USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně VIRIBUS UNITIS – investiční poradenství, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Braunova 902/11, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 49689665, zastoupené Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) A. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, 2) K. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Uzsákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, 3) T. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, PSČ 266 01, a 4) K. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Kynšperku nad Ohří, Jana Nerudy 868/22, PSČ 357 51, o vydání akcií, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 14/2007, o dovolání žalovaného 1) a žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2021, č. j. 2 Cmo 159/2019-1830, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá. II. Dovolání žalovaného 2) se odmítá. III. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 81.263,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. IV. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 35.380,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2019, č. j. 53 Cm 14/2007-1595, uložil žalovanému 1) vydat žalobkyni 44.000 kusů kmenových zaknihovaných akcií na majitele, ISIN CZ0005088559, emitentky TOMA, a. s., se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 1566, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 18152813, o jmenovité hodnotě každé akcie 1.000 Kč (dále též jen „akcie“) [výrok I.], uložil žalovanému 2) vydat žalobkyni 4.000 kusů akcií (výrok II.), uložil žalovanému 3) vydat žalobkyni 23 kusy akcií (výrok III.), uložil
žalovanému 4) vydat žalobkyni 3.988 kusů akcií (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. až XII.).
[2] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, č. j. 53 Cm 14/2007-1219, ve znění usnesení ze dne 8. 11. 2016, č. j. 53 Cm 14/2007-1242, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017, č. j. 5 Cmo 118/2017-1336, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až VIII. (první výrok), změnil jej ve výrocích IX. až XII. (druhý až pátý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (šestý až devátý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný 1) a žalovaný 2) dovolání. Žalovaný 1) dovolání doplnil podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 10. 1. 2022. I. K dovolání žalovaného 1)
[5] Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[6] Dovolání nečiní přípustným otázky týkající se dobré víry dovolatele a aplikace vyvratitelné domněnky při nabytí akcií od nevlastníka podle § 20 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Posouzení otázky, zda byla domněnka dobré víry úspěšně vyvrácena či nikoliv, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení lze proto úvahy soudů nižších stupňů přezkoumat toliko v případě, jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4956/2017, a v něm citovanou judikaturu).
[7] V projednávané věci soudy přihlédly ke všem podstatným skutečnostem, jež byly v řízení prokázány. Jedná se mj. o skutečnost, že se žalovaní vzájemně znali a též měli vazby na jednatele SUXESS spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Ke Skalkám 3082/62, PSČ 106 00, identifikační číslo osoby 65408802 (dále též jen „SUXESS“), že žalovaní deponovali na JUMBO účet částky, které převyšovaly jejich dosavadní obchody a které odpovídaly ceně akcií, jíž však nemohli z „otevřených zdrojů“ předvídat, a že časová souslednost prodeje a nákupu předmětných akcií vylučovala střet nezávislých nabídek. Úvahu soudů (kterou obsahoval již původní rozsudek soudu prvního stupně a se kterou vyjádřil souhlas též odvolací soud ve zrušujícím usnesení, jež nebylo napadeno dovoláním), podle níž všichni žalovaní museli vědět, že SUXESS „právo převodu akcií nemá“, tak Nejvyšší soud jako zjevně nepřiměřenou neshledává.
[8] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda lze judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2004), „dle které může žalující strana požadovat vrácení plnění ze zrušené smlouvy pouze v případě, že sama již plnila či je připravena plnit …, aplikovat i na situaci, kdy plnění ze zrušené smlouvy bylo před podáním žaloby převedeno na třetí osobu, která je žalována na vydání tohoto plnění“. Na jejím posouzení totiž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[9] V projednávané věci se soudy touto otázkou vůbec nezabývaly, neboť nedopadá na zjištěný skutkový stav. Předpokladem pro aplikaci výše uvedené judikatury je skutečnost, že žalobce i žalovaný jsou účastníky téže smlouvy a že si podle smlouvy navzájem plnili (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1108/2004).
[10] Dovolání nečiní přípustným řešení otázek týkajících se posouzení odstoupení od smlouvy podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), neboť ani na nich rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel přehlíží, že je-li odstoupení od smlouvy upraveno smluvně (jako je tomu v projednávaném případě), je třeba k řádnému odstoupení od smlouvy naplnit podmínky smlouvou předpokládané (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1018/2013).
[11] Smlouva o koupi cenných papírů ze dne 10. 12. 1996 (dále též jen „smlouva“), kterou uzavřela žalobkyně jako prodávající a SUXESS jako kupující, umožňuje prodávající „od smlouvy odstoupit v případě, že kupující nesplní platební podmínky dané touto smlouvou“. Nestanoví tak žádné zvláštní podmínky (jako např. lhůtu, v níž lze od smlouvy odstoupit, předchozí výzvu atd.), za nichž lze od smlouvy odstoupit, kromě samotného porušení povinnosti zaplatit kupní cenu.
[12] Odvolací soud pak založil své rozhodnutí na tom, že jednatel SUXESS převzal listinu „odstoupení od smlouvy“ dne 28. 11. 2000, a tudíž došlo k platnému odstoupení od smlouvy. Tento závěr však dovolatel nenapadá, a k dovolacímu přezkumu jej tudíž neotevírá.
[13] Dovolatel, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, předkládá dovolacímu soudu otázku, zda je „soud oprávněn posoudit věrohodnost svědecké výpovědi, aniž by svědky sám vyslechl“. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
[14] Z té se podává, že: 1) Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).
2) Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. 3) Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy.
Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
4) Naopak u důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená, tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení. Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013, a v nich citovanou judikaturu.
[15] Odvolací soud v projednávané věci shora uvedené principy respektoval, neboť se neodchýlil od hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí svědků D. Š. a B. S.), jak jej provedl soud prvního stupně, a proto nebyl ani povinen tyto důkazy zopakovat.
[16] Dovolání není přípustné ani k řešení dalších otázek týkajících se výslechu svědků, a to zda „je soud oprávněn zamítnout provedení důkazu navrženého ke zpochybnění věrohodnosti svědecké výpovědi“ a zda „je soud oprávněn opakovat výslech pouze jedné skupiny svědků …, aniž by současně zopakoval výslech … svědků, kteří vypovídali protichůdně“.
[17] Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že je výhradně na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), avšak neprovede-li je, musí náležitě vyložit, z jakých důvodů tak neučinil; samotné právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů podle § 120 o. s. ř. provede, je projevem ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017).
[18] Odvolací soud uvedl, že vyšel „ze zjištění učiněných soudem prvního stupně v řízení na základě jím provedeného dokazování s výhradou dále uvedeného“. Výhrada se týkala skutečnosti, že soud prvního stupně provedl „opakovaný výslech svědků (s výjimkou výslechu svědkyně D. Š. a B. S.)“ v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1256/2018. Odvolací soud tedy zdůvodnil, z jakého důvodu opakoval výslech určitých svědků, a že tento důvod zároveň nebyl dán u dovolatelem navrhovaných svědků D. Š. a B. S. Jejich výslech provedený soudem prvního stupně považoval za správně provedený a vyšel z něj při svém rozhodování.
[19] Námitky dovolatele, podle kterých soud přijal „skutkový závěr o dokazované skutečnosti na základě jediného nepřímého důkazu“ z něhož „nelze dovodit absenci dobré víry žalovaných při nabytí akcií“, jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným soudy. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009; v judikatuře Ústavního soudu srov. v obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[20] Důvodná není ani výtka dovolatele poukazující na vadu řízení spočívající v nedostatečném vypořádání se s jeho argumenty a námitkami. Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Navíc, jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům zcela vyhovuje.
[21] Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.
II. K dovolání žalovaného 2)
[22] Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[23] Dovolání nečiní přípustným řešení námitky dovolatele, podle níž soudy „nesprávně zhodnotily otázku dobré víry dovolatele při nabytí akcií, jelikož nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 20 zákona o cenných papírech prostřednictvím dikce ustanovení § 446 obch. zák.“. K tomu srov. odst.
[6] a [7] odůvodnění tohoto rozhodnutí.
[24] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky splnění podmínek pro odstoupení od smlouvy. K tomu srov. odst.
[10] až [12] odůvodnění tohoto rozhodnutí.
[25] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.