28 Cdo 729/2023-844
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 237/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2022, č. j. 56 Co 88/2022-797, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 454,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zorky Černohorské, advokátky se sídlem v Příbrami, Balbínova 384.
1. Okresní soud v Karlových Varech (dále také jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 9 C 237/2020-684 (ve znění později vydaného opravného usnesení), nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle k převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
2. K odvolaní žalované Krajský soud v Plzni (dále také jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se z výroku I. bodů 1. a 4. „vypouští“ pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), ve zbylé části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně
3. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že žalobkyně je nositelkou restitučního nároku na převod jiných (náhradních) pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jenž dosud nebyl v plném rozsahu uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované a jehož výše postačuje k převodu požadovaných náhradních pozemků, které – vyjma pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (jenž odvolací soud shledal nepřevoditelným pro zákonem stanovenou překážku) – jsou vhodnými pozemky i k náhradní naturální restituci dle aplikovaného restitučního předpisu.
4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku pod bodem II. napadla dovoláním žalovaná (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené. Odkazujíc na judikaturu dovolacího soudu dovolatelka kritizuje závěr odvolacího soudu o naplnění podmínek liknavosti a svévole státu při uspokojování žalobkyní uplatňovaného restitučního nároku, namítajíc nedostatečnou aktivitu žalobkyně samé. Za nesprávnou považuje i kvantifikaci daného restitučního nároku, ve vazbě na jí současně zpochybňované posouzení charakteru oprávněné osobě odňatých (pro zákonem stanovenou překážku nevydaných) pozemků jako stavebních. Vedle toho pak vytýká, že při ocenění odňatých pozemků nebyla aplikována ustanovení o cenových srážkách dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., a že znalkyní podaný posudek vychází z nesprávné výměry odňatých pozemků, s ohledem na duplicitu správních aktů vztahujících se k témuž pozemku, kdy se dovolatelka táže, „zda není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu závěr o tom, že soud mimo rámec správního soudnictví není oprávněn zkoumat věcnou správnost duplicitně vydaného správního aktu v kontextu § 135 odst. 2 o. s. ř.“.
5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. K problematice poskytování jiných (náhradních) pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
9. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). Jako liknavý, ba až svévolný lze pak podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, jímž stát bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
10. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby jakož i o postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Samy vady skutkových zjištění ovšem dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování žalobkyní uplatňovaného restitučního nároku nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené, rezultují-li ze zjištění, že v rozsahu evidované výše restitučního nároku se žalobkyně zúčastnila veřejných nabídek náhradních pozemků a později sama aktivně usilovala o přecenění nároku (k čemuž nechala vyhotovit i znalecký posudek), zatímco žalovaná jejímu požadavku nevyhověla, setrvávajíc i nadále na jí provedené kvantifikaci, čímž významně ztěžovala uspokojení restitučního nároku formou účasti žalobkyně ve veřejných nabídkách, kdy až v rámci iniciovaného soudního řízení svůj odmítavý postoj toliko částečně přehodnotila (k tomu srov. přiměřeně i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020, a ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, či usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3138/2020, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 693/2022).
12. Z uvedeného vyplývá, že posouzení otázky, je-li žalobkyně nadána právem domoci se uspokojení nároku žalobou na vydání konkrétního k danému účelu vhodného pozemku (ve vazbě na zjištěné okolnosti o liknavosti a svévoli žalované), konvenuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, včetně těch, kdy se oprávněné osoby – na rozdíl od nyní posuzované věci – neúčastnily veřejných nabídek (případně šlo o účast ojedinělou a účelovou až v době bezprostředně předcházející podání žaloby), ani jinak o saturaci svého nároku neusilovaly (v daném směru nevyvinuly žádnou aktivitu).
13. Konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení dalších otázek, vztahujících se k problematice oceňování náhradních pozemků. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.), se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již lze – s ohledem na § 28a zákona č. 229/1991 Sb. – určit právě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.; shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., se oceňují podle § 11a odst. 14 zákona č. 229/1991 Sb. i pozemky náhradní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku.
14. Zpochybňuje-li dovolatelka dále i závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru některých odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát (jenž s sebou nese i řešení otázky výše restitučního nároku žalobkyně), lze odkázat na
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), jíž byl opakovaně formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze pozemky ocenit jako určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
15. Dovolací soud ve své judikatorní praxi aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, spolu s další tam citovanou judikaturou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení dle cenového předpisu je pak otázkou především skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§ 127 odst. 1 o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 984/2020. Znalecký posudek je přitom jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy.
16. Závěr o charakteru jednotlivých pozemků i v daném případě učinily soudy na základě konkrétních skutkových zjištění a jejich komplexního hodnocení (z předloženého znaleckého posudku vyplynulo, že odňaté pozemky v tam vymezeném rozsahu byly určeny k výstavbě již od 30. let minulého století, kdy znalkyně vycházela i ze srovnání směrného územního plánu s dříve platnou územně plánovací dokumentací, byť u některých pozemků došlo ke změně jejich účelového určení, ovšem pak i s následnou realizací výstavby). V kontextu zjištěných, soudy uvažovaných okolností pozbývá své závažnosti i otázka platnosti přehledných regulačních a zastavovacích plánů Státní regulační komise po přijetí nové právní úpravy územního plánování, zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování (vstoupivším v účinnost od 1. ledna 1959).
17. K tomu lze také (přiměřeně) odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021, nebo usnesení ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022), jež pro ocenění pozemků jako určených pro stavbu (při naplnění dalších výše vzpomenutých kritérií) v odůvodněných případech nevylučuje, aby bylo přihlédnuto i k jiným podkladům územního plánování [kupř. územnímu plánu dosud nepotvrzenému, nebylo-li zde jiné platné (schválené) územně plánovací dokumentace], kdy na podporu přijatých závěrů o povaze těch kterých pozemků lze pak i v nyní posuzované věci argumentovat i dalším historickým vývojem stavební činnosti v dané oblasti. Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu i v tom závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
18. K argumentaci dovolatelky, že za stavební by nebylo lze pokládat ty pozemky, na nichž stavba ve smyslu občanského práva přímo realizována nebyla, lze připomenout i rozhodovací praxi dovolacího soudu vážící se k restitučnímu zákonodárství, z níž je současně zřejmé i to, že za zastavěné nutno v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisejí a jsou potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál); srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010 a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012 a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020.
19. Vyslovuje-li dovolatelka nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu ohledně aplikovatelnosti cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., sluší se připomenout, že soudy nižších stupňů čerpaly své závěry o ceně oprávněné osobě odňatých pozemků především z odborného posouzení relevantních okolností znaleckým posudkem, z něhož plyne i zjištění, že v případě odňatých a nevydaných pozemků – oceněných jako pozemky určené pro stavbu – nejsou dány okolnosti pro korekci ceny (její snížení) ve smyslu uvedené přílohy odkazovaného cenového předpisu.
Rozhodnutí (o tom, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nejsou naplněny) tedy soudy založily také na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení) a neměly-li se zřetelem k přijatým skutkovým zjištěním předpoklady pro aplikaci ustanovení cenového předpisu o cenových srážkách za naplněné (aniž by – v obecné rovině – vyloučily aplikovatelnost odkazovaného ustanovení o cenových srážkách), nelze ani v tomto směru jimi přijaté závěry kvalifikovat jako rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Další polemika se závěry odvolacího soudu o absenci podmínek k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nese se pak v rovině skutkových zjištění (k nimž soudy dospěly hodnocením provedených důkazů), jež ovšem – jak již výše uvedeno – předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (k tomu znovu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016).
20. Zřetelnou skutkovou povahu má i dovolatelkou naposled nastolená otázka směřující k zpochybnění závěru o výměře odňatých pozemků (z nichž soud – i za pomoci opatřeného znaleckého posudku – vycházel při kvantifikaci restitučního nároku). Nadto sluší se uvést, že v dané souvislosti namítané pochybení nemohlo by mít na výsledek daného řízení žádný vliv; otázky stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku v tomto druhu řízení soud řeší (jen) jako otázky předběžné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018) a pro rozhodnutí je podstatné, disponuje-li oprávněná osoba nárokem ve výši dosahující (alespoň) ceny požadovaného náhradního pozemku (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Vychází-li rozsudek odvolacího soudu i z aprobace soudem prvního stupně přijatých závěrů o výši dosud neuspokojeného nároku žalobkyně (v částce 1 071 254 Kč) a zjištěné ceny náhradních pozemků (v částkách 21 306 Kč a 159 308,04 Kč), je očividné, že ani jiné určení hodnoty odňatého pozemku PK 4748 (jenž byl za pomoci znaleckého posudku kvantifikován částkou 199 700 Kč a k němuž dovolatelka namítá jeho dvojí zahrnutí se zřetelem na jeho duplicitní uvedení v rozhodnutích pozemkového úřadu), je zřejmé, že žalobkyně tak či tak disponuje restitučním nárokem ve výši pokrývající hodnotu v této věci požadovaných pozemků jako náhradních. Z uvedeného plyne, že ani event. jiným vyřešením dovolatelkou naposled formulované otázky (ve vztahu k vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu v těchto restitučních věcech) by tak nemohla být zpochybněna věcná správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu v tomto řízení požadovaných náhradních pozemků a tedy ani takto formulovaná otázka (na jejímž řešení tudíž napadené rozhodnutí nezávisí) nemůže založit přípustnosti dovolání (blíže viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018, jakož i v něm citovaná rozhodnutí).
21. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
22. V situaci, kdy dovolací soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.), jenž sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím své zástupkyně z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokátky v částce 8 340 Kč [srov. § 6 odst. 1, 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 814,40 Kč.
24. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2023
Mgr. Petr Kraus předseda senátu