28 Cdo 1200/2024-2280
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: A. T., zastoupená JUDr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17 C 53/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2023, č. j. 24 Co 139/2023-2239, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Petra Černického. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 10. 2022, č. j. 17 C 53/2020-2043, zrušil v části výroku II, v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú XY, a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej v části výroku II, v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, tak, že se žaloba v daném rozsahu zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a ve zbývající části výrok II rozsudku soudu prvního stupně (o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k bezúplatnému převodu náhradních zemědělských pozemků na žalobkyni) potvrdil s tím, že výměra náhradního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY činí 40 639 m2 (výrok III rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti části výroku III rozsudku odvolacího soudu týkající se pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú XY podala dovolání žalovaná. Kladla otázku vhodnosti jejich bezúplatného převodu na žalobkyni, coby náhradních zemědělských pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 403/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019.
3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikaturou dovozeným závěrem, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
6. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
7. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že okolnost, že se zemědělský pozemek nachází v chráněném ložiskovém území (§ 16 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství /horní zákon/, ve znění pozdějších předpisů), sama o sobě nevylučuje jeho vydání oprávněné osobě k uspokojení jejího nároku na převod jiného zemědělského pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020). Zmiňovaná skutečnost totiž bez dalšího nenaplňuje žádný z důvodů vylučujících převod zemědělských pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby vypočtených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a převod takového pozemku nebyl by zapovězen ani zákonem č. 229/1991 Sb., a to jak jeho ustanovením § 11, řešícím problematiku naturálních restitucí vydáním státem odňatého pozemku (odst. 3 tohoto ustanovení s možností vydání pozemků v chráněném ložiskovém území výslovně počítá), tak ani ustanovením § 11a, upravujícím převody náhradních zemědělských pozemků. Umístění pozemku v chráněném ložiskovém území ostatně nevylučuje jeho zemědělské využití, když zákon na těchto pozemcích toliko podmiňuje zřizování staveb a zařízení nesouvisejících s dobýváním výhradního ložiska závazným stanoviskem dotčeného orgánu (srov. § 18 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb.). Lze zde proto přiměřeně odkázat i na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž vydání požadovaného pozemku oprávněné osobě nebrání sama skutečnost, že pozemek leží v ochranném pásmu, není-li současně např. zjištěno, že vlastník tohoto pozemku byl by při využití pozemku limitován až do té míry, kdy by pozemek nemohl ani zemědělsky obhospodařovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2009/2019). Pozemek pak z náhradní restituce není bez dalšího vyloučen ani tehdy, je-li na něm vymezen v rámci chráněného ložiskového území dobývací prostor; zvláště v situacích, kdy je zemědělsky obhospodařován, není nikterak zastavěn (ani bezprostředně nesouvisí s žádnou stavbou) a není ani součástí žádného uceleného (funkčně propojeného) souboru nemovitostí (průmyslového areálu), srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2868/2020.
8. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že se pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (ložisko radioaktivního materiálu), jsou přístupné (netvoří součást průmyslového areálu), zatravněné, zemědělsky obhospodařované (na základě nájemní smlouvy č. 85 N 07/16 ze dne 6. 11. 2007, ve znění jejího dodatku č. 22 ze dne 30. 4. 2019, uzavřené se společností ZOD
11. KVĚTEN a. s. za účelem provozování zemědělské výroby) a vzdor vymezení dobývacího prostoru výměrem příslušného správního orgánu vydaným již dne 30. 12. 1958 nejsou dosud nikterak využívány k těžební činnosti, uzavřel, že tyto pozemky jsou vhodnými náhradními zemědělskými pozemky, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Uvedené judikatuře se odvolací soud nezpronevěřil ani svým závěrem, že vhodným náhradním zemědělským pozemkem je i pozemková parcela č. XY v k. ú. XY nacházející se v dobývacím prostoru XY (ložisko cihlářských surovin), vyšel-li ze zjištění, že je evidována jako trvalý travní porost, netvoří součást žádného průmyslového areálu, je rozorána jako součást jednotného půdního celku (na základě pachtovní smlouvy č. 38 N 19/16 ze dne 28. 6. 2019 je pozemek propachtován společnosti Ekofarma Sedlčany, a. s. za účelem provozování zemědělské výroby) a vzdor tomu, že byla vymezena jako součást dobývacího prostoru výměrem příslušného správního orgánu vydaným již dne 29. 6. 1972, není dosud k těžební činnosti nikterak využívána. Rozsudek odvolacího soudu pak nekoliduje ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu (v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 403/2018 otázka dotčení náhradního pozemku dobývacím prostorem řešena není a důvodem nevhodnosti náhradního pozemku posuzovaného v usnesení sp. zn. 28 Cdo 2372/2019 bylo primárně jeho zasažení plánovanými veřejně prospěšnými stavbami dopravní a technické infrastruktury). 9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 10. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci dovoláním napadené části rozsudku odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši po 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 3 400 Kč. 12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 7. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu