27 Cdo 2092/2023-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a
soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Mgr.
Miloše Sazimy, narozeného 20. 1. 1976, bytem v Praze 5, Na Farkáně III 281/1,
PSČ 150 00, zastoupeného JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem, se sídlem v Praze
5, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00, proti žalovanému Angelosi Goulisovi,
narozenému 8. 11. 1973, bytem v Praze 1, U Půjčovny 954/6, PSČ 110 00,
zastoupenému Mgr. Danielem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný
trh 573/12, PSČ 110 00, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 49 Cm 183/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, č. j. 2 Cmo 128/2022-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 20. 12. 2019 se
žalobce domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy,
podle které měl žalovaný oproti zaplacení kupní ceny 2.500 Kč převést na
žalobce listinné akcie na jméno o jmenovité hodnotě 1.000 Kč, číslo 2751-5500
emitované Olympia Radotín a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
393/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25266268 (dále jen „akcie“), v
souladu s ustanovením komisionářské smlouvy ze dne 2. 7. 2017 uzavřené mezi
žalobcem jako komitentem a žalovaným jako komisionářem. [2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 49 Cm
183/2019-154, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II)
a o nákladech řízení „českého státu“ (výrok III.). [3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (první výrok), ve
výroku III. potvrdil „ve znění, že je žalobce povinen zaplatit českému státu na
účet Městského soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši 6.057 Kč“ (druhý
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). [4] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. [5] Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení
vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [6] Dovolatel předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce závislosti smluv (závazků) ve
smyslu § 1727 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). K
tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo
1769/2010, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1569/2010, a ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3852/2012). [7] K závislosti smluv se z ustálené judikatury Nejvyššího soudu podává:
1) Nejde o závislé smlouvy v případě, kdy se jedná „pouze o jistou
ekonomickou spjatost“ určitých smluv. Za smlouvy závislé lze naproti tomu
považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno,
závislé jsou smlouvy, kdy vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá
smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění
musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění
by nemělo rovněž hospodářský význam. 2) Vyplyne-li uzavření více smluv z téhož jednání nebo jsou-li zahrnuty
do téže listiny, stanou se smlouvy závislými, jestliže tato závislost vyplyne z
jejich povahy nebo z účelu sledovaného uzavřením uvedených smluv, byl-li
stranám znám v době uzavření smlouvy. Závislost vyplyne z povahy smluv,
jestliže plnění závazku z jedné smlouvy je možné nebo přináší hospodářský
užitek jen při splnění závazku druhé smlouvy. I když tyto důsledky nevyplývají
z povahy smluv, nastává jejich závislost, jestliže vyplývají z účelu
uzavíraných smluv, který je stranám znám v době uzavření smlouvy.
Tento účel
může vyplynout z obsahu smlouvy, postačí ale, když byl sdělen druhé straně
během jednání o uzavření smlouvy stranou, která zamýšlí uvedeného účelu
dosáhnout. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3581/2012, uveřejněného pod č. 47/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky ze
dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012, sp. zn. 23 Cdo 3852/2012, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1560/2016, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 Cdo
2575/2018, či usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017. [8] Výše shrnuté závěry judikatury byly sice vysloveny v režimu dnes již
neúčinné úpravy § 275 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,
ovšem jsou použitelné i na v současnosti účinnou úpravu závislých smluv v §
1727 o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23
Cdo 3119/2022, a ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 92/2023). [9] Při aplikaci výše uvedených závěrů judikatury na projednávaný případ
je třeba dospět k závěru, že odvolací soud se při posuzování otázky závislosti
smluv neodchýlil od citované rozhodovací praxe, neboť správně posuzoval účel
smluv. [10] Z jejich znění je přitom zřejmé, že předmětem komisionářské smlouvy
byly „(i) úprava vzájemných práv a povinností smluvních stran při správě akcií
nabytých na účet komitenta a výkonu práv a plnění povinností s nimi spojených,
(ii) zakotvení práva komitenta akcie nabyté na účet komitenta koupit a
povinnosti komisionáře akcie nabyté na účet komitenta na jeho výzvu za podmínek
této smlouvy prodat a (iii) obligatorní postoupení části pohledávky spolu s
převodem akcií nabytých na účet komitenta“. [11] Dovodil-li odvolací soud, že kupní smlouva (výše ad ii) a smlouva o
postoupení pohledávky (výše ad iii) jsou na sobě vzájemně závislé co do jejich
vzniku a zániku tak, že plnění závazku z jedné smlouvy je možné jen při splnění
závazku druhé smlouvy a je přitom zřejmé, že by smluvní strany neměly zájem na
uzavření smlouvy o převodu akcií nabytých na účet komitenta, nedošlo-li by
současně také k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, nelze tomuto závěru
ani ve světle citované judikatury ničeho vytknout. [12] Namítá-li dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
6. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1302/2018, že okolnosti zakládající právo žalovaného
odepřít plnění ve smyslu § 1912 o. z. nebyly prokázány, zpochybňuje tím soudy
provedené hodnocení důkazů a z něj vycházející skutkový závěr, podle něhož bylo
ohrožení plnění druhé strany okolnostmi nastalými po uzavření smlouvy v řízení
před soudem prvního stupně prokázáno, s nímž se odvolací soud ztotožnil (v
podrobnostech viz odst. 18 napadeného rozsudku). [13] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy
nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a
odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). [14] K tomu, aby založily přípustnost dovolání, nejsou způsobilé ani
dovolatelem vytýkané vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí. V této souvislosti totiž dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá
žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by napadené
rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak lze uvést,
že rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelností netrpí; srov. v podrobnostech
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
[15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu