USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní
věci žalobkyně Bel-Kap-Steel, LLC, se sídlem v Miami, 80 S. W. 8th Street,
Suite 2157, FL 33130, Florida, Spojené státy americké, identifikační číslo
osoby M99000000961, zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Londýnská 730/59, PSČ 120 00, proti žalovanému Y. K., narozenému XY,
bytem XY, zastoupenému Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem, se sídlem v Praze 2,
náměstí Míru 341/15, PSČ 120 00, o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 4/2016, o dovolání
žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, č. j. 6 Cmo
369/2020-181, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, č. j. 6 Cmo
369/2020-181, se mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 49 Cm 4/2016-171,
se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 12.826 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám jeho zástupce.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 8. 1. 2016 se
žalobkyně domáhá zaplacení „nejméně“ 500.000 Kč s příslušenstvím. Žalobu
odůvodňuje tím, že žalovaný jako jediný jednatel právní předchůdkyně žalobkyně
B. S. W. T. C. (dále jen „společnost“) dne 31. 5. 2007 za společnost uzavřel
sám se sebou neplatnou pracovní smlouvu na pozici ředitele společnosti, na
základě čehož společnosti vznikla škoda spočívající ve výplatě mzdy celkem ve
výši 1.110.783,20 Kč. Žalobkyně spatřuje neplatnost smlouvy jednak v důsledku
střetu zájmů společnosti jakožto zaměstnavatelky a žalovaného jakožto jednatele
společnosti a zároveň zaměstnance, a jednak v důsledku toho, že náplň ředitele
se svým obsahem shodovala s výkonem funkce jednatele. Podle žalobkyně nelze
žalovanému přiznat ani nároky vyplývající z výkonu funkce jednatele, kterou
nevykonával řádně, když svým jednáním v období 2008 až 2010 způsobil
společnosti škodu ve výši 3.139.804 Kč, za což byl pravomocně odsouzen
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 40 T 12/2012. Žalobkyně rovněž tvrdí, že jí žalovaný způsobil škodu spočívající v zaplacení
zákonných odvodů na zdravotní a sociální pojištění v celkové výši 741.993 Kč. [2] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2020, č. j. 49 Cm
4/2016-157, žalobkyni vyzval ve smyslu § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), aby odstranila vadu žaloby
spočívající v tom, že není zřejmé, o jaký skutkový základ opírá nárok na
zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím, když neuvádí, v jakém rozsahu je tato
částka představována mzdou vyplacenou žalovanému a v jakém rozsahu zaplacenými
povinnými odvody, a rovněž ze žaloby není zřejmé, za jaké období je nárok
požadován. Současně soud žalobkyni poučil, jakým způsobem má vady žaloby
odstranit, s tím, že pokud nebudou v soudem stanovené lhůtě odstraněny, žalobu
odmítne. [3] Žalobkyně v reakci na výše uvedenou výzvu v podání ze dne 11. 11. 2020 uvedla, že „částka 500.000 Kč s příslušenstvím je pouze předběžným
číselným vyjádřením žalobou uplatněného nároku na náhradu škody v celkové výši
1.816.326,20 Kč s přísl.“ Žalobkyně předjímá obranu žalovaného „v tom směru, že
by žalovaný mohl teoreticky mít vůči žalobkyni (proti)nárok v podobě obvyklé
odměny mandatáře podle § 571 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. (…) Proto žalobkyně od začátku
navrhuje, aby výše této odměny (a až v návaznosti na to pak tedy i konečná výše
skutečně vzniklé škody na straně žalobkyně) byla stanovena posudkem znalce.
Dále mělo navržené znalecké dokazování důkladně zhodnotit další dopady nastalé
situace na majetkové poměry společnosti, když zaplacené dávky mzdy i provedené
odvody za žalovaného samozřejmě snižovaly daňový základ společnosti, tím pádem
i její daňové zatížení – a tím patrně i výslednou skutečnou škodu na straně
společnosti … je namístě, aby expertíza vyčíslila veškeré následky … na
majetkovou sféru společnosti, vyvolané nutností podávat opravná daňová přiznání
a předepsané výkazy, či nutností doplatit doměřené daně v návaznosti na odlišný
reálný hospodářský výsledek společnosti za daná zdaňovací období, či naopak
určitým snížením skutečné škody na straně společnosti. Protože na počátku
řízení nebylo možno přesnou výši zjistit a tuto lze stanovit až na základě
právního posouzení věci soudem a znaleckého posudku, žalobkyně v žalobě
nezaměnitelně uvedla všechna rozhodující tvrzení, o která ve smyslu zákona
opírá svůj nárok“. Žalobkyně proto považovala výzvu k odstranění vad žaloby za
neadekvátní. [4] Žalobkyně dále uvedla, že „podle okolností a dalšího vývoje řízení
může částka 500.000 Kč odpovídat příslušné části čisté mzdy, kterou společnost
… vyplatila žalovanému v období od 1. 1. 2008 do 30. 9. 2010“ (jež celkem činí
1.110.783,20 Kč; blíže specifikováno ve vyjádření), „to samozřejmě v případě,
že soud neuzná námitku vznesenou žalovaným o započtení jeho zákonného nároku na
mandatářskou odměnu (dále též jen ‚námitka‘), případně se může jednat o část
stejné sumy čisté mzdy“, kterou společnost vyplatila žalovanému za stejné
období, „po případném odečtení soudem uznaného protinároku žalovaného ve výši
stanovené znalcem – to v případě, že soud uzná námitku a vypořádá se s otázkou
stanovení její oprávněné/přiměřené výše. Technicky vzato se částka 500.000 Kč
skládá z plnění na mzdu, jež byla žalovanému neoprávněně vyplacena v období od
1. 2. 2008 do 10. 12. 2008“ (jež celkem činí 515.414 Kč; blíže specifikováno ve
vyjádření). Žalobkyně uplatnila „také nárok na zaplacení náhrady škody v
rozsahu 741.993 Kč, odpovídající zaplacené sumě odvodů na sociální a zdravotní
pojištění“ (období od ledna 2008 do září 2010; blíže specifikováno ve
vyjádření). Závěrem žalobkyně uvedla, že „požaduje, aby žalovaný zaplatil
žalobkyni částku ve výši nejméně 500.000 Kč s příslušenstvím“. [5] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2020, č. j. 49 Cm
4/2016-171, žalobu o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím odmítl (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[6] Soud přitom postupoval podle § 43 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť
měl za to, že žalobkyně vytýkané vady žaloby neodstranila.
[7] Podle soudu se žalobkyně evidentně rozhodla žalovat jen část z
uvedených nároků, aniž by však bylo ze žaloby zřejmé, jaká část uplatněného
nároku byla obsažena v sumě 500.000 Kč, kterou žalobkyně jednoznačně požadovala
navrženým petitem (žalobkyně uvedla toliko několik alternativních možností),
čímž žaloba vykazuje vadu v podobě neurčitosti dané tím, že v žalobě chybí
vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř.
[8] Soud prvního stupně byl přitom vázán závazným právním názorem
vyjádřeným v usnesení ze dne 18. 6. 2020, č. j. 6 Cmo 63/2019-150, kterým
Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11.
2018, č. j. 49 Cm 4/2016-113, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení s tím, že „žalobkyně neměla povinnost formulovat návrh na znění výroku
rozsudku, ale učinila tak. V daném případě bylo z navrhovaného petitu zřejmé,
jaké částky se žalobkyně domáhá, tedy 500.000 Kč. K uvedené částce rozhodně
nebylo třeba dospět výkladem. Nicméně uvedená suma nebyla podložena konkrétními
skutkovými tvrzeními v tom smyslu, že by bylo zřejmé, co konkrétně má tato
částka představovat, aby případně vydané rozhodnutí o této částce mohlo
zakládat překážku věci rozhodnuté. Obecně nelze učinit výčet všeho, včetně
finální sumy, o čem se domnívám, že mi dotyčný dluží, ale pak požadovat
zaplacení sumy nižší, aniž by ovšem bylo zřejmé, co přesně ze všech svých
tvrzených nároků vlastně v žalobě požaduji, tedy u soudu konkrétní žalobou
uplatňuji“.
[9] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným
usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že „žaloba se neodmítá“,
neboť dospěl k závěru, podle něhož „odmítnutí žaloby pro její neurčitost v
tomto stadiu řízení není důvodné“.
[10] Odvolací soud uvedl, že žalobkyně „v návrhu petitu žaloby na
základě dostupných podkladů uvedla přibližnou výši požadovaného nároku. Nebylo
prokázáno, že by žalovaný řádně nevykonával funkci jednatele právní
předchůdkyně žalobkyně, činil úkony v rozporu se zájmy společnosti a dlouhodobě
ji úmyslně poškozoval, tudíž že mu nepřísluší odpovídající odměna za její
výkon“.
[11] Podle odvolacího soudu z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1045/2003,
ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 637/2004, a ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 33
Odo 85/2006, vyplývá „možnost vyčíslení uplatněného peněžního nároku alespoň v
přibližné výši, což nezakládá neurčitost žaloby, výši nároku je možno určit
případně znaleckým dokazováním“.
[12] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „zda za situace, kdy
žalobce formuluje žalobní petit jako v této věci … se jedná o formulaci alespoň
přibližné výše požadovaného nároku, jež nezakládá neurčitost žaloby, či
nikoli“, a (podle obsahu dovolání) zda žalobce v žalobě může uvést několik
možných alternativ skutkového stavu s tím, že si soud jednu z nich vybere.
[13] Dovolatel, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2003, sp. zn. 25 Cdo 2131/2002, a ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003,
a na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97, má za to,
že „žalobkyně ve své žalobě žalobní petit formulovala zcela jasně a určitě, a
to, že požaduje k úhradě částku 500.000 Kč s příslušenstvím. Takto formulovaný
petit pak soud nesmí překročit a musí jej svým rozhodnutím zcela vyčerpat,
resp. soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti“.
[14] Dovolatel uvedl, že „k částce 500.000 Kč žalobkyně v předchozí
části své žaloby dospěla tím způsobem, že částku 1.852.776,20 Kč sama o sobě
ponížila o potencionálně přiznanou běžnou mandatářskou odměnu žalovaného, byť
současně tvrdila, že žalovaný funkci jednatele nevykonával řádně. Tato odměna
je však nárokem žalovaného, resp. nebyla a právně ani není součástí žalovaného
nároku samotné žalobkyně, tedy tím, co soud prvního stupně musel právně zkoumat
(třeba i s pomocí znalce), aby přesnou výši žalované částky (nároku žalobkyně)
vyčíslil. Žalobkyně znala přesnou výši svého vlastního nároku a tuto i v žalobě
vyčíslila částkou 1.852.776,20 Kč. V této celé výši ji ale svým žalobním
petitem nakonec neuplatnila (uplatnila jen část uvedené částky, a to ve výši
500.000 Kč), byť objektivně mohla a nic jí v tom nebránilo“.
[15] Podle dovolatele nelze ponechat na soudu, aby si skutkový základ
žaloby sám vybral (z několika žalobkyní nabízených možností). Cituje usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, má dovolatel za
to, že žalobkyně nevymezila skutkový stav „v takovém rozsahu, který by
umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci. Předmět řízení tedy nebyl v této
kvalitě po skutkové stránce vymezen, žaloba zůstala neurčitá, což představuje
její vadu bránící v dalším pokračování v řízení (srov. i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 544/2013, a zde označenou soudní
judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu)“.
[16] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
[18] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro vyřešení dovolatelem
otevřené otázky určitosti žaloby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[19] Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní
firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,
musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a
označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
[20] Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby
bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést
(odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo
doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,
dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být
účastník poučen (odstavec 2).
[21] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Údaj o tom, čeho se navrhovatel návrhem domáhá (tzv. petit), musí být
přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má
jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §
153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné
povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby navrhovatel vymezil petit nepřesně,
neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního
rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního
hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný petit není jen vyjádřením
formálních náležitostí návrhu na zahájení řízení, ale je zcela nezbytným
předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska)
vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které navrhovatel zahájením řízení
sledoval.
2) Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální
náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem,
aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez
jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém
pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny.
3) Žalobní petit je neurčitý, jestliže vymezení práv a jim
odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit,
o jaká práva a povinnosti jde, a je zřejmé, že převzetí takovéhoto petitu do
výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost.
4) Žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim
odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo
nesrozumitelné. Žalobní petit musí vycházet z vylíčených rozhodných
skutečností; v případě, že nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v
žalobě neuvedených okolností a kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud
o žalobním petitu rozhodnout, je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám
o sobě přesný, určitý a srozumitelný. Nesprávný je též takový žalobní petit, v
němž došlo k chybám v psaní nebo v počtech anebo k jiným zřejmým nesprávnostem.
5) Vadný je i takový petit žaloby, který je v rozporu s vylíčením
rozhodných skutečností obsaženým v žalobě.
6) Jestliže žalobce požaduje, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých
nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci
nároků), musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků
skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž
uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje
zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v
případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody.
7) Neobsahuje-li návrh na zahájení řízení všechny stanovené náležitosti
nebo je-li neurčitý či nesrozumitelný, předseda senátu usnesením navrhovatele
vyzve, aby návrh doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je
třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu
předsedy senátu návrh na zahájení řízení opraven nebo doplněn a nelze-li pro
tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením návrh odmítne, byl-li
navrhovatel o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
Srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo
108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo
739/2005, ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015, a ze dne 30. 8. 2017,
sp. zn. 29 Cdo 1120/2016, a v nich obsaženou judikaturu.
[22] V poměrech projednávané věci se žalobkyně domáhá zaplacení částky
„nejméně 500.000 Kč“ jako náhrady škody, aniž by uvedla, z jakých konkrétních
vylíčených rozhodných skutečností při uplatnění této výše vycházela, když soudu
toliko nabídla alternativní nároky se samostatným skutkovým základem. Souhrn
těchto nároků přitom převyšuje částku 500.000 Kč uplatněnou žalobkyní v
žalobním petitu. Nedostatek žaloby (vada podání ve smyslu § 43 o. s. ř.) tudíž
spočívá v žalobním nároku, neboť z podání není zřejmé, co ze skutkově
vylíčeného žalobkyně požaduje. Žalobkyně tak nevymezila předmět řízení, ke
kterému by se mělo vztahovat soudní rozhodnutí.
[23] Odvolacím soudem citovaná judikatura (usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 21 Cdo 1045/2003 a sp. zn. 32 Odo 637/2004) přitom není přiléhavá, neboť
žalobkyně mohla většinu ze svých nároků (kromě tvrzeného nároku na náhradu
škody „vyvolané nutností podávat opravná daňová přiznání a předepsané výkazy,
doplatit doměřené daně a podobně“) přesně vyčíslit již v okamžiku podání
žaloby, což ostatně i učinila, a není zde tudíž důvod, aby byla výše těchto
nároků určena „případně znaleckým dokazováním“. Odvolací soud přitom přehlédl,
že neurčitost žalobního petitu nezakládá samotné zformulování výše nárokované
částky slovy „nejméně 500.000 Kč“ (což ostatně nenamítal ani soud prvního
stupně, ani dovolatel), nýbrž to, že není zřejmé, na základě jakých vylíčených
rozhodných skutečností se žalobkyně částky „nejméně 500.000 Kč“ domáhá.
[24] Bylo-li snad úmyslem žalobkyně domáhat se méně, než jí náleží, z
obavy, že dovolatel uplatní svou pohledávku (spočívající v přiměřené
mandatářské odměně) k započtení, pak opomenula, že případná mandatářská odměna
by byla samostatným nárokem dovolatele vůči žalobkyni a jako taková by neměla
vliv na samotnou výši tvrzené škody. Nedošlo-li dosud k započtení pohledávek,
dovolateli by nic nebránilo, aby svou pohledávku započetl i jako obranu proti
žalobě o zaplacení 500.000 Kč, byla-li by určitá.
[25] Neodstranila-li žalobkyně vadu žaloby ani přes poučení podle § 43
odst. 1 o. s. ř., lze uzavřít, že důvod k odmítnutí žaloby pro její neurčitost
byl dán. Jestliže odvolací soud za této situace uzavřel, že „odmítnutí žaloby
pro její neurčitost v tomto stadiu řízení není důvodné“, spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
[26] Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení
ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího
soudu podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že usnesení soudu
prvního stupně potvrdil.
[27] O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto
podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když
žaloba byla odmítnuta a žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů řízení. V souvislosti s odvolacím řízením podle
obsahu spisu žalovanému žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly.
Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají ze zaplaceného soudního
poplatku ve výši 4.000 Kč, z odměny jeho zástupce za jeden úkon právní služby
(dovolání ze dne 5. 7. 2021) podle § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve výši 10.300 Kč a z náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního
tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši
2.226 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k
tíži žalobkyně celkem 12.826 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu