USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. T., zastoupeného Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalované G. S., zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 562/41, za účasti spolku "HABEAS CORPUS", identifikační číslo osoby 701 08 102, se sídlem v Praze 9, Ocelkova 643/20, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 562/41, o zaplacení částky 195 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 273/2022, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2023, č. j. 5 Co 807/2023-449, t a k t o :
I. Dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žalovaná a vedlejší účastník na její straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Pavlase, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 5 Co 807/2023-449, rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2023, č. j. 28 C 273/2022-221, potvrdil ve výroku I, jímž se žalované ukládá zaplatit žalobci 195 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil ve výroku II tak, že žalovaná a vedlejší účastník na její straně jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 75 896 Kč společně a nerozdílně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
2. Předmětem řízení je žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve formě peněžité náhrady (§ 2991, § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), jež vzniklo žalované na úkor žalobce užíváním nemovitých věcí v jeho vlastnictví bez právního důvodu (bezdůvodné obohacení vzniklé protiprávním užitím cizí hodnoty). Odvolací soud vzal za správná soudem učiněná skutková zjištění i jeho
právní posouzení jak ohledně základu nároku (vycházeje i z již dříve vydaného soudního rozhodnutí ve věci vyklizení nemovitostí), tak i jeho výše (kdy žalobcem požadovaná náhrada za žalobou vymezené období nepřevyšuje hladinu obvyklého nájemného v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek, jak bylo zjištěno i znaleckým posudkem). Současně uzavřel, že žalovanou uplatněná pohledávka k jednostrannému započtení (dle listiny ze dne 11. 8. 2023), které žalobce nepovažuje za platné, jako nejistá a neurčitá není způsobilá k započtení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná i vedlejší účastník na její straně dovolání, v němž obsáhle rekapitulují průběh tohoto i jemu předcházejícího řízení (týkajícího se týchž nemovitostí), včetně jimi již dříve uplatněné argumentace, k níž (dle jejich mínění) soudy v tomto i předchozím řízení dostatečně nepřihlédly. Přípustnost dovolání žalovaná i vedlejší účastník vymezují argumentem, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vytýkají, že nebyly provedeny důkazy k rozhodným skutečnostem ohledně „namítané sporné identity žalobce“ a listiny o započtení, jež podle jejich mínění přivodila zánik údajného dluhu žalované.
V postupu soudu spatřují porušení práv vedlejšího účastníka, nebyla-li mu po vstupu do řízení poskytnuta lhůta k doplnění tvrzení a označení důkazů. Za nesprávné považují i posouzení otázky zániku dluhu započtením, argumentujíce jimi předloženou listinou o započtení a majíce pohledávku žalované vůči žalobci za spolehlivě doloženou. Rozsudku odvolacího soudu vytýkají jeho nepřezkoumatelnost a současně namítají, že jim nebylo před vydáním rozhodnutí sděleno složení odvolacího senátu, jehož soudce nepovažují za nestranné a nezávislé, dále pak že jim odvolací soud „nezaslal výzvu k doplnění námitky neaplikovatelnosti českého právního řádu s právem EU“ a že „soudy kryjí trestnou činnost vlastníků údajně oprávněného – J.
T.“ Oba dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně (jemuž by tak věc měla být vrácena k dalšímu řízení).
4. Dovolání vedlejšího účastníka ("HABEAS CORPUS") na straně žalované Nejvyšší soud odmítl jako podané osobou, jež k němu není oprávněna (srov. § 243c odst. 3, § 218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“). Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován) účastník řízení. Pravidlo uvedené v § 93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení; na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá. Možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně upravuje § 203 odst. 1 o. s. ř. a legitimaci k podání žaloby na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší § 231 odst. 1 o. s. ř.; o oprávnění podat dovolání zákon mlčí. Z tohoto soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1867/2016, usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1664/2005, nebo usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 426/2017) i právní teorie (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.1908) dovozuje, že k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník legitimován není.
5. Dovolání žalované pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
10. Napadeným rozsudkem se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se problematiky věcné legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (namítá-li snad žalovaná – v souvislosti se zpochybňovanou „identitou“ žalobce, že nejde o nositele práva na vydání bezdůvodného obohacení). Dle soudy učiněného zjištění je právě žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí, s jejichž protiprávním užíváním žalovanou (při absenci právního důvodu) je spojen vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení (k věcné legitimaci ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí hodnoty srovnej z recentní rozhodovací praxe dovolacího soudu např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn 26 Cdo 713/2022, usnesení ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2378/2023, nebo usnesení ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1106/2023, spolu s další judikaturou odkazovanou v důvodech těchto rozhodnutí), přičemž jde o osobu totožnou (shodně a nezaměnitelně označenou) i s účastníkem (žalobcem) již dříve skončeného řízení – ve sporu týchž účastníků ve věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 156/2021, jenž byl ukončen vydáním pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, ukládajícího žalované vyklidit nemovité věci v žalobcově vlastnictví. Nic na tom nemění, že výsledky předchozího řízení (v něm vydané pravomocné rozhodnutí) žalovaná stále nepřijímá. K předestřeným nesrovnalostem v žalobcových osobních dokladech (zejm. co do označení rodným číslem) pak soudy znovu přesvědčivě vysvětlily, že šlo toliko o drobné administrativní pochybení, totožnost žalobce nikterak nezpochybňující.
11. Ani při řešení otázky způsobilosti (aktivní) pohledávky žalované k započtení vůči žalobcem uplatněné (pasivní) pohledávce se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci ustanovení § 1987 odst. 2 o. z., reprezentované zejména rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 (jenž byl uveřejněn pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle jehož závěrů „nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení.“ Právě uvedenou charakteristiku splňuje i žalovanou k započtení uplatňovaná pohledávka (v listině o započtení ze dne 11. 8. 2023, jejímž obsahem je – jinak dále nepodložené – „sdělení výše škod, které žalobce způsobil žalované odcizením jejího majetku ve výši cca 845 898 Kč“). Ostatně, uvedené právní hodnocení nebylo v dovolacím řízením relevantně zpochybněno, poukázala-li žalovaná v souvislosti s otázkou započtení jen na rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3799/2007) týkající se problematiky projevu vůle (v režimu předchozí právní úpravy, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) směřujícího k zápočtu vzájemné pohledávky.
12. Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani poukaz žalované – bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, jež byla by odvolacím soudem řešena napadeným rozhodnutím – na vady řízení (nesprávně a nedostatečně zjištěný skutkový stav a nevypořádání se se všemi tvrzeními a důkazy uplatněnými v řízení), kdy nejde ani o způsobilý dovolací důvod, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5963/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1840/2019, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1517/2019).
13. K námitkám žalované poukazujícím na (údajné) vady řízení patří se snad dodat i tolik, že v kritizovaném postupu soudů nižších stupňů, pokud neprovedly všechny účastníky označené důkazy, nelze v přítomné věci spatřovat procesní pochybení, byl-li skutkový stav (jde-li o okolnosti rozhodné pro posouzení věci – žalobcovo vlastnictví předmětných nemovitostí, jejich užívání žalovanou bez právního důvodu a výše obvyklého nájemného) spolehlivě zjištěn z již provedených důkazů. Soud je přitom oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy (k tomu srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012).
14. V situaci, kdy měl soud v přítomné věci zjištěny všechny relevantní skutečnosti z již provedených důkazů, není jeho odmítavý postup k dalším důkazním návrhům účastníků (jež považoval za nadbytečné) v rozporu ani s další žalovanou odkazovanou judikaturou, ať již jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002 (dle nějž je vadou řízení, nebyly-li ve věci zjišťovány rozhodné skutečnosti), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003 (jež za vadu ohrožující správnost rozhodnutí považuje i okolnost, že soud neprovedl účastníkem navržený důkaz k prokázání skutečnosti, jež byla pro řešení sporu podstatná). Aplikovatelné v dané věci nejsou pak ani závěry plynoucí z odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009 (je-li namítáno, že v rozporu s jeho závěry soud zasáhl do práv žalovanou podporujícího vedlejšího účastníka), jež se připínají k jiné procesní situaci, při rozlišování mezi instituty procesního nástupnictví při singulární sukcesi (§ 107a o. s. ř.) a záměny účastníků či přistoupení účastníka do řízení (§ 92 o. s. ř.), s připomenutím rozdílných procesních důsledků s nimi spojených.
15. Relevanci (z hlediska přípustnosti dovolání) a důvodnost nelze přiznat ani námitkám o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), k nimž lze pak připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle nichž nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
16. Zpochybňuje-li pak žalovaná i nepodjatost soudců odvolacího soudu, kteří v odvolacím řízení danou věc projednávali a rozhodli, jde rovněž o námitku vystihující zmatečnostní vadu řízení (srov. § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), takto nenaplňující způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), která již proto nemůže založit přípustnost dovolání (k tomu lze znovu odkázat i na ustanovení § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř., podle něhož k tam uvedeným vadám dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné). K nápravě ve věci, v níž došlo k takto závažným procesně-právním nedostatkům, slouží žaloba pro zmatečnost. Nadto jde o námitku zcela nekonkrétní, jíž žalovaná žádné relevantní skutečnosti, jež by zakládaly důvod pochybovat o nepodjatosti soudců senátu odvolacího soudu, netvrdí, a nelze přitakat ani té její výtce, že jí nebyla dána možnost vyjádřit se k osobám soudců podle § 15a o. s. ř., účastnila-li se jednání odvolacího soudu, ke kterému byla také řádně předvolána (příslušným vzorem, vydaným na základě instrukce ministra spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002 č. j. 514/2001-Org, o postupu při používání vzorů v trestním a občanském soudním řízení, jehož přílohou jsou všechna potřebná vysvětlení a poučení), kdy o svém právu vyjádřit se k osobám soudců byla soudem v řízení již dříve poučena (ke splnění poučovací povinnosti soudu podle § 15a odst. 1 srov. např. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 131/2013).
17. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani zbylé námitky žalované, ať již jde o výtku, že „Krajský soud v Českých Budějovicích nezaslal odvolatelům výzvu k doplnění námitky neaplikovatelnosti českého právního řádu s právem EU“, či o podezření (bez uvedení dalších podrobností), že „soudy kryjí trestnou činnosti vlastníků údajně oprávněného – J. T.“, v nichž není obsažena žádná otázka hmotného či procesního práva, na jejímž závisí napadené rozhodnutí a jež by mohla být poměřována zákonem stanovenými kritérii přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (jež také nevystihují způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., nýbrž zmatečnosti či jiné vady řízení, k nimiž dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží jen v případě přípustného dovolání).
18. Proti části výroku rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o nákladech řízení, a výrok III o nákladech odvolacího řízení) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované a vedlejšího účastníka na její straně byla odmítnuta a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 8 900 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem 11 132 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 10. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu