28 Cdo 1854/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobkyně Tošovský, s. r. o., IČO: 42192331, se sídlem Voděrady, Nová Ves
20, 517 21, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Hradec
Králové, Střelecká 437, 500 02, proti žalovaným 1) České republice –
Ministerstvu životního prostředí, IČO: 001643801, se sídlem Praha 10, Vršovická
65, 100 10, a 2) České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, IČO
66002222, se sídlem Praha 1, Staroměstské náměstí 6, 110 15, zastoupené
pověřeným zaměstnancem Mgr. P. V., o zaplacení částky 339.197.650,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C
606/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. 11. 2011, č. j. 21 Co 305/2011-178, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 21 Co 305/2011-178,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 18 C 606/2007-130, se zrušují a
věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 17. 12. 2007 domáhala po žalované 1)
zaplacení částky 339.197.650,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody,
která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem státních orgánů ochrany
přírody a krajiny. V žalobě uvedla, že na základě stavebního povolení vydaného
Městským úřadem v Duchcově dne 24. 7. 1997, č. j. VŽP138/330/97-Mr, pro stavbu
farmy větrných elektráren v katastrálním území O., P., M., N. M. v K. H., M.
(dále jen „farma větrných elektráren“), a dále pro stavbu přípojky VN 22 kV O.
– O. u D. (dále jen „elektrická přípojka“), zahájila uvedenou investiční
výstavbu. Rozhodnutím ze dne 20. 3. 2003, č. j. 4/OP/2132/03/Mo, Česká inspekce
životního prostředí, oblastní inspektorát Ústí nad Labem, vydala předběžné
opatření, kterým podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb., správní
řád, uložila žalobkyni povinnost zdržet se stavební činnosti do doby, než bude
ve věci samé pravomocně rozhodnuto. S ohledem na možný zásah do vývoje zvláště
chráněného druhu tetřívka obecného inspekce následně rozhodnutím ze dne 21. 7.
2003, č. j. 4/OP/5561/03/Mo, žalobkyni podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., o
ochraně přírody a krajiny, zakázala jakoukoliv další stavební činnost na
pozemcích dotčených stavbou farmy větrných elektráren, včetně elektrické
přípojky, a to do doby vydání výjimky ze zákazu podle § 56 zákona č. 114/1992
Sb. Proti uvedeným rozhodnutím podala žalobkyně odvolání s tím, že Ministerstvo
životního prostředí rozhodnutím ze dne 18. 6. 2003, č. j. 530/771/03-So/CV,
odvolání proti předběžnému opatření zamítlo a rozhodnutím ze dne 7. 11. 2003,
č. j. 530/1404/1340/03-So/CV, zamítlo rovněž odvolání proti zákazu stavební
činnosti. Žalobkyně uvedla, že těmito rozhodnutími došlo k zastavení celého
investičního projektu. Závěr o nesprávném úředním postupu opírala jednak o
tvrzení, že orgány ochrany přírody a krajiny nezkoumaly alternativní možnosti
řešení, když nezohlednily možnost omezit stavební činnost jen na určité části
stavbou dotčených pozemků, a dále namítala, že tyto orgány ve svých
rozhodnutích ani nekonkretizovaly, jakým způsobem by mohlo dojít k nedovolené
změně chráněných částí přírody. Žalobkyně uzavřela, že uvedeným nesprávným
úředním postupem byla zmařena její investice s tím, že žalovaná částka
představuje ušlý zisk za období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2006. Konečně uvedla,
že svůj nárok uplatnila dne 23. 7. 2007 u Ministerstva životního prostředí,
avšak neúspěšně.
Žalovaná 1) navrhla zamítnutí žaloby. Namítala, že žalobkyně nemůže uplatnit
nárok z nesprávného úředního postupu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť
opatření podkladů potřebných pro rozhodnutí, jejich hodnocení a právní
posouzení je činností správního orgánu, která přímo směřuje k vydání rozhodnutí
samotného, a může být proto zvažována jedině z hlediska odpovědnosti státu za
nezákonné rozhodnutí. Takové nezákonné rozhodnutí však musí být pro nezákonnost
zrušeno. Žalovaná 1) dále uvedla, že žalobkyně žádala o udělení výjimky ze
zákazu stavební činnosti podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., nicméně ta jí na
základě rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 23. 11. 2004, č. j. 34743/03-620/6588/03, udělena nebyla, a žalobkyně neuspěla ani s podaným
rozkladem (rozhodnutí ministra ze dne 14. 5. 2005, č. j. M/10292/05,
SRK/145/R-1711/05), ani s následně podanou správní žalobou (rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 8 Ca 180/2005). Žalovaná 1) uvedla,
že v tomto rozhodnutí soud mimo jiné poukázal na přípis referátu životního
prostředí Okresního úřadu Teplice doručeného dne 25. 7. 1997, č. j. ŽP-2906/97,
adresovaný zástupkyni žalobkyně, společnosti REAL-INVEST-CONSULTING s. r. o., a
Městskému úřadu v Duchcově, jímž bylo poukázáno na výskyt silně ohroženého
druhu tetřívka obecného v předmětné lokalitě, včetně upozornění na případné
nutné udělení stavební výjimky. Žalobkyně si tedy již v době zahájení stavby
musela být vědoma, že nedisponuje patřičnou výjimkou, a nejpozději ke dni 11. 11. 2003, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze
dne 7. 11. 2003, č. j. 530/1404/1340/03-So/CV, kterým byl potvrzen zákaz
stavební činnosti, muselo být žalobkyni zřejmé, že nebude schopna uvést stavbu
do provozu a v důsledku toho nebude realizovat zamýšlený zisk z výroby
elektrické energie. Žalovaná 1) dále vznesla námitku promlčení, neboť měla za
to, že žádost žalobkyně o náhradu škody za nesprávný úřední postup byla podána
dne 23. 7. 2007, tj. po uplynutí tříleté promlčecí doby. Žalovaná 1) v této
souvislosti rovněž namítla nedostatek pasivní věcné legitimace. Uvedla, že
případné pochybení je třeba spatřovat na straně stavebního úřadu, který
nerespektoval informaci inspekce životního prostředí o tom, že v dané lokalitě
lze provádět výstavbu pouze na základě výjimky, a žalobkyni k její žádosti
dvakrát prodloužil stavební povolení, a to až do 30. 6. 2002 (rozhodnutí
Městského úřadu v Duchcově ze dne 20. 7. 1999, č. j. VŽP 648/330/99/Kv, a ze
dne 26. 7. 2001, č. j. VŽP 597/330/01/Kv). Závěrem žalovaná 1) namítla, že
žalobkyně neprokázala tvrzený ušlý zisk. Přípisem ze dne 18. 8. 2010, č. j. 18 C 606/2007-92, Obvodní soud pro Prahu 10
vyzval žalovanou 2), tj. Ministerstvo pro místní rozvoj, aby se vyjádřila k
podané žalobě, neboť v průběhu řízení dospěl k závěru, že žalobkyně označila
nesprávnou organizační složku oprávněnou jednat jménem státu. Žalovaná 2) ve
svém vyjádření namítla, že žalobkyně spatřuje vznik škody v postupu České
inspekce životního prostředí, čemuž odpovídá i to, že svůj nárok uplatnila u
žalované 1), tj. Ministerstva životního prostředí.
Pokud by žalovaná 1) při
projednání této žádosti zjistila, že k jednání o náhradě škody je příslušná
jiná organizační složka státu, nepochybně by jí tuto žádost v souladu s
ustanovením § 14 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem,
postoupila k vyřízení. Žalovaná 2) dále namítla, že otázka postupu Městského
úřadu v Duchcově, jenž vydal předmětné stavební povolení a rozhodnutí o jeho
prodloužení, jde nad rámec skutkového vymezení žaloby, která by v takovém
případě musela mířit na nezákonné rozhodnutí a nikoliv na nesprávný úřední
postup. Žalovaná 2) současně vznesla námitku promlčení. Soud prvního stupně
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 3. 2011,
č. j. 18 C 606/2007-130, žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že v souzené věci bylo třeba vypořádat se dvěma skutkovými
liniemi, a to s postupem orgánů ochrany přírody spadajících do působnosti
Ministerstva životního prostředí (tj. žalované 1/), a s postupem stavebního
úřadu Městského úřadu v Duchcově spadajícího do působnosti Ministerstva pro
místní rozvoj (tj. žalované 2/). Ve vztahu k orgánům ochrany přírody, spadajících do působnosti žalované 1),
které si podle tvrzení žalobkyně neopatřily dostatek podkladových materiálů k
rozhodnutí a nevzaly v potaz jiná řešení situace, dospěl soud prvního stupně s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97,
k závěru, že shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných
skutečností a právní posouzení jsou činnosti, které směřují přímo k vydání
rozhodnutí, a proto případné vady takových postupů se projeví v obsahu vydaného
rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu
způsobené nezákonným rozhodnutím. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl,
že žádná z rozhodnutí orgánů ochrany přírody ani Ministerstva životního
prostředí (žalované 1/) nebyla pro nezákonnost zrušena, ale naopak byla vždy
jako věcně správná potvrzena. Soud prvního stupně tudíž neshledal v postupu
České inspekce životního prostředí ani Ministerstva životního prostředí
pochybení, a proto žalobu ve vztahu k žalované 1) zamítl. Ve vztahu ke stavebnímu úřadu Městského úřadu v Duchcově, spadajícího do
působnosti žalované 2), soud prvního stupně shledal, že ačkoliv pochybením
uvedeného úřadu došlo k vydání nezákonných rozhodnutí (přinejmenším v případě
prodloužení stavebního povolení rozhodnutími ze dne 20. 7. 1999 a ze dne 26. 7. 2001), není mezi uvedenými nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou dána
příčinná souvislost. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ke dni 19. 5. 2005 (a to i přes skutečnost, že stavební povolení bylo vydáno již v roce 1997)
se na místě, kde měla probíhat výstavba investičního záměru žalobkyně, nacházel
pouze betonový základ pro trafostanici a byla prohrnuta cesta o délce cca 70 m.
Na základě výše uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně
neprokázala, že by její investiční záměr byl objektivně v takovém stupni
rozpracovanosti, že by mohl být s vysokou mírou pravděpodobnosti očekáván
tvrzený zisk, tj. že by ode dne 1. 7. 2004, od něhož odvozuje svůj ušlý zisk,
byla vůbec schopna farmu větrných elektráren skutečně uvést do provozu. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že důvodnou by v souzené věci byla i
námitka promlčení vznesená žalovanými. Rozhodné datum pro plynutí promlčecí
doby soud prvního stupně spatřoval v právní moci rozhodnutí Ministerstva
životního prostředí ze dne 7. 11. 2003, č. j. 530/1404/1340/03-So/CV, jež je
rozhodnutím konečným, a kterým byl potvrzen zákaz stavební činnosti. Právní moc
uvedeného rozhodnutí nastala dne 11. 11. 2003. Nejpozději od tohoto data tak
měla žalobkyně vědomost o tom, že stavbu neuvede do provozu, a v důsledku toho
nebude realizovat ani zamýšlený zisk z prodeje elektřiny. Vzhledem k tomu, že
žalobkyně svůj nárok uplatnila u Ministerstva životního prostředí teprve dne
23. 7. 2007, respektive žalobou u soudu prvního stupně dne 17. 12. 2007,
učinila tak až po uplynutí tříleté promlčecí doby podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
10. 11. 2011, č. j. 21 Co 305/2011-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V odůvodnění svého rozhodnutí nejprve odmítl námitku žalobkyně týkající se
chybného procesního postupu soudu prvního stupně, který účastníkům oznámil, že
bude jednat pouze se žalovanou 2), ačkoliv se ve svém rozhodnutí pak zabýval
odpovědností ve vztahu k oběma žalovaným. Odvolací soud v této skutečnosti
neshledal vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a navíc uvedl, že v průběhu odvolacího řízení zjednal nápravu. Ve vztahu
k právnímu posouzení pak odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně se sice za situace, kdy v řízení
byla vznesena námitka promlčení, nesprávně zabýval otázkou důvodnosti nároku, a
teprve poté se vyjádřil k námitce promlčení, odmítl však, že by takový postup
zakládal nesprávnost napadeného rozhodnutí. Odvolací soud se dále ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně ohledně důvodnosti námitky promlčení vznesené
žalovanou a s odkazem na ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. uvedl,
že soud prvního stupně správně posoudil běh promlčecí doby ve vztahu k vydaným
rozhodnutím a správně zhodnotil i vědomost žalobkyně o tom, kdy jí postupem
státu vznikla škoda v podobě ušlého zisku.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (dále jen
„dovolatelka“), jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve
spojení s ustanovením § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázky, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jako dovolací důvod uvádí
nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dále,
že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a konečně, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle § 241a odst. 3 o.
s. ř. Konkrétně namítá, že:
a) počátek promlčecí doby, respektive vědomost dovolatelky o nemožnosti
realizovat výstavbu větrné elektrárny nelze odvozovat od právní moci rozhodnutí
Ministerstva životního prostředí ze dne 7. 11. 2003, č. j.
530/1404/1340/03-So/CV. Teprve po vydání rozhodnutí Ministerstva životního
prostředí ze dne 23. 11. 2004, č. j. 34743/03-620/6588/03, kterým dovolatelce
nebyla udělena výjimka podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., a rozhodnutí ministra
životního prostředí ze dne 14. 3. 2005, č. j. M/100292/05, SRK/145/R-1711/05,
kterým bylo rozhodnutí o neudělení uvedené výjimky potvrzeno, bylo již zcela
zřejmé, že stavba větrných elektráren nebude nikdy dokončena;
b) soudy nižších stupňů dovolatelku řádně nepoučily a neseznámily s
právním názorem ohledně počátku běhu promlčecí doby, čímž žalobkyni znemožnily
na tento závěr reagovat tvrzením, že pro počátek promlčecí doby je podstatné i
řízení o opravných prostředcích;
c) o podané žalobě rozhodovaly senáty soudů nižších stupňů v důsledku
nesprávného přidělení věci podle nesprávného rozvrhu práce. Rozvrh práce
Obvodního soudu pro Prahu 10 pro rok 2007 i rozvrh práce Městského soudu v
Praze pro rok 2011 neobsahoval zákonem stanovenou specializaci senátů a v
rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo
1316/2008, nebylo zajištěno přidělení věci do senátu bez využití pomůcek;
d) ve spisu stavebního úřadu Městského úřadu v Duchcově se nenachází
žádný originál přípisu referátu životního prostředí Okresního úřadu Teplice
doručeného dne 25. 7. 1997, č. j. ŽP-2906/97, o výskytu silně ohroženého druhu
tetřívka obecného s originálem podacího razítka a doručenky, nýbrž pouze
nedůvěryhodné fotokopie. Dovolatelka namítá, že vzhledem k okolnostem je
sporné, zda vůbec byl v rozhodné době uvedený přípis součástí spisu stavebního
úřadu. Nadto přípis nebyl adresován dovolatelce, ale společnosti
REAL-INVEST-CONSULTING s.r.o., přičemž nebyla nijak prokázána vědomost
dovolatelky o existenci tohoto přípisu a jeho vztahu ke stavebnímu řízení
vedenému u stavebního úřadu Městského úřadu v Duchcově. Dovolatelka označila námitky uvedené pod body a) a b) za otázky zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ze všech shora
uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná 1) ve svém vyjádření k dovolání poukázala nejprve na skutečnost, že
již v řízení před soudem prvního stupně namítla, že není organizační složkou
příslušnou jednat v dané věci za stát. Současně připomněla, že soud prvního
stupně z uvedeného důvodu jednal posléze pouze se žalovanou 2) a uvedla, že
takto by mělo být postupováno i v řízení dovolacím. Dále uvedla, že soudy
nižších stupňů správně vyhodnotily s odkazem na § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb. uplynutí promlčecí doby, když žaloba byla podána z důvodu nesprávného
úředního postupu. Rovněž upozornila na skutečnost, že posuzování počátku
promlčecí doby nemohlo být pro dovolatelku nepředvídatelné, neboť s argumentací
týkající se posuzování promlčení byla dovolatelka seznámena již v rámci
mimosoudních jednání, tj. ve stanovisku ze dne 18. 9. 2007, které žalovaná 1)
zaujala k její žádosti ze dne 23. 7. 2007, a posléze v rámci řízení před soudem
prostřednictvím vyjádření k žalobě ze dne 20. 2. 2009. Žalovaná 1) dále
odmítla, že by zásadní právní význam měla zakládat i námitka týkající se
nezohlednění další procesní aktivity dovolatelky a výsledku řízení o opravných
prostředcích. Uvedla, že pokud ke škodě dochází z důvodu nesprávného úředního
postupu, běží subjektivní promlčecí doba od okamžiku vědomosti poškozené bez
ohledu na případná rozhodnutí ve věci a rozhodnutí o opravných prostředcích. Žalovaná 1) přitom poukázala na skutečnost, že sama dovolatelka uvádí, že byla
poškozena již chybným postupem inspekce a Ministerstva životního prostředí v
průběhu řízení o zákazu činnosti. Žalovaná 1) rovněž namítla, že dovolatelka se
domáhala ušlého zisku za období od 1. 7. 2004, avšak žádost o náhradu škody
uplatnila až dne 24. 7. 2007, po uplynutí tříleté promlčecí doby. Žalovaná 1)
konečně nesouhlasila ani s námitkou dovolatelky ohledně nepravosti kopie
přípisu referátu životního prostředí Okresního úřadu Teplice doručeného dne 25. 7. 1997, č. j. ŽP-2906/97. Uvedla, že tato listina jako důkaz byla do spisu
založena již na počátku řízení a argumentace dovolatelky je jen v rovině
nepodloženého tvrzení.
Z uvedeného důvodu se nejedná o pochybení soudu, ale o
procesní pasivitu dovolatelky. Žalovaná 1) proto dovolacímu soudu navrhla, aby
podané dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Žalovaná 2) ve svém vyjádření k dovolání zopakovala, že žalobu pokládá od
počátku řízení za chybnou, když směřuje proti nesprávnému úřednímu postupu,
ačkoliv měla být napadena nezákonnost rozhodnutí. Ve vztahu k otázce určení
počátku promlčecí doby žalovaná 2) uvedla, že předestřená otázka nemůže založit
zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť je v konstantní
judikatuře Nejvyššího soudu řešena. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, a na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2828/2007, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25
Cdo 4151/2007, vyslovila přesvědčení, že subjektivní promlčecí doba se váže
toliko k vědomosti poškozené s tím, že výsledek nesprávným postupem zatíženého
řízení není podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody a nemá na vědomost
poškozené vliv. Ve vztahu k námitce dovolatelky, že nebyla seznámena a následně
soudem poučena s právním názorem ohledně počátku běhu promlčecí doby, žalovaná
2) uvedla, že dovolatelka měla v rámci soudního řízení dostatečnou možnost
udělat si představu o důkazním stavu, respektive bylo dostatečně předvídatelné,
kam uvažování soudu směřuje a jaké důkazy mají strany soudu předložit. V této
souvislosti žalovaná 2) uvedla, že v rámci dodržení rovného postavení nemůže
soud dávat jednotlivým účastníkům přesné požadavky na doplnění dokazování, ale
je vždy na účastnících nebo jejich právních zástupcích, aby takové požadavky
vyvodili ze standardní komunikace soudu, která musí probíhat výlučně zákonným
způsobem, bez znaků napomáhání jedné ze stran sporu. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2205/2010, pak žalovaná 2)
uzavřela, že rozhodnutí soudu prvního stupně, ani soudu odvolacího, nelze v
této souvislosti označit za překvapivá. C. Přípustnost a důvodnost
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení postupoval a o
dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, odst. 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Zjistil přitom, že dovolání je včasné (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), podané
oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, kterým bylo dovolání též sepsáno (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a splňuje formální obsahové znaky stanovené v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností
dovolání. Jelikož odvolací soud v projednávané věci potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití
hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Ten je v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř.
dán zejména tehdy, řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu „právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Zásadní právní
význam má tak rozhodnutí rovněž tehdy, řeší-li odvolací soud právní otázku
jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo
2296/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo
292/2009). Při úvaze o tom, zda rozhodnutí má zásadní právní význam, může
dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé určující. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §
241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 přitom dovolací soud nepřihlíží (§ 237
odst. 3 o. s. ř.). 1) K počátku běhu promlčecí doby podle zákona č. 82/1998 Sb. (ad a/) a
existenci přípisu referátu životního prostředí Okresního úřadu Teplice doručený
dne 25. 7. 1997, č. j. ŽP-2906/97, o výskytu silně ohroženého druhu tetřívka
obecného (ad d/)
Podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody podle tohoto
zákona „promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom,
kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody
zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího
rozhodnutí.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení se nárok na náhradu škody
nejpozději „promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno
(oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí,
jde-li o škodu na zdraví.“
V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně
o důvodnosti námitky promlčení a stejně jako soud prvního stupně určil rovněž
počátek běhu promlčecí doby. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, uvedl, že u dovolatelkou
uplatněného nároku na náhradu škody se v souladu s ustanovením § 32 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb. uplatní tříletá subjektivní promlčecí doba, která počíná
běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tj. když zjistí
skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i
její rozsah. Odvolací soud běh promlčecí doby posoudil jako by šlo o škodu z
nesprávného úředního postupu, neboť aplikoval větu první ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Naproti tomu soud prvního stupně nárok dovolatelky
právně kvalifikoval jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonnými
rozhodnutími (tj. rozhodnutím stavebního úřadu Městského úřadu v Duchcově ze
dne 20. 7. 1999, č. j. VŽP 648/330/99/Kv, a rozhodnutím téhož úřadu ze dne 26. 7. 2001, č. j. VŽP 597/330/01/Kv) a počátek běhu promlčecí doby stanovil
okamžikem, kdy se dovolatelka dozvěděla o tom, že předmětnou stavbu neuvede do
provozu a v důsledku toho nebude realizovat zamýšlený zisk z prodeje elektřiny.
Pokud tedy odvolací soud v projednávané věci počátek běhu promlčecí doby
stanovil, jako by se jednalo o škodu z nesprávného úředního postupu (aniž by
přitom objasnil důvod pro odlišnou právní kvalifikaci dovolatelkou uplatněného
nároku oproti soudu prvního stupně), není jeho právní posouzení v souladu s
právní úpravou odpovědnosti státu za škodu, ani s rozhodovací praxí dovolacího
a Ústavního soudu. Nesprávné je rovněž i určení samotného počátku běhu
promlčecí doby. Dovolání je proto přípustné a je rovněž důvodné. Nejvyšší soud na tomto místě předesílá, že – z důvodů, jež jsou podrobně
rozvedeny níže – je dovolatelkou uplatněný nárok nárokem na náhradu škody
způsobené nezákonnými rozhodnutími a nikoliv nesprávným úředním postupem, jak
ve svém rozhodnutí dovodil odvolací soud. Z uvedeného vyplývá, že i počátek
běhu promlčecí doby je třeba posoudit v souladu s ustanovením § 8, jakož i § 32
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., který upravuje běh promlčecí doby v případě
odpovědnosti státu za škodu způsobené nezákonným rozhodnutím. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím může být uplatněn pouze tehdy, není-li dále
stanoveno jinak, „pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo
změněno příslušným orgánem.“ Z uvedeného vyplývá, že pokud shora popsaný
zákonný předpoklad není naplněn, nelze zásadně usuzovat na vznik odpovědnosti
státu za škodu. Je tomu tak zejména proto, že soud, rozhodující o žalobě na
náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného
či nezměněného rozhodnutí se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1143/2012). V této souvislosti však Ústavní soud
zároveň dospěl k závěru, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v
materiálním slova smyslu je potřeba se vyvarovat takové formalistické
interpretace § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jež by odpovědnost státu
fakticky (a neoprávněně) vyloučila. V nálezu ze dne ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, Ústavní soud zohlednil skutečnost, že v roce 1996 bylo okresním
úřadem vydáno stavební povolení ke zřízení energetického vodního díla, avšak
posléze za nezměněného skutkového stavu byla v roce 2001 Ministerstvem
životního prostředí neudělením výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. předmětná stavba fakticky zakázána. Ústavní soud s ohledem na uvedené skutkové
okolnosti dospěl k závěru, že za situace, kdy nedošlo ke zrušení nezákonného
rozhodnutí stavebního úřadu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím orgánu ochrany
přírody a krajiny byl s ohledem na tuto nezákonnost fakticky znemožněn výkon
práv vyplývajících z původního rozhodnutí, je výklad akcentující zrušení
(změnu) nezákonného správního rozhodnutí čistě formalistický a odporující
ustanovení čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod. Shora citované závěry Ústavního soudu se přitom uplatní i v projednávané věci,
která má obdobný skutkový základ.
Dovolací soud proto zdůrazňuje, že za
situace, kdy v projednávané věci nedošlo ke zrušení (změně) nezákonných
rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v Duchcově ze dne 20. 7. 1999, č. j. VŽP 648/330/99/Kv, a ze dne 26. 7. 2001, č. j. VŽP 597/330/01/Kv, avšak
rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 23. 11. 2004, č. j. 34743/03-620/6588/03, kterým dovolatelce nebyla udělena výjimka podle § 56
zákona č. 114/1992 Sb., byl následně výkon práv vyplývajících z uvedených
nezákonných rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v Duchcově fakticky
znemožněn, by trvání na formálním zrušení (změně) těchto nezákonných rozhodnutí
bylo v rozporu s cílem a smyslem právní úpravy odpovědnosti státu za škodu. Pro
úplnost dovolací soud v této souvislosti uvádí, že nezákonnost shora citovaných
rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v Duchcově shledalo i samotné
Ministerstvo životního prostředí ve svém vyjádření k žalobě podaném dne 30. 6. 2009 (č. listu 43), v němž uvedlo, že pochybení je třeba spatřovat na straně
stavebního úřadu, který nerespektoval přípis referátu životního prostředí
Okresního úřadu Teplice doručený mu dne 25. 7. 1997, č. j. ŽP-2906/97, o
výskytu silně ohroženého druhu tetřívka obecného v předmětné lokalitě, a
dovolatelce k její žádosti dvakrát prodloužil stavební povolení, a to až do 30. 6. 2002. Stejně tak Městský soud v Praze v návaznosti na správní žalobu
dovolatelky, dospěl v rozsudku ze dne 23. 1. 2007, č. j. 8 Ca 180/2005-61, k
závěru, že o nutnosti udělení stavební výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992
Sb. byl stavební úřad upozorněn den po vydání stavebního rozhodnutí shora
citovaným přípisem referátu životního prostředí Okresního úřadu Teplice; na
tuto skutečnost však podle Městského soudu v Praze nijak nereagoval, „ačkoliv
předpisy upravující správní řízení poskytují správnímu orgánu pravomoc reagovat
na nově zjištěné skutečnosti.“ (ke konstatování nezákonnosti rozhodnutí srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009). S ohledem na předeslané skutkové okolnosti a jejich právní posouzení proto
dovolací soud uvádí, že při stanovení počátku běhu promlčecí lhůty je nutné
vyjít jednak ze skutečnosti, že v projednávané věci byla vydána nezákonná
rozhodnutí. Právní úpravu promlčecí doby práva na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je však možno
uplatnit nanejvýš per analogiam, neboť předmětná nezákonná rozhodnutí v
projednávané věci nebyla formálně zrušena; právě na okamžik, kdy bylo
poškozenému zrušovací rozhodnutí doručeno, případně oznámeno, přitom citovaná
právní úprava váže počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí doby. Při
stanovení počátku běhu promlčecí doby Nejvyšší soud rovněž vycházel z nálezu ze
dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV.
ÚS 642/05, v němž Ústavní soud uvedl, že „[p]okud
jde specificky o uplatnění institutu promlčení nároku na náhradu škody vzniklé
při výkonu veřejné moci, je třeba k němu z hlediska ústavněprávního přistupovat
tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou vlastnictví oprávněného
(jednotlivce - věřitele) na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného
(státu - dlužníka) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek,
aby se jednotlivci dostalo ochrany vlastnictví poškozeného jednáním státu tím,
že stát reparuje majetkové hodnoty, které sám jednotlivec musel v souvislosti s
nezákonným postupem státu vynaložit, na druhé straně by ani stát neměl být v
nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným
postupem vymahatelný a vynutitelný soudně.“ (odst. 25 citovaného nálezu). Nejvyšší soud přitom souhlasí s dovolatelkou, pokud jde o názor, že pro určení
počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí doby je v projednávané věci
podstatné řízení o opravných prostředcích. Je-li totiž nárok uplatněný
dovolatelkou, nárokem na náhradu škody způsobené nezákonnými rozhodnutími ve
smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (i když tato rozhodnutí
byla zrušena pouze de facto, nikoliv de iure), je třeba per analogiam uplatnit
rovněž ustanovení § 8 odst. 3 (respektive dříve odst. 2) zákona č. 82/1998 Sb.,
podle něhož lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat
zásadně pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému
rozhodnutí opravný prostředek. Bylo by proto v rozporu s cílem a smyslem právní
úpravy odpovědnosti státu za škodu, pokud by bylo dovolatelce kladeno k tíži,
že těchto opravných prostředků, jimiž se dovolatelka snažila zvrátit pro ni
nepříznivé důsledky, v daném případě využila. Uvedenými opravnými prostředky
byl v projednávané věci rozklad, o němž bylo rozhodnuto rozhodnutím ministra ze
dne 14. 5. 2005, č. j. M/10292/05, SRK/145/R-1711/05, a správní žaloba, o níž
bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, č. j. 8
Ca 180/2005-61, kterými se dovolatelka snažila zvrátit pro ni nepříznivé
důsledky vyplývající z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 23. 11. 2004, č. j. 34743/03-620/6588/03, jímž dovolatelce nebyla udělena stavební
výjimka podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Teprve nabytím právní moci rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, č. j. 8 Ca 180/2005-61, tj. (jak se
podává ze spisu) dnem 28. 5. 2007, tak v projednávané věci bylo postaveno
najisto, že dovolatelka nebude moci zamýšlenou investiční výstavbu v předmětné
lokalitě realizovat. Pokud tedy dovolatelka nárok z titulu odpovědnosti státu
za škodu uplatnila u Ministerstva životního prostředí dne 23. 7. 2007,
respektive žalobou u soudu dne 17. 12. 2007, není její nárok je ve smyslu
ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. promlčen. 2) K neseznámení účastníků s názorem ohledně počátku běhu promlčecí doby
(ad b/)
Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že nebyla řádně seznámena s právním
názorem soudu na počátek běhu promlčecí doby, čímž jí bylo znemožněno na
uvedený závěr reagovat tvrzením, že pro počátek promlčecí doby je podstatné i
řízení o opravných prostředcích. Podle § 5 o. s. ř. „soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních
právech a povinnostech.“ Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. „má-li předseda senátu
za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova
právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení
rozhodných skutečností.“
Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. je třeba poskytnout jen tehdy, jestliže je možné věc posoudit po právní
stránce jinak než podle účastníkova právního názoru a současně je z pohledu
tohoto jiného možného právního posouzení věci třeba, aby účastník doplnil své
dosavadní vylíčení rozhodných skutečností. Smyslem popsaného ustanovení tak je,
aby účastníkovi nebyla v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního
rozhodnutí zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní
břemeno, aniž by byl prvně poučen, že takové břemeno má (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009). Do poučovací
povinnosti tak zejména nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném
případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku (srov. nález Ústavního soudu ze dne
5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97). Soudy nižších stupňů vycházely v projednávané věci při posouzení počátku běhu
promlčecí doby z dostupných důkazů, a pokud shledaly (ač nesprávně) námitku
promlčení důvodnou, nečinily tak z důvodu neunesení důkazního břemene
dovolatelky, ale postupovaly v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního
rozhodnutí. Nejvyšší soud proto tuto námitku dovolatelky o existenci vady, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje za nedůvodnou. 3) K porušení práva na zákonného soudce (ad c/)
Dovolatelka dále namítá, že o podané žalobě rozhodovaly senáty soudů nižších
stupňů v důsledku nesprávného přidělení věci podle nesprávného rozvrhu práce. Rozvrh práce Obvodního soudu pro Prahu 10 pro rok 2007 i rozvrh práce Městského
soudu v Praze pro rok 2011 podle dovolatelky neobsahoval zákonem stanovenou
specializaci senátů a v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, nebylo zajištěno přidělení věci do senátu bez
využití pomůcek. Podle § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, ve znění účinném
do 18. 7. 2011 (tj. do účinnosti novely zákonem č. 215/2011 Sb.), se věci
„rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného
předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo
význam takové opatření nevyžadují.
Způsob rozdělení věcí musí být současně
stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních
předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly
soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení
jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby nejpozději
v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních
pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží.“ Jak přitom
Nejvyšší soud uvedl v dovolatelkou citovaném usnesení ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008: „byla-li věc projednána a rozhodnuta v soudním oddělení,
do něhož byla přidělena na základě rozvrhu práce, ve kterém byl způsob
rozdělení jednotlivých věcí stanoven v rozporu s ustanovením § 42 odst. 2
zákona č. 6/2002 Sb. [jsou] rozhodnutí takto obsazeným soudem vydaná postižena
zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.“
Dovolací soud však zároveň připomíná, že ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. bylo novelou č. 215/2011 Sb. změněno, přičemž nově stanoví, že
způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, „aby v den, kdy věc soudu
došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci
jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se
mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně.“ Důvodem změny byly potřeby
soudní praxe, pro niž bylo striktní respektování pravidel rozdělování věcí bez
používání evidenčních pomůcek prakticky nemožné (srov. důvodovou zprávu k
zákonu č. 215/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích). Použití rejstříku a jiných evidenčních pomůcek soudů pro určení
příslušnosti konkrétního oddělení, soudce nebo senátu přitom není v rozporu s
ústavními principy předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu (v této
souvislosti srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 431/2013). Ve světle a smyslu těchto východisek tak dovolací soud
nahlížel na uvedenou námitku dovolatelky a dospěl k závěru, že za situace, kdy
pravidla obsažená v rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 10 pro rok 2007 a
Městského soudu v Praze pro rok 2011, jež jsou dostupná na webových stránkách
http://portal.justice.cz, a jež současně neopodstatňují závěr, že by
přidělování věcí bylo bez dalšího založeno na jakékoliv svévoli, nelze než
uzavřít, že ani v souzené věci nedošlo k porušení práva na zákonného soudce. Ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“,
jehož dosažení je v daných souvislostech sledováno, je ochranou především proti
libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej
zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané
rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS
711/01). Pro úplnost dovolací soud výslovně uvádí, že dovolatelka ve svém
dovolání – s výjimkou odkazu na shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 1. 2010, sp. zn.
21 Cdo 1316/2008 – nepředkládá žádnou další argumentaci, z
níž by mohlo plynout porušení jejího práva na zákonného soudce. Nejvyšší soud
tak tuto námitku dovolatelky o existenci vady, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, rovněž neshledal důvodnou. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud v projednávané věci dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.) běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb., a proto napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 a 6 o. s. ř.). V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), přičemž se bude zabývat
splněním dalších podmínek pro uplatnění odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nezákonnými rozhodnutími, jimiž jsou vedle existence nezákonných rozhodnutí,
vznik škody a příčinná souvislost mezi vznikem škody a vydáním nezákonných
rozhodnutí. V této souvislosti dovolací soud nad rámec svého odůvodnění jako
obiter dictum upozorňuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1119/2012, v němž byla mezi jinými řešena rovněž otázka
ušlého zisku. Při rozhodování o nákladech řízení bude soud prvního stupně
brát zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.