USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ČR, IČO 00025429, se
sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti žalovanému O. Č., V., zastoupenému
JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, o
zaplacení 56 700 Kč, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C
79/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6.
prosince 2017, č. j. 16 Co 60/2016-87, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním výroky II., III. a IV. v záhlaví označeného rozsudku
odvolacího soudu, kterými byl rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 12.
2015, č. j. 6 C 79/2013-66, změněn ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobkyni 56 700 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.
rozsudku odvolacího soudu), a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výroky
III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). Dovoláním nenapadeným výrokem I. přitom
odvolací soud zastavil řízení co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím.
Dovolatel předestřel otázky, zda se lze na základě změněného právního názoru
domáhat vrácení zadostiučinění vyplaceného za nemajetkovou újmu podle
pravomocného rozhodnutí soudu, jež bylo posléze zrušeno, zda se výrok II.
stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14,
vztahuje i na řízení zahájená před přijetím tohoto stanoviska a zda žalobce v
řízení o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním
postihem odpírání vojenské služby zahájeném dne 15. 1. 2007 mohl legitimně
očekávat úspěch. Měl za to, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od
judikatury Ústavního soudu (viz nálezy ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
819/15, ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 723/15 a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn.
II. ÚS 859/15). Mínil, že se na danou věc výrok II. stanoviska Ústavního soudu
ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, publikovaného pod č. 257/2014
Sb., vztahoval, a uváděl, že jeho legitimní očekávání, že žalobě podané dne 15.
1. 2007 bude vyhověno, bylo založeno již na nálezu Ústavního soudu ze dne 13.
7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, a na rozsudku Evropského soudu pro lidská práva
č. žádostí 19233/91 a 19234/91, ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku, ze
dne 29. 5. 1997, a nikoliv až nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp.
zn. I. ÚS 3438/11. Konečně dovolatel předložil otázku, zda se zpětvzetí žaloby
co do částky 20 000 Kč nemělo promítnout i do rozhodnutí o té části žaloby, jíž
se žalobkyně domáhá též vrácení náhrady nákladů řízení vyplacené na základě
posléze zrušeného pravomocného soudního rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp.
zn. 31 Cdo 3309/2011) se prosadil závěr, dle nějž „jestliže na základě
povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným
hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká
bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě
bylo plněno, pravomocně zrušeno“. Domáhá-li se tedy vrácení plnění ten, kdo
vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i
jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle
hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek,
který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí tak dochází ke
vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění
nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu
neexistovala povinnost (k tomu dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn.
28 Cdo 3617/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28
Cdo 1483/2017). V řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním
podle zrušeného pravomocného rozhodnutí pak soud jako otázku předběžnou musí
řešit, zdali plnění poskytnuté na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo
později zrušeno, bylo plněním povinnosti existující podle hmotného práva či
nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31
Cdo 3309/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2242/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo
2867/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo
2561/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3316/2013).
Bylo-li ovšem o věci samé v následujícím průběhu řízení znovu pravomocně
rozhodnuto, je nutno respektovat (subjektivní) závaznost výroku takového
rozhodnutí (§ 159a odst. 1 o. s. ř.); současně přitom platí, že v rozsahu, v
jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení (a popřípadě
jiné osoby), je závazný též pro všechny orgány (srov. § 159a odst. 4 o. s. ř.).
Jinými slovy řečeno pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy je
výrok pravomocného rozsudku závazný tehdy, posuzují-li (jako předběžnou otázku)
mezi týmiž účastníky právní vztahy, které již byly pravomocně vyřešeny soudním
rozhodnutím. Z uvedeného vyplývá, že otázku existence téhož nároku ve vztahu
mezi týmiž účastníky soud nemůže v jiném řízení posuzovat znovu, a to ani jako
otázku předběžnou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6.
2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn.
29 Cdo 495/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo
4505/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo
813/2015). Negativní výrok (o zamítnutí žaloby) je přitom z hlediska závěru,
zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně rozhodnuta či
nikoliv, nutno posuzovat v souvislosti s jeho odůvodněním (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod
číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015).
Jestliže tedy odsuzující pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.
5. 2009, č. j. 23 Co 170/2009-72, na jehož základě žalobkyně poskytla
žalovanému peněžité plnění (zadostiučinění za trestní stíhání), jehož vrácení
se v posuzovaném řízení domáhá, byl posléze z podnětu dovolání zrušen rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4479/2009-89, pak se
odvolací soud od výše citované judikatury (na níž není důvodu čehokoliv měnit)
nijak neodchýlil, uzavřel-li, vycházeje z pravomocného rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 20. 7. 2011, č. j. 23 Co 170/2009-101, jímž, byla žaloba v
dalším průběhu řízení pro nedůvodnost zamítnuta, že peněžité plnění poskytnuté
na základě zrušeného pravomocného rozhodnutí soudu, pro něž z hlediska hmotného
práva (soudě dle konečného výsledku řízení) nebylo důvodu, resp., jehož důvod v
případě zrušeným rozhodnutím přiznaných nákladů řízení odpadl, je dovolatel
žalobkyni (v rozsahu, v němž na žalobě nadále trvá) povinen vydat coby
bezdůvodné obohacení (srov. § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013, který je na věc namístě aplikovat se zřetelem k
okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení).
Rozhodnutí odvolacího soudu, jež primárně vychází z vázanosti pravomocnými
výsledky řízení o žalobě na zaplacení uplatněného zadostiučinění, pak na
dovolatelem předestřených otázkách významu výroku II. stanoviska Ústavního
soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, pro řízení zahájená před
přijetím tohoto stanoviska či existence legitimního očekávání žalobce v řízení
o zaplacení zadostiučinění, očividně nezávisí. Řešení těchto otázek by mohlo
být významné pouze v samotném řízení o zaplacení zadostiučinění, jež však bylo
mezi účastníky řízení pravomocně, a tudíž i závazně skončeno. Pouze v tomto
řízení by přitom mohla být použitelnou též argumentace dovolatelem označenými
nálezy Ústavního soudu (viz nálezy ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15, ze
dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 723/15 a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS
859/15).
S ustálenou judikaturou dovolacího soudu konečně nekoliduje ani závěr
odvolacího soudu, dle něhož částečné zpětvzetí žaloby, jež je dispozitivním
procesním úkonem účastníka, který je soud povinen posoudit vždy dle jeho obsahu
a smyslu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96), nemůže mít samo o sobě vliv na
rozhodnutí o věci samé stran zbylé části předmětu řízení (k procesním účinkům
částečného zpětvzetí žaloby srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4499/2016); nemůže tudíž ničeho měnit ani na
výše uvedené úvaze, dle níž peněžité plnění poskytnuté na základě posléze
zrušeného pravomocného nákladového výroku soudu, představuje plnění z právního
důvodu, jenž následně odpadl. Nárok na náhradu nákladů řízení má totiž základ v
procesním právu a vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu, které má v tomto
směru konstitutivní povahu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12.
2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014), přičemž i výše nároku je závislá na rozhodnutí
soudu; jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím
soudu o přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků proti druhému
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014, a
judikaturu tam citovanou). Takové soudní rozhodnutí je také právním důvodem
plnění a jeho zrušení má za následek odpadnutí právního důvodu plnění, čímž
vzniká na straně příjemce náhrady nákladů řízení bez dalšího bezdůvodné
obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28
Cdo 3116/2014), přičemž se v daných procesních souvislostech neuplatní ani
závěry již výše citovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3309/2011, o tom, že je třeba zkoumat zda povinnost k plnění dle hmotného práva
skutečně existovala, jelikož čistě procesní nárok na náhradu nákladů řízení
nemá žádný korelát v rovině hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015).
Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném
případě zjevně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů
řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, není dovolání v tomto rozsahu
přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) a písm. i) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo
odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu