26 Cdo 332/2023-513
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. J., bytem XY, zastoupené JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, U Soudu 388/1, proti žalovanému P. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 29/39, o zaplacení částky 979.668,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 267/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2022, č. j. 26 Co 141/2022-476, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2022, č. j. 26 Co 141/2022-476, v potvrzujícím výroku II. a v nákladových výrocích III., IV. a V., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 979.668,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, jež měl na její úkor získat tím, že po rozvodu manželství účastníků, resp. v době od 1. května 2015 do 30. dubna 2018 (dále jen „rozhodné období“), bez právního důvodu užíval její nemovitosti, konkrétně „pozemek st. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je dům č. p. XY, a pozemek parc. č. XY (zahrada), vše katastrální území XY, obec XY“ (dále jen „pozemky“ a „dům“).
Okresní soud v Hradci Králové (dále též jen „soud prvního stupně“) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 15. září 2020, č. j. 10 C 267/2018-260, byl k odvolání obou účastníků zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího ze dne 12. ledna 2021, č. j. 26 Co 287/2020-282, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 8. února 2022, č. j. 10 C 267/2018-440, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří měsíců od právní moci rozhodnutí) částku 979.668,- Kč (výrok I.) a tam specifikované (zákonné) úroky z prodlení (výrok II.).
Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 15. září 2022, č. j. 26 Co 141/2022-476, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. tak, že zamítl žalobu ohledně částky 12.500,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a potvrdil ve zbývající části uvedených výroků (výrok II. – dále jen „potvrzující výrok II.“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky III., IV.
a V.). Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Žalobkyně je a byla i v rozhodném období výlučnou vlastnicí pozemků. V roce 1990 uzavřela s žalovaným manželství, z něhož se narodily dcery B. a T. V roce 2012 žalovaný potřeboval doložit do obchodního rejstříku právní důvod užívání prostor, do nichž by umístil sídlo společnosti V. (nyní V. – dále jen „jmenovaná společnost“), jejímž byl jediným společníkem a jednatelem. S přihlédnutím k této potřebě s žalobkyní sepsal a dne 1.
listopadu 2012 též podepsal smlouvu (na dobu neurčitou), v níž figurovala jako pronajímatelka a jmenovaná společnost jako nájemkyně a jejímž předmětem byly blíže nespecifikované (nebytové) prostory v domě za roční nájemné v částce 1.000,- Kč (dále jen „Smlouva“). Jmenovaná společnost však takto „pronajaté“ prostory ke svému podnikání užívat neměla (Smlouva měla sloužit právě jen jako doklad pro zápis do obchodního rejstříku) a ani neužívala (alespoň v rozhodném období, kdy celý dům sloužil k bydlení žalobci a dcerám účastníků) a nikdy z nich ani neplatila nájemné dohodnuté ve Smlouvě.
V roce 2014 se žalobkyně z domu odstěhovala z důvodu domácího násilí, jehož se vůči ní dopouštěl žalovaný. Následně bylo manželství účastníků ke dni 3. února 2015 pravomocně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 28. července 2014, č. j. 8 C 3/2014-21.
Žalovaný ani po rozvodu manželství dům dobrovolně nevyklidil a nadále v něm bydlel společně s (tehdy nezletilými) dcerami, které ho užívaly s vědomím a souhlasem žalobkyně. Z domu se definitivně odstěhoval až 7. června 2018 poté, co mu byla pravomocně uložena vyklizovací povinnost rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 28. března 2017, č. j. 17 C 260/2016-89 (ve spojení s příslušným rozhodnutím odvolacího soudu). V rozhodném období v domě výlučně užíval pro svoji potřebu jednu místnost, která dříve bývala manželskou ložnicí účastníků. Po jedné místnosti (pokoji) užívala také každá z dcer účastníků, jež v průběhu rozhodného období (konkrétně dne 9. března 2016)
nabyly zletilosti, avšak studovaly a nebyly schopné se samostatně živit. Ostatní místnosti (a příslušenství) domu pak užívali všichni tři společně. Obvyklé nájemné z domu (jako celku) za rozhodné období určil ustanovený znalec (Česká znalecká a. s.) částkou 1.012.344,- Kč. Na tomto skutkovém základě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že po rozvodu manželství účastníků žalovaný užíval dům v rozhodném období bez právního důvodu (protiprávně), čímž se na úkor žalobkyně (vlastnice pozemků) bezdůvodně obohatil a je povinen jí za to poskytnout odpovídající peněžitou náhradu (§ 2991 odst. 1 a 2 ve spojení s § 2999 odst. 1 větou první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.
z.“). V této souvislosti nepřisvědčil jeho námitce, že dům alespoň zčásti užíval na základě Smlouvy, kterou žalobkyně uzavřela se jmenovanou společností a která byla – podle něj – platná. Podle názoru odvolacího soudu zde totiž od počátku chyběla vůle jednajících osob sjednat (skutečnou) nájemní smlouvu; proto Smlouva jako právní úkon vůbec nevznikla a žalovaný pak ani nemohl užívat dotčenou nemovitost na jejím podkladě (zde poukázal na ustanovení § 34 a § 663 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
prosince 2013). Za neopodstatněnou dále pokládal i jeho námitku, že nemá být zavázán nahradit žalobkyni bezdůvodné obohacení (ve výši obvyklého nájemného) za užívání domu „jako celku“, jelikož spolu s ním ho užívaly i dcery účastníků. Zde poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která vychází ze zásady, že bezdůvodné obohacení více osob, spočívající v užívání cizí věci bez jejího reálného rozdělení a bez dohody o způsobu užívání konkrétní části, jim zakládá solidární odpovědnost poskytnout za užívání peněžitou náhradu a věřitele opravňuje požadovat splnění povinnosti po kterékoli z nich (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24.
října 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, z 1. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 3141/2012, z 5. srpna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1941/2014, a z 6. března 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017). Dodal, že o takový případ šlo i v souzené věci, neboť žalovaný užíval dům s dcerami po celé rozhodné období bez toho, že by si ho reálně rozdělili či že by ho užívali jinak než společně.
Podle odvolacího soudu by tak měla být výše bezdůvodného obohacení snížena pouze z důvodu – žalovaným rovněž namítané – horší kvality bydlení (způsobené dočasným přerušením přívodu pitné vody do domu), jíž skýtalo užívání domu v květnu 2015, a to o polovinu žalobkyní požadované výše peněžité náhrady za uvedený měsíc, tj. o částku 12.500,- Kč. Vzhledem k tomu – a také proto, že žádnou ze zbylých odvolacích námitek, vznesených žalovaným, již neshledal důvodnou – rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že zamítl žalobu ohledně částky 12.500,- Kč (s příslušenstvím); jinak ho jako věcně správný potvrdil. Proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
(dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasil s tím, že má žalobkyni nahradit bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného vypočteného pro rozhodné období za celý dům. Předně zdůraznil, že v uvedeném období užívala část domu také jmenovaná společnost, která v něm dlouhodobě provozovala kancelář (v níž měl jako jednatel řešit její běžné provozní záležitosti) a měla v garáži až do jara 2018 uskladněny pracovní nástroje a materiál.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom ustálena v názoru, že v případě neplatné či nicotné smlouvy je povinen vydat bezdůvodné obohacení ten subjekt, jenž na základě takové smlouvy cizí věc užíval (zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu z 23. března 2016, sp. zn. 26 Cdo 4606/2015). Podle dovolatelova mínění se tudíž v rozsahu, v jakém v rozhodném období užívala dům jmenovaná společnost, bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně právě ona, přičemž ani okolnost, že tak činila na základě „nicotné“ Smlouvy, nezakládá důvod, aby měl žalobkyni vydat toto bezdůvodné obohacení namísto ní.
Současně měl za to, že po něm nelze oprávněně požadovat ani náhradu za prospěch, kterého se v rozhodném období dostalo užíváním domu (se souhlasem žalobkyně) jeho dcerám. V této souvislosti podotkl, že z jejich strany nemohlo jít o užívání cizí věci bez právního důvodu, jelikož žalobkyně k nim tehdy měla vyživovací povinnost, která zahrnuje i zajištění bydlení. I po 9. březnu 2016, co obě nabyly zletilost (dovršily věku osmnácti let), totiž nebyly schopné samy se živit v důsledku studia střední školy (v tomto směru se odvolával na rozhodnutí Ústavního soudu z 30.
září 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14). Z toho pak dovozoval, že není správný právní závěr, že v dané věci šlo o případ, v němž na úkor žalobkyně získalo bezdůvodné obohacení více osob, z nichž každá je nyní solidárně zavázána k jeho vydání „jako celku“. Naopak zastával stanovisko, že pokud dcery účastníků v rozhodném období užívaly dům oprávněně a pouze u něj šlo o bezdůvodné obohacení, měla mu být uložena povinnost k zaplacení nanejvýš třetiny žalované částky. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, a aby před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek. Vyjádřila přesvědčení, že okolnost, že dům v rozhodném období užívaly také dcery účastníků, nijak nesnižuje bezdůvodné obohacení dovolatele, jednak proto, že to byl výhradně on, kdo jí svou přítomností v domě bránil v jeho užívání, a jednak proto, že povinnost zajistit bytovou potřebu svých dcer neměla jen ona, ale oba účastníci, a to každý z nich v rámci své péče o ně. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.
s. ř.) shledal, že dovolání žalovaného (dovolatele) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti. Dovolatel formálně uplatňoval dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) i dovolacími výtkami, že užíváním domu (jeho částí specifikovaných v dovolání) v rozhodném období se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila i jmenovaná společnost a že okolnost, že tak činila na základě „nicotné“ Smlouvy, nezakládá důvod, aby měl žalobkyni vydat toto bezdůvodné obohacení namísto ní.
Ve skutečnosti však v tomto ohledu použil nezpůsobilý důvod, jímž se pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro skutkový závěr, že v rozhodném období sloužil celý dům k bydlení, a to výhradně jemu a dcerám účastníků. Pokud je v této souvislosti v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, tak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových zjištěních, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům při stanovení výše peněžité náhrady, jíž má zaplatit žalobkyni, aby vyrovnal prospěch, který se mu dostal užíváním domu v rozhodném období bez právního důvodu (§ 2991, § 2999 o.
z.). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení dovolatelových práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Následně však dovolací soud dospěl k závěru, že z perspektivy ostatních dovolacích námitek, podřaditelných pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.
s. ř.), je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda vzhledem ke zjištěným okolnostem lze dovolateli uložit povinnost vydat bezdůvodné obohacení za rozhodné období ve výši obvyklého nájemného, které by musel vynaložit na užívání domu „jako celku“. V tomto ohledu totiž napadené rozhodnutí (jímž bylo odvolací řízení skončeno) závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.
s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Podle § 2991 o.
z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1).
Bezdůvodně se obohatí zvláště ten,
kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Podle § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. § 2991 odst. 2 o. z.), o něž šlo – vzhledem k vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) – i v posuzované věci, je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to cokoliv hradil a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo.
Takto pak bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý pozemek a mohl jej tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 6. března 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017, na nějž poukázal již odvolací soud, a z 23. června 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný pod č. 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu z 5. června 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, a z 9.
června 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020). Výše bezdůvodného obohacení se přitom odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27.
dubna 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a z 19. listopadu 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či usnesení Nejvyššího soudu z 16. května 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Obohacený přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 9.
října 2000, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, či ze 7.
září 2021, sp. zn. 28 Cdo 2183/2021). Pro určení výše obvyklého nájemného je pak rozhodným aktuální stav užívané věci a její skutečné využití bezdůvodně obohaceným (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 13. února 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018, a z 29. března 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022). V projednávané věci odvolací soud – v rozporu s výše citovanými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit – stanovil peněžitou náhradu (§ 2999 o. z.) za bezdůvodné obohacení, jež získal dovolatel protiprávním užíváním domu v rozhodném období, ve výši obvyklého nájemného, které určil (částkou 1.012.344,- Kč) ustanovený znalec (Česká znalecká a.
s.) z dotčené nemovitosti „jako celku“, ačkoli ze zjištěného skutkového stavu se podává, že dovolatel v daném období neměl k dispozici celý dům jen pro sebe a svoji potřebu, nýbrž jej spolu s ním užívaly (ve zjištěném rozsahu) také dcery účastníků. V řízení přitom nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že by i ony užívaly předmětnou nemovitost protiprávně (bez právního důvodu). Naopak z toho, co vyšlo najevo v jeho průběhu (např. ze svědeckého výslechu dcery účastníků B. K. – viz protokol o jednání z 13.
ledna 2022 /č. l. 420 až 421 spisu/) i co uvedla ve svých podáních a ústních přednesech samotná žalobkyně, resp. její zástupkyně (viz její písemná vyjádření z 20. listopadu 2018 /č. l. 16 spisu/ a z 5. srpna 2020 /č. l. 224a spisu/, protokol o jednání z 14. března 2019 /č. l. 63 až 65 spisu/, závěrečný návrh z 1. září 2020 /č. l. 252 spisu/, či odvolání z 13. října 2020 /č. l. 263 a 264 spisu/), lze dovodit, že v rozhodném období jim (vedle jejího souhlasu s užíváním) svědčil (jelikož na jeho počátku nepochybně trval a není zřejmé, že by před jeho uplynutím zanikl) i právní důvod k užívání domu založený na jejich rodinněprávním vztahu k žalobkyni (vztah rodiče a dítěte), ze kterého jí vůči nim vyplývala vyživovací povinnost, jež zahrnuje rovněž povinnost rodiče poskytovat bydlení dítěti, a to i zletilému, až do doby, pokud není s to samo se živit (viz § 859, § 910 a § 911 o.
z.; v literatuře srov. Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a
kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo /§ 655?975/. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 958 – 978; v soudní praxi pak srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1909/98, z 16. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 1903/2003, a z 15. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2666/2003, jejichž závěry jsou využitelné i za současné hmotněprávní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi obsažené v citovaných ustanoveních). Za tohoto stavu ovšem nebylo možné uzavřít, jak to nesprávně učinil odvolací soud, že v souzené věci jde o případ plurality subjektů na straně bezdůvodně obohacených, a návazně vyjít z právního názoru, zastávaného v ustálené judikatuře dovolacího soudu (viz např.
jeho rozhodnutí, na něž v tomto směru odkázal odvolací soud), že bezdůvodné obohacení více osob, spočívající v užívání cizí nemovité věci způsobem neumožňujícím rozlišit její části obsazené jednotlivými uživateli či bez vzájemné dohody uživatelů o způsobu jejího užívání, zakládá solidární odpovědnost obohacených poskytnout za užívání peněžitou náhradu, a věřitele tak opravňuje požadovat splnění uvedené povinnosti po kterémkoli z nich. Se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu věci tudíž měly soudy nižších stupňů správně (v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu) určit výši obvyklého nájemného, jež má dovolatel zaplatit žalobkyni jako peněžitou náhradu za prospěch, který na její úkor získal, pouze z rozsahu, v jakém dotčenou nemovitost v dané době skutečně využíval; užitek, jehož by žalobkyně mohla teoreticky dosáhnout, pokud by jí dovolatelova přítomnost v domě v rozhodném období nebránila v jeho užívání, tj. prospěch, jejž zřejmě (mylně) považovala za jeho bezdůvodné obohacení (viz její vyjádření k dovolání), při stanovení výše uvedené náhrady zohledňovat nelze (výše plnění za užívání /požívání/ cizí věci /nemovitosti/ bez právního důvodu se odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, nikoliv od újmy ochuzeného /srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze 7.
září 2021, sp. z. 28 Cdo 2183/2021/). Zbývá dodat, že o prospěch odvislý od rozsahu, v jakém užívaly dům v rozhodném období dcery účastníků, dovolatelovu platební povinnost v tomto konkrétním případě (tj. v případě, v němž nebyla ani tvrzena /tím méně prokázána/ pluralita bezdůvodně obohacených) „rozšířit“ nelze, neboť zde již nejde o prospěch, který pro sebe získal jeho protiprávním užíváním, a tedy o bezdůvodné obohacení, jehož náhrady se po něm domáhala žalobkyně podanou žalobou. Uvedené pak v plném rozsahu platí i ve vztahu k argumentaci, jíž použila ve vyjádření k dovolání, že povinnost zajistit bytovou potřebu svých dcer neměla jen ona, ale oba účastníci řízení, a sice každý z nich v rámci své péče o ně.
I tato argumentace se totiž vymyká skutkovému základu podané žaloby, v níž šlo o protiprávní užití cizí věci (a pouze a jen z něj plynoucí bezdůvodné obohacení), jež však v okolnosti, že žalobkyně zajistila bytovou potřebu dcer účastníků i za dovolatele, spatřovat nelze.
Právní posouzení věci nelze pokládat za správné, pokud na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shledal, že dovolateli lze (v řízení o zaplacení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané protiprávním užitím cizí hodnoty – § 2991 odst. 2 o. z.) uložit povinnost zaplatit žalobkyni peněžitou náhradu v částce odpovídající obvyklému nájemnému za rozhodné období z domu „jako celku“. Z řečeného vyplývá, že potvrzující výrok II. rozsudku odvolacího soudu není z hlediska obsahového vymezení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v uvedeném výroku a v závislých nákladových výrocích III., IV. a V., bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu