28 Cdo 1082/2025-665
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Jakubem Novákem, advokátem se sídlem ve Studénce, Zahradní 636, proti žalované Flídr plast s.r.o., IČ 252 93 931, se sídlem v Širokém Dole 200, zastoupené JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 58/47, o 105.316,40 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 297/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. října 2024, č. j. 22 Co 82/2024-608, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.316,70 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Břeně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) i státu (výroky III a IV). Nevyhověl tak žalobci, jenž se po žalované domáhal uvedené částky jako součtu neuhrazených cen ze tří smluv o dílo, na jejichž základě měl žalované dodat specifikované formy k výrobě dílů autosedaček. Ve vztahu k prvním dvěma smlouvám (označovaným též č. 5 a č. 6) okresní soud po podrobném dokazování shledal, že dílo nebylo zhotoveno v souladu se zadáním a nikdy nedošlo k jeho dokončení a předání – čili nebylo ve smyslu sjednané smlouvy provedeno, a proto žalobci nevznikl nárok na doplatek ceny.
Odmítl námitky žalobce, že žalovaná svým postupem, nechala-li v časové tísni pod tíhou dalších souvisejících závazků funkční vady díla opravit třetím subjektem, zabránila žalobci v jeho dokončení. Okresní soud poukázal na enormní prodlení žalobce i jeho neschopnost vady po urgencích opravit, pročež jeho nárok opírající se o § 2613 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jako nedůvodný odmítl, považuje nadto uplatněný požadavek za příčící se dobrým mravům a poctivému obchodnímu styku.
Nepřiměřené zpoždění zhotovitele s plněním shledal okresní soud i ve vztahu ke třetí smlouvě o dílo (označované též č. 7), z čehož s odkazem na § 2002 o. z. dovodil podstatné porušení smlouvy o dílo žalobcem, a odstoupení od ní učiněné žalovanou pokládal za řádné a oprávněné. Žalobci tedy ani ve vztahu ke třetí smlouvě nevznikl nárok na zaplacení ujednané ceny (resp. její druhé části), a proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 22 Co 82/2024-608, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud přitakal skutkovým zjištěním okresního soudu a ztotožnil se rovněž s jejich právním posouzením. Shrnul, že mezi účastníky bylo sporné toliko, došlo-li k dokončení díla u prvních dvou smluv a k řádnému odstoupení od třetí smlouvy. Krajský soud s odkazem na § 2607 odst. 1 o.
z. a § 2610 odst. 1 o. z. kvitoval závěry soudu prvního stupně, že u smluv označených č. 5 a č. 6 nedošlo ke včasnému předání řádně provedeného díla, přičemž příčinou jeho nedokončení nebylo jednání žalované, nýbrž prodlení žalobce, jež nebylo možné v běžných obchodních vztazích tolerovat, a proto nemá nárok na doplacení sjednané ceny. K prosazované aplikaci § 2613 o. z. uvedl, že žalobce v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by požadoval vypořádání již provedených prací, tedy že by žalovaná snad obdržela dílo vyšší hodnoty, než které již zaplatila.
Přisvědčil rovněž konkluzím okresního soudu stran třetí z předmětných smluv, byla-li velká časová prodleva s plněním žalobce kvalifikována jako podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 2002 odst. 1 o. z., pročež žalovaná mohla od smlouvy bez zbytečného odkladu odstoupit, což také učinila. V důsledku řečeného žalobci nemohl ani v případě smlouvy č. 7 vzniknout nárok na úhradu požadované části ceny díla.
Vzhledem k vyslovenému krajský soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním žalobce (nákladový výrok ovšem napadá pouze jako výrok závislý bez samostatné argumentace), uváděje jako důvod přípustnosti ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odklon krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Po obsáhlém shrnutí svého pohledu na rozhodný skutkový děj zdůrazňuje, že předmětné dílo (respektive díla) objednatelce předal, tato je převzala a až s odstupem času namítala vady, jež nechala opravit třetím subjektem. V naznačeném postupu žalované, přenechala-li bez vytknutí vad dílo třetí osobě k provedení úprav, spatřuje zmaření dokončení díla ze strany objednatele ve smyslu § 2613 o. z. Pro absenci aplikace zmíněného ustanovení, z něhož dovozuje svůj nárok na sjednanou cenu, považuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za
nedostatečné. Jeho právní posouzení pokládá za chybné a rozporné s rozhodnutím sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, zanikla-li povinnost zhotovit dílo pro nemožnost plnění sjednaného závazku, což bylo způsobeno vytýkaným jednáním objednatelky, k němuž nebyla smlouvou ani zákonem oprávněna. Žalovaná měla pro případ potenciálního porušení smluvní povinnosti zhotovitele postupovat v souladu s § 2593 o. z. Nebylo-li to stranami sjednáno, nepřísluší jí právo nechat potenciální vady opravit sama. V nastíněné souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 556/2003 a sp. zn. 32 Cdo 3551/2009.
Ohledně třetí smlouvy pak namítá neplatnost odstoupení od ní žalovanou. Odvolací soud nesprávně namísto § 2593 o. z. aplikoval obecnou úpravu obsaženou v § 2002 o. z. I v tomto případě žalovaná neoprávněně poskytla nedokončené dílo třetí osobě, čímž zhotoviteli znemožnila v rámci stanovené lhůty (již nadto žalobce považuje za toliko formální) přístup k dílu a realizaci nápravy. Dovolatel tak nemohl být v prodlení (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3741/2013). Za dané situace nebylo možné od smlouvy platně odstoupit.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že se v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 23 Cdo 1991/2008 při hodnocení, jedná-li se o podstatné porušení smlouvy, nezabýval rozsahem a charakterem vad. V neposlední řadě dovolatel namítá, že skutková zjištění a hodnocení důkazů odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, v čemž spatřuje zákonem výslovně neuváděný dovolací důvod, a naříkaný rozsudek nadto označuje za nepřezkoumatelný.
4. Vzhledem k vylíčenému navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
5. K dovolání se negativně vyjádřila žalovaná, považujíc je za neprojednatelné, respektive nepřípustné, s návrhem, aby bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Na zmíněné vyjádření reagoval dovolatel replikou, skrze niž mimo jiné upravil zjevné písařské chyby původního podání.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání ovšem přípustným není.
10. Úvodem je příhodné připomenout judikaturu Nejvyššího soudu ustálenou v závěru, že dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018, či ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3404/2020; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje názor dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není), které nemohou založit přípustnost dovolání. Je též vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při řešení věci odvolací soud (k tomu viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1731/2024). Rozporuje-li proto dovolatel v nynějším případě skutkové konkluze soudů nižších stupňů (ve vztahu k prvním dvěma posuzovaným smlouvám především o tom, že žalobce sjednané dílo v době vystavení faktury na zbylou část ceny díla řádně neprovedl, toto vykazovalo vady, jež nebyly vzdor upozorněním žalované a neuspokojivým výsledkům prováděných zkoušek odstraněny, ba bylo z okolností zjevné, že žalobce potřebných oprav není schopen, anebo kdy a jak žalovaná zjištěné vady vytýkala atp.), na jejichž podkladě soudy uzavřely, že mu ve smyslu smluvních ujednání nevzniklo právo na doplatek ceny díla (ze smluv č. 5 a č. 6), nelze jeho námitky považovat za způsobilé přivodit přípustnost dovolání.
11. Vyčítá-li dovolatel odvolacímu soudu, že neaplikoval § 2613 o. z., dovozuje z něj přitom své právo na doplatek dohodnuté ceny díla, opomíjí, že krajský soud na hodnocení, zda lze nynější spor posuzovat v intencích řečeného ustanovení, nerezignoval. Na podkladě podrobně zjištěných okolností projednávané věci však shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná zhotovení díla nezmařila, nýbrž k jeho dokončení nedošlo z příčin na straně žalobce – zejména z důvodu enormního prodlení. Nárok na doplatek ceny díla v důsledku uplatnění § 2613 o. z. tak neshledal opodstatněným. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy v tomto směru není vzdor mínění žalobce nedostatečné. Nadto není možné pouštět ze zřetele, že podle výslovné dikce odkazovaného ustanovení má v případě jeho aplikace zhotovitel právo na cenu díla sníženou o to, co jeho neprovedením ušetřil. Již proto lze stěží uvažovat o plném úspěchu žalobcova požadavku na úhradu kompletní ceny díla sjednané ve smlouvě za jeho dokončení. Kromě toho není možné opomíjet v řízení zjištěný a mezi stranami nepopíraný fakt, že žalobce v průběhu realizace díla část jeho ceny již inkasoval. V rámci sporu pak netvrdil, že by žalovaná obdržela dílo ve vyšší hodnotě, než kterou již žalobci zaplatila, ani neuplatňoval nárok na vydání eventuálního bezdůvodného obohacení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak na otázce, přísluší-li žalobci cena snížená o to, co neprovedením díla ušetřil, ve smyslu § 2613 o. z. ani založeno není. Ve světle uvedeného je pak zjevně nepřiléhavým i odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007. Jmenované rozhodnutí vychází oproti aktuální kauze z odlišného skutkového stavu a teze v něm vyslovené předpokládají porušení povinnosti objednatele, jež u nynější žalované nebylo soudy shledáno.
12. Konečně nelze opomíjet, že kromě neopodstatněného měly nalézací soudy (respektive okresní soud, přičemž odvolací soud jeho názor implicitně kvituje) požadavek žalobce na doplatek ceny díla opřený o § 2613 o. z. za rozporný s dobrými mravy. Popsaný alternativní důvod zamítnutí nároku žalobce pak dovolatel kvalifikovaně nerozporuje (vyjma zmínky o nepřezkoumatelnosti řečeného názoru v závěru podání, čímž ovšem namítá vadu řízení, jež přípustnost dovolání založit nemůže, jak bude vysvětleno níže), pročež nebyl dovolacímu přezkumu ani podroben. Ustálená soudní praxe přitom dovodila, že založil-li odvolací soud úsudek o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2319/2024). Správnost napadeného rozhodnutí by tudíž nebyla ohrožena ani případnou opodstatněností dovolání v této části.
13. K dalším námitkám dovolatele vůči postupu žalované, jež v důsledku okolností přistoupila k opravě díla z vlastní iniciativy, sluší se připomenout, že soudy zde založily svá rozhodnutí o nedůvodnosti žalobcova nároku ve vztahu ke smlouvám č. 5 a č. 6 zejména na tom, že nepředal-li objednatelce dokončené dílo, nemá ve smyslu § 2610 o. z. ve spojení s § 2604 o. z. a § 2607 o. z. nárok na zbývající část jeho ceny. K protestu dovolatele, že žalovaná dílo fakticky obdržela, lze vzpomenout ze spisu se podávající informace, podle nichž byla žalobci provedená část díla již uhrazena, přičemž tento netvrdí, že by dílo mělo hodnotu vyšší. Odvolací soud se tedy zjevně při právním posouzení rozhodných otázek týkajících se zmíněných dvou smluv nezabýval uplatněním práv z vadného plnění ani způsobem, jímž mělo být ze strany žalované postupováno. Domáhá-li se dovolatel jejich řešení s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003, a ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3551/2009, žádá přezkum otázek, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá, pročež nelze skrze ně přípustnost dovolání založit (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018, jakož i v něm citovaná rozhodnutí). Krom toho dovolatel vychází i zde z odlišných skutkových premis než nalézací soudy (jež své závěry opřely mimo jiné o fakt, že žalovaná při zkouškách zpozorované vady žalobci vytýkala a k opravě forem z vlastní iniciativy přistoupila až v důsledku jeho nesoučinnosti, respektive prodlení, pod tíhou svých dalších souvisejících závazků), akcentuje-li, že žalovaná na vady díla neupozorňovala.
14. Za souladné s judikaturou pak lze pokládat též dovolatelem naříkané posouzení odstoupení od smlouvy označované č. 7, shledal-li odvolací soud ve shodě s okresním soudem v prodlení žalobce (spolu s opakovaným neodstraněním zjištěných vad za současné vědomosti žalobce o tom, že objednatelka není konečným zákazníkem, nýbrž na dodání díla závisí i splnění jejích dalších závazků) podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 2002 o. z. (k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3601/2022). S dovolatelem není možné souhlasit ani v tom, že by se odvolací soud nezabýval charakterem a rozsahem vad díla (v čemž žalobce spatřuje rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1991/2008, který se ostatně věnuje především změně volby nároků z odpovědnosti za vady, tedy problematice v nynější kauze neřešené), jež lze doložit již neúspěšnými zkouškami díla.
15. Přiléhavým není ani odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3741/2013, neboť v tam řešené věci vycházely soudy z prokázaného zjištění, že objednatelka bránila zhotoviteli v provedení díla. Uvedené ovšem neodpovídá okolnostem aktuálního sporu, v němž se ze skutkových zjištění (jimiž je dovolací soud vázán, viz shora) podává, že žalovaná před odstoupením od smlouvy vady díla řádně vytkla a rovněž žalobci poskytla lhůtu k jejich nápravě. Skutečnost, že šlo o lhůtu dle slov odvolacího soudu „kratší“, byla soudy akceptována s ohledem na specifika řešeného vztahu, když měla žalovaná prokázané negativní zkušenosti, za nichž by nebylo spravedlivé po ní další shovívavost s porušováním smluvních povinností žalobce (zejména s jeho prodlením) žádat. Argumenty, že žalovaná v rámci stanovené lhůty dovolateli neumožnila přístup k dílu, potažmo realizaci opravy, pak kolidují s opačnými skutkovými závěry nalézacích soudů. Naznačuje-li dále dovolatel, že namísto aplikace § 2002 o. z. měla být daná otázka řešena v režimu § 2593 o. z., pak v uvedené části jeho podání postrádá obligatorní náležitosti vyžadované zákonem pro dovolání (k tomu za všechny viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a ze dne 1. 9. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1423/2025, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
16. K poznámkám dovolatele o zákonem výslovně neuváděném dovolacím důvodu týkajícím se nedostatků ve skutkových zjištěních a hodnocení důkazů lze pro úplnost zopakovat, že jediným způsobilým dovolacím důvodem v poměrech aktuálně účinného znění občanského soudního řádu je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci (podrobněji k jeho uplatnění viz shora a dále též za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 28 Cdo 937/2025).
17. Konečně přípustnost dovolání samy o sobě nezakládají ani eventuální vady řízení (zde žalobcem namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku), k nimž dovolací soud přihlíží toliko u již přípustného dovolání (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 428/2025). Ve smyslu rozhodovací praxe dovolacího soudu nadto není rozhodnutí soudu (i přesto, že by snad nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění) zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom v nynějším sporu zcela zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce).
18. Ze shora vyřčeného se tedy podává, že na dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalované patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „AT“. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 18.820 Kč (tarifní hodnotou je jistina přepočtena dle devizového kurzu ČNB ke dni podání vyjádření – 105.316,40 x 24,965, tj. částka 2.629.223,93 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 23.316,70 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu