USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Centra sociálních služeb Jeseník, IČ 008 52 163, se sídlem v Jeseníku, Beskydská 1298/6, zastoupeného JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, o 711.863 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 127/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. září 2024, č. j. 69 Co 63/2024-347, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
1. Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 21. 8. 2023, č. j. 3 C 127/2020-225, uložil žalovanému zaplatit žalobci 671.414,19 Kč s příslušenstvím ve specifikovaných splátkách (výrok I), žalobu v částce 506.476,54 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako poskytovatel (pod svým dřívějším názvem) uzavřel se žalovaným, osobou se zdravotním postižením, dne 6. 12. 2015 smlouvu o poskytnutí služby sociální péče podle § 49 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“).
Smlouva byla uzavřena na dobu určitou ve znění pozdějších dodatků až do 30. 9. 2017. Od 1. 10. 2017 pobýval žalovaný v zařízení bez příslušné smlouvy, přičemž ze strany žalobce mu byly průběžně fakturovány částky k úhradě za pobyt, stravu i poskytnuté služby vyúčtované dle časových záznamů žalobce a mzdových nákladů jeho zaměstnanců. Žalovaný vystavené faktury partikulárně (část sumy za ubytování a stravu) uhradil. Účastníci spolu vedli soudní spor, jehož výsledkem bylo uložení povinnosti žalovanému vyklidit jím užívaný pokoj v zařízení žalobce (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21.
4. 2022, sp. zn. 69 Co 422/2019), přičemž žalovaný nebyl úspěšný v dovolacím řízení, ani následně v řízení před Ústavním soudem (srov. řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 2760/2022, u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 8/23). Na základě předestřených skutkových zjištění kvalifikoval okresní soud nárok žalobce jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přičemž konstatoval, že žalobce žalovanému poskytoval plnění bez právního důvodu.
Výši bezdůvodného obohacení odvodil od výše příspěvku na péči ve smyslu § 73 odst. 4 písm. a) zákona o sociálních službách, jež v dotčeném období (od října 2017 do prosince 2021) činila 13.200 Kč, neboť právě taková částka by byla žalobci hrazena, poskytoval-li by obdobnou péči jiné osobě starší 18 let ve IV. stupni závislosti na základě platně uzavřené smlouvy o poskytování služeb. Současně bral v potaz zdravotní postižení žalovaného i jeho nepříznivou sociální situaci. Žalobě tak vyhověl v rozsahu hodnoty poskytnuté péče (vypočítané shora uvedeným způsobem) a neuhrazených částek za pobyt a stravu.
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 69 Co 63/2024-347, k odvolání žalobce i žalovaného rozhodl tak, že odvolání žalobce do výroku I rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I), dále rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I a II změnil tak, že je žalovaný povinen k úhradě 711.863 Kč s příslušenstvím, zatímco žaloba se v částce 466.027,73 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II), a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud přitakal skutkovým závěrům soudu prvního stupně, jakož i jeho právnímu hodnocení. Ztotožnil se jak s kvalifikací nároku jako práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovaným bez spravedlivého důvodu, tak se stanovením jeho výše prostřednictvím hodnoty příspěvku na péči poskytovaného v intencích zákona o sociálních službách. Krajský soud odmítl námitku žalovaného stran nedostatku jeho pasivní věcné legitimace, jakož i úvahu o tom, že povinným by v nynějším sporu měl být příslušný obecní úřad.
Výkon práva žalobce konečně ani neshledal rozporným s dobrými mravy, poukazuje přitom na konkrétní okolnosti souzené kauzy, jakož i na skutečnosti známé ze shora zmíněného soudního řízení o vyklizení pokoje obývaného žalovaným. Pro uvedené krajský soud po korekci numerického výpočtu výše bezdůvodného obohacení rozhodl, jak je řečeno shora.
3. Rozsudek krajského soudu napadá dovoláním žalovaný, dle obsahu podání toliko v části výroku II týkající se 711.863 Kč s příslušenstvím. Přípustnost svého mimořádného opravného prostředku opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), namítaje odklon odvolacího soudu od konstantní rozhodovací praxe při posuzování rozporu uplatnění práva žalobce s dobrými mravy. Konkrétně namítá kolizi s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5124/2016 a rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1735/07, sp. zn. II. ÚS 76/17, sp. zn. III. ÚS 2700/15, sp. zn. IV. ÚS 2103/20, a sp. zn. IV. ÚS 3542/20. Názor odvolacího soudu označuje za přehnaně formalistický a nezohledňující komplexní okolnosti případu, přičemž akcentuje nesoučinnost žalobce při řešení nešťastné situace, nenabídl-li žalovanému jinou formu smluvního ukotvení jejich vzájemného vztahu, na základě které by žalovaný mohl čerpat příspěvek na péči, čímž by bylo zabráněno vzniku nyní žalovaného dluhu. Dále dovolatel formuluje otázku dle svého mínění v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešenou a sice, lze-li bezdůvodné obohacení vyčíslit v souvislosti s výší příspěvku na péči poskytovaného dle zákona o sociálních službách. Nadto namítá, že žalobce poskytoval v inkriminovaném období žalovanému toliko minimální péči, nikoliv standardní a potřebnou. Odůvodnění napadeného rozsudku v části týkající se určení výše bezdůvodného obohacení pokládá navíc za nedostatečné a v tomto smyslu nerespektující požadavky na ně artikulované především v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 207/11, nevypořádal-li se odvolací soud řádně s jeho argumentací ohledně rozsahu i kvality poskytované péče. Závěrem navrhuje zrušení naříkaného rozsudku a současně odklad jeho vykonatelnosti v části výroku II, jíž byl změněn prvostupňový rozsudek a žalovanému uložena povinnost k úhradě 711.863 Kč s příslušenstvím.
4. K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce nesouhlasně vyjádřil žalobce, navrhuje jeho odmítnutí.
5. Na vyjádření reagoval žalovaný replikou podanou v rámci dovolací lhůty, v níž doplňuje shora rekapitulovanou dovolací argumentaci, zejména o skutkové podrobnosti řešené kauzy.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalovaného za přípustné považovat nelze.
10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ohledně otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z., shodně jako ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) konsolidovala v názoru, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Odpovídající úsudek soudu však musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato dovolují v konkrétním případě závěr o (ne)rozpornosti s dobrými mravy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1022/2020). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, a ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, či jeho rozsudek ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1334/2024).
11. V nynější věci odvolací soud vyšel z individuálních skutkových okolností, přičemž lze konstatovat, že současně zohlednil veškerá specifika projednávané kauzy včetně (dovolatelem zdůrazňovaných) postojů a chování účastníků v závěru jejich smluvního vztahu a v době, kdy žalovaný využíval zařízení žalobce bez platně sjednané smlouvy. Vyzdvihl, že žalobce žalovaného upozorňoval na nutnost zajištění jiné sociální služby, jakož i připomněl pasivitu žalovaného v těchto záležitostech. Rovněž s odkazem na skutečnosti známé z jiného soudního řízení účastníků (o vyklizení), konkrétně na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
2. 2023, sp. zn. I. ÚS 8/2023, tedy nepřitakal námitkám žalovaného o rozporu výkonu žalobcova práva s dobrými mravy. Je tak možné uzavřít, že odvolací soud dotčenou otázku posoudil vzhledem ke všem (dlužno dodat poměrně nešťastným) skutkovým okolnostem případu, jež komplexně zhodnotil. V takové situaci jeví se nepřípadným, aby dovolací soud, jenž je toliko v pozici přezkumné instance zabývající se správností právního posouzení, konkluze nalézacího soudu vycházející z přímé obeznámenosti se skutkovými specifiky věci revidoval, potažmo nahrazoval vlastními úsudky.
Nenachází-li Nejvyšší soud v dotčených úvahách, jež lze označit za přesvědčivé a racionální, zjevnou nepřiměřenost, ba ani odklon od ustálené judikatury (včetně dovolatelem citované – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5124/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2103/20, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu zdůrazňuje nutnost posouzení všech okolností případu, což stvrzují i zmiňované nálezy Ústavního soudu s tím, že právě v jimi přezkoumávaných kauzách obecné soudy veškerá specifika řádně nezhodnotily) akcentující především nutnost zvážit vždy jedinečnosti posuzované kauzy, nemůže být dovolání v tomto směru přípustné.
12. Přípustnost posuzovaného mimořádného opravného prostředku pak není možné dovodit ani v souvislosti s druhou otázkou předkládanou dovolatelem jako dle jeho mínění doposud neřešenou týkající se konkrétní výše bezdůvodného obohacení. Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, jako je tomu například v nynější kauze, neboť záleží v žalobcem poskytnuté péči žalovanému, má ochuzený podle § 2999 odst. 1, věty první, o. z. právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Kritérium obvyklé ceny bylo ostatně dovozováno výkladem a judikaturou coby optimální již za účinnosti předchozí právní úpravy, která daný pojem výslovně neobsahovala (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
1 .2014, sp. zn. 28 Cdo 2973/2013), a je akceptováno rovněž aktuální rozhodovací praxí řešící relutární formu náhrady bezdůvodného obohacení, jehož předmět není možné vydat (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020). Při stanovení výše peněžité náhrady je třeba mít na zřeteli základní zásadu vyplývající z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., dle níž je obohacený povinen vydat ochuzenému, oč se obohatil, tedy oč se rozrostla jeho majetková sféra. Není proto rozhodující majetkový úbytek na straně ochuzeného, ale prostřednictvím obvyklé ceny vyčíslený přírůstek aktiv nebo úbytek pasiv na straně obohaceného (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021). Z dřívější judikatury lze v tomto směru odkázat kupříkladu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, v němž byl artikulován závěr, že pro určení výše bezdůvodného obohacení je třeba vyjít z obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za služby téhož druhu, jelikož pouze tímto způsobem je plně respektován objektivní charakter bezdůvodného obohacení, směřující k odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu na straně obohaceného. Dále je možné připomenout například i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, jenž jako relevantní při zjišťování výše bezdůvodného obohacení preferuje částku, která odpovídá v místě a čase obvykle poskytované odměně za obdobné služby (v tamní situaci za zprostředkovatelskou činnost), před náklady na tutéž činnost. Z předeslaného je tedy zjevné, že se v daném případě nejedná o problematiku judikatuře doposud neznámou.
13. Zjišťování obvyklé ceny pak nutně odvisí od konkrétních faktických okolností každého případu, jež musí soud při svém úsudku reflektovat. Úvahy odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) se v tomto směru zdají být zcela racionální a se shora uvedenými tezemi konformní, zkoumal-li, kolik by žalovaný (obohacený) v obdobném případě za poskytnutou péči žalobci (ochuzenému) hradil. Při stanovení konkrétní částky (13.200 Kč měsíčně, což odpovídá výši příspěvku na péči ve smyslu § 73 odst. 4 zákona o sociálních službách) vyšel ze sumy, již by žalobci v dotčeném období hradila za poskytnutí obdobné péče osoba starší 18 let ve IV. stupni (tedy totožném jako žalovaný) závislosti na základě uzavřené smlouvy o sociálních službách, což koresponduje též mezi účastníky dříve fungující praxi. Majetková sféra žalovaného se tedy nesnížila o pasiva spočívající v tom, že nemusel žalobci platit za jemu poskytnuté služby cenu obvyklou vypočtenou shora uvedeným způsobem. Popsané závěry odvolacího soudu jeví se pak zcela srozumitelnými a dostatečně odůvodněnými, pročež nelze v tomto směru uvažovat ani o zásahu do práva žalovaného na spravedlivý proces, respektive rozporu s dovolatelem jmenovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 207/11, potažmo zmiňovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Z obecné povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit přitom nevyplývá nutnost podrobně odpovědět na každý jednotlivý argument stran. Potřebný rozsah reakce na konkrétní námitky se mění podle okolností případu a v závislosti na kontextu procesní situace lze někdy akceptovat též odpověď implicitní (viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1891/13, podobně srovnej např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3210/2019, ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2935/2019, či ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1320/2022).
14. Další námitky dovolatele stran rozsahu poskytované péče a její finanční hodnoty pak nelze než klasifikovat jako argumentaci rozporující toliko skutková zjištění nalézacích soudů, jež přípustnost dovolání založit nemohou (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3526/2023, jakož i v něm citované usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2478/2022 a obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění).
15. Naznačuje-li konečně dovolatel nesprávný postup odvolacího soudu, jenž se dle jeho mínění dostatečně nevypořádal s uplatněnou argumentací stran kvality a rozsahu jemu poskytované péče, poukazuje tím toliko na vadu řízení, jež (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) není způsobilým dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k ní přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.); sama o sobě vada řízení přípustnost dovolání nezakládá (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 737/2023).
16. Ze shora vylíčeného je tedy zřejmé, že dovolání nelze považovat za přípustné, a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
17. Rozhodl-li Nejvyšší soud o dovolání v přiměřené lhůtě, nevypořádal již samostatně návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 150 o. s. ř. Dovolací soud nepřiznal úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za vyjádření k dovolání ze stejných příčin jako soudy nižších stupňů, tedy z důvodů hodných zvláštního zřetele, odvíjejících se od shora popsaných okolností daného případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4019/2011). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 4. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu