce při prvním jednání, které ve věci proběhlo,
požadoval, aby mu žalovaná částka byla přiznána jako samostatný nárok a nikoli
jako původně uplatněné příslušenství pohledávky, šlo o změnu žaloby (§ 95
o.s.ř. před novelou). Jiná je však situace tehdy, jde-li – jako v daném případě
(viz posléze uvedený výklad) – o vadnou (vnitřně rozpornou) žalobu, kdy mezi
tvrzenými rozhodujícími skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor. Pro
úplnost zbývá dodat, že rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou
zcela nutné k tomu, aby bylo jasné o čem a na jakém podkladu má soud
rozhodnout. Žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí
skutek, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v rozsahu, který umožní
jeho jednoznačnou individualizaci; žalobní petit pak musí z vylíčených
rozhodujících skutečností vycházet. O vadnou (vnitřně rozpornou) žalobu jde
např. v případě, kdy žalobní petit nevychází z vylíčených rozhodujících
skutečností, ale z jiných, v žalobě neuvedených okolností, a nelze proto
dovodit, na základě čeho má být o takto formulovaném žalobním petitu
rozhodnuto. Takový nedostatek žaloby brání pokračování v řízení a je na
předsedovi senátu, aby se postupem podle § 43 odst. 1 o.s.ř. pokusil o
odstranění zmíněné vady; nepostupuje-li tímto způsobem a o vadné žalobě
rozhodne a neodstraní-li takovou vadu žaloby ani odvolací soud, je řízení
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
září 2003, sp. zn. 26 Cdo 939/2003).
V posuzovaném případě žalobce v rámci vylíčení rozhodujících skutečností uvedl
v žalobě následující. Jako pronajímatel uzavřel s žalovaným jako nájemcem dne
16. června 1998 nájemní smlouvu, kterou mu přenechal do užívání nebytové
prostory (hostinec), přilehlou letní zahrádku a vnitřní zařízení hostince za
nájemné v měsíční částce 20.000,- Kč a pro případ prodlení žalovaného s
placením nájemného si účastníci sjednali „smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z
dlužné částky za každý den prodlení“. Za trvání nájemního poměru vznikl
žalovanému dluh na nájemném v celkové částce 247.291,- Kč a tento dluh dne 3.
května 2005 uznal „co do důvodu i výše“ a zavázal se ho uhradit do 31. října
2005 „spolu s 0,5 % úrokem z prodlení denně od 1. 4. 1999 do zaplacení“,
přičemž do současné doby uvedený závazek ani zčásti nesplnil. V žalobním petitu
však žalobce – v rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností – požadoval
zaplacení částky 247.291,- Kč „spolu s úrokem z prodlení (nikoli se smluvní
pokutou) ve výši 0,5 % denně od 1.4.1999 do zaplacení“. S přihlédnutím k
řečenému byla žaloba jako celek vnitřně rozporná, a proto se soud prvního
stupně uvedený nedostatek žaloby správně pokusil odstranit (byť až při jednání
dne 16. října 2008) postupem podle § 43 odst. 1 o.s.ř. a o žalobcem tehdy
upřesněné žalobě pak rozhodl. Jestliže také odvolací soud posoudil procesní
úkon žalobce ze dne 16. října 2008 jako pouhé „upřesnění“ žaloby a následně při
úvaze o promlčení práva na požadované peněžité plnění (coby práva na smluvní
pokutu) vycházel z názoru, že promlčecí doba ohledně smluvní pokuty se v daném
případě stavěla dnem podání žaloby (15. prosince 2005), lze jeho právní
posouzení věci pokládat za správné. Část potvrzujícího výroku týkající se
smluvní pokuty však přesto neobstojí. Je tomu tak proto, že odvolací soud – v
rozporu s ustálenou soudní praxí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky např. z 31. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, z 27. ledna 2011,
sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, a z 28. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009) –
přiznal žalobci smluvní pokutu i do budoucna (do zaplacení).
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v části potvrzujícího
výroku týkající se smluvní pokuty správný. Dovolací soud proto napadený
rozsudek v této části potvrzujícího výroku a v souvisejících nákladových
výrocích zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu