28 Cdo 173/2022-159
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Jiřice, se sídlem Jiřice 2, identifikační číslo osoby: 45035903, zastoupené JUDr. Vítem Biolkem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 8/2018, o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2021, č. j. 4 Co 94/2019-134, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2021, č. j. 4 Co 94/2019-134, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 15 C 8/2018-52, nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 23. 7. 2018, č. j. SPU 334240/2018/520100/B., tak, že žalobkyni vydal pozemek parc. č. 1294 v katastrálním území Jiřice u Humpolce – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 15.615,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že jí žalobou nárokovaný pozemek byl odňat v důsledku skutečností uvedených v ustanovení § 5 odkazovaného předpisu.
Mezi účastníky řízení bylo sporné, kdo je povinnou osobou podle ustanovení § 4 zákona č. 428/2012 Sb. Soud prvního stupně dovodil, že povinnou osobou jsou Lesy České republiky, s. p., podle ustanovení § 4 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., nikoli stát, za který jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., a tedy vydání předmětného pozemku není vázáno na splnění podmínek dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též „dovolatelka“) rozsudkem (ve věci v pořadí druhým) ze dne 30.
9. 2021, č. j. 4 Co 94/2019-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 21.626,- Kč (výrok II.). Odvolací soud, jenž rozhodoval po kasaci svého předchozího rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 Co 94/2019-94, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že státní podnik Lesy České republiky k datu doručení výzvy k vydání věci s předmětným pozemkem nehospodařil a neměl ani oprávnění s ním hospodařit, neboť nepřevzal pozemek od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a protože žádná organizační složka s pozemkem podle ustanovení § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), nehospodařila, příslušný s ním hospodařit byl podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Odvolací soud dále konstatoval, že pokud by nebylo neplatného souhlasného prohlášení ze dne 28. 5.
2008, na jehož základě měl pozemek z vlastnictví státu přejít do vlastnictví obce Jiřice, hospodařil by s předmětným pozemkem státní podnik Lesy České republiky, jenž tak činil do 28. 5. 2008. Uzavřel proto, že v projednávané věci nelze aplikovat ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a to s poukazem na ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., pročež předmětný pozemek lze vydat do vlastnictví žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019. Má za to, že odvolací soud překročil zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi, jestliže nezkoumal naplnění podmínek dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., ačkoli vyslovil, že povinnou osobou je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy osoba povinná dle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. Domnívá se rovněž, že dovolacím soudem je otázka „změkčení“ podmínek pro vydání věci v režimu zákona č. 428/2012 Sb. rozhodována rozdílně, neboť dle názoru dovolatelky Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9.
2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, toto „změkčení“ připustil. Podotkla navíc, že soudu v posuzované věci nepřísluší rozhodovat, kdo je příslušný s předmětným pozemkem hospodařit. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření označila dovolání za nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za správný.
Zdůraznila, že v přítomné kauze došlo k obcházení zákona účelovým, vědomým a umělým vytvářením podmínek pro aplikaci ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. ze strany dovolatelky, respektive státního podniku Lesy České republiky. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o.
s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky naplnění předpokladů pro vydání nemovité věci oprávněné osobě povinnou osobou podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jde-li o povinnou osobu vymezenou v ustanovení § 4 písm.. c) zákona č. 428/2012 Sb.; při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 4 zákona č. 428/2012 Sb. je povinnou osobou a) Pozemkový fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
Podle ustanovení § 6 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §
5. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.
Z právní úpravy zákona č. 428/2012 Sb. vyplývá, že sice preferuje naturální restituci, přesto však zákonodárce zakotvil do zákona u povinných osob uvedených v ustanovení § 4 písm. c) a d) jednak podmínku funkční souvislosti s jiným nemovitým majetkem vydaným či vydávaným oprávněné osobě [§ 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ] a dále podmínku účelového určení věci, která oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních [§ 7 odst. 1 písm. b) citovaného zákona], jež nelze pomíjet.
Povinné osoby uvedené v ustanovení § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. tak nevydávají veškerý majetek, ale pouze ten majetek, kdy by hrozilo, že v důsledku nevydání určité požadované nemovité věci by nemohla jiná věc či jiné věci náležející či vydávané církevnímu subjektu řádně fungovat podle svého funkčního určení, a nemovité věci, které v rozhodném období bezprostředně sloužily některému z taxativně vyjmenovaných účelů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn.
28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1059/2021). Je možno odkázat i na odbornou literaturu (srovnej Chocholáč, A. In: Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný též v systému ASPI), která zaujala k ustanovení § 6 a § 7 zákona č. 428/2012 Sb. názor, že „na rozdíl od vydání nemovitých věcí Státním pozemkovým úřadem a Lesy ČR musí být pro vydání nemovité věci dalšími povinnými osobami splněny dodatečné podmínky.
Úmysl zákonodárce zde směřoval k omezení rozsahu vydávaných nemovitých věcí oproti § 6. To musí být důležité interpretační vodítko při výkladu některých obecných pojmů v tomto ustanovení obsažených (funkční souvislost, administrativní účel apod.). Pokud by totiž měly být oprávněným osobám vydány všechny věci z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, se kterým hospodaří povinné osoby uvedené v § 4 písm. c) a d), nebylo by důvodu pro existenci samostatného § 7“. Z uvedeného vyplývá, že úmysl zákonodárce vyjádřený v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. jednoznačně směřoval k omezení rozsahu vydávaných nemovitých věcí povinnými osobami uvedenými v ustanovení § 4 písm. c) a d) tohoto zákona oproti vydávání nemovitých věcí podle ustanovení § 6 zákona č. 428/2012 Sb., jinak by ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. ztratilo jakýkoliv smysl.
Rozsudek odvolacího soudu vydaný v předmětné právní věci nemůže v konfrontaci s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu obstát již jen z toho důvodu, že nepoměřuje předpoklad pro naturální restituci církevního majetku s kritérii vymezenými v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., měl-li odvolací soud za to, že povinnou osobou je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Sluší se přitom připomenout, že ani interpretační pravidlo ex favore restitutionis (v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení § 18 odst. 4) a z něj vyvozovaná snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám, nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, jakož i dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019, a v něm odkazovaná rozhodnutí). Minimálně předčasná je ovšem i konkluze odvolacího soudu o určení osoby příslušné k hospodaření s předmětným pozemkem, a tím i osoby povinné podle ustanovení § 4 zákona č. 428/2012 Sb. Pozemkový úřad, respektive soud v řízení podle části páté o. s.
ř., je povinen zajistit, aby se řízení účastnila povinná osoba, tj. osoba, která je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy (§ 4 zákona č. 428/2012 Sb.); případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.
s. ř. přihlédl (i pokud nebyly namítány), protože v poměrech projednávané věci je dovolání přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Nadto se jeví vhodným podotknout, že odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které Nejvyšší soud v dané věci shrnul již ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 9. 2. 2021, č. j.
28 Cdo 3374/2020-115. Jak v hmotněprávních vztazích, tak i v procesně právní rovině, je jednání jak organizačních složek státu, tak ostatních subjektů za stát odvislé od práva hospodařit s majetkem státu. Okolnost, že je v katastru nemovitostí takové právo zapsáno pro jiný subjekt než pro organizační složku státu či státní organizaci, jimž toto právo svědčí, sama o sobě existenci takového práva nezakládá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005). Pro určení příslušnosti organizační složky či jiného subjektu k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, případně těch (samostatných) subjektů, jimž právo hospodaření svěřuje zvláštní reglementace.
Stejně jako je – ve vztahu k zákonu o majetkovém vyrovnání – podstatný charakter (povaha) majetku pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020), je tento charakter (povaha) podstatný i pro určení, zda právo hospodaření svědčí státnímu podniku Lesy České republiky či nikoli. Podle „rozhodnutí o založení organizace Lesy České republiky, státní podnik“ ze dne 11.
12. 1991, č. j. 6677/91-100, je základním předmětem činnosti m. j. správa lesního půdního fondu a lesních porostů na něm rostoucích (lesů), lesních cest, provozních budov, staveb a jiných pozemků sloužících lesnímu hospodářství, které jsou ve vlastnictví nebo v užívání České republiky, a to podle zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, a navazujících právních předpisů. Podle čl. 1. 7. statutu Lesy České republiky, s. p., podnik má právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek. Podle čl. 3 téhož statutu hlavní předmět činnosti podniku se řídí zákonem č.
289/1995 Sb., kterým se rozumí zejména řádné obhospodařování lesního majetku ve vlastnictví státu, jeho zachování, zušlechťování a rozvoj. Státní podnik Lesy České republiky není organizační složkou státu, jde o samostatný subjekt založený podle zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, respektive podle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 77/1997 Sb.“). Jestliže se zákon č. 219/2000 Sb. nevztahuje (mimo jiné) na státní podniky založené podle zákona č. 77/1997 Sb., včetně těch, které se považují za založené podle uvedeného zákona, což jsou státní podniky podle zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, které se na základě § 20 zákona č. 77/1997 Sb. považují při splnění tam stanovených podmínek za založené dle zákona č. 77/1997 Sb., pak je zřejmé do působnosti zákona č. 219/2000 Sb. nespadá státní podnik Lesy České republiky (viz § 54 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 219/2000 Sb.).
Zákon č. 77/1997 Sb. je přitom lex specialis k zákonu č. 219/2000 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4039/2010). Státnímu podniku Lesy České republiky pak přísluší hospodaření s majetkem státu podle zakládací listiny; tento státní podnik zásadně hospodaří s lesy ve vlastnictví státu (nejde-li o lesy, s nimiž hospodaří jiné subjekty – Vojenské lesy a statky, s. p., Česká republika –
Kancelář prezidenta republiky, Česká republika – Správy národních parků). Pravidla vyplývající ze zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, a ze zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), se – pokud jde o hospodaření s lesy ve vlastnictví státu – neodlišují. Před soudy nižších stupňů bylo postaveno najisto, že předmětný pozemek je lesním pozemkem; v tom byly zajedno žalobkyně i dovolatelka a odpovídalo to i stavu evidenčnímu (co do druhu pozemku jde o lesní pozemek a co do způsobu ochrany jde o pozemek určený k plnění funkce lesa).
Jde o pozemek vlastněný státem, s nímž do 28. 5. 2008 hospodařil státní podnik Lesy České republiky. Dne 28. 5. 2008 státní podnik Lesy České republiky a obec Jiřice učinily souhlasné prohlášení, na jehož základě měl pozemek z vlastnictví státu přejít do vlastnictví obce Jiřice. V řízení podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. pak soudy rozhodly (rozsudky Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 C 271/2015-143, a Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7.
10. 2016, č. j. 15 Co 433/2016-187), že vlastníkem pozemku je Česká republika (pro neplatnost souhlasného prohlášení ze dne 28. 5. 2008). V řízení iniciovaném žalobou dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. přitom jde primárně o posouzení, zda věc – před účinností zákona č. 428/2012 Sb. – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv, a tudíž v takovém řízení soud vydává deklaratorní rozhodnutí, kterým pouze autoritativně konstatuje, zda určitý (sporný) právní vztah či právo existuje či neexistuje.
Jestliže pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní práva a povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4208/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2519/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007), je namístě konstatovat, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 271/2015 bylo deklarováno vlastnické právo státu k předmětnému pozemku s účinky ex tunc, tedy i k okamžiku, kdy právo hospodaření s předmětným pozemkem příslušelo státnímu podniku Lesy České republiky; zmíněné deklaratorní rozhodnutí tudíž ničeho nemění ani na příslušnosti státního podniku Lesy České republiky k hospodaření s předmětným pozemkem.
Přiléhavost tak postrádá odkaz dovolatelky na ustanovení § 9, § 10 a § 20 zákona č. 219/2000 Sb. a § 18 odst. 8 vyhlášky č. 62/2001 Sb., o hospodaření organizačních složek státu a státních organizací s majetkem státu. V přítomné věci je úvaha odvolacího soudu stran subjektu, jenž je v konkrétním řízení povinnou osobou dle zákona č. 428/2012 Sb., neúplná, a tudíž nesprávná. V řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu, nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán.
Soud v řízení podle části páté o. s. ř. proto usnesením přibere do řízení účastníka, který byl účastníkem řízení před správním orgánem, ale dosud není účastníkem soudního řízení (nebo takového účastníka, s nímž sice správní orgán nejednal, ale jednat měl), a naopak s účastníkem, kterého žalobce označil za účastníka řízení, avšak který nebyl účastníkem řízení před správním orgánem (resp. jím být neměl), přestane jako s účastníkem soudního řízení jednat (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 126/2019). Nad rámec řečeného lze dodat, že předestírá-li dovolatelka k posouzení rovněž otázku související s nahlížením na daný spor optikou „změkčování“ podmínek pro vydání věci dle zákona č. 428/2012 Sb., považujíc ji za judikaturou dovolacího soudu řešenou rozdílně, přehlíží, že jde o problematiku, jíž se dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, nezabývá, neboť ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud toliko uvedl, že charakter požadovaného pozemku je třeba vzít v potaz při určování osoby povinné dle zákona č. 428/2012 Sb. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o.
s.
ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 2. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu