28 Cdo 2333/2024-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. P., b) L. J., c) E. V., d) T. V., e) P. V., f) M. Š., g) E. Z., h) J. K., i) J. K., j) H. V., všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 134/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2024, č. j. 15 Co 13/2024-444, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 4 C 134/2022-379, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2024, č. j. 4 C 134/2022-457, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu specifikovaných pozemků z vlastnictví státu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobci se jako oprávněné osoby dle § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), domáhali převodu náhradních pozemků za pozemky nevydané. Soud zjistil, že mezi účastníky je nesporná výše nároku žalobců do částky 2.857.492,48 Kč, přitom nárokované pozemky jsou v hodnotě 571.433,80 Kč. Dále naznal, že jde o pozemky k převodu vhodné, neboť jsou převoditelné a byly zahrnuty do veřejné nabídky žalované. Dovodil též liknavost a svévoli žalované, opravňující žalobce domáhat se pozemků mimo účasti ve veřejné nabídce, a to na základě délky trvání uspokojování restitučních nároků žalobců, shodného závěru v dalších restitučních řízeních žalobců i skutečnosti, že nároky byly nesprávně ohodnoceny, resp. o nich bylo rozhodnuto až po 28 letech, a k nápravě došlo pouze na základě dlouhodobé aktivity žalobců. Soud zkoumal také „lepší“ právo jiných oprávněných osob k nárokovaným pozemkům, přičemž osvědčil přednost žalobců, ať již z důvodu pozdějšího zahájení jiných řízení o daných pozemcích, z nichž ani v jednom nebylo dosud vydáno žádné rozhodnutí, či pro vhodnost pozemků z hlediska bydliště žalobců a dostatečnou míru jimi vyvinuté aktivity ve veřejných nabídkách. Z popsaných důvodů žalobě zcela vyhověl.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 15 Co 13/2024-444, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku II co do výše náhrady nákladů řízení u soudu prvého stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III – VIII). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (doplnil toliko dokazování znaleckým posudkem České znalecké a.s.), aproboval rovněž jím provedenou aplikaci příslušných právních norem i judikatury a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Ve stručnosti se vyjádřil k námitkám žalované, v otázce její liknavosti opět zdůraznil délku doby, po jejímž uplynutí bylo o nárocích žalobců rozhodnuto, resp. byly řádně oceněny, a upozornil na souběžně vedené spory týchž restituentů včetně závěrů ohledně liknavosti žalované v nich přijatých. Aproboval i soudem prvního stupně provedené posouzení tzv. „lepšího“ práva žalobců vůči jiným oprávněným osobám.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro tři otázky, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu, případně jež nebyly v rozhodovací praxi doposud řešeny. Žalovaná jako první formuluje otázku naplnění svévole a liknavosti žalované za situace, v níž přecenění nároku žalobců na jimi požadovanou výši nevyplývalo z dostupných podkladů a žalobci neposkytli součinnost, namítá též, že liknavost nebyla v řízení dostatečně prokázána (k uvedenému cituje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, 28 Cdo 1540/2015 a 28 Cdo 4926/2017). Druhá otázka se též týče liknavosti žalované, ta ji popírá s tvrzením, že žalobcům nic nebránilo účastnit se veřejných nabídek, liknavost tudíž nemůže být dovozena, argumentuje také, že u některých žalobců je nárok nesporný (výše evidovaná žalovanou odpovídá výši tvrzené žalobci). Naposled žalovaná namítá, že soudy se zabývaly otázkou „lepšího“ práva jiných restituentů k žádaným pozemkům toliko okrajově, vycházely z nesprávných skutkových zjištění a vůbec ji nehodnotily ve vztahu k účastníkům veřejných nabídek. Tato otázka má být z části v rozhodovací praxi neřešená, zčásti vyřešená v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 509/2021 a 28 Cdo 2416/2020.
4. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá.
5. K dovolání žalované se žalobci nevyjádřili.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
10. K problematice poskytování náhradních zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona o půdě lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona o půdě) v situaci, v níž stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům, a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační, či dokonce svévolné (srovnej namátkou rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sb. rozh. obč., usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 729/2023, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02). Nevhodnost pozemku k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí pak sama o sobě skutečnost, že je předmětem i jiného, prozatím neskončeného, řízení (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018), či jeho zařazení do veřejné nabídky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 686/2019, či ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 267/2023).
11. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1905/2024), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 293/2022, či jeho usnesení ze dne 2. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2591/2023).
12. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (při přezkumu právního posouzení věci je pak třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nepřiměřené); k řečenému srovnej za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1634/2023, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2611/2024. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.
13. K prvním dvěma v dovolání uplatněným otázkám, jimiž žalovaná vyjadřuje nesouhlas s hodnocením jejího postupu jako liknavého nalézacími soudy, nezbývá než ve světle výše uvedené judikatury sdělit následující. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců zjištěným skutkovým okolnostem věci nepřiměřené očividně nejsou. Odvolací soud, přihlašuje se k závěrům rozsudku soudu prvního stupně, vystavěl totiž konkluze o liknavém a svévolném postupu dovolatelky na zjištění, že restituční nároky žalobců byly uplatněny již v roce 1992 a jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě) dovolatelka (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala zejména jejich nesprávným oceněním. Nalézací soudy odkázaly i na rozhodnutí v souběžně vedených sporech ohledně nároků týchž restituentů (jejich dalších částí), v nichž byla liknavost žalované soudy všech stupňů shledána (viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1070/2023).
14. Lichými se jeví námitky žalované o tom, že s některými žalobci není ve sporu ohledně výše jejich restitučního nároku, neboť v řízení bylo prokázáno, že nároky žalobců byly správně oceněny až po mnoha letech – i kdyby nyní byly vedeny žalovanou ve správné výši, závěr o její liknavosti by nedostál změny. Obdobně lze hodnotit tvrzení dovolatelky o nepřecenění nároku týkajícího se části jednoho z pozemků z důvodu neposkytnutí součinnosti ze strany žalobců – nalézací soudy nevyslovily závěr o liknavosti dovolatelky na základě nepřecenění oné jedné části nároku, nýbrž pro neuspokojení nároků žalobců po neúměrně dlouhou dobu (v řádu desítek let), zapříčiněného jejich nesprávným oceněním ze strany žalované. Závěr o liknavosti žalované dozajista nezvrátí skutečnost, že v roce 2021 několika žádostem žalobců o přecenění pozemků vyhověla (nadto pod tlakem podané žaloby, jak plyne z bodu 13 již citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1070/2023). Úspěšná pak nemůže být ani námitka žalované, že soudy dospěly ke konkluzi o její liknavosti, aniž by pro takový závěr byly splněny judikaturou stanovené podmínky, neboť nalézací soudy se otázkou liknavého postupu žalované pečlivě zabývaly a jejich úvahy nelze označit za nepřiměřené (viz výše bod 13 tohoto rozhodnutí).
15. Odvolacím soudem přijaté konkluze se neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (uvedených v bodech 17, 22 a 23 dovolání), jež se otázkou liknavosti Státního pozemkového úřadu při uspokojování restitučního nároku oprávněných osob zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. Nejvyšší soud akcentuje, že formulace určitých závěrů v jednotlivých soudních rozhodnutích je podmíněna existencí jedinečných skutkových okolností posuzovaného případu, což také limituje jejich přenositelnost do poměrů jiné věci.
16. V posledním je třeba dodat, že skutečnost, že se žalobci aktivně účastnili veřejných nabídek, jim dozajista nemůže jít k tíži, čehož se žalovaná snaží dosáhnout argumentací v bodě 23 dovolání, v níž pomíjí, že závěr o bránění účasti ve veřejných nabídkách žalobců byl vysloven zejména s důrazem na nesprávné ocenění jejich nároků (resp. rozhodnutí o nich vůbec), trvající 28 let.
17. Ani třetí otázka formulovaná dovolatelkou v jí podaném mimořádném opravném prostředku není s to přivodit přípustnost dovolání.
18. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jest v případě konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo; významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, publikovaný pod č. 13/2022 Sb. rozh. obč.).
19. Naposled citované závěry mohou nalézt své uplatnění i v případě, v němž o převod dotčeného pozemku ve veřejné nabídce postupem dle § 11a zákona o půdě požádala jiná oprávněná osoba (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, a ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 942/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3118/2022). Každý případ konkurence více oprávněných osob s nárokem na převod náhradních pozemků je totiž značně individuální, a i s ohledem na smysl restitučního zákonodárství je nezbytné na základě konkrétních skutkových zjištění posoudit, které z oprávněných osob svědčí „lepší“ právo na převod požadovaného náhradního pozemku.
20. Tvrzení, že se sami žalobci účastnili ve vztahu k jednomu z pozemků veřejné nabídky a že většina účastníků veřejné nabídky v důsledku jejich postupu z nabídkového řízení odstoupila, dovolatelka uplatňuje poprvé v dovolání. Je totiž nutno vyjít z toho, že žalovaná v řízení u nalézacích soudů pouze povšechně namítala, že k pozemkům uplatnily své právo i jiné oprávněné osoby prostřednictvím veřejné nabídky. Netvrdila však nic k tomu, aby soud skutečně mohl střet daných pohledávek různých oprávněných osob posoudit. Žalovaná by totiž v tomto směru musela tvrdit, jaké konkrétní osoby k těm kterým pozemkům své právo uplatnily, jakých konkrétních nároků se osoby domáhají, a dokonce jaká je historie těchto jejich nároků tak, aby bylo možno případný „střet“ pohledávek přezkoumat (shodně viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2160/2024). S žádným takovým tvrzením však žalovaná v řízení před soudem prvního stupně ani odvolacím nepřišla, v bodě 12 dovolání toliko uvedla data související s veřejnou nabídkou a skutečnost, že po podání žaloby a vydání předběžného opatření odstoupila většina účastníků veřejných nabídek. Z již uvedeného se tak dovozuje, že i kdyby žalovanou nyní uváděné skutečnosti byly bývaly v rámci nalézacího řízení tvrzeny a osvědčeny, postrádalo by relevanci zkoumat možné „lepší“ právo osob účastnivších se daných veřejných nabídek, pokud ty již měly z nabídkového řízení odstoupit. Nelze se poté ztotožnit s názorem žalované, vyjádřeným v bodě 31 dovolání, že nemusí být z její strany tvrzeny a prokazovány skutečnosti vedoucí k závěru o „lepším“ právu jiných osob.
21. Nezbývá než dodat, že odkazy žalované na soudní řízení jiných osob, v nichž byly nárokovány tytéž pozemky, se nalézací soudy zabývaly v souvislosti s posouzením „lepšího“ práva daných osob, avšak dospěly k závěru o prioritě žalobců, na němž dovolací soud nemá čeho vytknout (soudy porovnávaly datum podání žaloby, příhodnost lokality pozemků vzhledem k bydlišti žalobců, oblast, v níž se nacházely původní odňaté pozemky, a míru aktivity žalobců ve veřejných nabídkách – viz bod 23 rozsudku odvolacího soudu).
22. Dovolatelka mimořádným opravným prostředkem výslovně napadá i výroky II – VIII rozsudku krajského soudu, aniž by však reflektovala, že v této části je dovolání dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, neboť
se týká výroků o náhradě nákladů řízení; ani tato její námitka zjevně není s to přípustnost dovolání přivodit. 23. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 2. 2025 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu