28 Cdo 2012/2024-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně JUDr. Evy Janíkové, se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, jako insolvenční správkyně dlužníka STAVOKOMP, stavební a.s., identifikační číslo osoby 258 26 379, se sídlem v Karviné, Hranice, Rudé armády 2001/30a, zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, proti žalované A.P.Capital s.r.o., identifikační číslo osoby 270 77 021, se sídlem v Praze 6, Třanovského 320/9, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, o zaplacení částky 4 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 108/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2023, č. j. 31 Cm 108/2011-340, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, č. j. 4 Cmo 13/2024-362, t a k t o :
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2023, č. j. 31 Cm 108/2011-340, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, č. j. 4 Cmo 13/2024-362, se odmítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 23. 10. 2023, č. j. 31 Cm 108/2011-340, Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (jako insolvenční správkyně označeného dlužníka) domáhala po žalované zaplacení částky 4 000 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 4 Cmo 13/2024-362, rozsudek soud prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Dovoláním napadla žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) jak rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, spatřujíc přípustnost dovolání (dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) v tom, že „napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze závisejí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále je zde právní otázka, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“; co do
důvodu dovolání dovolatelka ohlašuje, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje zrušení obou rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Dovolatelka míní, že se soudy svými rozhodnutími odchýlily od jí odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž objednatel díla (ze smlouvy o dílo uzavřené zde v režimu § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obch. zák.“) nemá ze zákona právo odstranit vady díla sám nebo je nechat odstranit a domáhat se na zhotoviteli úhrady takového odstranění, nebyl-li takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady sjednán. Nesouhlasí se závěrem o oprávněnosti čerpání bankovní záruky žalovanou namítajíc, že soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, jelikož se dostatečně nezabývaly jednotlivými vadami díla (byly-li žalovanou řádně vytknuty a doloženy), potažmo tím, byly-li prokázány předpoklady k tomu, aby na odstranění vad díla žalovaná mohla čerpat prostředky z bankovní záruky. Ve světle naposledy uplatněných námitek považuje dovolatelka napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná a porušující její ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
5. Řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2023, č. j. 31 Cm 108/2011-340) Nejvyšší soud zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř.), neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, občanský soudní řád funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ani neupravil. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, č. j. 4 Cmo 13/2024-362) Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
10. Dovolatelkou formulovaná otázka hmotného práva týkající se nároků objednatele z vadného plnění [má-li objednatel ze zákona – v poměru založeném smlouvou o dílo podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – právo odstranit vady díla sám (resp. nechat je odstranit třetí osobou) a domáhat se na zhotoviteli úhrady nákladů takového odstranění] se s odvolacím soudem učiněným právním posouzení věci míjí a na takto kladené otázce napadené rozhodnutí nezávisí (a tedy nemůže být v kontradikci ani k dovolatelkou odkazované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu). V tomto směru dovolatelka polemizuje se závěrem soudu prvního stupně (nadto zmíněným spíše
jen podpůrně), s nímž se ovšem odvolací soud neztotožnil a své právní posouzení na něm nezaložil (k tomu viz i odstavec 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a v něm současně uvedený závěr, že bez opory ve smluvním ujednání není objednatel díla nadán právem odstranit vadu díla sám, resp. učinit tak prostřednictvím třetí osoby, jenž koresponduje i současně odkazované rozhodovací praxi; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4326/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2577/2015, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017, a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4178/2016). O situaci řešenou odkazovanou judikaturou (odstranění vad bez součinnosti zhotovitele a následné požadování úhrady) v posuzované věci nejde, jestliže bankovní záruka (i se zřetelem na obsah smluvního ujednání i záruční listiny) zajišťovala již samotné splnění povinnosti zhotovitele odstranit záruční vady díla řádně notifikované objednatelem díla a kdy možný požadavek na přiměřenou slevu z ceny díla vyplývající z odpovědnosti za vady díla odvolací soud výslovně zvažoval (jen) s ohledem na § 314 obch. zák. umožňující zajistit pohledávku nepeněžitou a důsledky takto sjednané bankovní záruky; vůči tomuto naposled uvedenému závěru pak dovolatelka dovoláním ani nebrojí.
11. Spatřuje-li snad dovolatelka přípustnost dovolání i v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva dovolacím soudem vyřešené, jež má být posouzena jinak (uvádí-li v dovolání, že „dále je zde právní otázka, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“), pak žádnou takovou otázku (pro jejíž řešení by se tedy měl dovolací soud odchýlit od své ustálené judikatury) v dovolání již ani nevymezuje (k náležitostem dovolání a požadavkům na řádné vymezení hledisek přípustnosti dovolání v tomto směru srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
12. Brojí-li pak dovolatelka vůči správnosti a úplnosti odvolacím soudem učiněných zjištění, sluší se připomenout, že revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolacím soudem v přítomné věci přijaté skutkové závěry (i při aprobaci soudem prvního stupně učiněných zjištění, podrobně odůvodněných) nelze označit za nepřiměřené či excesívní a nelze soudům důvodně vytýkat, že se zpronevěřily procesním pravidlům upravujícím hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.); ani odvolací soud žádné právně významné skutečnosti nepominul (při zjišťování právně významných skutečností o záručních vadách díla včetně jejich vytčení krom listinných důkazů hodnotil i provedené svědecké a účastnické výpovědi) a v jeho hodnocení není z hlediska závažnosti (důležitosti), pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
13. Přestože pak ani vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud (jen) v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nesdílí dovolací soud ani výhrady dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá řádné odůvodnění, že je nepřezkoumatelné. Vytýkaným defektem – i ve světle měřítek přezkoumatelnosti rozhodnutí, definovaných např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014 – napadené rozhodnutí netrpí. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, proč bylo soudem právě takto rozhodnuto (jaké skutečnosti měl soud za prokázané a na základě kterých důkazů, jaký závěr učinil o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce, tedy proč měl podmínky pro čerpání bankovní záruky za naplněné, i ve vazbě na řádně a včas vytčené konkrétní vady díla, zhotovitelem neodstraněné), a rozhodnutí tudíž není stiženo ani defekty popsanými v dovolatelkou odkazované judikatuře Ústavního soudu, včetně zmiňovaného nálezu ze dne 23.
3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, pro které by je bylo lze označit za nepřezkoumatelné, potažmo protiústavní. Nadto lze pak připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, podle nichž nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, nebudují- li soudy vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2, článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu