USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) R. U., a b) Z. U., zastoupených Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, proti žalovanému JUDr. Lukáši Jíchovi, soudnímu exekutorovi, IČO 048 86 674, se sídlem v Přerově, Komenského 1294/38, o 150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 37/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. května 2023, č. j. 69 Co 46/2023-68, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobci se žalobou ze dne 12. 3. 2022 u shora označeného soudu domáhali uvedené sumy z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že žalovaný jako soudní exekutor prováděl pod sp. zn. 203 Ex 24006/21 na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2021, č. j. 49 EXE 2618/2021-13, exekuci vedenou proti povinnému J. H., který se přechodně nacházel v jedné místnosti rodinného domu ve společném jmění žalobců.
V rámci exekuce prodejem movitých věcí povinného provedl žalovaný prostřednictvím svých vykonavatelů dne 19. 1. 2022 soupis movitých věcí v domě žalobců, a to i věcí ve vlastnictví žalobců, které se nacházely mimo místnost užívanou povinným. Vykonavatelé žalovaného část sepsaných věcí zajistili a odvezli, přičemž jejich vrácení podmínili zaplacením částky nejméně 150.000 Kč, kterou jim posléze žalobci vyplatili. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že postup žalovaného jako soudního exekutora při provádění exekuce byl po neúčinném doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti bez zákonného podkladu, načež i v průběhu zajištění movitých věcí excesivně překročil, respektive jeho vykonavatelé překročili předepsaný zákonný postup, pročež okresní soud uzavřel, že žalovaný nemohl přijmout plnění pro třetí osobu, a sám se ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
z.“), bezdůvodně obohatil.
2. K odvolání žalovaného přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 69 Co 46/2023-68, změnil tak, že žalobu o zaplacení 150.000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů obou řízení (výroky II. a III.). Krajský soud přebral skutková zjištění soudu prvního stupně, částečně poté dokazování zopakoval a doplnil, načež se však neztotožnil s právním závěrem učiněným soudem první instance. Na rozdíl od okresního soudu uzavřel, že k bezdůvodnému obohacení soudního exekutora nedošlo, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně b) plnila za povinného soudnímu exekutorovi ve prospěch oprávněného.
Soudní exekutor následně vymožené finanční prostředky zaslal oprávněnému a přeplatek byl vrácen povinnému poté, co byla exekuce zastavena, přičemž se majetkový stav soudního exekutora nijak nezměnil, odkazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3545/2009. Dále odvolací soud uvedl, že na závěr o neexistenci bezdůvodného obohacení nemá také vliv, zda soudní exekutor nějakým způsobem pochybil při provádění exekuce.
3. Proti posledně citovanému rozsudku podali žalobci dovolání, majíce je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dle mínění dovolatelů odvolací soud pochybil, když sice zopakoval dokazování exekučním spisem, ovšem neprovedl již kamerové videozáznamy ze soupisu movitých věcí ze dne 19. 1. 2022 a ze dne 20. 1. 2022 s provedením platby 150.000 Kč exekutorovi, z nějž je patrno, že vykonavatel žalovaného přijímá od žalobkyně uvedenou částku a sám vytváří účtenku (potvrzení o zaplacení) na místě samém, pročež je závěr o skutkovém stavu věci zjištěný zmíněným soudem, že žalobkyně plnila za povinného ve prospěch oprávněného, v rozporu s dílčími skutkovými zjištěními, na základě nichž odvolací soud učinil nesprávný skutkový závěr ohledně podstatné náležitosti podávající se z § 2991 odst. 1 o. z. Tím se také odchýlil od judikatury dovolacího soudu reprezentované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, či ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010. Žalobci proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzuje, popřípadě aby rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobců není přípustné.
9. Podle účinné procesní úpravy přísluší dovolacímu soudu zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3465/2019, ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3404/2020, či ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2478/2022; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění), jež nemohou založit přípustnost dovolání. Rovněž je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. V dovolacím řízení nelze ani revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá).
10. Namítají-li přitom dovolatelé, že odvolací soud neprovedl některé z důkazů, upozorňují tím na vady řízení, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř. Tvrzení dovolatelů o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019, či ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3055/2022).
11. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, na nějž ve svém dovolání odkazují rovněž žalobci, vyložil a odůvodnil právní názor, že „skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.“ O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku – ve vazbě též na převzatá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně – je zcela zřejmý jak zjištěný skutkový základ věci, rozsah a hodnocení v řízení provedených důkazů,
tak i právní posouzení věci, to vše navíc za argumentační podpory použité judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud také správně zohlednil, že tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně věcně legitimován, je ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není tedy protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává [viz již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3545/2009, jehož závěry jsou použitelné i v režimu zákona č. 89/2012 Sb. (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019), a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, či ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2591/2021]. 12. Ve světle shora uvedeného nezbývá než uzavřít, že v dovolání žalobců není nastolena žádná právní otázka ve smyslu § 237 o. s. ř. Předestřené otázky jsou čistě skutkovými námitkami, a dovolatelé tudíž neuplatnili jediný možný (způsobilý) dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. 13. Nad rámec výše uvedeného se k námitce dovolatelů stran rozpornosti skutkových zjištění odvolacího soudu sluší dodat, že skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí (k tomu namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3796/2020). Z důkazu přehrání videozáznamů o úkonech vykonavatelů žalovaného ve dnech 19. 1. a 20. 1. 2022 (viz bod 7 rozsudku soudu prvního stupně) vyšlo najevo, že některé z věcí, které žalobci označili za svůj majetek, pak řečení vykonavatelé zajistili odvozem mimo dům žalobců, načež žalobkyně b) vyplatila vykonavateli žalovaného částku 150.000 Kč, a zajištěné věci byly vráceny. Odvolací soud přebral dané skutkové zjištění soudu prvního stupně, v tomto směru jsou tedy skutkové závěry soudů obou stupňů shodné – odvolací soud pouze zopakoval dokazování exekučním spisem i potvrzením o vrácení přeplatku poskytnutého plnění zpět zástupci žalobců a doplnil dokazování potvrzením o zaslání platby oprávněnému, což se vztahovalo výlučně k osudu žalobkyní poskytnuté částky po jejím předání exekutorovi, odlišné tedy nejsou skutkové závěry, ale právní posouzení soudů obou stupňů o pasivní věcné legitimaci žalovaného v daném sporu (viz bod 7 rozsudku odvolacího soudu). Pokud tak krajský soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, nejsou jím zopakované i doplněné důkazy v rozporu s ostatními důkazy, které provedl soud prvního stupně, a žádného procesního pochybení se nedopustil. 14. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, zatímco žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 4. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu