ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Janem
Siostrzonkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, U Cementárny 1303/16, PSČ 703 00,
proti žalovanému A. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Leošem
Brantálem, LL.M., advokátem, se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, PSČ 700 30,
o zaplacení 1.380.396 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 29 Cm 27/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Ostravě ze dne 23. 11. 2017, č. j. 5 Cmo 212/2017-118, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2017, č. j. 5 Cmo
212/2017-118, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2017, č.
j. 29 Cm 27/2016-63, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 8. 2. 2016 se
žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 1.380.396 Kč s příslušenstvím jako
bezdůvodného obohacení vzniklého vyplacením další odměny za výkon funkce člena
statutárního orgánu v letech 2011 a 2012 a paušální náhrady za použití
vlastního telefonu a počítače za rok 2012 bez právního důvodu.
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 29 Cm
27/2016-63, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.380.396 Kč
s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaný byl v období od 7. 5. 2008 do 20. 3. 2013 členem
představenstva žalobkyně. 2) Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 31. 7. 2008 smlouvu o výkonu
funkce člena představenstva. 3) Podle čl. V. odst. 1 písm. a) smlouvy o výkonu funkce náležela
žalovanému za výkon funkce základní odměna ve výši 50.000 Kč za kalendářní
měsíc. 4) Podle čl. V. odst. 1 písm. b) smlouvy o výkonu funkce náležela
žalovanému za výkon funkce další odměna za celkové hospodářské výsledky
žalobkyně dosažené v příslušném kalendářním roce ve výši maximálně 2,5 násobku
základní roční odměny s tím, že podmínky pro přiznání a výplatu další odměny
pro příslušný kalendářní měsíc stanoví rozhodnutím představenstvo žalobkyně. 5) V čl. V. odst. 7 smlouvy o výkonu funkce bylo dohodnuto, že žalovaný
bude při výkonu funkce člena představenstva při zařizování záležitostí
žalobkyně užívat svůj mobilní telefonní přístroj a svůj přenosný počítač a
žalobkyně mu za to přispěje paušálem, jehož výši projedná a rozhodne
představenstvo žalobkyně. 6) Dne 2. 5. 2012 uzavřela žalobkyně se žalovaným další smlouvu o výkonu
funkce účinnou od 2. 5. 2012, která má totožné znění jako předchozí smlouva s
tím, že základní odměna se zvyšuje na 55.500 Kč za kalendářní měsíc. 7) Žalobkyně zaplatila žalovanému doplatek další odměny za rok 2011 ve
výši 6.062 Kč, dne 9. 2. 2012, 8. 3. 2012, 10. 4. 2012 a dne 10. 5. 2012 zálohy
na další odměnu za rok 2012 vždy ve výši 21.967 Kč, dne 11. 6. 2012 a 9. 8. 2012 zálohy na další odměnu za rok 2012 vždy ve výši 20.693 Kč, na základě
poukázek na další odměnu za rok 2012 ze dne 29. 2. 2012, 30. 4. 2012, 18. 6. 2012 a 9. 8. 2012 vždy částku 300.770 Kč a za každý měsíc roku 2012 částku
3.500 Kč jako paušální náhradu za používání vlastního telefonu a počítače. 8) Podle čl. 23 odst. 2 písm. g) stanov náleží do působnosti valné
hromady rozhodování o všech otázkách, které zákon nebo stanovy svěřují do její
působnosti, zejména rozhodování o odměňování členů představenstva a dozorčí
rady. 9) Podle čl. 28 odst. 3 písm. j) stanov předkládá představenstvo valné
hromadě zejména návrh na odměňování členů představenstva a dozorčí rady. 10) Žalobkyně vyzvala žalovaného dne 1. 7. 2013 k vrácení žalované
částky. 11) Jediným akcionářem žalobkyně je Město Orlová. 12) V usnesení 45/2. ze zasedání Rady města Orlová ze dne 8. 7. 2013 se
deklaruje, že o odměně žalovaného za období 2008 až 2011 a za rok 2012 nebylo
rozhodnuto v souladu se stanovami a odměna žalovaného za toto období činí 0
Kč. 13) Rada města Orlová na svém 46. zasedání dne 10. 7. 2013 rozhodla při
výkonu působnosti valné hromady žalobkyně, že o odměnách žalovaného nebylo
rozhodnuto v souladu se stanovami. 14) Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2015, č. j. 24 Cm 4/2015-145, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2016, č. j. 8 Cmo 136/2016-304, který nabyl právní moci dne 16. 12.
2016,
je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 670.000 Kč s příslušenstvím, neboť
porušením právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce (spočívajícím v tom,
že v roce 2013 uzavřel pro žalobkyni nevýhodné reklamní smlouvy) způsobil
žalobkyni škodu ve výši 670.000 Kč. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný
se vyplacením další odměny a paušálu bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně
„plněním bez právního důvodu“. Neplyne-li ze smlouvy o výkonu funkce konkrétní
výše nároku, ani zcela konkrétní způsob určení jeho výše, je nepřípustné, aby
smlouvou o výkonu funkce byla působnost valné hromady k rozhodnutí o výši
plnění přenesena na představenstvo, neboť se jedná o věc, o níž rozhoduje
výlučně valná hromada. I kdyby představenstvo rozhodlo o výši nároku, jednalo
by se o „nicotné“ rozhodnutí, k němuž nelze přihlížet. Vzhledem k tomu, že obě
smlouvy o výkonu funkce předpokládají rozhodnutí představenstva o výši další
odměny i paušálu, jsou podle soudu smlouvy v této části neplatné pro rozpor s §
66 odst. 3 ve spojení s § 187 odst. 1 písm. g) zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). [5] Soud prvního stupně dále uvedl, že jediný akcionář žalobkyně
nerozhodl při výkonu působnosti valné hromady o konkrétní výši další odměny ani
paušálu a k jejich vyplacení žalovanému nedošlo ani na základě vnitřního
předpisu žalobkyně, neboť žalobkyně takový předpis nevydala. [6] Navíc, byla-li žalovanému pravomocně uložena povinnost nahradit
žalobkyni škodu ve výši 670.000 Kč s příslušenstvím způsobenou zaviněným
porušením právních povinností v souvislosti s výkonem funkce, odměna za výkon
funkce podle § 66 odst. 3 obch. zák. žalovanému nenáleží, a proto je podle
soudu povinen ji žalobkyni vrátit. [7] Námitku žalovaného, podle níž schválením účetní závěrky za rok 2012
jediný akcionář při výkonu působnosti valné hromady schválil rovněž vyplacení
paušálu a další odměny žalovanému, považoval soud za nedůvodnou. Měl za to, že
ani schválení účetní závěrky jako celku nemůže mít za následek vznik právního
titulu pro výplatu další odměny podle smlouvy o výkonu funkce, neboť zákon i
stanovy žalobkyně předpokládají samostatné rozhodnutí o schválení odměny členů
statutárního orgánu za výkon funkce a samostatné rozhodnutí o schválení účetní
závěrky. [8] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu
ohledně (ve výroku specifikované) části příslušenství zamítl (první výrok), ve
zbývající části výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (druhý
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (třetí
výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok). [9] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož k výplatě další odměny a
paušálu žalovanému došlo bez právního důvodu, čímž došlo na jeho straně k
bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), za použití § 3028 odst. 3
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Toto bezdůvodné obohacení je
žalovaný povinen podle § 451 odst. 1 obč. zák. žalobkyni vrátit. [10] Odvolací soud (odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003) uvedl, že účelem § 187 odst. 1 písm. g)
obch. zák. nepochybně bylo zajistit kontrolu valné hromady, tedy akcionářů, nad
odměňováním členů orgánů a zabránit tomu, aby si zejména členové
představenstva, jímž přísluší obchodní vedení společnosti a jednání jejím
jménem, stanovili odměny bez ohledu na majetkové poměry společnosti a kvalitu
výkonu funkce. [11] Ani jedna ze smluv o výkonu funkce podle odvolacího soudu
neobsahovala konkrétní pravidla pro vyplácení další odměny či paušálu. Nárok na
jejich vyplacení nevyplýval ve smyslu § 66 odst. 3 obch. zák. ani z vnitřního
předpisu, konkrétní výši takového nároku jediný akcionář žalobkyně při výkonu
působnosti valné hromady nikdy neschválil. [12] V dalším odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně.
[13] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to:
a) zda jednání, kdy se společnost domáhá neplatnosti právního úkonu, kterou
sama způsobila, lze poskytnout právní ochranu,
b) zda se smlouvy nemusí dodržovat,
c) zda k objasnění významu smluv postačí gramatický výklad,
d) zda v případě, kdy smlouva o výkonu funkce člena statutárního orgánu je v
části týkající se způsobu určení a vyplacení pohyblivé složky roční odměny
neplatná, je soud povinen (před rozhodnutím o případném vzniku a výši
bezdůvodného obohacení) posoudit a vyhodnotit obvyklou výši odměny pro danou
činnost podle § 571 obch. zák. v souladu s § 66 odst. 2 obch. zák.,
e) zda lze žalobkyni přiznat náklady řízení, aniž by v souladu s § 142a odst. 1
o. s. ř. prokázala doručení předžalobní výzvy do sféry žalovaného tak, aby měl
žalovaný objektivně možnost se s ní seznámit, a
f) zda lze nároku žalobkyně vyhovět, aniž by musela prokázat skutečnost, že
částku, kterou vymáhá jako bezdůvodné obohacení, skutečně žalovanému uhradila. [14] Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání rovněž v tom, že napadený
rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, které dosud v rozhodování
dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a to:
g) zda jednání společnosti, jejíž valná hromada dvakrát po sobě, s odstupem
čtyř let, závazně určí obsah smlouvy o výkonu funkce a její uzavření se členem
statutárního orgánu odsouhlasí, na text této smlouvy statutární orgán „naláká“
k přijetí funkce a poté po dobu déle než čtyři roky vyplácí tomuto členu
statutárního orgánu odměny, aby posléze tyto odměny těsně před jejich
promlčením vymáhala zpět coby bezdůvodné obohacení s odůvodněním, že smlouvy
jsou co do ujednání o vyplácení odměny neplatné, je nepoctivé a nemravné,
h) zda v případě, kdy statutární orgán přispěje k nepříznivým hospodářským
výsledkům společnosti v jednom roce, nemá nárok na odměnu za celé funkční
období (tj. za jiné roky výkonu činnosti), a
i) zda lze vyplácet odměnu ze smlouvy o výkonu funkce v zálohových platbách
(když toto žádný právní předpis nezakazuje) a nárok na zaplacení této odměny
posléze započítat proti vyplaceným zálohám, nebo případně vrátit poměrnou část
(dle toho, zda byly splněny parametry pro vyplacení odměny či
nikoli). [15] Dovolatel nesouhlasí s výkladem závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003, tak, jak jej provedly soud prvního
stupně a odvolací soud. Dovolatel má za to, že z uvedeného rozhodnutí ani z
platné právní úpravy nelze dovodit, že schválí-li valná hromada nejvyšší částku
další odměny, musí schválit i její faktické vyplacení. [16] Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se podle dovolatele skutkově
od projednávaného případu liší, neboť šlo o výplatu platby z jiného právního
důvodu (náhrada odstupného), než jaký schválila valná hromada (odměna).
V
poměrech projednávané věci souhlasila valná hromada žalobkyně s vyplacením
další odměny členovi statutárního orgánu ve výši nejvýše 2,5 násobku základní
roční odměny za splnění dalších podmínek, jejichž „definice“ byla přenesena do
působnosti představenstva. [17] Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle dovolatele nevyplývá
ani závěr přijatý soudy nižších stupňů, podle kterého valná hromada nemůže na
jiný orgán přenést oprávnění rozhodnout o podmínkách vyplacení odměny členovi
statutárního orgánu, je-li stanovena maximální výše odměny, kterou lze
vyplatit. Dovolatel má za to, že uvedený závěr by bylo možné akceptovat za
předpokladu, kdy by rozhodnutí o podmínkách vyplacení odměny bylo ponecháno na
rozhodnutí jiného orgánu společnosti, aniž by současně byly stanoveny jakékoli
limity pro výši vyplácené odměny. [18] V poměrech projednávané věci byla ve smlouvách o výkonu funkce
stanovena maximální výše další odměny, která může být představenstvem přiznána,
a byly též určeny podmínky pro její přiznání, neboť toto záviselo na
hospodářských výsledcích žalobkyně dosažených v příslušném kalendářním roce. [19] Dovolatel má navíc za to, že schválením účetní závěrky za rok 2012
jediným akcionářem žalobkyně při výkonu působnosti valné hromady (z níž
vyplývá, že žalovanému byla vyplacena další odměna) byla schválena též výplata
další odměny žalovanému. [20] Dovolatel (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008) namítá, že soudy nižších stupňů opomněly
vyhodnotit okolnost, že se žalobkyně dovolává neplatnosti smluvních ujednání,
kterou sama způsobila. „Valná hromada žalobkyně nejenže závazně určila obsah
smlouvy, aby tím vyloučila její jednostrannou deformaci zvýhodňující členy
orgánů, ale dále její uzavření se žalovaným odsouhlasila.“ Po dobu více než
čtyř roků (od roku 2008 do poloviny roku 2013) žalobkyně považovala smluvní
ujednání za platná a účinná a další odměnu dovolateli bez výhrad vyplácela. Požaduje-li proto po dovolateli vrácení vyplacených částek zpět, měly soudy
podle dovolatele takové jednání posoudit jako nemravné. [21] Dovolatel je přesvědčen, že další odměna byla ve smlouvách o
výkonu funkce sjednána platně. Bylo-li ujednání o další odměně při uzavírání
smluv jasné, určité a srozumitelné a byl-li jeho obsah posléze žalobkyní
zpochybňován a napadán, je takové ujednání nutné v souladu s § 266 odst. 4
obch. zák. vyložit výhradně k tíži žalobkyně. Soudy nižších stupňů podle
dovolatele nevyložily předmětné ujednání v souladu s vůlí smluvních stran tak,
aby platnost ujednání zůstala zachována, a selhaly při právním posouzení věci
(odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS
557/05, ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04 a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3698/15), neboť pouze převzaly do svých odůvodnění tvrzení obsažená v
žalobě a na „teleologický výklad“ obsahu smluv o výkonu funkce zcela
rezignovaly.
[22] Dovolatel poukazuje na nesprávné právní posouzení čl. 23 odst. 2
písm. g) a čl. 28 odst. 3 písm. j) stanov žalobkyně ve spojení s § 187 odst. 7
písm. g) a § 66 odst. 3 obch. zák. Odkazuje za závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1200/2005, dovolatel namítá, že valná
hromada může rozhodnout o tom, že konkrétní výši odměny člena představenstva
určí někdo jiný, obsahuje-li rozhodnutí valné hromady objektivní kritéria pro
určení výše odměny. V projednávané věci podle dovolatele „valná hromada“
prostřednictvím čl. V. odst. 1 písm. b) smluv o výkonu funkce delegovala
působnost k rozhodnutí o konkrétní výši další odměny na představenstvo a
stanovila objektivní kritéria v podobě její nejnižší a nejvyšší částky. [23] S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 29 Odo 994/2005, dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů měly částky
vyplacené jako další odměna po právní stránce posoudit jako obvyklou úplatu za
činnost člena představenstva podle § 66 odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 a §
571 obch. zák., shledaly-li ujednání smluv o výkonu funkce týkající se další
odměny neplatným. [24] Soudy nižších stupňů se ztotožnily s argumentací žalobkyně, podle
níž nebyly splněny podmínky pro výplatu další odměny dovolateli za rok 2012,
neboť dovolatel údajně v roce 2013 způsobil žalobkyni škodu uzavřením
nevýhodných reklamních smluv. Dovolatel se domnívá, že „statutární orgán nemůže
být sankcionován za celé období své činnosti pouze proto, že v jednom roce
případně přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti“. Ustanovení
§ 66 odst. 3 obch. zák. je proto podle dovolatele nutné vykládat tak, že
„statutárnímu orgánu se nepřizná nárok na plnění výhradně v tom roce, ve kterém
případně přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti“. Nelze tak
připustit, aby mu nebyl přiznán nárok na odměnu za roky 2011 a 2012, měl-li
přispět k nepříznivým hospodářským výsledkům v roce 2013. [25] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. [26] Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. [27] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem
otevřené otázky nároku člena představenstva na odměnu za výkon funkce a na
náhradu nákladů vynaložených při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce,
jakož i otázky přiměřeného užití práva společnosti odepřít plnění členu svého
orgánu podle § 66 odst. 3 věty druhé obch. zák., které odvolací soud vyřešil v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 1. K nároku člena představenstva na odměnu za výkon funkce a na náhradu nákladů
vynaložených při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce. [28] Podle § 66 odst. 2 obch. zák. vztah mezi společností a osobou,
která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu
společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí
přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce,
byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností.
Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí
mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi
společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně. [29] Podle § 66 odst. 3 obch. zák. jakékoliv plnění společnosti ve
prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne
právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se
souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k
nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení
právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. [30] Podle § 187 odst. 1 písm. g) obch. zák. náleží do působnosti valné
hromady i rozhodování o odměňování členů představenstva a dozorčí rady. [31] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Rozhodování o odměňování členů představenstva a dozorčí rady akciové
společnosti patří do působnosti valné hromady, a proto není možné, aby smlouva
uzavřená mezi společností a členy orgánů společnosti stanovila způsob
odměňování členů orgánů společnosti, aniž by tento způsob schválila, ať již
před jeho začleněním do smlouvy, nebo po něm, valná hromada společnosti. Teprve
schválením valnou hromadou se mohlo stát smluvní ujednání o odměňování členů
orgánů společnosti pro společnost závazným. 2) Valná hromada nemusí určit přímo výši úplaty za výkon funkce člena
statutárního orgánu; postačí, když stanoví pravidla pro její určení. Taková
pravidla však musí být stanovena tak, aby naplňovala účel ustanovení § 187
písm. g) obch. zák., kterým je kontrola akcionářů nad odměnami členů
představenstva. Má-li tedy o konkrétní výši odměny rozhodovat někdo jiný než
valná hromada, musí rozhodnutí valné hromady stanovit objektivní kriteria, na
jejichž základě bude odměna určena tak, aby určení výše odměny nezáleželo na
libovůli toho, kdo odměnu určuje. Nesplňuje-li rozhodnutí valné hromady uvedené
podmínky, nelze je považovat za rozhodnutí, kterým valná hromada rozhodla o
odměňování představenstva ve smyslu ustanovení § 187 písm. g) obch. zák., když
i rozhodnutí o tom, že konkrétní výši odměny členů představenstva určí někdo
jiný než valná hromada, je rozhodnutím o odměňování členů představenstva a
přísluší tedy valné hromadě. Srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo
414/2003, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo
1200/2005, a ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 29 Odo 1417/2006. [32] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:
1) Ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. dopadá na všechna plnění poskytovaná
členu orgánu v souvislosti s výkonem funkce, na něž neplyne právo z právního
předpisu nebo z vnitřního předpisu, popř. ze smlouvy o výkonu funkce. 2) Na rozdíl od práva na náhradu (prokázaných) nutně nebo účelně vynaložených
nákladů při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce člena orgánu
společnosti, které (v případě neexistence odchylného ujednání ve smlouvě o
výkonu funkce) vyplývá z § 66 odst. 2 ve spojení s § 572 obch.
zák., neplyne
nárok na paušální náhradu nákladů ze žádného právního předpisu, a proto (při
absenci příslušného vnitřního předpisu či ujednání ve smlouvě o výkonu funkce)
je k poskytnutí takového plnění zapotřebí souhlasu valné hromady. 3) Oproti náhradě skutečných a prokázaných výdajů (nákladů), účelně
vynaložených členem orgánu společnosti při plnění závazků souvisejících s
výkonem funkce člena orgánu (na niž má člen orgánu právo ze zákona, neplyne-li
něco jiné ze smlouvy o výkonu funkce), totiž u tzv. paušální náhrady výdajů
není (nemusí být) bez dalšího zřejmé, zda a do jaké míry skutečně kryje účelné
výdaje vynaložené členem orgánu. Jakkoliv nic nebrání tomu, aby se společnost a
člen orgánu dohodli na tom, že výdaje vynaložené členem orgánu budou kryty
paušálně sjednanou částkou, je třeba, aby takové plnění poskytované členu
orgánu schválila (v souladu s požadavkem § 66 odst. 3 obch. zák.) valná
hromada. 4) Jinak řečeno, má-li člen představenstva od společnosti obdržet určitou
částku jako paušální náhradu výdajů (nákladů) vynaložených při plnění závazků
souvisejících s výkonem funkce, aniž by byl povinen společnosti prokázat jejich
vynaložení a účelnost, jakož i jejich výši, jde o plnění, jež sice souvisí s
výkonem funkce, avšak na které mu nevznikl nárok ze zákona. Nevyplývá-li nárok
na takové plnění z vnitřního předpisu společnosti či ze smlouvy o výkonu
funkce, lze je poskytnout pouze se souhlasem valné hromady (srovnej § 66 odst. 2 a odst. 3 větu první obch. zák.). Srovnej za všechna rozhodnutí například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005, uveřejněný pod číslem 20/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, a ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1143/2011, jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1647/2010, a ze dne
30. 1. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2856/2017. [33] V poměrech projednávané věci obě smlouvy o výkonu funkce svěřily
rozhodování o další odměně představenstvu, přičemž v souladu se shora (v
odstavci 31) uvedenými judikatorními závěry stanovily objektivní kriterium, na
jehož základě měla být další odměna určena. Toto kriterium spočívalo ve
stanovení maximální možné výše další odměny za kalendářní rok s tím, že
přiznání další odměny a určení její výše bylo podmíněno celkovými (příznivými)
hospodářskými výsledky žalobkyně dosaženými v kalendářním roce. Přiznání další
odměny a určení její výše tudíž nezáleželo na libovůli představenstva
žalobkyně. Lze proto uzavřít, že schválením smluv o výkonu funkce jediným
akcionářem žalobkyně při výkonu působnosti valné hromady by se smluvní ujednání
o odměňování dovolatele stala pro společnost závaznými. [34] Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, podle něhož ujednání smluv
o výkonu funkce týkající se další odměny dovolatele jsou v rozporu s § 187
písm. g) obch.
zák., a v důsledku tohoto závěru se nezabýval tím, zda smlouvy o
výkonu funkce byly schváleny jediným akcionářem žalobkyně při výkonu působnosti
valné hromady (a zda se tudíž smluvní ujednání o odměňování dovolatele stala
pro společnost závaznými), spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci. [35] Shora uvedené však neplatí pro smluvní ujednání o paušální náhradě
za používání vlastního telefonu a počítače, neboť tato ujednání (na rozdíl od
další odměny) neobsahují žádná kriteria, kterými se mělo představenstvo při
určení výše této náhrady řídit. Neschválil-li proto jediný akcionář žalobkyně
při výkonu působnosti valné hromady konkrétní výši paušální částky, anebo
alespoň způsob jejího určení, přísluší dovolateli v souladu s § 66 odst. 2 ve
spojení s § 572 obch. zák. pouze právo na náhradu (prokázaných) nutně nebo
účelně vynaložených nákladů při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce
člena orgánu společnosti. O tom měl být soudy v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen a vyzván k doplnění konkrétních tvrzení a k označení důkazů. 2. K otázce přiměřeného užití práva společnosti odepřít plnění členu svého
orgánu podle § 66 odst. 3 věty druhé obch. zák. [36] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že poruší-li člen
orgánu zaviněně své povinnosti při výkonu funkce, vzniká společnosti právo
neposkytnout mu plnění za výkon funkce. Nicméně z principu proporcionality
vyplývá, že podle § 66 odst. 3 in fine obch. zák. může společnost odmítnout
plnění poskytované členu orgánu společnosti v souvislosti s výkonem jeho funkce
pouze v takovém rozsahu, který lze s ohledem na všechny konkrétní okolnosti
považovat za přiměřený. Řečené znamená, že výše plnění, jež společnost může
podle citovaného ustanovení neposkytnout, musí být zásadně přiměřená významu
povinnosti, již člen orgánu porušil, míře jeho zavinění, celkové odměně a
ostatním plněním poskytovaným společností v souvislosti s výkonem funkce, jakož
i všem dalším v úvahu přicházejícím okolnostem tak, aby neposkytnutí odměny (či
jiného plnění) bylo možné považovat za adekvátní (spravedlivý) důsledek
předchozího porušení právní povinnosti členem orgánu (srovnej zejména rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sen. zn. 27 ICdo 62/2017, a ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2426/2018). [37] Odvolací soud se v projednávané věci otázkou přiměřenosti (rozsahu)
odmítnutí plnění nijak nezabýval, když bez dalšího jako správný převzal závěr
soudu prvního stupně, podle něhož v důsledku škody ve výši 670.000 Kč způsobené
dovolatelem žalobkyni v roce 2013 zaviněným porušením právní povinnosti v
souvislosti s výkonem funkce dovolateli odměna za výkon funkce za období let
2011 a 2012 nenáleží. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné, a tudíž i
nesprávné. [38] Jelikož řešení dovoláním otevřených právních otázek, na nichž
napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími
námitkami uvedenými v dovolání, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§
243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího
soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto
zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.). [39] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). [40] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.