27 Cdo 2871/2023-283
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Zastavárna u Přemka, spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, Cihelní 128/27, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 28612108, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, PSČ 702 00, proti žalované Renátě Salamonové, bytem v Petřvaldu, Pod Lesem 1931, PSČ 735 41, zastoupené Mgr. Evou Štauderovou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Stráže 3662, PSČ 760 01, o zaplacení 1.048.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 26/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2023, č. j. 5 Cmo 10/2023-200, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2023, č. j. 5 Cmo 10/2023-200, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2022, č. j. 42 Cm 26/2021-140, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [2] Soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalobkyně uvedených v žalobě, podle nichž:
1) Žalovaná byla od 4. 2. 2010 do 18. 6. 2021 jednatelkou žalobkyně a od 4. 2. 2010 až dosud je společnicí žalobkyně s podílem ve výši 50 %. 2) Žalovaná byla od 12. 9. 2018 jedinou jednatelkou a jedinou společnicí společnosti SILESIA PAWN STARS s. r. o., identifikační číslo osoby 07452411 (dále též jen „SPS“), se stejným předmětem podnikání jako žalobkyně (tj. výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách č. 1 až 3, obor činnosti velkoobchod a maloobchod, zastavárenská činnost a maloobchod s použitým zbožím). 3) Žalovaná porušila zákaz konkurence stanovený v § 199 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)
[dále též jen „z. o. k.“], a ve „stanovách“ žalobkyně tím, že převzala provozovnu žalobkyně včetně její zákaznické základny, podnikla kroky k ukončení činnosti žalobkyně, neoprávněně fakturovala mezi žalobkyní a SPS částku 144.306 Kč a prostřednictvím SPS neoprávněně podnikala ve stejném předmětu podnikání jako žalobkyně. 4) Žalovaná získala neoprávněně prospěch ve výši 1.048.000 Kč, což představuje částku odpovídající výsledku hospodaření žalobkyně za rok 2019 po zdanění. 5) Žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání prospěchu dopisem ze dne 27. 8. 2021 a výzvou ze dne 6. 10. 2021.
[3] Soud prvního stupně vyzval žalobkyni přípisem ze dne 19. 1. 2022 (č. l. 52) k doplnění skutkových tvrzení týkajících se (mimo jiné) toho, z jakých konkrétních jednání (obchodů), kterými žalovaná porušila zákaz konkurence, jí vznikl prospěch a čím je dán prospěch získaný žalovanou, jaká je jeho výše, tj. jakým konkrétním způsobem a v jakém rozsahu se v důsledku jednotlivých obchodů majetek žalované zvětšil nebo nezmenšil, ač se tomu mělo stát. Současně žalobkyni poučil, že následkem nesplnění výzvy soudu může být neúspěch žalobkyně ve sporu.
[4] Na výzvu soudu reagovala žalobkyně podáním doručeným soudu dne 18. 2. 2022 (č. l. 59), v němž však podle soudu „neuvedla žádná nová tvrzení ani skutečnosti tak, aby výzvě soudu vyhověla. Zopakovala pouze svá dosavadní tvrzení týkající se jednání, kterým se žalovaná měla dopouštět porušení zákazu konkurence“. Dále žalobkyně „opětovně uvedla, že prospěch žalované vzniká tím, že je jediným společníkem společnosti SPS a prospěch získaný touto společností je i prospěchem žalované. (…) Pokud by žalobkyně ve své činnosti standardně pokračovala, o své dosavadní výsledky hospodaření by nepřišla a nezískala by je prostřednictvím SPS žalovaná“.
[5] Na jednání soudu konaném dne 19. 10. 2022 soud prvního stupně opětovně poučil žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), aby doplnila skutková tvrzení v tom smyslu, čím je dán prospěch získaný žalovanou a jeho výše z uvedených obchodů s tím, že doplnění ve smyslu, že prospěch je dán důsledkem „přetažení zákaznické základny“ a jedná se o prospěch získaný prostřednictvím SPS, je ve vztahu ke skutkovým tvrzením nedostatečný.
[6] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že „žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a pro nedostatečnost skutkových tvrzení žalobkyně nelze nárok posoudit ve smyslu ust. § 5 z. o. k. a nelze ho ani považovat ve smyslu tohoto ustanovení za řádně uplatněný nárok“.
[7] Podle soudu je předmět řízení v žalobě vymezen dostatečně, neboť z žaloby je zřejmé, že se žalobkyně domáhá po žalované vydání prospěchu získaného porušením zákazu konkurence ve smyslu § 5 z. o. k. Aby však žalobkyně dostála své povinnosti tvrzení podle § 101 o. s. ř., bylo nutné konkrétně vymezit, čím je tvořen prospěch, jehož vydání se žalobkyně domáhá, jakým způsobem se případný zisk SPS „transformoval“ do majetkové sféry žalované. Žalobkyně „netvrdila nic o tom, jaká je souvislost mezi ziskem žalobkyně za rok 2019 a prospěchem získaným žalovanou. Netvrdila ani žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že se majetková sféra žalované na úkor žalobkyně rozšířila a jakým způsobem se tak stalo ... tvrzení žalobkyně … není dostatečně konkretizovaným skutkovým tvrzením, přičemž pouze na základě takového obecného tvrzení … nelze nárok uplatněný žalobou přezkoumat“.
[8] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[9] Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně co do „absence řádných skutkových tvrzení žalobkyně“.
[10] Podle odvolacího soudu je pro aplikaci § 5 odst. 1 z. o. k. irelevantní výše majetkového prospěchu „konkurenční“ společnosti, pro kterou či v jejíž prospěch jednatel (společník) konkurenčně (protiprávně) jednal, neboť z hypotézy této právní normy jednoznačně plyne, že poškozená společnost (žalobkyně) se může tímto postupem domáhat toliko konkrétního majetkového prospěchu (případně majetkových práv), které nabyl přímo její jednatel (společník), jenž zákaz konkurence porušil. Pokud by jednatel (společník) žádný majetkový prospěch ze svého protiprávního konkurenčního jednání nenabyl, uplatnění nároku podle § 5 z. o. k. by bylo z povahy věci vyloučeno.
[11] Žalobkyně i přes opakované výzvy soudu prvního stupně nebyla schopna skutkově tvrdit, v čem konkrétně spočívá (měl spočívat) žalovanou (osobně) získaný (majetkový) prospěch, zda šlo o plnění žalované jako jednatelce konkurenční společnosti na základě smlouvy o výkonu funkce, o mzdu z pracovního poměru, o výplatu konkrétního hospodářského výsledku – zisku společníka konkurenční společnosti, příp. o prospěch v jiné podobě. Žalobkyně „řádně, určitě a srozumitelně netvrdila, kdy konkrétně a jakou formou se majetkový prospěch přisuzovaný konkurenční společnosti SPS ‚přetransformoval‘ do přímého a konkrétního majetkového prospěchu žalované jako fyzické osoby.
Žalobkyní stále opakovaná tvrzení o tom, že prospěch konkurenční společnosti SPS (zisk) je tedy bez dalšího prospěchem žalované jako jediné společnice a jednatelky společnosti SPS … jsou zcela obecná, neurčitá a nedostatečná tvrzení, která nemůžou vypovídat nic o tom, kdy konkrétně ten který (v úvahu připadající) majetkový prospěch žalovaná obdržela a v jaké konkrétní výši“.
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
[13] Jde o otázky:
1) „Jaký je minimální rozsah povinnosti tvrzení na straně žalobkyně, pakliže má unést břemeno tvrzení, a je žalobkyně povinna tvrdit konkrétní skutečnosti, které objektivně vzato bez svého zavinění nemůže znát?“ 2) „Je správný postup soudu, který zamítne žalobu o vydání prospěchu z porušení zákazu konkurence s odůvodněním, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení o tom, čím konkrétně je tvořen prospěch, jehož vydání se žalobkyně žalobou domáhá, a jak byl transformován zisk konkurenční obchodní korporace (prostřednictvím které vykonává svou činnost ten, kdo porušil zákaz konkurence) do majetku jejího jediného společníka a jediného člena jejího statutárního orgánu …, a to vše v situaci, kdy žalobkyně objektivně vzato bez svého zavinění trpí informačním deficitem, neboť se žalobkyně ani žádný člen jejího orgánu nikdy nepodíleli a nepodílí na podnikatelské činnosti této konkurenční společnosti, nikdy neměli a nemají přístup k jejímu účetnictví … a kdy žalobkyně uvedla opěrné body skutkového stavu a navrhuje, aby soud zajistil účetnictví zmíněné konkurenční společnosti za rozhodné období, aby mohla žalobkyně v požadovaném směru svá tvrzení doplnit, čemuž soud nevyhověl?“
[14] Dovolatelka namítá, že „své břemeno tvrzení unesla, když uvedla maximum možného, čeho byla ze své pozice schopna a co vůči ní lze v dané věci spravedlivě požadovat“. Opakovaně tvrdila, že „zisk společnosti SPS byl transformován do prospěchu žalované v důsledku zvýšení hodnoty jejího podílu v této společnosti, resp. v důsledku jejího podílu na zisku jako jediné společnice“.
[15] „Přílišný tlak“ soudů nižších stupňů na uvádění zcela konkrétních skutkových tvrzení ze strany dovolatelky o tom, co konkrétně má být majetkovým prospěchem žalované, dovolatelka nemůže hodnotit jinak než jako požadavek na to, aby „si de facto pokusila tipnout“, na základě jakého právního titulu a v jaké podobě žalovaná získala majetkový prospěch porušením zákazu konkurence, neboť objektivně vzato není a nemůže být schopna daný požadavek zcela konkrétně naplnit, když v důsledku své neúčasti na podnikání společnosti SPS nemůže tyto skutečnosti znát.
[16] Dovolatelka dále namítá, že v podání doručeném soudu prvního stupně dne 18. 2. 2022 navrhla, aby soud uložil žalované předložit účetnictví společnosti SPS a zástavní smlouvy uzavřené mezi SPS a jejími klienty představující relevantní podklady pro zjištění konkrétních jednání (obchodů), kterými žalovaná porušila zákaz konkurence, a z nichž jí vznikl prospěch. Tyto dokumenty jsou podstatné pro splnění povinnosti tvrzení na straně dovolatelky, neboť z nich vyplývají konkrétní skutečnosti, jejichž absenci ve skutkových tvrzeních soudy nižších stupňů dovolatelce vytkly.
Soud prvního stupně návrh „neakceptoval“, což dovolatelka považuje za nezákonné rozhodnutí v důsledku nesprávného právního posouzení věci. V konečném důsledku bylo tímto postupem dovolatelce odňato právo na spravedlivý proces. Návrh dovolatelky směřoval k realizaci tzv. vysvětlovací povinnosti vůči tomu subjektu, který může potřebné informace poskytnout, neboť dovolatelka toho objektivně není a nemůže být schopna. Pro tento účel dovolatelka uvedla „dostatečné opěrné body“ skutkového stavu.
[17] Odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013, a ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, dovolatelka namítá, že pokud strana zatížená důkazním břemenem nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici, může nastoupit vysvětlovací povinnost protistrany.
[18] Dovolatelka má za to, že alespoň „minimální meze břemene tvrzení naplnila“ a svému břemenu tvrzení dostála.
[19] Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a spolu s ním i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[20] Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání je nedůvodné, a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
[21] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v dovolání předestřené otázky posouzení dostatečnosti skutkových tvrzení ve vztahu k uplatněnému nároku [tj. v otázce (ne)unesení břemene tvrzení], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[22] Podle § 79 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou (odstavec 1). Žalobce je povinen k návrhu připojit písemné důkazy, jichž se dovolává, a to v listinné nebo v elektronické podobě (odstavec 2).
[23] Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu.
[24] Podle § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.
[25] Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).
[26] Podle § 2952 o. z. platí, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
[27] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté ve vztahu k povinnosti tvrzení se podává, že:
1) Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací, je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné v projednávané věci. Žalobce je již ve své žalobě povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a povinnost tvrzení má – jak vyplývá z výše uvedeného – rovněž v průběhu řízení. Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uvedená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem; jaké skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována. 2) Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit.
3) Právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.
s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. 4) Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí věci je určena skutkovou podstatou (hypotézou) hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu posouzení žaloby. Hypotéza právní normy vymezuje okruh rozhodujících skutečností, které je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat. Na úplnost právně významných skutečností tvrzených v žalobě a ve vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku.
5) K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, popř. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení.
Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4514/2010, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1484/2016, ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 967/2022, ze dne
29. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 496/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2677/2022, a v nich citovanou judikaturu. [28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že: 1) Ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je soud (až na zákonem stanovené výjimky) vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení.
Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. 2) Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce způsobem vylučujícím možnost jeho záměny s jiným skutkem.
3) Podstatu skutku (skutkového děje) představujícího základ procesního nároku lze spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben. Následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. 4) Právní kvalifikace uplatněného nároku (stipulace) není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), a je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce.
5) Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3972/2009, ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3205/2011, ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 439/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 771/2017, ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1057/2020, ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 898/2021, či ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3078/2022, a v nich citovanou judikaturu.
[29] V poměrech projednávané věci dovolatelka v žalobě a v jejím doplnění na č. l. 59 tvrdí, že žalovaná porušila zákaz konkurence a neoprávněně získala prospěch ve výši 1.048.000 Kč představující výsledek hospodaření dovolatelky za rok 2019 po zdanění. Pokud by dovolatelka nadále standardně fungovala, o své dosavadní výsledky hospodaření by nepřišla a nezískala by je žalovaná ve prospěch svých společností.
[30] Dovolatelka právně kvalifikovala žalobou uplatněný nárok jako nárok na vydání prospěchu podle § 5 odst. 1 z. o. k. Kvalifikace uplatněného nároku podle předpisů hmotného práva je vždy povinností soudu, není proto z uvedeného hlediska rozhodné, jak právní nárok kvalifikovala dovolatelka.
Soud je povinen posoudit uplatněný nárok i podle jiných norem, než jak je dovolatelkou navrhováno. Podle Nejvyššího soudu je nepochybné, že odvolací soud si dostatečně neujasnil, jaký konkrétní nárok dovolatelka podanou žalobou uplatňuje, když vycházel pouze z právní kvalifikace uplatněného nároku předestřené dovolatelkou. Žalobní požadavek přitom vychází z dostatečných (úplných a relevantních) skutkových tvrzení, jež umožňují jeho podřazení z hlediska norem upravujících odpovědnost jednatele společnosti s ručením omezeným za škodu způsobenou společnosti porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Jestliže odvolací soud takto nepostupoval a neposoudil žalobou uplatněný nárok jako nárok na náhradu ušlého zisku vzniklý v důsledku porušení zákazu konkurence žalovanou, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
[31] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[32] V další fázi řízení soudy nižších stupňů mimo jiné nepřehlédnou závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž porušení zákazu konkurence je zpravidla i porušením povinnosti loajality, jež je součástí péče řádného hospodáře (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sen. zn. 27 ICdo 62/2017, či ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3040/2022). Při případném posuzování, zda dovolatelce vznikla škoda v podobě ušlého zisku, neopomenou závěry formulované např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, uveřejněném pod číslem 8/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019, a ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3040/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 716/2021, a v judikatuře v nich citované.
[33] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
[34] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.