USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně TM - Lex, a.s., se sídlem v Praze 10, Amurská 1220/8, IČO 27258866, zastoupené JUDr. Michalem Franěm, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, proti žalovanému Družstvu Amurská, bytovému družstvu, se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Amurská 1222/4, IČO 25713540, zastoupenému Mgr. Luciou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 76/2018, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 70 Co 407/2024-653, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 100 000 Kč (s příslušenstvím) jako smluvní pokutu, sjednanou účastníky ve výši 25 000 Kč denně v nájemní smlouvě ze dne 27. 11. 2002, ve znění pozdějších dodatků (dále jen „Smlouva“), kterou si od něj pronajala (za účelem provozování restaurace) nebytové prostory v domě na adrese Amurská 1220/8, Praha 10 (dále jen „nebytové prostory“ a „dům“), za porušení smluvní povinnosti pronajímatele, trvající v době od 2. do 5. 1. 2018 (dále jen „žalované období“), zajistit jí (coby nájemkyni) nepřetržité a bezproblémové užívání domovních komínů.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 22. 5. 2024, č. j. 8 C 76/2018-601, žalobu zamítl (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 70 Co 407/2024-653, rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku I tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 8 000 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (dále jen „měnící výrok“), jinak, tj. v rozsahu (zbývající) částky 92 000 Kč s příslušenstvím, jej v tomto výroku potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“) [výrok I]. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Sice dovodil, že žalobkyni (skutečně) vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, avšak zároveň dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve výši 25 000 Kč denně byla nepřiměřeně vysoká zajišťované povinnosti již v době, kdy byla sjednána, a to v porovnání se smluvní pokutou sjednanou ve shodné výši za porušení povinnosti žalovaného zajistit žalobkyni po dobu trvání nájmu nepřetržitou dodávku pitné vody, bez níž není (na rozdíl od „pouhé“ ztráty možnosti odkouření pece sloužící k výrobě jednoho specifického pokrmu – pizzy) restaurační provoz vůbec možný.
Kromě toho Smlouva neupravovala konkrétní typ restaurace, který měla žalobkyně v nebytových prostorách provozovat, a po rekonstrukci a změně konceptu tam provozované restaurace (z pizzerie na restauraci typu „Kozlovna“), uskutečněné již před žalovaným obdobím, je prodej pizzy v této restauraci pouze doplňkovou záležitostí; navíc žalobkyně zde nabízí pizzu i přesto, že pec určená k její výrobě není na komíny v domě napojena (jak tomu bylo před rekonstrukcí nebytových prostor a změnou konceptu tam provozované restaurace).
Proto přistoupil k moderaci (snížení) smluvní pokuty, a to na částku 2 000 Kč denně, jež odpovídá přibližně polovině denní výše sjednaného nájemného z nebytových prostor.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
6. Dovolání žalovaného, které podle svého obsahu směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním napadeným (měnícím) výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění (8 000 Kč) nepřevyšujícím 50 000 Kč (o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah v souzené věci nešlo). Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu podle citovaného ustanovení je přitom třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, a ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2327/2018, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, a ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 979/21).
7. Ostatně, i kdyby dovolání žalovaného směřovalo i proti potvrzujícímu výroku, který vyznívá v jeho prospěch, nebylo by subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96).
8. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně žalovaným napadán jen jako výrok akcesorický, pak není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Dovolání žalobkyně (dovolatelky), směřující výslovně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud (soud dovolací) neshledal z posléze uvedených příčin přípustným podle § 237 o. s. ř.
10. Dovolatelka předně namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce moderace smluvní pokuty překvapivé. Uvedená námitka ve skutečnosti vystihuje vadu řízení. Vady řízení, i kdyby byly dány, však přípustnost dovolání nezakládají. Navíc odvolací řízení vytýkanou vadou ani postiženo není.
11. Podle ustálené soudní praxe je překvapivým takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Současně však nelze ztratit ze zřetele, že procesní předpisy (občanský soudní řád) umožňují, aby odvolací soud, pokud vychází ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, rozhodl po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněný pod č. 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. V projednávané věci závěr odvolacího soudu o nutnosti moderace požadované smluvní pokuty nemohl být pro dovolatelku překvapivým, jelikož návrh na její snížení vznesl žalovaný již v průběhu řízení před soudem prvního stupně podáním ze dne 7. 1. 2019 na č. l. 69-70 spisu, v němž poukázal na nepřiměřenost ujednané výše smluvní pokuty a navrhl i z tohoto důvodu zamítnutí žaloby (k návrhu na moderaci smluvní pokuty srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, uveřejněný pod č. 29/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přímo „moderaci pokuty“ pak žalovaný navrhl při jednání před soudem prvního stupně dne 13. 3. 2023 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 412-413 spisu), dovolatelka měla možnost se k němu již tehdy vyjádřit a této možnosti také využila (viz její podání ze dne 6. 5. 2024 na č. l. 577-579 spisu), a před odvolacím soudem se dotčeným návrhem zabýval již soud prvního stupně ve svém v pořadí třetím rozsudku (viz body 38-39 odůvodnění citovaného rozhodnutí), byť – vzhledem k celkovému vyznění jeho právního posouzení věci – poněkud nadbytečně. Šlo tedy ze strany odvolacího soudu jen o
(občanským soudním řádem dovolené) odlišné právní posouzení věci, jestliže na nezměněném skutkovém základě shledal oproti soudu prvního stupně, že předpoklady pro moderaci smluvní pokuty jsou v daném případě naplněny. 13. K namítané nesprávnosti vlastního řešení otázky moderace smluvní pokuty odvolacím soudem pak lze uvést, že i když samotná platnost ujednání o smluvní pokutě (obsaženého ve Smlouvě ze dne 27. 11. 2002, ve znění dodatku č. 4 ze dne 22. 12. 2004) se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2209/2020), nárok na zaplacení smluvní pokuty vztahující se k porušení povinnosti pronajímatele ze smlouvy o nájmu prostor sloužících podnikání v době od 2. do 5. 1. 2018 je nutno posuzovat podle § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“ (srov. § 3073 a § 3074 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019), nikoli tedy podle § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), jak to učinil odvolací soud. 14. Nejvyšší soud se rozsudkem ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněným pod č. 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2023“), na nějž poukázala i dovolatelka v dovolání, odklonil od své dřívější rozhodovací praxe a uzavřel, že přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. 15. Přestože odvolací soud posuzoval otázku nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty podle nesprávné hmotněprávní úpravy (§ 301 obch. zák.), při jejím řešení v konečném důsledku vycházel z hledisek vyplývajících z citované judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k rozhodné hmotněprávní úpravě obsažené v § 2051 o. z., zhodnotil všechny relevantní okolnosti daného případu, které z provedených důkazů vyplynuly, nevyjímaje z toho ani okolnosti, jež nastaly po sjednání smluvní pokuty, jakož i v průběhu a po porušení smluvní povinnosti žalovaným, jeho úvaha odpovídá takto zjištěným skutečnostem, nepostrádá ani logické závěry z nich plynoucí a není zjevně nepřiměřená ani co do posouzení, v jakém rozsahu je namístě nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit. 16. Namítá-li dovolatelka, že „odvolací soud se ve svých úvahách k provedené moderaci (…) bezezbytku upíná toliko k funkci paušalizační“, ačkoli „sjednaná smluvní pokuta měla primárně plnit funkci sankční“ (proto, že podle obsahu Smlouvy případná povinnost pronajímatele k náhradě škody nebyla ujednáním o smluvní pokutě dotčena), přehlíží, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí se takový závěr nepodává. Ve skutečnosti z něj plyne závěr právě opačný, neboť nepovažoval-li odvolací soud za rozhodující okolnost pro svoji úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty výši škody vzniklé dovolatelce (viz bod 23 i. f. odůvodnění napadeného rozhodnutí), lze mít za to, že posuzované smluvní pokutě přisuzoval spíše právě (převážně) sankční povahu, než povahu paušalizované náhrady škody (viz bod 60 i. f. odůvodnění R 76/2023). 17. S tímto pojetím je v souladu i moderovaná výše smluvní pokuty, která odpovídá přibližně polovině denní sazby sjednaného nájemného z nebytových prostor a představuje tak de facto ztrátu poloviny výnosu z nájemného. Jelikož zůstala zachována prakticky plná funkčnost pronajatých prostor (uvažováno z hlediska jejich způsobilosti plnit sjednaný účel nájmu, tj. sloužit k provozování restaurace) a možnost nájemkyně dosáhnout zároveň (vedle smluvní pokuty) i plné náhrady případné škody, se moderovaná výše smluvní pokuty jeví být dostatečně citelnou (odrazující) sankcí pro pronajímatele i způsobilou adekvátně kompenzovat také narušený zájem nájemkyně na očekávaném způsobu využití nebytových prostor, který se po změně konceptu tam provozované restaurace nepochybně zásadně proměnil, jak správně poukázal i odvolací soud. 18. Pro úplnost dovolací soud dodává, že pro podle ní správné řešení otázky moderace smluvní pokuty dovolatelka v dovolání alespoň zčásti nabídla vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu, a uplatnila tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Navíc k tvrzením uvedeným v bodě 11 dovolání (jež se týkají způsobů a rozsahu využívání pizza pece v restauraci dovolatelky, patrně před změnou jejího konceptu z pizzerie na restauraci typu „Kozlovna“) dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolatelka je (podle obsahu spisu) uplatnila nově až v dovolání; v dovolacím řízení jsou však skutkové novoty zakázány (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). 19. Lze tak uzavřít, že z hlediska uplatněných dovolacích námitek (podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci) je posouzení otázky moderace smluvní pokuty odvolacím soudem v konečném důsledku v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; dovolání žalobkyně pro řešení uvedené otázky proto není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. 20. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání obou účastníků podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu