28 Cdo 1362/2024

28 Cdo 1362/2024-551

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: K. A. A., zastoupená JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 41/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2023, č. j. 18 Co 9/2023-513, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 018 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.

1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také jen „odvolací soud“) byl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 9. 2022, č. j. 5 C 41/2021-411, potvrzen ve výroku I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobkyní (nabývající) smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků v katastrálním území XY, jako náhradních zemědělských pozemků k uspokojení nároku žalobkyně podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok I rozsudku

odvolacího soudu), změněn ve výroku II (jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) jen co do výše nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrokem III rozsudku odvolacího soudu).

2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále i „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle mínění dovolatelky odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou0 vyhodnotil otázku naplnění předpokladů, za nichž se oprávněná osoba může domáhat uspokojení svého restitučního nároku na převod zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků, tedy žalobou na vydání konkrétního pozemku. Žalobkyni (její právní předchůdkyni) vytýká nedostatečnou aktivitu, namítajíc, že s žádostí o přecenění restitučního nároku přichází až po mnoha letech, během nichž výši nároku mlčky akceptovala, a že se o převod pozemků z veřejných nabídek neucházela ani poté, co dovolatelka přistoupila k částečnému přecenění nároku. Za nesprávný pak dovolatelka považuje i soudy učiněný závěr o svém liknavém a svévolném postupu při uspokojování přítomného restitučního nároku. Zpochybňuje i odvolacím soudem přijatý závěr, že je žalobkyně nositelkou nejen restitučního nároku po své matce (R. A.; v rozsahu 4/24 nevydaných pozemků), ale i nároku po E. K. (tetě žalobkyně; ve stejném rozsahu, tj. 4/24), jenž – dle mínění dovolatelky – zanikl podle § 13 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. Současně dovolatelka brojí i proti rozhodnutí o náhradně nákladů řízení u soudů obou stupňů.

3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.

4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

5. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).

6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

7. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).

8. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat (netřeba kumulativně) jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).

9. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).

10. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).

11. S výše uvedenými tezemi rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi není a odvolacím soudem učiněnou hodnotící úvahu – ústící v konkluzi, že za neuspokojením restitučního nároku žalobkyně stojí svévole a liknavost žalované – nelze označit za nepřiměřenou zjištěným okolnostem. V tomto směru lze akcentovat oběma soudy učiněná zjištění (zde odvolací soud závěrům soudu prvního stupně přitakal a nevyhověl žalovanou podanému odvolání) o aktivitě žalobkyně (její právní předchůdkyně), zahrnující i opakovanou účast v procesu vyhlašovaných veřejných nabídek náhradních pozemků, jež nevedla k uspokojení nároku, jakož i aktivní kroky žalobkyně za účelem přecenění nároku (např. pořízení znaleckého posudku oceňujícího odňaté a nevydané pozemky jako pozemky stavební), který žalovaná (a její předchůdce, Pozemkový fond České republiky) dlouhodobě a v rozporu se skutečným stavem evidovala v nesprávné výši a kdy nesprávná kvantifikace restitučního nároku byla rovněž důvodem, pro který nemohl být nárok uspokojen zákonem zásadně reglementovaným postupem, tj. cestou veřejných nabídek náhradních pozemků.

12. V dovolání obsažená kritika soudy učiněných závěrů o svévoli a liknavosti, relativizující současně i snahu žalobkyně (její právní předchůdkyně) o uspokojení nároku v době předcházející jeho uplatnění u soudu, jakož i snahu o přecenění restitučního nároku, dílem vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a v tomto směru překračuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9.

8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).

13. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci pak rozhodnutí odvolacího soudu v otázce naplnění předpokladů, za nichž se oprávněná osoba může domáhat uspokojení restitučního nároku na převod zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků, resp. liknavosti a svévole žalované (jejího právního předchůdce), není v kontradikci ani k další dovolatelkou odkazované judikatuře, jež akcentuje stejná hlediska, jimiž poměřuje zjištěné individuální okolnosti věci. Patří se připomenout, že odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, odráží zjištění, kdy oprávněné osoby – na rozdíl od přítomné věci – byly před uplatněním nároku u soudu zcela pasivní. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, Nejvyšší soud (i s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07) krom jiného připomněl, že „podle okolností konkrétního případu je dán i nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu“, zatímco rozsudkem ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, se vyslovil zejména k problematice oceňování náhradních pozemků a závaznosti ocenění z jiných řízení.

Dovolatelkou naposled odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, bylo pak vydáno v situaci, kdy se oprávněná osoba neúčastnila veřejných nabídek a o saturaci svého restitučního nároku neusilovala, bez toho, že by byl v tehdy projednávané věci prokázán takový postup žalované vůči oprávněné osobě, který by vykazoval prvky liknavosti, svévole či diskriminace. K argumentaci dovolatelky posledně uvedeným rozhodnutím sluší se pak také připomenout, že v nyní posuzované věci konkluze soudů nižších stupňů nevyvěrají z historické liknavosti či svévole žalované (jejího právního předchůdce), nýbrž jsou podloženy přítomnými, ve věci aktuálně zjištěnými skutečnostmi.

14. Vznáší-li pak žalovaná v dovolání i další argumentaci k otázce, zda část restitučního nároku (v rozsahu 4/24) po Editě Košové zanikla podle § 13 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., nelze než uvést, že na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (a tedy ani z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. na jejím řešení nezávisí), jestliže odvolací soud bezvýhradně aproboval závěry soudu prvního stupně, podle nichž je žalobkyně oprávněnou osobou v (nesporném) rozsahu restitučního nároku co do 4/24 (tj. restitučním nároku po své matce), jehož doposud neuspokojená výše činí 861 416,66 Kč, zatímco hodnota žalobkyní nárokovaných náhradních pozemků, které byly shledány jako pozemky k vydání vhodné, činí 109 758 Kč, a žalobě lze tudíž v tomto rozsahu (odpovídajícímu výroku I rozsudku soudu prvního stupně) vyhovět, jestliže vydáním předmětných pozemků nedojde k přečerpání restitučního nároku žalobkyně.

Úvahy vyslovené odvolacím soudem v bodu 22 odůvodnění týkající se toho, zda žalobkyně disponuje i restitučním nárokem po E. K., v rozsahu dalších 4/24, lze pak považovat toliko za podpůrnou argumentaci (jakési obiter dictum), jež zde není určující pro odvolacím soudem vydané rozhodnutí.

15. Přípustnost dovolání nemohla by tak založit ani případná námitka dovolatelky, že soudy nižších stupňů neučinily jednoznačný závěr o výši restitučního nároku žalobkyně. Již v rozsudku ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, dovolací soud vyložil, že hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami předběžnými. Tyto otázky nejsou tedy předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího restitučního nároku) a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Ostatně, rozhodovací praxe v případně spornosti nároku a jeho výše současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradních pozemků není předmětem restitučního řízení o převod náhradního pozemku, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). I proto by v dané věci nebylo možné soudům důvodně vytýkat, že se detailně nezabývaly přesnou výší restitučního nároku žalobkyně, bylo-li zřejmé (resp. v řízení nesporné), že žalobkyně disponuje restitučním nárokem ve výši zřetelně převyšující cenu požadovaných náhradních pozemků (a že tedy převodem náhradních pozemků tak či tak nebude nárok žalobkyně „přečerpán“).

16. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem normované předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Pro rozhodnutí určující otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

17. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích II a III, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení, je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

18. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta (z tarifní hodnoty 109 758 Kč) ve výši 5 500 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 218 Kč.

19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 7. 2024

Mgr. Petr Kraus předseda senátu