USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze – Břevnově, identifikační číslo osoby 004 08 344, se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, zastoupeného Mgr. Martinou Zikmundovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praze, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za níž před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti městské části Praha 6, identifikační číslo osoby 000 63 703, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, jako vedlejší účastnice na straně první žalované, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 474/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2023, č. j. 58 Co 416/2022-316, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Kotrby, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1. III. V poměru mezi žalobcem a žalovanou 2) a vedlejší účastnicí na straně žalované 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 6. 2022, č. j. 9 C 474/2015-272, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že druhá žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označených pozemků parc. č. 8, parc. č. 9, parc. č. 10, parc. č. 15/1, parc. č. 15/2, parc. č. 15/3, parc. č. 16, parc. č. 17, parc. č. 18, parc. č. 20, parc. č. 21, parc. č. 22, parc. č. 23, parc. č. 24, parc. č. 25, parc. č. 31/1, parc. č. 34, parc. č. 35, parc. č. 40/1, parc. č. 40/3, parc. č. 42, parc. č. 45, parc. č. 76/49, parc. č.
76/51 a parc. č. 3019 v katastrálním území Břevnov, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu).
2. Podle odvolacím soudem přijatého závěru pozemky parc. č. 22 a parc. č. 35 v k. ú. Břevnov přešly z vlastnictví státu do vlastnictví prvního žalovaného (hl. m. Praha) podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), za splnění tam uvedených podmínek završených rozhodnutím Ministerstva financí České republiky ze dne 11. 9. 1992, č. j. 124/52, 569/92, zatímco ostatní pozemky (parc.
č. 8, parc. č. 9, parc. č. 10, parc. č. 15/1, parc. č. 15/2, parc. č. 15/3, parc. č. 16, parc. č. 17, parc. č. 18, parc. č. 20, parc. č. 21, parc. č. 23, parc. č. 24, parc. č. 25, parc. č. 31/1, parc. č. 34, parc. č. 40/1, parc. č. 40/3, parc. č. 42, parc. č. 45, parc. č. 76/49, parc. č. 76/51 a parc. č. 3019 v k. ú. Břevnov) přešly do vlastnictví prvního žalovaného ex lege k 24. 5. 1991 podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jelikož v rozhodné době byly ve vlastnictví České republiky, ke dni 23.
11. 1990 k nim měl právo hospodaření Národní výbor hl. m. Prahy, resp. Obvodní národní výbor v Praze 6, a hlavní město Praha (resp. příslušná městská část) s předmětnými pozemky k 24. 5. 1991 (den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) fakticky hospodařilo. Přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce za splnění podmínek dle zákona č. 172/1991 Sb. pak nemohl být eliminován ani ustanovením § 29 (později přijatého) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pak i otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel se vymezuje vůči odvolacím soudem přijatému závěru o splnění podmínek pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.; vytýká, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil okolnosti o faktickém hospodaření s předmětnými pozemky, jež nezkoumal k rozhodnému datu (tj. k 24. 5. 1991) nýbrž z pohledu až později nastalých skutečností (v letech 1993 a 1997), a dle názoru dovolatele nesprávně vyhodnotil i otázku unesení důkazního břemene k uváděným skutečnostem. Naplnění (třetí kumulativní) podmínky hospodaření neprověřil u každého z pozemků zvlášť, kdy za nesprávnou považuje dovolatel i v dané souvislosti odvolacím soudem učiněnou úvahu, že pozemky tvořily funkční celek – Břevnovský park, namítaje, že nikoliv všechny z uváděných pozemků byly k rozhodnému datu obcí skutečně obhospodařovány. Poukazuje i na to, že k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch první žalované došlo až na základě ohlášení učiněných v letech 1993, 2000, 2001 a 2006, tedy v době, kdy převody církevního majetku již zapovídalo ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a i proto nemohly pozemky přejít z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované dle zákona č. 172/1991 Sb. Vedle toho dovolatel vytýká, že soud v řízení neprovedl všechny jím navržené důkazy, aniž by o tom procesně korektním postupem rozhodl a svůj postup odůvodnil, a že se nevypořádal se všemi jeho námitkami, v čemž dovolatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že splňovala- li obec podmínky pro přechod majetku dle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991 (kdy tento předpis nabyl účinnosti), přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016). Přitom není pochyb o tom, že při splnění zákonem stanovených podmínek přecházel definovaný majetek státu do vlastnictví obcí ex lege a že samotné (pozdější) podání návrhu [na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (mající v daném případě účinky toliko deklaratorní), jež se prováděl formou záznamu vlastnického práva] ze strany obce pak nelze kvalifikovat jako právní úkon zakládající převod takového majetku, jenž mohl by být posuzován prizmatem blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 103/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1694/2018).
10. Na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) je umožněno oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. namítat nejen porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a § 3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1358/2018, ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2818/2018, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, či usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017).
11. K přechodu vlastnického práva na obce dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je třeba – kromě existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (o splnění těchto podmínek nebylo v posuzované věci sporu) – též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 902/2015). Znaky pojmu hospodaření tak může naplňovat i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008).
12. Při posouzení otázky, byla-li naplněna i podmínka hospodaření s předmětnými pozemky obcí ke dni 24. 5. 1991, se odvolací soud napadeným rozsudkem od shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil, uzavřel-li [poté, co měl za prokázané, že obec již v době rozhodné pro přechod vlastnictví o předmětné pozemky – tvořící veřejný park – pečovala a prováděla jejich údržbu, resp. u pozemku parc. č. 40/1 měl za zjištěné, že na základě právního jednání obce byl přenechán do užívání jiné organizaci], že předmětné pozemky (za splnění všech ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. kumulativně stanovených podmínek) přešly k 24. 5. 1991 z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované [jež nutně vede i k závěru o nedůvodnosti podané žaloby na určení vlastnického práva státu (druhé žalované) dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.].
13. Nepřiměřená není ani úvaha odvolacího soudu o naplňování podmínky faktického hospodaření s pozemky vycházející ze zjištění, že jde o pozemky tvořící jednotný funkční celek, Břevnovský park, k rozhodnému dni (24. 5. 1991) v celém svém rozsahu udržovaný a obhospodařovaný obcí (jež nutně implikuje závěr o naplnění podmínky faktického hospodaření s jednotlivými částmi – pozemky, které tento celek tvoří).
14. Argumentací, dle níž odvolací soud chybně vyhodnotil splnění podmínek přechodu majetku (předmětných pozemků) na obec ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dovolatel nepředestírá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku výkladu hmotného či procesního práva, nýbrž pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, které se zřetelem k provedenému dokazování učinily závěr, že – vedle okolností o naplnění dalších podmínek přechodu vlastnictví dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. – byly prokázány i skutečnosti o hospodaření obce s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991. Dovolatel přitom opomíjí, že kritika skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti), či polemika s právním posouzením vycházející z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel při právním posouzení odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska přípustnosti dovolání je tudíž bez významu i to, mají- li odvolacím soudem přijaté skutkové závěry (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř.) oporu v provedeném dokazování. Přitom i k vadám řízení (provázely-li důkazní řízení) smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
15. Pro úplnost sluší se k dovolatelem uplatňované argumentaci v rovině skutkové připomenout i hodnocení soudy provedených důkazů k okolnostem o faktickém hospodaření s předmětnými pozemky, shrnuté zejm. v bodech 34. – 36. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež se připínají právě i k rozhodnému stavu v roce 1991 (kdy tak nelze přitakat ani těm námitkám dovolatele, že odvolací soud reflektoval jen stav pozdější, případně že mezi jím učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je extrémní rozpor). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Nelze mít tedy za to, že by tímto postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do žalobcova práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
16. Jak již výše vysvětleno, relevanci a důvodnost postrádají i námitky dovolatele spočívající v tom, že k zápisu vlastnického práva ve prospěch obce (první žalované) došlo až na základě jejího ohlášení (katastrálnímu úřadu) z let 1993 až 2006, kdy převod historického církevního majetku byl již blokován ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. K této argumentaci lze znovu připomenout, že za splnění podmínek stanovených § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházel majetek na obce ex lege ke dni 24. 5. 1991 (kdy tento předpis nabyl účinnosti); pozdější zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, na základě ohlášení obce, měl tak již jen deklaratorní účinky a nebylo tak možné jej posuzovat prizmatem blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. S ohledem na další žalobcem uplatněnou argumentaci je možné dodat, že lhůta stanovená v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., v jeho původním znění (do 28. 6. 2012), měla toliko pořádkový charakter (a kdy až novelizací tohoto ustanovení zákonem č. 173/2012 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012, byla teprve jednoznačně stanovena nejzazší lhůta, do kdy je obec povinna podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo žalobu na určení vlastnického práva u soudu a současně jím byla stanovena fikce zpětného přechodu vlastnického práva na stát k 1. 4. 2013, pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní).
17. Ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3885/2020, není v nyní projednávané věci (s ohledem na shora uvedené) přiléhavý, jelikož v tehdy projednávané věci učinil odvolací soud závěr o přechodu vlastnického práva ke sporným pozemkům na obec podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., aniž by měl prokázáno, že s nimi obec k rozhodnému datu (ke dni 24. 5. 1991) fakticky hospodařila, spokojil-li se toliko se zjištěním o charakteru pozemku (zjištění, že je pozemek veřejným prostranstvím) v době probíhajícího řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (což není případ nyní projednávané věci, v níž měly soudy po provedeném dokazování za bezpečně prokázané hospodaření s předmětnými pozemky k rozhodnému dni ze strany obce). Za daného stavu odvolacím soudem učiněné posouzení není v rozporu ani s další dovolatelem odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2408/2014, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 700/2012.
18. Ustálené rozhodovací praxi (srovnej přiměřeně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, a ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 295/2017, viz též nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96; k základnímu pravidlu o dělení důkazního břemene obecně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010) se odvolací soud nezpronevěřil ani při posouzení otázky rozložení důkazního břemene k prokázání právně významných skutečností (týkajících se zde naplnění podmínky faktického hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 24.
5. 1991), jestliže po žalobci nepožadoval předestření skutkových tvrzení a navržení důkazů podporujících závěr, že předmětné pozemky na první žalovanou nepřešly, ale k této procesní aktivitě byla naprosto korektně vedena první žalovaná, která odpovídajícím způsobem navrhla provedení důkazů, po jejichž provedení a hodnocení odvolací soud dospěl k závěru, že i tyto okolnosti (stran fakticity hospodaření) se první žalované podařilo prokázat. Námitky žalobce přitom spíše než proti závěru o rozložení důkazního břemene k prokázání naplnění podmínky faktického hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 24.
5. 1991, opět – nepřípustně – brojí proti odvolacím soudem učiněnému hodnocení provedených důkazů, rezultujícímu v závěr o prokázání relevantních skutečností i ve vztahu k podmínce realizace práva hospodaření (tj. unesení důkazního břemene).
19. K problematice neprovedených důkazů (a namítaného porušení práva na spravedlivý proces) lze pak také odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v tom závěru, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz § 120 odst. 1 o.
s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést.
Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07]. K tomu lze pak dodat i tolik, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat kupř. v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10.
3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudky ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011, či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020).
20. Ani námitky dovolatele stran opomenutých důkazů a namítaného porušení práva na spravedlivý proces nelze v nyní posuzované věci považovat za důvodné. Soud prvního stupně poté, co při celkem pěti jednáních (konaných dne 16. 7. 2020, 1. 12. 2020, 19. 10. 2021, 9. 2. 2022 a 1. 6. 2022) provedl rozsáhlé dokazování, návrh žalobce (jeho zástupkyně) na provedení dalších důkazů (provedení místního šetření a projekci diapozitivů) zamítl, přičemž zejména odvolací soud pak podal přesvědčivé odůvodnění, proč by provedení navrhovaných důkazů – z pohledu výsledku řízení – bylo nadbytečné, jestliže by jejich prostřednictvím nemohl být vyvrácen výsledky provedeného dokazování podložený závěr o faktickém hospodaření obce na předmětných pozemcích k rozhodnému dni (viz odstavec 55. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nelze tudíž přitakat žalobci, že není zřejmé, proč soudy obou stupňů odmítly provedení důkazů fotodokumentací. Pro úplnost se sluší dodat, že odvolací soud při jednání konaném dne 12. 1. 2023 zopakoval dokazování listinnými důkazy (mimo jiné i) „dobovými fotografiemi“, které byly pořízeny z žalobcem k důkazu navržených diapozitivů, přičemž v odstavci 35. odůvodnění svého rozsudku se pak logicky vypořádal ze zjištěními, která z nich učinil, a která jej vedla k závěru, že by prostřednictvím k důkazu navržených diapozitivů nemohl být zpochybněn závěr o faktickém hospodaření obce na předmětných pozemcích k rozhodnému dni.
21. K výtkám dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jím uplatněnými námitkami (v čemž dovolatel také spatřuje porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) lze také odkázat na judikaturu Ústavního soudu, dle níž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
22. Zpochybnit napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže ani poukaz dovolatele na pravidlo výkladu restitučních předpisů ex favore restitutionis, které nemůže soudy vést k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi či modifikovaly rozsah blokace majetku církvím původně náležejícího coby předpokladu restitučního procesu. Restituční zákonodárství bylo směřováno ke zmírnění toliko některých majetkových křivd a bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutí náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.).
23. Žádnou právní otázku pak dovolatel neformuluje v souvislosti s odvolacím soudem současně učiněnými závěry, že pozemky parc. č. 22 a parc. č. 35 v k. ú. Břevnov přešly z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované za podmínek § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., kdy podle odvolacím soudem učiněných zjištění posledně citované pozemky přešly do vlastnictví obce na základě v tomto ustanovení uvedených podmínek završených (konstitutivním) rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 11. 9. 1992, č. j. MF ČR 124/52 569/92.
24. V části týkají se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
25. Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (není-li naplněno ani žádné z hledisek přípustnosti dle § 237 o. s. ř., neboť pro rozhodnutí určující otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek), jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). 26. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobcem podané dovolání bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) prvního žalovaného patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč. Skutková a právní složitosti dané věci, jež nepatří do běžné agendy této žalované, odůvodňuje výjimku z pravidla, že u hlavního města Prahy i statutárních měst lze jinak presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013). Druhé žalované ani vedlejší účastnici na straně první žalované pak v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. 27. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2023
Mgr. Petr Kraus předseda senátu