28 Cdo 3472/2024-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 2134/126, proti žalované K. K., zastoupené JUDr. Tomášem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze, U Hranic 3221/16, o 112 234,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 60/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. srpna 2024, č. j. 21 Co 280/2024-74, takto:
I Dovolání se odmítá. II Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 276 Kč k rukám advokáta Mgr. et Mgr. Patrika Tauera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2024, č. j. 21 Co 280/2024-74, potvrdil výroky I a IV rozsudku Okresního soudu v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 5. 2024, č. j. 16 C 60/2024-55, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 73 394,77 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadenými výroky II a III soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 38 840 Kč s příslušenstvím a rozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda nezastavěný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (ve vlastnictví žalobce) tvoří v celém svém rozsahu funkční celek se stavbou č. p. XY vlastněnou dovolatelkou, umístěnou na pozemku parc. st. č. XY v k. ú. XY (ve vlastnictví žalobce), v situaci, kdy pozemek parc. č. XY žalovaná nikterak neužívá (vyjma části, na níž je umístěna studna), a zda v daných skutkových poměrech svědčí žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odvozené z užívání pozemku parc. č. XY v celé jeho výměře. Měla za to, že nastolená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Kladla dále otázku, zda nárok žalobce neodporuje dobrým mravům, jestliže předmětné pozemky nabyl v sedmém kole veřejné soutěže při vědomí místních poměrů a existence stavby dovolatelky. Mínila, že nastolenou otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, a ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1928/2021.
3. Žalobce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od svého vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo.
V otázce vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka stavby zbudované na cizím pozemku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že povinnosti vlastníka pozemku strpět takové užívání předmětu svého vlastnictví koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout mu za to náhradu. Neplní-li však tento svou povinnost, obohacuje se na úkor vlastníka pozemku, neboť se jeho majetek nezmenšuje, ač by se tak v opačném případě nepochybně dělo. K obohacení vlastníka stavby tak dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat.
Povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí stavba, stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje, tedy zda jsou stavby pronajaty či užívány jím osobně. Není podstatné ani to, zda užívání stavby přináší zisk, případně komu. Uvedené závěry pak lze vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek. O funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, jde přitom dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též v případě přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, jakož i judikaturu v něm zevrubně citovanou). Bezdůvodné obohacení pak vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý oplocený pozemek (areál) pod uzamčením a mohl jej tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu užíval či jak často, případně kolikrát se zde zdržoval; srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20.
3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020, či obdobně též dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 3707/2021).
6. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (vlastněný žalobcem) – přilehlý ke stavební parcele č. XY v k. ú. XY (na níž je bezesmluvně umístěn rodinný dům čp. XY ve vlastnictví dovolatelky) – mající charakter zahrady (bez samostatného napojení na komunikační síť), na které je krom (společně s domem užívané) studny situováno i ohniště, inženýrské sítě a vstup do garáže, tvoří v celém svém rozsahu (ve výměře 454 m2) funkční celek (funkčně provázaný soubor) se stavbou dovolatelky; za takto – se stavbou – bezesmluvně spoluužívaný pozemek (v celém svém rozsahu) je pak dovolatelka (bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užívala) v souladu s uvedenou judikaturou povinna vydat jeho vlastníkovi (žalobci) bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty (§ 2991 o. z.).
7. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je ostatně vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o funkční provázanosti pozemků a staveb je primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017).
Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1.
1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kritika (skutkových) závěrů odvolacího soudu o rozsahu, v němž je v konkrétních skutkových kulisách sporu pozemek parc. č. XY v k. ú. XY funkčně provázán s přilehlou stavbou rodinného domu čp. XY, tudíž přípustnost dovolání založit ani nemůže (o extrémní rozpor mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a provedeným dokazováním zde se zřetelem k výše popsanému charakteru sporného pozemku – zahrady – zjevně nejde).
8. Přípustnost dovolání nezakládá pak ani dovolatelkou nastolená otázka týkající se poměřování žalobcem uplatněného práva korektivem dobrých mravů. Ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů podle ustálené judikatury patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky. Při posuzování rozporu s dobrými mravy dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze pak považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 970/2022, ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1776/2024, jakož i další judikaturu v nich zevrubně citovanou).
9. Ani v naznačeném směru úvaha odvolacího soudu, řádně odůvodněná (srov. bod 12 odůvodnění jeho rozsudku) a učiněná po zvážení všech podstatných okolností případu, žádným defektem netrpí (a tím méně ji lze označit na nepřiměřenou), v situaci, kdy nebyly zjištěny okolnosti takového druhu a intenzity, pro něž by žalobcem vznesený požadavek na vydání bezdůvodného obohacení bylo lze považovat za nemravný, resp. za výraz zneužití práva (nabytí pozemků ve veřejné soutěži se znalostí jejich charakteru žalobce z práva domáhat se vydání vznikajícího bezdůvodného obohacení bez dalšího zjevně nevylučuje). Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 a sp. zn. 28 Cdo 1928/2021, přehlíží, že jsou vybudována na odlišných (s posuzovanou pří nesouměřitelných) skutkových základech (první případ se týkal zřízení nezbytné cesty dle § 1032 odst. 1 písm. b/ o. z., a nikoliv nároku na vydání bezdůvodného obohacení, ve druhém pak za výjimečných skutkových poměrů žalobce pozemky bezesmluvně užívané žalovaným nabyl za „účelem konfrontace svých majetkových požadavků s institucí veřejné moci“).
10. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
11. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 4 060 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 276 Kč.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 3. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu