27 Cdo 3102/2024-527
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně AIS Automotive Interior Systems Lany s. r. o., se sídlem v Lánech, Zámecká 763, PSČ 270 61, identifikační číslo osoby 27462153, zastoupené Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem, se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, PSČ 130 00, proti žalovanému Ing. Františku Jílkovi, zastoupenému JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, PSČ 301 00, o zaplacení 177.060 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 358/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 2 Cmo 187/2023-506, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Žalobou ze dne 15. 10. 2013 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 177.060 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou jí měl žalovaný (jenž v době od 1. 5. 2009 do 30. 6. 2012 zastával funkci jednatele žalobkyně) způsobit tím, že na základě uzavřené smlouvy o dílo ze dne 21. 6. 2011 převzal dílo dokončené pouze z poloviny, tuto vadu u zhotovitele neuplatnil a nechal zhotoviteli proplatit cenu díla v plné výši. Tímto (tvrzeným) porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře měla žalobkyni vzniknout škoda ve výši poloviny ceny díla.
[2] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 49 Cm 358/2013-456, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 177.060 Kč s příslušenstvím
(výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
[3] Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. První rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2016, č. j. 49 Cm 358/2013-122, kterým soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 177.060 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), k odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 8 Cmo 162/2016-143, potvrdil v části, jíž byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni 177.060 Kč [písmeno a) výroku], zrušil jej ve zbývající části výroku I.
a ve výroku II. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [písmeno b) výroku]. Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 27 Cdo 1878/2017-166, rozsudek odvolacího soudu v části písmene a) výroku, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, jíž byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni 177.060 Kč, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhý rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2021, č. j. 49 Cm 358/2013-342, kterým soud prvního stupně opětovně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 177.060 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.), k odvolání žalobkyně i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16.
5. 2022, č. j. 2 Cmo 230/2021-383, ve výrocích I. a III. potvrdil (první výrok), změnil jej ve výroku II. (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 27 Cdo 2608/2022-408, rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[6] Dovolatel v dovolání (podle obsahu) namítá, že soudy nižších stupňů neodstranily „rozpory v závěrech znaleckých posudků, a tudíž mělo být přistoupeno ke zhotovení revizního znaleckého posudku“.
[7] Z judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 127 a § 127a o. s. ř. k hodnocení znaleckých posudků se podává, že: 1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
2) Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. 3) Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce.
4) Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců. K tomu viz za mnohá rozhodnutí například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, ze dne 3. 2.
2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, či ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, či ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13.
[8] Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že soudy nižších stupňů v projednávané věci při dokazování znaleckými posudky a následně při hodnocení těchto důkazů závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu plně respektovaly a nepominuly žádné okolnosti, jež v průběhu řízení vyšly najevo. Soud prvního stupně provedl (opakovaný) výslech obou znalců a přesvědčivě pak vysvětlil, z jakých důvodů vyšel z oponentního znaleckého posudku Ing.
Petra Hlásného, CSc.,
nikoli z posudku Ing. Zdeňka Němce. Nesouhlas dovolatele s tímto hodnocením nepředstavuje přípustný dovolací důvod.
[9] Tento závěr ostatně Nejvyšší soud přijal již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí (sp. zn. 27 Cdo 2608/2022).
Odůvodnění soudů ohledně toho, proč vyšly ze znaleckého posudku Ing. Petra Hlásného, CSc., je téměř totožné a nezměnila na něm ničeho ani skutečnost, že soud prvního stupně (v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu) předložil oběma znalcům k posouzení cenové nabídky společností EKOSYS - RODINNÉ DOMY s. r. o., SBS group s. r. o. a Stavební společnosti SIPA s. r. o. s tím, zda mohou ovlivnit jejich závěr o výši obvyklé ceny provedených prací. Znalec Ing. Petr Hlásný, CSc. (z jehož posudku soud prvního stupně vyšel), uvedl, že předložené nabídky „nemohly … ovlivnit jeho závěr o výši obvyklé ceny provedených prací“.
Znalec Ing. Zdeněk Němec uvedl, že cenové nabídky jsou „uvnitř jeho cenového rozpětí“, kromě cenové nabídky EKOSYS - RODINNÉ DOMY s. r. o., jež se pohybuje „pod dolní mezí jeho znaleckého posudku … ve výši jednoho promile“, přičemž tento rozdíl označil za „zanedbatelný“. Závěry obou znalců tedy nedoznaly oproti předchozímu rozhodnutí soudů nižších stupňů žádných změn.
[10] Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas dovolatele s tím, že soud prvního stupně nepřipustil vyjádření znalce Ing. Petra Hlásného, CSc., k výpovědi znalce Ing. Zdeňka Němce. Ač zákon konfrontaci znalců nezapovídá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017), postačí, pokud soud k odstranění rozporů mezi znaleckými posudky oba znalce vyslechne a odůvodní, proč vyšel z daného znaleckého posudku (viz výše).
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.