USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně H. P., zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti žalovaným 1) O. P., 2) Transakta a.s., IČ 006 75 261, se sídlem v Praze 8, Lodžská 399/26, 3) M. P., 4) J. P., 5) L. P., všem zastoupeným JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, a 6) L. P., zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o určení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 21/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2024, č. j. 53 Co 53/2024-194, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných 1) – 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.492,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sokola do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 6) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 4. 1. 2024, č. j. 8 C 21/2023-169, řízení zastavil dle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky II, III a IV). Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 7. 10. 2022 ve 21 hod. 49 min. domáhala pod celkem jedenácti petity několika určení souvisejících se závazky A. P. (dále též „zůstavitel“). Obvodní soud pro Prahu 7 uplatněné žalobní nároky usneseními č. j. 8 C 335/2022-62 a č. j. 8 C 335/2022-89, vyloučil k několika samostatným řízením. Předmětem řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 21/2023 zůstala část žalobního návrhu o určení, že ke dni úmrtí zůstavitele neexistoval právní poměr či právo údajně založené smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 10. 2011, uzavřené mezi REPHANA REALITY, a.s., a Transakta a.s. Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (sp. zn. 68 Cm 133/2022) téhož dne v 11 hodin 21 minut se táž žalobkyně domáhala vůči totožným účastníkům mimo jiné určení, že ke dni 25. 10. 2011 neexistoval právní poměr či právo údajně založené touž smlouvou o postoupení pohledávky, jež byla popsána výše. Soud prvního stupně shledal, že se žaloby podané jednak u něj a jednak u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022 týkají stejného předmětu sporu a že i účastníci řízení jsou totožní (skutečnost, že Městský soud v Praze na návrh žalobkyně přibral do řízení další žalovanou H. D. na uvedeném závěru ničeho nezměnila). Dovodil proto, že je dána překážka věci zahájené (litispendence) podle § 83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), která brání tomu, aby bylo v tomto později zahájeném řízení pokračováno. Řízení proto podle § 104 o. s. ř. zastavil.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 3. 2024, č. j. 53 Co 53/2024-194, k odvolání žalobkyně a žalované 6) usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně ohledně překážky litispendence, naopak nedal za pravdu argumentům žalobkyně, že by změna (zjednodušení) žaloby ze dne 17. 10. 2023 měla za následek ztrátu totožnosti věci. Soud prvního stupně dle něj správně vyhodnotil i otázku totožnosti účastníků řízení. Napadené usnesení tudíž jako věcně správné potvrdil.
3. Proti usnesení Městského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatorní praxe dovolacího soudu, případně pro otázky, jež nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny.
4. Dovolatelka má za to, že nalézací soudy nesprávně posoudily překážku litispendence, jelikož jednak nebyla naplněna podmínka totožného okruhu účastníků, neboť v řízení u Městského soudu v Praze (pod sp. zn. 68 Cm 133/2022) je na straně žalovaných i další účastnice, H. D., která v předmětném řízení nevystupuje. Dále proto, že odvolací soud do svého rozhodnutí převzal nesprávná a neaktuální skutková tvrzení a žalobní petit z řízení vedeného u Městského soudu v Praze, neboť žalobkyně svým návrhem na změnu žaloby ze dne 17.
10. 2023 tato skutková tvrzení a žalobní petit (předmět procesního nároku) upravila. Odvolací soud se dle žalobkyně dále zbavil své povinnosti přezkoumávat zmatečný postup soudu prvního stupně ve vztahu k vyloučení jednotlivých nároků uplatněných původní žalobou k samostatnému projednání a své řízení zatížil zmatečnostní vadou, neboť nezohlednil jí podaný návrh na změnu žaloby ze dne 17. 10. 2023 adresovaný Městskému soudu v Praze, kterým byl změněn i petit (předmět procesního nároku), tedy nevycházel ze stavu v době vyhlášení rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 167 o.
s. ř. V neposledním dovolatelka formulovala (dle jejího názoru) několik v judikatuře Nejvyššího soudu neřešených otázek, které směřují k posouzení podmínek naplnění překážky litispendence, včetně shodnosti žalobních petitů z hlediska textového obsahu (kupř. „má dovolací soud za to, že shodnost žalobních petitů v porovnávaných řízeních musí být 100 % z hlediska textového obsahu, tedy musí se jednat o naprosto shodný text petitů, nebo je v tomto posouzení shodnosti předmětu procesního nároku rozhodující obsah žalobního podání tak, jak definoval procesní postup dovolací soud v usnesení ze dne 15.
12. 2021, sp. zn. 23 Cdo
3117/2021“). Dále dovolatelka zpochybňovala i správnost výroků o náhradě nákladů řízení a požadovala, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
5. V doplnění dovolání žalobkyně upozornila na závěry recentního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1366/2024, jímž bylo rozhodnuto, že se řízení nezastavuje, namítajíc, že jsou relevantní i pro rozhodnutí v nynější věci.
6. K dovolání žalobkyně se vyjádřili žalovaní 1) až 5) tak, že je považují za nepřípustné, a navrhli jeho odmítnutí. Text označují za zmatený, nepřehledný a nesrozumitelný, nelze z něj seznat konkrétní předpoklady přípustnosti dovolání. Žalovaní mají za to, že se rozhodující soudy neodchýlily od dovolatelkou citované judikatury a že dovolatelkou předkládané otázky s věcí nesouvisí. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně je zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovaným 1) až 5) náklady dovolacího řízení.
7. Žalovaná 6) se k dovolání nevyjádřila.
8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalobkyně není přípustné.
12. Překážka věci zahájené (litispendence) podle § 83 o. s. ř. patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo zahájeno později, rozhodl ve věci samé. Pro posouzení, zda je tu překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení.
13. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
14. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci zahájené či rozhodnuté, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen jak právně relevantními skutkovými okolnostmi, tak žalobním petitem určujícím povinnost či právo, o nichž má na základě podané žaloby být rozhodováno (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60/2001 Sb. rozh. obč., ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 370/2022). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. Jestliže je předmět sporu daný žalobním návrhem odlišný, není překážka zahájeného řízení dána (k tomu srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5622/2017).
15. Námitka dovolatelky, že nalézací soudy posoudily překážku litispendence v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přípustnost dovolání nemůže přivodit. Žalobkyně se v nynějším řízení domáhala určení, že ke dni úmrtí zůstavitele (15. 9. 2011) neexistoval právní poměr či právo založené smlouvou o postoupení pohledávky mezi REPHANA REALITY, a.s., a Transakta a.s. ze dne 25. 10. 2011. Ve dříve zahájeném řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022 se žalobkyně domáhala určení, že právní poměr či právo založené smlouvou o postoupení pohledávky mezi REPHANA REALITY, a.s., a Transakta a.s. neexistoval ke dni jejího uzavření, tj. 25. 10. 2011. Nelze tedy než přisvědčit odvolacímu soudu v úvaze, vyjádřené v bodě 14 jeho usnesení, že žalobkyně se v obou řízeních domáhá téhož, a to určení existence či neexistence práv či povinností založených výše popsanou smlouvou o postoupení pohledávky. Ačkoliv v řízení před soudem prvního stupně se domáhala určení uvedených skutečností ke dni 15. 9. 2011 a u Městského soudu v Praze ke dni 25. 10. 2011, logickou úvahou lze dospět k závěru, že se domáhá v obou případech totožného, neboť vztah založený smlouvou dne 25. 10. 2011 mohl existovat nejdřív toho dne (nikoliv 15. 9. 2011).
16. V doplnění dovolání žalobkyně upozornila na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v související věci sp. zn. 24 Cdo 1366/2024 (tedy v jednom z řízení, jež byla vyloučena k samostatnému řízení – viz shora bod 1), v němž dovolací soud dovodil, že řízení nelze zastavit pro překážku litispendence, neboť je zřejmá rozdílnost žalobních petitů v obou tam posuzovaných řízeních (žalobkyně se domáhala určení, že dědicové neodpovídají za dluhy zůstavitele plynoucí z dohod uzavřených ve dnech 16. 12. 2004, 11. 8. 2005 a 6. 10. 2006, zatímco v dříve zahájeném řízení se domáhala určení, že ke dni uzavření výše zmíněných dohod neexistoval právní vztah mezi zůstavitelem a JUDr. O. P.). V nynější věci je však situace odlišná, neboť žalobkyně se vskutku domáhá téhož, žalobní petity jsou takřka totožné. Rozdíl je pouze v uvedeném datu, k němuž se má (ne)existence právního vztahu založeného smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 10. 2011 posuzovat, jak je ale vysvětleno v přechozím bodě, materiálně se jedná o tentýž požadavek.
17. Dovolání není přípustné ani pro dovolatelkou předkládanou otázku totožnosti účastníků řízení při posouzení překážky litispendence, neboť o ní odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu (k tomu viz namátkou usnesení ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2988/2020, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014) s tím, že podstatná je skutečnost, že v obou posuzovaných věcech je v rozsahu zastavení tohoto řízení okruh účastníků zcela shodný. V nyní posuzovaném řízení byli všichni účastníci stejní jako v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022 a měli i stejné procesní postavení. Skutečnost, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze na straně žalované navíc vystupuje i H. D., na závěru o naplnění podmínky totožného okruhu účastníků (pro toto řízení) nemůže nic změnit.
18. Přípustnost dovolání nemohou založit rovněž námitky žalobkyně, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil změnu žaloby, kterou učinila svým podáním ze dne 17. 10. 2023 v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022, porušil dispoziční zásadu, nezopakoval dokazování jako celek a odňal žalobkyni možnost jednat před soudem, ani případné další vady řízení, jež žalobkyně tvrdí (ať už jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či otázky, jež dosud nebyly dovolacím soudem řešeny), neboť vadami řízení se lze v dovolacím řízení zabývat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015). Námitka nezohlednění změny žaloby je přitom v rozporu s odůvodněním odvolacího soudu, konkrétně jeho bodem 14, v němž Městský soud v Praze dovodil, že podáním ze dne 17. 10. 2023 nedošlo ke změně skutečností rozhodných pro posouzení této věci.
19. Ani z dovolatelkou předestřených otázek, jež mají představovat otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené, nelze na přípustnost dovolání usuzovat, neboť za takové nelze pokládat pouhou konkretizaci otázek, na něž v obecnější podobě opakovaně rozhodovací praxe dovolacího soudu odpovědi podala, což se týká překážky litispendence (posouzení stejného nároku, shodného okruhu účastníků – srovnej z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005, ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, či ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 25 Cdo 125/2023, či již zmíněné usnesení téhož soudu sp. zn. 24 Cdo 1366/2024, v němž se dovolací soud mimo jiné vyjádřil k totožnosti řízení ve vztahu k formulaci žalobních petitů), či otázku mířící na situaci, která v nynějším řízení nenastala (změna žaloby v průběhu odvolacího řízení, v důsledku níž by nešlo o totožnou věc).
20. Sluší se též poznamenat, že většina dovolatelkou předložených otázek nejsou otázkami hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny a které by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Právní otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou má zákon na mysli otázku judikatorního významu, tj. otázku výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, nikoliv otázku právního posouzení konkrétního případu coby výsledku aplikace normy hmotného nebo procesního práva v individuálních poměrech určitého sporu. Právní otázka, ať již hmotného či procesního práva, proto nemůže z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na ni nalézt obecně platnou odpověď (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, či jeho usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008).
21. Přípustnost daného mimořádného opravného prostředku konečně není s to přivodit také nesouhlas žalobkyně s nákladovými výroky usnesení odvolacího soudu; dovolání proti nim není ze zákona přípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
22. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaných 1) – 5) patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 9 odst. 3 a § 7 bodu 5 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 2.500 Kč, po snížení o 20 % dle § 12 odst. 4 AT, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT [tedy 60 Kč na každého ze žalovaných 1) – 5)] a navýšením o DPH má tak každý z žalovaných 1) – 5) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.492,60 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu