NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 2254/2017-85
originál
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně:
Římskokatolická farnost Velešín, IČO 65025628, se sídlem ve Velešíně, náměstí
J. V. Kamarýta 44, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem
v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice,
Prokišova 1202/5, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového
úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 30. listopadu
2015, č. j. 506692/2013/R3917/RR14411, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 11 C 29/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2017, č. j. 4 Co 222/2016-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 5. srpna 2016, č. j. 11 C 29/2016-34, ve výroku I.,
kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala změny rozhodnutí
Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze
dne 30. 11. 2015, č. j. 506692/2013/R3917/RR14411, ve výroku II. jej změnil
tak, že se účastníkovi náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně
nepřiznává (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a nepřiznal účastníkovi
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobkyně – jež se v řízení před soudy nižších stupňů, jakožto osoba oprávněná
ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č.
428/2012 Sb.“), domáhala vydání geometrickým plánem vymezené části pozemkové
parcely č. XY v katastrálním území a obci XY, tvrdíc, že jde o původní církevní
majetek, který (nově) vznikl v důsledku provedení komplexní pozemkové úpravy,
do níž byly zahrnuty parcely původního pozemkového katastru č. XY v tomtéž
katastrálním území, jež byly původnímu vlastníku (jejímu právnímu předchůdci)
odňaty způsobem předvídaným v ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
bez náhrady – napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním.
Předestřela hmotněprávní otázku důsledků porušení povinnosti správního orgánu
řešit historický majetek církví v rámci pozemkových úprav odděleně ve smyslu §
3 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech
a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPÚ“), ve vztahu
k řízení podle ust. § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. Měla za to, že v
judikatuře Nejvyššího soudu nebyla tato otázka dosud řešena. Odkázala v
uvedených souvislostech na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2307/2015 a
sp. zn. 28 Cdo 945/2016 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a Pl. ÚS
10/13. Uváděla rovněž (citujíc rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
2581/2010 a usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 156/2010), že odvolací soud
nerozhodl o celé projednávané věci, neboť měl z obsahu žaloby dovodit, že
žalobní žádání je vymezeno eventuálně. Konečně vytýkala odvolacímu soudu
absenci poučení podle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. a výzvy podle § 43 odst. 1
o. s. ř. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
1199/2011 a sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, respektive na rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 3938/2015.
Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9.
2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první občanského
soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť
je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou odkazovaný předpoklad přípustnosti dovolání ovšem v posuzované
věci naplněn není.
Předestřenou otázkou se totiž dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 6. 2.
2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, v němž dovodil, že nebyla-li dotčená
nemovitost, byť původně vlastněná církví, řešena v rámci komplexních
pozemkových úprav odděleně, jak předvídá § 3 odst. 5 ZPÚ (označený po
novelizaci zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně
některých souvisejících zákonů, jako § 3 odst. 4 ZPÚ), nemohla nastat fikce,
jež by odůvodňovala na některý z nově vzniklých pozemků nahlížet jako na
původní vlastnictví církve. Ačkoliv tedy smyslem citovaného ustanovení bylo
bezpochyby zachování materiálního substrátu pro účely nápravy majetkových křivd
způsobených církvím a náboženským společnostem, nebyl-li při provádění
pozemkových úprav daný pozemek řešen odděleně, není již, s ohledem na závěry
ustálené judikatury dovolacího soudu, dle nichž v rámci komplexních pozemkových
úprav vznikají pozemky nové a jejich majitelé nabývají vlastnické právo k nim
originárně (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn.
28 Cdo 730/2011, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2521/2017
a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014, vycházející z dřívějšího
usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007; 30 Cdo
4802/2007, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze
dne 1. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 731/2008, a dále též dovolatelkou jmenovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015), možné
určit, který (které) nově (co do výměry i průběhu hranic) konstituované pozemky
je v důsledku fikce zapotřebí považovat za původní církevní majetek. Ve
správním rozhodnutí dle § 11 odst. 8 ZPÚ totiž za dané situace nutně absentuje
příslušný zákonnou úpravou předpokládaný údaj (srov. § 3 odst. 5 ZPÚ in fine).
Nelze přitom opomíjet ani ustálené závěry judikatury dovolacího soudu o
vázanosti soudu vydanými správními akty a jejich potencionální
revidovatelnosti. V případě správních rozhodnutí totiž zásadně platí presumpce
věcné správnosti, již soudům mimo rámec správního soudnictví nepřísluší
přezkoumávat (k tomu viz blíže rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1393/97, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96,
publikovaný pod č. 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze
dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009).
Zákon č. 428/2012 Sb. přitom instrument, prostřednictvím něhož by bylo lze
konkrétní křivdu napravit individuální kompenzací skrze náhradní pozemek či
peněžitou reparaci, neposkytuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, či již citovaný rozsudek téhož soudu
sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, v nichž dovolací soud dovodil, že normy zákona č.
428/2012 Sb. osobám oprávněným neumožňují domáhat se individuálního odškodnění
za nevydaný majetek prostřednictvím finanční kompenzace či formou náhradního
pozemku), přičemž opačný závěr by nebyl opodstatněn ani míněním dovolatelky, že
stát vlastní dostatek k vydání potenciálně vhodných pozemků. Zákonem stanovený
rámec nápravy majetkových křivd totiž nelze překračovat, respektive
modifikovat, a to ani snahou o jeho co možná nejvstřícnější výklad ve vztahu k
restituentům, jak se dožaduje dovolatelka, neboť soudům nepřísluší demokraticky
zvolenou politickou reprezentací upřednostněné pojetí uzpůsobovat vlastním
představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve v minulosti utrpěly (k
tomu viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1246/2016). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 945/2016 se tudíž nejeví být v těchto souvislostech případným,
neboť v tam posuzované věci Nejvyšší soud konstatoval, že princip in favorem
restitutionis má být aplikován zejména v situaci, kdy restituční předpis
zavdává pochybnostem, zda na jeho základě má být minulá křivda napravena. V
nyní posuzovaném případu je však znění restitučního předpisu zcela jednoznačné
a prostor pro interpretaci v intencích dovolatelkou uplatněného nároku zjevně
neposkytuje. S ohledem na výše uvedené tudíž nezbývá než napadenému rozhodnutí
odvolacího soudu zcela přitakat a shledat jej souladným s rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Řečené by ovšem a priori neeliminovalo možnost oprávněné osoby domáhat se svého
historického majetku představovaného pozemkem, jenž jakožto část zemského
povrchu co do své rozlohy a prostorového vymezení nedoznal ani v důsledku
pozemkových úprav změn, a byl tak i nadále identifikovatelný. Svědčilo-li by v
takovém případě vlastnické právo k němu některé z povinných osob ve smyslu
zákona č. 428/2012 Sb., bylo by zjevně proti smyslu majetkového vyrovnání s
církvemi eventuální úspěch takového nároku bez dalšího vyloučit. O podobnou
situaci však v řešené kauze, v níž žalobkyně neusiluje o vydání nemovitosti
fakticky ztotožnitelné s původním pozemkem, nýbrž pozemku náhradního
(nemajícího přímé vazby na pozemek v minulosti odňatý jejímu právnímu
předchůdci), nejde.
Naznačuje-li pak dovolatelka vady samotného rozhodnutí o pozemkových úpravách,
jež ovšem nutně zůstává stran dovolacího přezkumu (srov. k tomu shora
připomenuté judikaturní teze), jeví se případným upozornit, že obdobné výtky je
možné relevantně uplatnit toliko před správními soudy.
Namítá-li dále dovolatelka zásah do svého práva vlastnit majetek, ukazuje se
též případným zdůraznit konstantní náhled zastávaný judikaturou jak Nejvyššího,
tak Ústavního soudu, dle něhož ústavní ochrana svědčí toliko vlastnickému právu
již konstituovanému, nikoli uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej zejména
nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5.
2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I.
ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, bod 13, dále pak též
již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, či jeho
rozsudek ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017). Obdobně nelze v dané
situaci uvažovat ani o zásahu do práva dovolatelky na její autonomní existenci
nezávislé na státu, poněvadž řečené je zajištěno právě prostřednictvím paušální
finanční částky poskytnuté církvím a náboženským společnostem na základě § 15
zákona č. 428/2012 Sb. mimo jiné za účelem udržitelné finanční odluky církví a
náboženských společností od státu (viz zejména již citovaný nález Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 232, či též Aleš Chocholáč in JÄGER P.,
CHOCHOLÁČ, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 165).
Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že nebyla poučena ve smyslu
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., a neměla tudíž možnost „přeformulovat“ svůj
žalobní petit tak, aby bylo lze její žalobě vyhovět, sluší se připomenout, že
poučení podle citovaného ustanovení se vztahuje k vylíčení rozhodných
skutkových tvrzení právě v rámci žalobcem uplatněného nároku vyjádřeného v
petitu a nemůže tedy směřovat ke změně žalobního žádání, přičemž je
uplatnitelné toliko v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení
podle jiných hmotněprávních norem, než které odpovídají názoru účastníka, a
vyvolá-li zároveň tato diskrepance v právní kvalifikaci potřebu doplnění
dalších skutkových tvrzení (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, či rozsudky
téhož soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, a ze dne 11. 1. 2016,
sp. zn. 32 Cdo 137/2014). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. naproti tomu nelze
vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané
věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, a dále např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 511/05, nález Ústavního soudu ze dne
21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2804/10, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1808/16, bod 10). V předmětné kauze přitom nenastal
žádný rozchod mezi účastníky a soudem prvního stupně v náhledu na otázku, dle
jaké právní normy má být uplatněný nárok kvalifikován. V řízení nebylo
rozporováno, že určující pro potenciální úspěšnost projednávané žaloby je mimo
jiné posouzení otázky, zda lze žalobkyní nárokovaný pozemek vydat postupem
podle ustanovení § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. (s ohledem na porušení
povinnosti správního orgánu ve smyslu § 3 odst. 5 ZPÚ). Z uvedeného důvodu
nelze považovat za přiléhavý ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1199/2011.
Námitkou dovolatelky, že soudy nižšího stupně nerozhodly o celé projednávané
věci, se dovolací soud více nezabýval, neboť v takovém případě měla žalobkyně
postupovat podle ustanovení § 166 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. (srov. 32
Odo 724/2006, 23 Cdo 1212/2010). S výtkou žalobkyně se přitom navíc zjevně
nelze ztotožnit, když dovolatelka uplatňuje svůj žalobní nárok pouze
prostřednictvím jednoduchého petitu a ani v textu žaloby neuvádí, že petit má
být rozšířen (ať již alternativně, či eventuálně) o další žalobní nároky.
Relevantním proto nejsou ani odkazy žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 156/2010, v němž dovolací soud vyložil pojem
věci samé ve vztahu k žalobě na obnovu řízení, a rozsudek téhož soudu ze dne
10. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2581/2010, v němž se dovolací soud vyjádřil k
problematice dalšího postupu v řízení po zamítnutí primárního petitu odvolacím
soudem.
Důvodnou by tudíž nebylo lze shledat ani výtku dovolatelky, že nebyla podle
ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění neurčitosti podání
(spočívající – dle tvrzení žalobkyně – v nedostatečném vymezení žalobního
nároku) doložením geometrických plánů, neboť předmět řízení (nárok na vydání
pozemku č. parc. XY v katastrálním území XY) byl v petitu vyjádřen dostatečně
určitě, a další nároky žalobkyně neuplatňovala. Uvedené není tudíž ani v
rozporu s dovolatekou vzpomínaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, jenž řeší situaci, v níž žalobce jím požadovanou část
pozemkové parcely geometrickým plánem nevymezil.
Napadá-li pak dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích,
neuplatňuje ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř. žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek
odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §
242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1, části věty před
středníkem, o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá
na náhradu nákladů řízení právo a účastník řízení – Česká republika – Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, který podal vyjádření k dovolání,
nebyl v řízení před dovolacím soudem zastoupen advokátem a náhradu hotových
výdajů nepožadoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu