33 Cdo 2319/2024-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Pozemní stavitelství Zlín a.s., identifikační číslo osoby 46900918, se sídlem ve Zlíně, Kúty 3967, zastoupené advokátem Mgr. Janem Kramperou, se sídlem v Praze, Jungmannova 26/15, proti žalované ARDEM STAVEBNÍ s. r. o., identifikační číslo osoby 06412785, se sídlem v Praze, Korunní 2569/108, zastoupené advokátem Dr. Josefem Černohlávkem, se sídlem v Praze, Jungmannova 31/23, o 3 908 939,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 20/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2024, č. j. 14 Co 45/2024-285, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 165,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Dr. Josefa Černohlávka, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 16 C 20/2023-227, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2023, č. j. 16 C 20/2023-233, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech vynaložených na odstranění vady spočívající v nedostatečném krytí výztuže betonem stěn prvního podzemního podlaží stavby částku 1 005 927 Kč s příslušenstvím (výrok I), na smluvní pokutě za dobu od 11. 8. 2022 do 16. 11. 2022 částku 622 105 Kč s příslušenstvím (výrok II) a na nákladech spojených se zajištěním podkladů a činností částku 177 109,50 Kč s příslušenstvím (výrok IV).
Výrokem III zamítl žalobu o zaplacení 2 103 797,80 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty od 11. 5. 2022 do 10. 8. 2022 a od 17. 11. 2022 do 6. 1. 2023, výrokem V rozhodl o nákladech řízení účastníků a výroky VI a VII o povinnosti žalobkyně a žalované nahradit náklady řízení státu. Městský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 12. 4. 2024, č. j. 14 Co 45/2024-285, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I a IV tak, že žalobu o zaplacení částek 1 005 927 Kč s příslušenstvím a 177 109,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výroky II a III).
Ve výrocích II, III, V, VI a VII rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV).
Proti výrokům II a III. rozsudku odvolacího soudu podala v zákonné lhůtě
žalobkyně dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci, konkrétně otázek a) „zda vada způsobená zhotovitelem při provádění díla, která způsobuje snížení životnosti díla, je podstatnou vadou opravňující objednatele odmítnout převzít dílo”, b) „zda má objednatel právo na náhradu nákladů vynaložených na opravu vad díla třetí osobou v případě, kdy toto nebylo sjednáno ve smlouvě“ a c) „zda má objednatel právo na náhradu škody vzniklé v důsledku úhrady nákladů třetí osobě (investorce) bez souhlasu zhotovitele, které vznikly v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti zhotovitele”.
Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 2002 a § 2615 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.”), dospěl-li k závěru, že nedostatky v pokrytí stěn prvního podzemního podlaží betonem, které žalované vytkla, nepředstavuje podstatnou vadu díla, přestože podle vyjádření znalce tloušťka krytí betonem neodpovídala projektové dokumentaci. Prosazuje, že nešlo o drobnou vadu ve smyslu § 2628 o. z., jestliže podstatně omezuje užívání a snižuje životnost díla. Závěr odvolacího soudu, že nemá právo na náhradu nákladů vynaložených na opravu vady díla, jelikož opravu provedla bez souhlasu žalované jako zhotovitele a v rozporu se smlouvou, podle dovolatelky nerespektuje závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21.
4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v projednávané věci se citované rozhodnutí neuplatní. I v projednávané věci totiž nastala situace, při které vada hrozila přivodit jí újmu a ona musela tuto hrozbu odstranit. Od zjištění vady do doby, než ji dovolatelka začala odstraňovat na vlastní náklady, totiž uplynulo více než deset měsíců, během nichž účastníce nebyly schopny nalézt shodu v tom, jak se má vada opravit, a hrozilo, že dojde k vážnému poškození díla v důsledku bludných proudů.
Nárok na účelně vynaložené náklady podle komentářové literatury k § 2908 o. z. vzniká i v případě újmy hrozící teprve v budoucnu. Dovolatelka připomíná, že dala žalované pokyn k opravě vady způsobem navrhovaným investorkou, žalovaná to odmítla a nevyužila zákonné možnosti provádět dílo samostatně, ani neodstoupila od smlouvy. Nepřiznání účelně vynaložených nákladů je proto v rozporu s § 6 odst. 2 o. z. Odvolací soud pochybil i při výkladu a aplikaci § 2913 o. z., který nepředpokládá žádný další souhlas škůdce s hrazením vzniklé škody (a náklady na měření vady společností Pontex spol.
s r. o. schválila i žalovaná). Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Nepostačuje, jsou-li uvedeny jednotlivé dovolací námitky, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání; dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je proto třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Dovolací soud není oprávněn sám vymezit otázku přípustnosti dovolání, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a dovolací soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání. Má-li být tedy dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). V usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Dovolání je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. V dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení vychází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Mezi žalobkyní (objednatelkou a současně generální dodavatelkou díla) a žalovanou (zhotovitelkou, subdodavatelkou hrubé stavby) byla 1. 9. 2021 uzavřena smlouva o dílo na stavbu bytového domu investorky V.
z monolitních železobetonových konstrukcí; dílo mělo být dokončeno 5. 2. 2022. Žalovaná se zavázala dílo provádět (mimo jiné) v souladu se smlouvou, závaznými ČSN normami a s příslušnou částí projektu Ing. Škody; v něm byl požadavek na tloušťku betonové vrstvy stěn 35 mm a u základové desky mělo být dodrženo minimální krytí výztuže 40–50 mm betonem při styku se zeminou (ochrana před bludnými proudy). Požadavek uvedený ve zprávě Ing. Kučery z února 2021 (po uzavření smlouvy) na tloušťku betonové vrstvy stěn 40 mm nebyl promítnut do smlouvy o dílo jejími dodatky.
Žalovaná se zavázala na vyzvání objednatelky bez zbytečného odkladu napravit práce vykazující již v průběhu jejich provádění závady.
Objednatelka byla podle smlouvy oprávněna nechat jiným zhotovitelem opravit vady projevené během záruční lhůty, které zhotovitelka neopraví v termínu pro jejich odstranění, a přeúčtovat veškeré vzniklé náklady v místě a čase obvyklé na zhotovitelku. V prosinci 2021 došlo k vytčení vady „nedodržení minimálního krytí betonem v tloušťce 40 mm obvodových stěn prvního podzemního podlaží“. Dílo bylo provedeno v rozporu se smlouvou, neboť na východní stěně suterénních stěn krytí betonem dosahovalo pouze 14 mm a nedostatečná velikost krytí byla místy identifikována do výškové úrovně 1,85 m nad horní líc základové desky.
Investorka odmítla dílo připravené k předání 14. 7. 2022 převzít a žalobkyně se s jejím stanoviskem ztotožnila. Žalovaná neakceptovala požadavek investorky na slevu z ceny díla s tím, že provede opravu, při níž bude dodržena primární ochrana výztuže vnějšího líce obvodových stěn prvního podzemního podlaží proti působení bludných proudů (jako sekundární ochrana byla navržena vnější vrstva hydroizolace). Trvala na řešení opravy způsobem navrženým Ing. Gulou a odsouhlaseným Ing. Škodou a Ing. Kučerou s nástupem do dvou dnů od souhlasu žalobkyně, což jí sdělila 7.
10. 2022. Podle korespondence účastnic požadavky žalobkyně uplatněné v září 2022 spočívaly v úpravě tloušťky stěn na 8,5 cm, žalobkyně své požadavky stupňovala tak, že by původní projekt prodražily cca o 20 %. Dne 9. 11. 2022 uzavřela investorka s žalobkyní dohodu o odstranění vady spočívající v „nedodržení krytí armatury betonem u stěn garáží stavby“, a to (kromě jiného) přibetonováním obvodových stěn do výše 2,4 m (oproti ve smlouvě uvedené výšce 2 m) na tloušťku 150 mm dle projektové dokumentace Ing.
Jana Luxemburka, BML spol. s r. o., se všemi souvisejícími náklady na účet žalobkyně, a se závazkem investorky upustit od uplatnění penále za nedodržení termínu zhotovení díla. Dílo žalobkyně investorce předala 16. 11. 2022 po přibetonování obvodových stěn do výše 2,4 m a tloušťce 150 mm dle projektu Ing. Jana Luxemburka, BML spol. s r. o. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud uzavřel, že došlo k zániku závazku před splněním pro nemožnost plnění tím, že žalobkyně sama přistoupila k dokončení díla, podle požadavků investorky vybudovala betonové předstěny o výšce 240 cm a tloušťce 150 mm, čímž znemožnila žalované pokračovat v provádění díla a dílo dokončit a předat.
Žalovaná tak nemohla být v prodlení s dokončením a předáním díla a neuplatní se institut odpovědnosti za vady, pro nějž je rozhodný okamžik předání díla. Žalobkyně měla právo kontrolovat provádění díla, při zjištění porušení povinností zhotovitelem požadovat zajištění nápravy a při jeho nečinnosti od smlouvy odstoupit. Nejde však o právo z odpovědnosti za vady. Ve věci přitom nešlo o případ hrozící újmy ve smyslu § 2901 o. z.
Snížené krytí výztuže nenarušovalo statiku stavby a návrh sanačního opatření, které žalovaná hodlala provést, přičemž žalobkyni o tom informovala, byl proveditelný a způsobilý funkčně nahradit částečně chybějící krycí vrstvu a zajistit odpovídající životnost konstrukce po opravě, jak se podává ze znaleckého posudku Ing. Pavla Marka Ph.D., zprávy a statického posudku Ing. Guly. S přihlédnutím k souhlasu s takovým opatřením ze strany projektanta stavby Ing. Škody a zpracovatele projektového řešení ochrany domu před korozními vlivy bludných proudů Ing.
Kučery. Provedením opravy způsobem navrženým žalovanou nehrozil vznik újmy a žalobkyně tak nevynaložila náklady účelně ve smyslu § 2908 o. z. Mezi účastnicemi přitom nedošlo ohledně způsobu provedení opravy k dohodě. Dovolatelka vymezila přípustnost dovolání pouze k jí formulované otázce ad c), kterou měl odvolací soud podle ní vyřešit v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015, v němž se vyjadřoval k otázce „konkurence práv z odpovědnosti za vady předmětu převodu a nároku na náhradu škody, resp. účelně vynaložených nákladů při splnění speciální prevenční povinnosti“, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dovodil, že ačkoliv oba tyto nároky obstojí samostatně a lze tak uplatňovat nárok na náhradu škody nezávisle na nárocích z titulu odpovědnosti za vady, nelze přehlédnout, že nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody. Škodou je újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, tj. majetková újma, spočívající nikoliv ve vadnosti samotného předmětu (v uvedeném případě) koupě a prodeje, nýbrž ve znehodnocení této či jiné věci v důsledku vadného plnění; pouze újmu, která z vady vznikla, lze odškodnit v rámci náhrady škody.
Ustanovení § 417 odst. 1 obč. zák. ukládá osobě, které hrozí škoda, zakročit k jejímu odvrácení tak, aby ke škodě vůbec nedošlo, popř. aby její rozsah byl co nejmenší. Zákrok musí být přiměřený okolnostem ohrožení. Povinnost nahradit náklady, které (účelně) vynaložila osoba odvracející hrozící škodu, stíhá – mimo jiné – toho, kdo hrozící nebezpečí způsobil. V nyní posuzované věci se odvolací soud zabýval možností posouzení nároku jako náhrady účelně vynaložených nákladů a utrpěné újmy vzniklé při odvracení hrozící újmy ve smyslu závěrů vyjádřených v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu (při zohlednění nové právní úpravy, kterou se právní vztah řídí) a nedospěl k závěru o hrozící škodě.
Naopak zhodnocením důkazů (zejména znaleckého posudku Ing. Pavla Marka, Ph.D., a vyjádření zpracovatele projektového řešení ochrany domu před korozními vlivy bludných proudů Ing. Kučery), které nemůže být podrobeno dovolacímu přezkumu, zjistil, že snížené krytí výztuže (vada díla) nenarušovalo statiku stavby, že provedením opravy způsobem navrženým žalovanou by k takovému důsledku nedošlo, že tato oprava je proveditelná a způsobilá funkčně nahradit částečně chybějící krycí vrstvu a zajistit odpovídající životnost konstrukce.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není v rozporu s označeným rozhodnutím dovolacího soudu. Nehledě na to, že odvolací soud nárok na náhradu vynaložených nákladů a vzniklé újmy („škody“) nepřiznal z tohoto právního důvodu nikoli proto, že dovolatelka náklady vynaložila bez souhlasu zhotovitelky (jak při formulaci otázky předkládané v dovolacímu přezkumu předjímá dovolatelka), nýbrž proto, že dovolatelce taková újma bezprostředně nehrozila, přestože k porušení smluvní povinnosti žalovanou (k rozporu provádění díla se smlouvou) došlo.
Dovolatelka tedy staví formulovanou právní otázku na jiném než odvolacím soudem zjištěném skutkovém stavu věci. Nadto odvolací soud své rozhodnutí opřel i o závěr (jenž nebyl dovolacímu přezkumu podroben), že aplikace § 2901 o. z. přichází v úvahu jen tehdy, není-li zde konkrétní právní úprava nebo smluvní ujednání zakládající povinnost k určitému konání. V daném případě je taková právní úprava zakotvena v ustanovení § 2593 o. z., které opravňuje objednatele odstoupit od smlouvy, pokud zhotovitel ani v přiměřené době nezajistí nápravu a neprovádí dílo řádným způsobem, vedl-li by takový postup nepochybně k podstatnému porušení smlouvy.
Ustálená soudní praxe přitom dovodila, že založil- li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Dovolatelkou tvrzený rozpor formulované právní otázky ad c) s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015, tak přípustnost dovolání nezakládá. Ve vztahu ke zbývajícím v dovolání formulovaným právním otázkám dovolatelka přípustnost dovolání řádně nevymezila, neboť je žádným způsobem nekonfrontuje s dosavadní praxí dovolacího soudu. Pouze odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad označených ustanovení občanského zákoníku a polemizuje s jím vyslovenými závěry, což přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Navíc jimi dovolatelka předestírá jiný skutkový stav, než byl zjištěn odvolacím soudem, pokud uvádí, že žalovaná nevyužila možnosti provádět dílo samostatně a že hrozilo, že dojde k vážnému poškození díla v důsledku bludných proudů. Nadto napadené rozhodnutí ani není na dovolatelkou formulovaných otázkách založeno, neboť odvolací soud své rozhodnutí opřel o závěr, že nejsou dána práva žalobkyně z vadného plnění (institut odpovědnosti za vady se neuplatní), že došlo k zániku závazku žalované před jeho splněním (před provedením díla) tím, že dovolatelka sama přistoupila k jeho dokončení (což nebylo podrobeno dovolacímu přezkumu), a nikoli o závěr, že objednatelka (ne)byla oprávněna odmítnout převzít dílo pro vadu způsobenou zhotovitelkou při provádění díla.
Otázku ad b) vyřešil odvolací soud v souladu s rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 972/2013, v němž Nejvyšší soud dovodil, že nesjednaly-li si účastnice ve smlouvě možnost řádného dokončení díla třetí osobou a tuto možnost omezily v obchodních podmínkách jen ve vztahu k vadám díla v záruční době, pak nechala-li žalovaná dílo dokončit a odstranit jeho vady třetí osobou před jeho předáním a převzetím mezi účastnicemi, nemůže se úhrady takto vzniklých nákladů domáhat po žalobkyni. Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil již v rozsudku ze dne 4.
5. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2206/98, a dále např. v rozsudcích ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, či v usnesení ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3556/2012. Jde již o ustálenou rozhodovací praxi a vzhledem k obdobné úpravě v § 550 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a § 2593 o. z. jsou tyto závěry i nadále použitelné. Nejvyšší soud tedy nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu