28 Cdo 231/2025-1242
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. P., b) L. J., c) E. V., d) T. V., e) P. V., f) M. Š., g) E. Z., h) J. K., i) J. K., a j) H. V., všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Rubešova 162/8, o převodu zemědělských pozemků oprávněným osobám, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 158/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 13 Co 294/2022-1119, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 8. 2024, č. j. 13 Co 294/2022-1131, t a k t o :
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 13 Co 294/2022-1119, ve znění usnesení ze dne 15. 8. 2024, č. j. 13 Co 294/2022-1131, se ve výroku v bodě VII zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
1. Rozsudkem ze dne 15. 9. 2022, č. j. 41 C 158/2021-805, Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) nahradil projev vůle žalované, coby převádějící, uzavřít s žalobci, oprávněnými osobami, smlouvu o bezúplatném převodu blíže konkretizovaných pozemků (výrok I), v části o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 13 Co 294/2022-1119, ve znění označeného opravného usnesení, Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I částečně (v tam vymezeném rozsahu) zrušil a řízení zastavil (výrok I), ohledně dalších označených pozemků potvrdil (výrok II), ve výroku III toliko s upřesněnou identifikací pozemků i co do jejich vymezení připojenými geometrickými plány a velikostí převáděných spoluvlastnických podílů ve prospěch každého z žalobců; ohledně dalších pozemků, uvedených ve výroku IV rozsudku odvolacího soudu, byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I změněn tak, že se žaloba zamítá, a v rozsahu vymezeném ve výroku V – bylo-li jím rozhodnuto o převodu pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY – byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku II v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto (zamítnutím žaloby) o požadavku na převod geometrickým plánem vymezené části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, nově označené jako pozemek parc. č. XY, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I), zatímco ohledně zbylé části geometrickým plánem oddělené části téže parcely, nově označené jako pozemek parc. č. XY, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v dotčeném výroku tak, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít s žalobci v tam uvedených podílech smlouvu o bezúplatném převodu takto vymezené části pozemku (výrok VII).
3. Soudy bylo takto rozhodnuto o žalobci uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry, že žalobci jsou nositeli restitučního nároku na vydání náhradních pozemků, na podkladě označených rozhodnutí pozemkových úřadů konstatujících nemožnost vydat původní pozemky pro zákonem stanovené překážky.
Tento nárok nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavosti a svévole žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky), jež jej původně evidovala v nesprávné výši a přecenila jej, nadto jen částečně, až pod tlakem podané žaloby v průběhu řízení. Výše nároku, o níž není mezi stranami sporu, činila dle zjištění soudu nejméně 2 857 492,48 Kč a v jiných již dříve skončených řízeních se žalobcům dostalo náhradních pozemků v hodnotách 242 405 Kč a 571 433,80 Kč; jestliže se žalobci v tomto řízení domáhali převodu pozemků v ceně celkem 1 254 699,76 Kč, zatímco rozhodnutím soudu prvního stupně jim byly přiřknuty pozemky v celkové hodnotě 317 976,85 Kč, je dle odvolacího soudu evidentní, že jejich cena nepřevyšuje hodnotu restitučního nároku (jeho dosud neuspokojené části).
K pozemkům, jež byly předmětem i jiných souběžně vedených řízení, svědčí žalobcům tzv. lepší právo, jelikož řízení zahájili dříve nežli jiné oprávněné osoby, nehledě na to, že i s ohledem na místo svého bydliště mohou pozemky lépe využít. Podle závěru odvolacího soudu jsou státem vlastněné pozemky uvedené ve výrocích II a III rozsudku převoditelné na jiné osoby a vhodné k náhradní naturální restituci, kdy v případě pozemků uvedených ve výroku III odvolací soud toliko upřesnil jejich polohové určení i s použitím k rozsudku připojených geometrických plánů.
Naproti tomu u pozemků (jejich geometrickým plánem oddělených částí) uvedených ve výroku IV rozsudku odvolací soud konstatoval jejich nepřevoditelnost na jiné osoby ze zákonem stanovených důvodů, v případě pozemků uvedených ve výroku V rozsudku (jímž byl v tam uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jde-li o pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY) odvolací soud označil soudem prvního stupně učiněné závěry za neúplné a nesprávné a vyžadující rozsáhlé doplnění dokazování.
Oproti soudu prvního stupně, jenž zamítl žalobu v části o převodu celého pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, odvolací soud přisvědčil námitkám žalobců, že toliko jeho menší část, geometrickým plánem oddělená a označená jako pozemek parc. č. XY, je územním plánem určena pro uskutečnění stavby dopravní infrastruktury, jež představuje překážku převodu tohoto pozemku z vlastnictví státu podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č.
503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změněn některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (a v této části rozsudek soudu prvního stupně výrokem VI potvrdil), zatímco jeho další část je určena k zástavbě pro bydlení, kdy nejde o veřejně prospěšné stavby a převodu této části pozemku do vlastnictví žalobců tedy žádná zákonná překážka nebrání; proto odvolací soud – dílčí změnou výroku II rozsudku soudu prvního stupně – žalobě na převod této části pozemku výrokem VII rozsudku vyhověl.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dovolatelka) dovoláním v rozsahu výroků II a III (jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v části výroku I o převodu tam označených pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY, XY, XY a XY, a pozemků – jejich částí vymezených k rozsudku připojenými geometrickými plány – v katastrálních územích XY a XY), jakož i ve výroku VII (jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části výroku II tak, že se do vlastnictví žalobců převádí geometrickým plánem oddělená část pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY). Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně i na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V prvé řadě dovolatelka kritizuje odvolacím soudem přijaté konkluze, že její postup lze ve vztahu k žalobci uplatňovaným nárokům kvalifikovat jako liknavý a že se tak žalobci mohou domáhat uspokojení nároku k soudu podanou žalobou mimo veřejnou nabídku náhradních pozemků; přitom dovolatelka klade otázky, lze-li v jejím počínaní spatřovat prvky liknavosti i za situace, kdy odmítla přistoupit k přecenění restitučního nároku, jehož výše neplynula z dostupných podkladů a žalobci jí v tomto směru neposkytli potřebnou součinnost, a lze-li neuspokojení nároku přičítat její liknavosti i tehdy, jestliže se žalobci mohli ucházet o pozemky z veřejné nabídky, byla-li hodnota jejich restitučního nároku dostatečná. Za nesprávné považuje dovolatelka i posouzení, že nárok žalobců lze uspokojit i převodem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“), jenž pokládá k danému účelu za nevhodný, je-li (územním plánem) určen k výstavbě pro bydlení a nebude-li jej v budoucnu možno zemědělsky obhospodařovat; v tomto směru dovolacím soudu vytýká nedostatečné prověření, jde-li o pozemek vhodný a potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky, i se zřetelem na možný veřejný zájem na zachování státního vlastnictví. Navrhla, aby byl napadený rozsudek, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, v dovoláním dotčených výrocích zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej dovolací soud změnil tak, že se žaloba zamítá.
5. Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
6. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
11. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
12. Otázky připínající se ke konkluzi, že postup žalované při uspokojování žalobci (jejich předchůdci) uplatňovaného restitučního nároku lze kvalifikovat jako liknavý a svévolný, potažmo že jsou žalobci nadáni právem domáhat se žalobou uspokojení nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku, přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezakládají, neboť dané otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvod cokoliv měnit.
13. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze obecně odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
14. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tudíž přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
15. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát znemožňuje či znesnadňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy tak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
16. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace); učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Sama skutková zjištění (jejich správnost) dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. S výše uvedenými tezemi rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není a úvahu odvolacího soudu ústící v konkluzi, že za neuspokojením restitučních nároků žalobců stojí liknavost a svévole žalované – nelze označit za nepřiměřenou zjištěným okolnostem. V tomto směru lze odkázat i na oběma soudy učiněné zjištění, že navzdory žalobci vyvinuté aktivitě, zahrnující v to i účast v organizovaných veřejných nabídkách náhradních pozemků, nedošly jejich restituční nároky dosud svého uspokojení, ačkoliv byly žalobci (resp. jejich právními předchůdci) prvně uplatněny již v roce 1992 a kdy jejich plné uspokojení bez legitimního důvodu ztěžovala žalovaná (dříve i její právní předchůdce) právě i nesprávným oceněním, na kterém dlouhodobě setrvávala, ačkoliv žalobci již od roku 2009 důvodně usilovali o přecenění nároků (o správné ocenění, jež bylo nakonec stvrzeno i výsledky tohoto řízení). Odvolací soud také přiléhavě odkázal na rozhodovací praxi (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 240/2022), podle níž nelze aktivitu na straně jednotlivých oprávněných osob, souhrnně uplatňujících restituční nároky mající společný původ, posuzovat izolovaně, a žádost o přecenění nároků (s ohledem na její obsah) vyhodnotil jako podanou jménem všech žalobců. Důvodně uplatněnému požadavku pak žalovaná vyhověla se značným prodlením, až v roce 2021 a jen pod tlakem vedeného občanského soudního řízení.
18. V podrobnostech lze pak odkázat i na závěry učiněné v předchozích řízeních o převodu náhradních pozemků vedených mezi týmiž účastníky, jež – co do naplnění předpokladů pro uplatnění restitučního nároku žalobou na vydání konkrétních pozemků, při zjištěné liknavosti a svévoli žalované – byly aprobovány Nejvyšším soudem již v jeho usneseních ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1070/2023, a ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2333/2024. Ani v této věci Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od své konstantní rozhodovací praxe odchýlit.
19. Ve světle v přítomné věci učiněných zjištění není pak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu – usneseními Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, naopak je založeno na týchž právních konkluzích (zjištěná liknavost a svévole žalované, při prokázané aktivitě oprávněných osob). Zjevně nepřiléhavá za prokázaných skutkových okolností je pak i argumentace závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013 (nejde-li v přítomné věci o situaci, kdy by závěry o liknavosti a svévoli žalované byly založeny výlučně na konkluzi o době, po kterou nebyl nárok oprávněných osob uspokojen), stejně jako závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 (kdy šlo o případ netypický a odvolací soud při jeho posouzení nepřihlédl ke všem relevantním kritériím a bez dalšího vyloučil, že by postup žalované při uspokojování nároku oprávněné osoby bylo lze kvalifikovat jako liknavý, diskriminační či svévolný; takovým defektem rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné věci stiženo není). Ovšem ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018, nelze v nyní projednávané věci považovat za relevantní, jelikož naposled citované rozhodnutí vychází z odlišných skutkových okolností, kdy byla oprávněná osoba zcela pasivní, bez legitimního důvodu zcela rezignovala na systém veřejných nabídek a od samého počátku sledovala cíl dosáhnout jen na jí vybrané konkrétní náhradní pozemky. Pro odlišnost skutkových okolností není přiléhavý ani odkaz na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014 (v němž soudy v tehdy posuzované věci neměly prvky liknavosti a svévole na straně žalovaného státu za prokázané, nehledě na to, že toto zmiňované rozhodnutí bylo z podnětu ústavní stížnosti podané právě oprávněnou osobou zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16).
20. K argumentaci dovolatelky sluší se dodat i tolik, že konkluze soudů nižších stupňů v nyní posuzované věci nevyvěrají snad z historické liknavosti či svévole žalované (byť odvolací soud akcentuje i upřednostňování převodů pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. před uspokojováním nároků oprávněných osob dle zákona č. 229/1991 Sb.), nýbrž jsou podloženy přítomnými, ve věci aktuálně zjištěnými skutečnostmi (v odůvodnění reprodukovanými).
21. K vypořádání dovolací argumentace a námitek o údajné absenci podkladů pro ocenění nároku lze pak poukázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu shrnutou např. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1380/2023, podle níž žalovaná má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši. Je povinností státu prostřednictvím svých orgánů uspokojovat restituční nároky oprávněných osob a stát je proto povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. Takovému přístupu nepochybně odpovídá stav, kdy žalovaná nebude pasivně u každé oprávněné osoby čekat na její žádost o přecenění, ale sama využije poznatků ke správnému ocenění restitučního nároku podávajících se mimo jiné i z postupně se vyvíjející judikatury vrcholných soudů (datované již od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, resp. v poměrech rozhodovací praxe Nejvyššího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010). Námitky žalované ani v tomto směru proto nemohou obstát, nehledě na to, že tvrzení o pasivitě žalobců je zde v očividném rozporu se soudy učiněnými zjištěními. Nadto nelze ztratit ze zřetele ani to, že soudy nižších stupňů závěry o liknavosti a svévoli dovolatelky založily nejen na nesprávném ocenění restitučních nároků žalobců.
22. Nepřípadné jsou rovněž námitky dovolatelky, že s některými žalobci není ve sporu ohledně výše jejich restitučního nároku, jestliže v řízení bylo prokázáno, že nároky žalobců byly správně oceněny až po mnoha letech (resp. v roce 2021, nadto pod tlakem iniciovaného řízení) – i kdyby nyní byly vedeny žalovanou ve správné výši, závěr o její liknavosti by nedoznal změny. Obdobně lze hodnotit tvrzení dovolatelky o nepřecenění nároku týkajícího se části jednoho z pozemků z důvodu neposkytnutí součinnosti ze strany žalobců – nalézací soudy nevyslovily závěr o liknavosti a svévoli dovolatelky na základě nepřecenění oné jedné části nároku, nýbrž pro neuspokojení nároků žalobců po neúměrně dlouhou dobu (v řádu desítek let), zapříčiněného jejich nesprávným oceněním ze strany dovolatelky. Závěr o liknavosti a svévoli dovolatelky dozajista nezvrátí ani skutečnost, že v roce 2021 několika žádostem žalobců o přecenění pozemků vyhověla (nadto pod tlakem podané žaloby). Úspěšná pak nemůže být ani ta námitka dovolatelky, že soudy dospěly ke konkluzi o její liknavosti a svévoli, aniž by pro takový závěr byly splněny judikaturou stanovené podmínky, neboť nalézací soudy se otázkou liknavého a svévolného postupu dovolatelky pečlivě zabývaly a jejich úvahy nelze označit za nepřiměřené (jak vysvětleno již shora).
23. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolatelkou nastolené otázky týkající se posouzení, jsou-li žalobci nadáni právem domáhat se žalobou uspokojení nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku, ve vazbě na zjištění, lze-li v počínání žalované nalézt prvky liknavosti a svévole, které odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu), přípustností dovolání nezakládají.
24. Naproti tomu přípustné je dovolání pro řešení dovolatelkou současně vytčené otázky, lze-li za vhodný k náhradní naturální restituci (a takto převoditelný do vlastnictví oprávněných osob) bez dalšího považovat i zemědělský pozemek (v souzené věci jde o pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, oddělený z pozemku parc. č. XY k rozsudku připojeným geometrickým plánem), jenž se nachází v zastavitelném území obce, je-li územním plánem určen nikoliv k zastavení stavbou dopravní či technické infrastruktury, nýbrž k obytné zástavbě.
25. Po přezkoumání takto dotčené části rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích vymezené otázky, pro jejíž vyřešení bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v této části opodstatněné.
26. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
27. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
28. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
29. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky, jimiž lze uspokojit restituční nárok oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., jest rozumět pozemky (ve vlastnictví státu, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Pozemkový úřad nezahrne do veřejné nabídky pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (srov. § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
30. V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je v prvé řadě významné, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., dále zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda není převod z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda lze pozemek obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska jest nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015).
31. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zdali restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
32. Veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických vztahů může pak převažovat nad zájmem oprávněných osob na restituční náhradu formou převodu jimi zvoleného pozemku kupř. i tehdy, usnadní-li veřejné vlastnictví pozemků budoucí realizaci na nich zamýšlené výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021).
33. Ve světle výše odkazované rozhodovací praxe (na níž není důvodu cokoliv měnit) je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tím i nesprávné, a dosažený závěr, že předmětný pozemek je vhodným pozemkem k náhradní naturální restituci, jenž byl by takto zařaditelný i do veřejné nabídky pozemků (§ 11a, § 11b zákona č. 229/1991 Sb.), je přinejmenším předčasný.
34. Nejvyšší soud nikterak neopouští své již dříve přijaté závěry, že z převodu oprávněným osobám coby náhradní jsou vyloučeny zásadně pozemky, jejichž převodu brání zákonná překážka, nebo pozemky, k nimž uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (viz § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., § 6, § 7 a § 10 zákona č. 503/2012 Sb.), a že za vhodné náhradní pozemky jest v odůvodněných případech považovat i dosud zemědělské pozemky, jež jsou územním plánem zahrnuty v ploše pozemků určených k zástavbě pro bydlení, na rozdíl od pozemků určených územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (§ 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.); k tomu viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 795/2024, spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění. Obdobně to platí i pro pozemky, jež jsou územním plánem určené jako územní rezerva pro týž účel. Při posuzování „vhodnosti“ pozemků (coby náhradního plnění) nelze však přehlédnout, že v poměrech té které obce, na jejímž území se nárokované náhradní pozemky nacházejí, může mít územním plánem určený stavební záměr vliv na rozvoj konkrétní obce z hlediska uspokojení jak bytových potřeb jejích občanů, tak i vybudování potřebné infrastruktury a dalších staveb nezbytných pro řádné fungování obce, nejenom v oblastech školství, zdravotnictví, obchodu, služeb, apod. Možné využití pozemku i pro tyto účely pak vstupuje do úvahy o tom, není-li aktuálně dán veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických poměrů v komparaci s jinak jistě legitimním zájmem oprávněné osoby na uspokojení restitučního nároku (jejž by však bylo lze saturovat i jiným pozemkem či pozemky, jde-li zde o pozemky toliko náhradní).
Do posouzení hlediska vhodnosti pozemku k vydání oprávněné osobě pak musí nutně vstoupit i úvaha, zda právě konkrétní nárokovaný pozemek např. svou výměrou, umístěním v katastru dané obce, možností obce využít pro plánovaný záměr jiný pozemek ve vlastnictví obce či státu, popřípadě i z pohledu dalších kritérií nebude lépe ponechat pozemek ve vlastnictví státu, neboť veřejný zájem na jeho plánovaném využití převáží nad zájmem oprávněných osob uspokojit restituční nárok právě jeho vydáním. Přitom je nutno zkoumat i stav deklarovaných stavebních záměrů (jejich aktuálnost či pokročilost přípravy výstavby atp.); k tomu srov. přiměřeně již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021.
35. Ovšem i v případě závěru, že není dán veřejný zájem na zachování státního vlastnictví k pozemku (a že kupř. ani nelze očekávat převod pozemku do vlastnictví obce za zákonem stanovených podmínek; srov. § 7 a § 10 zákona č. 503/2012 Sb.) a lze tak dát průchod uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby převodem právě tohoto pozemku, musí stav pozemku spoluurčený i územně plánovací dokumentací nepochybně nalézt i odraz v jeho ocenění jako pozemku určeného pro stavbu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, a ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3018/2021, a ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 734/2022).
36. V případě předmětného pozemku se ovšem odvolací soud ve svých úvahách omezil toliko na konstatování, že jde o pozemek (po oddělení té jeho původní části, jež je určena k zastavění stavbou dopravní infrastruktury a nově označena jako pozemek parc. č. XY) územním plánem určený k zástavbě pro bydlení a že tato okolnost sama o sobě není překážkou pro převod pozemku z vlastnictví státu na jiné osoby ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Přitom nezkoumal – i ve světle shora naznačených kritérií – není-li i jinými okolnostmi založen veřejný zájem na zachování státního vlastnictví v případě tohoto pozemku a krom toho se nezabýval ani tím, lze-li pozemek zemědělsky obhospodařovat a bude-li jeho vydáním naplněn účel restitucí.
37. A jestliže pak odvolací soud navzdory neúplnému posouzení zjednal průchod restitučnímu nároku, není pak z důvodů jeho rozhodnutí ani zřejmé, zdali stav pozemku určený i územně plánovací dokumentací (byť by šlo o pozemek dosud zemědělský, co do druhu orná půda) reflektoval při jeho ocenění (coby pozemku určeného pro stavbu), potažmo při posouzení, je-li cena náhradních pozemků ekvivalentní hodnotě restitučního nároku, resp. nepřevyšuje-li tuto hodnotu.
38. Z uvedeného vyplývá, že v dovoláním současně napadeném výroku VII (jímž bylo změnou dotčené části rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalované k převodu předmětného, geometrickým plánem odděleného pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) rozsudek odvolacího soudu správný není.
39. Protože v dotčeném rozsahu – jde-li o rozhodnutí vtělené do výroku VII rozsudku odvolacího soudu, jež správné není – nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
40. Ve zbylém rozsahu (jde o vydání dalších tam označených pozemků, k jejichž vhodnosti dovolatelka nevznesla relevantní výhrady, zatímco jí nastolenou otázku týkající se posouzení, jsou-li žalobci nadáni právem domáhat se žalobou uspokojení nároku převodem konkrétních pozemků mimo veřejnou nabídku, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí) Nejvyšší soud – z důvodů již shora vyložených – dovolání odmítl jako nepřípustné (srov. § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
42. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
43. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 4. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu