27 Cdo 2094/2024-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce V. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Kahounem, advokátem, se sídlem v Jesenici, Mladíkov 1045, PSČ 252 42, proti žalovaným 1) P. B., 2) Z. B., a 3) P. B., všem zastoupeným JUDr. Jitkou Růžičkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Kováků 1077/9, PSČ 150 00, o určení vlastnictví a vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 122/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 69 Co 43/2024-70,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 4 C 122/2023-45, ve znění usnesení ze dne 29. 11. 2023, č. j. 4 C 122/2023-52, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem bytové jednotky číslo 1432/10 umístěné v budově č. p. XY postavené na pozemku parc. č. XY a spoluvlastnického podílu o velikosti 147/2710 na společných částech domu č. p. XY a spoluvlastnického podílu o velikosti 147/2710 na pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (dále jen „nemovitost“) [výrok I.], zamítl žalobu na vyklizení nemovitosti (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Nejvyšší soud přijal při výkladu § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, následující závěry: 1) Ke vzniku dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je nezbytná řádná identifikace účastníků dohody a bytového družstva, k němuž se převáděná členská práva a povinnosti vztahují, určení (rozsahu) převáděných práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení, zda jde o převod úplatný či bezúplatný, a v případě úplatnosti převodu rovněž stanovení ceny nebo způsobu jejího určení. 2) Dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřená podle ustanovení § 230 obch. zák. nemusí mít písemnou formu. 3) Zásadně není vyloučeno, aby účastníci uzavřeli smlouvu zčásti písemně a zčásti ústně. Uvedený závěr se plně prosadí také ve vztahu ke smlouvám o převodech členských práv a povinností v bytových družstvech. 4) Ačkoli tedy platí, že jednou z obligatorních obsahových náležitostí smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je i stanovení toho, zda je převod úplatný, či bezúplatný, je nutné respektovat, že v písemné části smlouvy nemusí být zachyceno, zda jsou členská práva a povinnosti převáděny za úplatu, či bezúplatně. Srov. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněného pod číslem 31/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2012“), dále zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, a ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 225/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2097/2008, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3804/2010, ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1294/2015, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3279/2015, a ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 218/2018.
5. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož druhá žalovaná a třetí žalovaný (coby nabyvatelé) dne 24. 11. 2006 platně uzavřeli s J. P. (coby převodkyní) Dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu NOVÉ DRUŽSTVO KAFKOVA UL. PRAHA 6 (dále jen „Dohoda“), kdy předmětem převodu byla členská práva a povinnosti včetně práva nájmu k (v Dohodě specifikovanému) bytu, přičemž bezúplatnost převodu byla mezi stranami sjednána konkludentně, je v souladu se shora citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
6. Na uvedeném nemůže ničeho změnit námitka dovolatele, podle níž měl odvolací soud s ohledem na datum uzavření Dohody posuzovat její nezbytné náležitosti podle judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99, a nikoliv dle (shora citovaného) usnesení R 31/2012, kterým byly závěry této judikatury překonány. Dovolatel totiž přehlíží, že při výkladu časových účinků vývoje judikatury platí jako východisko tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2829/2019, nebo ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1706/2024, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1979/17). Za situace, kdy žaloba byla podána dne 8. 2. 2023, nemohlo být legitimní očekávání žalobce nijak narušeno aplikací judikatorních závěrů přijatých v R 31/2012 ke dni 19. 10. 2011, jež jsou nyní v praxi dovolacího soudu – pro poměry právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 – zcela ustáleny.
7. Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatele, podle níž ujednání o bezúplatnosti převodu mezi stranami nebylo v řízení dostatečně prokázáno. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
8. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávné posouzení splnění podmínek pro vydržení členského podílu (zpochybňuje-li dobrou víru nabyvatelů), pomíjí, že odvolací soud uzavřel, že druhá žalovaná a třetí žalovaný nabyli podíl na základě platně uzavřené Dohody, nikoliv vydržením. Dovolatelem vymezená otázka dobré víry nabyvatelů tak dovolání přípustným nečiní, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu