28 Cdo 937/2025-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně YUSUFELI s.r.o., IČ 285 63 131, se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovanému J. R., zastoupenému Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Příčná 327/1, o 59.662 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 115 C 183/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2024, č. j. 71 Co 323/2023-171, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.779,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Nastise do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
částku 59.662 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se po žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)] s odůvodněním, že se na její úkor obohatil jednak tím, že v období od 19. 12. 2019 do 26. 7. 2021 užíval bez právního důvodu specifikované nemovitosti náležející do jejího vlastnictví (za což požadovala 48.250 Kč), jednak tím, že za něj zaplatila částku 11.412 Kč představující nedoplatek za elektrickou energii spotřebovanou během setrvání v předmětných nemovitostech.
Okresní soud žalobkyni přisvědčil, neboť bylo zjištěno, že žalobkyně se stala vlastnicí nemovitostí v rámci dražby konané v exekučním řízení, že žalovaný, věda o změně vlastníka, se odmítal z domu vystěhovat a dál nemovitosti užíval, přičemž k vyklizení došlo až nuceným provedením exekuce, a že žalobkyně vskutku zaplatila za žalovaného nedoplatek za energie. Výši bezdůvodného obohacení užíváním nemovitostí okresní soud stanovil s odkazem na odborné vyjádření vypracované v rámci trestního řízení, které bylo v minulosti kvůli řečenému neoprávněnému bydlení vedeno proti žalovanému.
Neshledal důvodnou námitku promlčení práva a s ohledem na vylíčené žalobě vyhověl.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 11. 2024, č. j. 71 Co 323/2023-171, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 21. 3. 2024, č. j. 71 Co 323/2023-137, byl na základě ústavní stížnosti žalovaného zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 1679/24, pro nesprávné poučení o dovolání.
V nynějším rozsudku krajský soud uzavřel, že okresní soud správně zjistil skutkový stav i věc právně posoudil. Námitky žalovaného považoval za shodné s těmi uplatněnými před soudem prvního stupně, přičemž je měl za již řádně a dostatečně vypořádané. Odvolací soud zdůraznil irelevanci výsledků předchozího trestního a přestupkového řízení pro nyní řešený občanskoprávní nárok žalobkyně. Za správné pokládal určení období, ve kterém docházelo k bezdůvodnému obohacení, i vyčíslení výše nároku. Nepřisvědčil výtkám, že platby za elektřinu nebyly dostatečně prokázány ani že uplatnění nároku žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy.
Pro shora uvedené rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Proti rozsudku krajského soudu (výslovně proti oběma jeho výrokům, přičemž však argumentace směřuje pouze proti výroku I, a výrok II je tudíž napaden jako akcesorický) brojí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v rozporu naříkaného rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, aniž by ji blíže specifikoval spisovými značkami konkrétních rozhodnutí. Uvádí, že provedené důkazy byly chybně vyhodnoceny, pročež soudy věc nesprávně posoudily. Vytýká, že soudy nižších stupňů nezohlednily způsobenou újmu, životní situaci žalovaného ani to, že žalovaný neužíval nemovitosti ze ziskuchtivosti či pohnutky se bezdůvodně obohacovat. Soudy rovněž pominuly, že nemovitosti neobýval sám. Za nevyhovující žalovaný pokládá stanovení výše bezdůvodného obohacení pomocí odborného vyjádření učiněného v rámci trestního řízení, neboť má za to, že obvyklá cena za užívání nemovitých věcí se stanovuje výlučně znaleckým posudkem. Vymezuje se proti povinnosti vydat bezdůvodné obohacení vzniklé zaplacením dodávek elektřiny, přičemž akcentuje, že jeho matka pravidelně hradila zálohy, že mu nemůže jít k tíži převod smluvního vztahu na žalobkyni a že pronajímatel nesmí nájemce vypuzovat z nemovitosti odpojením od energií. Žalovaný opakuje, která exekuční, trestní a správní řízení nynější věci předcházela, zdůrazňuje přitom, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepozbyl svou vinou, ale kvůli pochybení justice a nekorektně provedené dražbě. Přiznání vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vnímá jako nepřiměřené a zcela rozporné s dobrými mravy, v čemž především spatřuje zásah do jeho práv chráněných ústavním pořádkem. Rozhodnutí odvolacího soudu hodnotí jako nepřezkoumatelné, neboť krajský soud toliko přebírá za své skutečnosti již jednou vyřčené soudem okresním. Pro předložené navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, která daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání ovšem přípustným není.
9. Nejprve je nezbytné podotknout, že Nejvyšší soud si je vědom ustáleného názoru Ústavního soudu, že při posuzování zákonných náležitostí dovolání, mezi něž dle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří mimo jiné vymezení důvodu a přípustnosti mimořádného opravného prostředku, je třeba vycházet z celého obsahu dovolání (srovnej kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, či ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20). S ohledem na toto stanovisko a především na v dané věci vydaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 1679/2024, přistoupil Nejvyšší soud k posuzování dovolání žalovaného, pročež z obsahu podání byl schopen vyložit, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti daného mimořádného opravného prostředku (ve vztahu k oběma požadovaným nárokům), a to především v nezohlednění subjektivních okolností dané kauzy mající vliv na existenci bezdůvodného obohacení a nedostatečném vypořádání se s otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
10. Na tomto místě je rovněž vhodné připomenout, že většina dovolatelem položených otázek se bezpochyby týká pouze jednoho ze dvou uplatňovaných nároků, přičemž každý z nich má sám o sobě ,,bagatelní povahu“, a již proto nemohou založit přípustnost dovolání viz § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. například rozsudek velkého senátu občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný pod č. 74/2024 Sb. rozh. obč., či nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 1679/24, vydaný v nyní řešené věci).
11. Bezdůvodné obohacení je zákonem i judikaturou pojímáno jako objektivní stav, k němuž dochází, jestliže byla majetková hodnota přesunuta bez právem uznaného důvodu. Obohacení může spočívat například v získání finančních prostředků, užívání cizích věcí nebo v tom, že bylo za subjekt splněno, co měl plnit sám. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzený). Pasivně legitimován je pak ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (obohacený). Samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného či obohaceného, předpokladem není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění (srov. relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu, namátkou rozsudky ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022, či usnesení ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3431/2022, a ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2593/2023). Vzhledem k právě uvedenému je patrné, že výtky žalovaného týkající se nezohlednění některých skutečností nemohou založit přípustnost dovolání, neboť soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když pohlížely na bezdůvodné obohacení jako na objektivní stav, pro nějž nemůže být sama o sobě rozhodující pohnutka žalovaného k užívání nemovitostí, domnělá újma žalovaného způsobená vyklizením či jiné subjektivní okolnosti, jež zmiňuje žalovaný v dovolání.
12. Co se týče zjištění výše bezdůvodného obohacení pomocí odborného vyjádření, lze pro úplnost podotknout, že dovolací soud se již v minulosti vyjádřil, že k určování výše obvyklého nájemného by mělo být přistupováno na základě podkladů umožňujících přinejmenším jistou kvantifikovatelnost hodnoty užívacího oprávnění získaného obohaceným. Tímto informačním zdrojem nemusí však nutně být znalecký posudek, jeví-li se v kontextu posuzované věci za postačující jiné podklady dostatečně vypovídající o nájemném obvyklém v daném místě a čase (srov. za všechny například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017). Vyčíslení výše bezdůvodného obohacení na základě již existujícího odborného vyjádření znalce zpracovaného pro účely trestního řízení vedeného proti žalovanému kvůli předmětnému neoprávněnému užívání nemovitostí nelze proto vnímat jako nesouladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Předložená výtka tak přípustnost dovolání založit nemůže.
13. Dovolání nelze shledat přípustným ani pro námitku uplatnění nároku žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ohledně otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z., shodně jako ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) konsolidovala v názoru, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém konkrétním případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu však musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato dovolují v konkrétním případě závěr o (ne)rozpornosti s dobrými mravy (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1022/2020, či usnesení téhož soudu ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 488/2025). Úzká provázanost se skutkovými zjištěními pak brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, a ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, či jeho rozsudek ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1334/2024).
14. V nynější věci odvolací soud při vypořádávání se s námitkou uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy zdůraznil, že žalobkyně věci řádně nabyla a nijak se jí netýkaly skutečnosti, pro něž žalovaný pozbyl vlastnictví, a že to byl žalovaný, kdo svým postojem znemožňoval žalobkyni vykonávat její vlastnické právo, přestože nastalý stav byl v minulosti soudem potvrzen. Je proto možné uzavřít, že krajský soud dotčenou otázku posoudil vzhledem ke všem skutkovým okolnostem případu, jež komplexně zhodnotil. V takové situaci jeví se nepřípadným, aby dovolací soud konkluze nalézacího soudu, jež lze označit za přesvědčivé a přiměřené, nahrazoval vlastními úsudky. Vzhledem k souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jež akcentuje především nutnost zvážit jedinečnost posuzované kauzy, nemůže být dovolání v tomto směru přípustné, a v postupu soudu tak nelze spatřovat ani zásah do práv dovolatele chráněných ústavním pořádkem.
15. Za rozporný s judikaturou dovolacího soudu nelze pokládat ani dovolatelem kritizovaný postup odvolacího soudu. Nejvyšší soud konstantně uvádí, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod č. 53/2005 Sb. rozh. obč., ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, či ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2576/2024). Nadto lze podotknout, že reakce odvolacího soudu na námitky uplatněné v odvolání vyhovuje tezím vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. příkladmo nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a v něm citovanou judikaturu).
16. Nejvyšší soud též připomíná, že v dovolacím řízení nelze úspěšně brojit proti skutkovým zjištěním učiněným v nalézacím řízení, nenesou-li zjištění znaky zjevné nepřiměřenosti či libovůle soudu (což rozhodně neplatí v posuzované věci), neboť dovolací soud je jimi vázán a nemůže je přezkoumávat. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Zdárně nelze napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (viz za všechny např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 857/2022). Nářky dovolatele týkající se hodnocení důkazů (např. nesouvislost faktury s místem odběru) či skutkových otázek (kdo dům užíval, údajné vypuzování žalovaného z nemovitosti za pomocí odpojení od energií, z něhož dovozuje nemravnost nároku, případně samotné placení dodávek energií apod.) je proto nezbytné považovat za irelevantní. Zcela bezvýznamné jsou také jeho výtky ohledně jiných řízení z minulosti.
17. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.500 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.779,50 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 9. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu