28 Cdo 2084/2025-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: J. B., zastoupena Mgr. Jiřím Buškem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Bulhara 3, proti žalovanému: J. B., zastoupený Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553, o zaplacení 104 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 C 85/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2025, č. j. 27 Co 21/2025-102, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 909,10 Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Buška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 27 Co 21/2025-102, rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně) ze dne 8. 11. 2024, č. j. 14 C 85/2024-71, ve výroku I změnil tak, že žalobu v části o zaplacení 13 000 Kč s příslušenstvím zamítl; jinak jej v daném výroku, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 91 000 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda v individuálních skutkových poměrech projednávané věci užíváním společné věci (pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, v obci a k. ú. XY) vzniklo žalovanému na úkor žalující rovnodílné podílové spoluvlastnice bezdůvodné obohacení. Měl za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021.
3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu spočívá podstata (podílového) spoluvlastnictví v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků.
6. Také tehdy brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo neumožňují-li fakticky existující poměry některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016). Majetkový prospěch dosažený nadužíváním spoluvlastnického podílu považuje judikatura za bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty. Lze tedy uzavřít, že užívá-li spoluvlastník – bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu – společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o.
z.; srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18, publikované pod č. 48/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31.
12. 2013 je pak uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících o. z. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1306/2024, ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
6.
2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, publikovaný pod č. 25/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná).
7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že účastníci řízení jsou rovnodílnými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, kterou v rozhodném období od 1. 6. 2021 do 31. 7. 2023 okupoval výlučně žalovaný, maje ji pod uzamčením a podmiňuje případný vstup žalobkyně svým souhlasem, dovodil, že se žalovaný na úkor žalobkyně v důsledku nadužívání svého spoluvlastnického podílu bezdůvodně obohatil (protiprávním užitím cizí hodnoty – § 2991 o. z.), nikterak se tím výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nezprotivil.
8. Kritizuje-li pak dovolatel hodnocení provedeného dokazování (závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky řízení absentovala dohoda o způsobu užívání společné nemovitosti – žalobkyni bylo znemožněno užívat společnou nemovitost jednostranným jednáním žalovaného), napadá tím skutkové, a nikoliv právní, konkluze odvolacího soudu. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tedy na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze. Skutkové závěry odvolacího soudu ostatně korespondují provedenému dokazování (viz odstavce 11 až 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V situaci, kdy měl žalovaný celý dům pod vlastním uzamčením, bylo pak ve skutkových poměrech projednávané věci nerozhodné, v jakém rozsahu dům pro své potřeby fakticky užíval (srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3472/2024, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020, či ze dne 7. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 3707/2021).
9. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladových výrocích II a III, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
10. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v níž byla žaloba o zaplacení 13 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, není k podání dovolání subjektivně legitimován (ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7).
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání zčásti jako nepřípustné a zčásti jako podané osobou, jež k němu není oprávněna, odmítl (§ 218 písm. b/, § 243c odst. 1 věty první, odst. 3 věty první, o. s. ř).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně, která podala vyjádření k dovolání patří odměna advokáta ve výši 5710 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 6 909,10 Kč.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 10. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu