28 Cdo 1035/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci
žalobce města Loket, se sídlem Loket, T. G. Masaryka 1, IČ 00259489,
zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech,
Vítězná 10, proti žalovanému Lesům České republiky, s. p., se sídlem v Hradci
Králové, Přemyslova 1106, IČ 42196451, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 230/2012, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. ledna 2015,
č. j. 14 Co 266/2014-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, č. j. 9 C 230/2012-58
určil, že žalobce je vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, ve výroku II. rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 110.998,96 Kč a ve výroku III. uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Sokolově
doplatek soudního poplatku ve výši 5.000,- Kč. K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 1. 2015, č. j. 14 Co 266/2014-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené
části, t. j. ve výroku II., o nákladech řízení mezi účastníky, tak, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 25.217,- Kč do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší
soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu
(o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí
napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není
přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř., za
situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru (srov. zejm. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
11. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), že při rozhodování o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního
soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013
Sb.) se odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně. V obecné rovině lze k řešené problematice uvést, že § 8 odst. 1 advokátního
tarifu stanovuje pravidla pro určení tarifní hodnoty v případě peněžitých
plnění a ocenitelných věcí a práv, zatímco ustanovení § 9 odst. 1 se aplikuje
tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji
zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Nastane-li taková situace, vychází se [v
případě žaloby na určení vlastnictví k nemovité věci] z fixní výše tarifní
hodnoty, a to do 31. 12. 2012 podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a počínaje
1. 1. 2013 [tedy po novele advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012
Sb.] postupuje se podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b)
advokátního tarifu. Cenou ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu se přitom
rozumí skutečná hodnota nemovitosti vyjádřená cenou v místě a čase obvyklou.
K dovoláním označené otázce stanovení výše odměny za zastupování advokátem, ve
věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti, za situace, kdy chybí
spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, tedy v situaci, kdy hodnotu
věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, lze odkázat např. již na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož
závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o
tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat
ustanovení speciální [s účinností od 1. 1. 2013 – po novele advokátního tarifu
vyhláškou č. 484/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení § 9 odst. 4 písm. b)
advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000,- Kč]. Uvedený závěr
Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při
rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale též v
rámci dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo
3794/2014). Zmíněné závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního
soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14,
dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz). Skutečnost, že jde v posuzovaném případě o situaci, kdy lze hodnotu
nemovitostí – lesních pozemků – zjistit jen s nepoměrnými obtížemi ve smyslu §
9 odst. 1 advokátního tarifu, vyplývá ostatně již ze znaleckých posudků
předložených samotným žalobcem, které nestanovují cenu lesních pozemků v místě
a čase obvyklou (tedy tzv. cenu tržní) a nevyjadřují tedy reálnou hodnotu
nemovitostí, nýbrž pracují s tzv. cenou zjištěnou (podle cenového předpisu), a
proto nelze pro určení tarifní hodnoty aplikovat § 8 odst. 1 advokátního
tarifu, nýbrž je nutné vycházet z fixní tarifní hodnoty. Zmíněný znalecký
posudek ostatně byl opatřen žalobcem toliko pro potřeby stanovení tarifní
hodnoty odměny advokáta, aniž byl potřebný pro rozhodnutí ve věci samé; při
řešení samotného sporu hodnota nemovitostí – lesních pozemků – nehrála roli. Z
podaných důvodů také nelze na daný případ vztáhnout žalobkyní citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2008,
sp. zn. 33 Odo 670/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 4265/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001), jež byla vydána ve sporech o peněžité plnění – zaplacení
odměny za právní službu vykonanou advokátem, týkající se penězi bez obtíží
ocenitelné věci (kdy stanovení její hodnoty bylo i předmětem posouzení soudu ve
věci samé). Z uvedeného současně vyplývá i ten závěr, že hotové výdaje žalobce vynaložené
na opatření posudku o určení „úřední“ (zjištěné) ceny lesních pozemků
nevyhovují kritériu účelnosti takto vzniklých nákladů (§ 142 odst. 1 o. s.
ř.),
jestliže daného posudku nebylo třeba pro posouzení věci samé (ovšem ani určení
výše odměny advokáta coby složky nákladů řízení, stanoví-li se posudkem právě
cena „úřední“); za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně
vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u
soudu. K otázce, zda mezi náklady řízení, jež byly žalobkyní účelně vynaloženy k
uplatňování práva u soudu, patří i náklady na opatření geometrických plánů
sluší se pak připomenout, že do nákladů řízení, ať už uvedených v § 137 o. s. ř. nebo zde nevyjmenovaných, patří pouze takové náklady, které byly účastníkem
placeny v bezprostřední spojitosti se soudním řízením (k tomu srov. např. již
rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. prosince 1983, sp. zn. 3 Cz 69/83,
uveřejněný pod č. 14/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014). Náklady na pořízení geometrických plánů zde však žalobce vynaložil nikoliv až v
souvislosti s tímto řízením, nýbrž již v rámci plnění povinností za účelem
dosažení knihovního pořádku, jež obcím (v době pořízení geometrických plánů)
ukládalo ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění účinném do 28. 6. 2012), tedy bez zřetele na následně vzniklý spor účastníků a při pořizování
těchto geometrických plánů žalobce nemohl vrácení tohoto výdaje, coby nákladu
řízení, očekávat. Řešení této otázky odvolacím soudem je pak v souladu i se
závěry, které k témuž problému zaujal i Ústavní soud v usnesení ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 3696/14. Z uvedeného vyplývá, že argumentace dovolatele nenaplňuje žádný z předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř
Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (srov. § 243f odst. 2 věty druhé o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.