28 Cdo 1905/2024-806
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) L. P., b) V. D., c) E. V., a d) P. P., všech zastoupených JUDr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Staré Město, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, Liboc, U Stanice 11/4, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněným osobám, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 385/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 58 Co 34/2024-748, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 58 Co 34/2024-748, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Podanou žalobou se žalobci jako oprávněné osoby domáhají nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s nimi smlouvu o převodu pozemků jako náhradních za pozemky, jež jim nebylo lze vydat pro zákonem stanovené překážky [podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“].
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále i jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2023, č. j. 28 C 385/2018-673, zastavil řízení (ke zpětvzetí žaloby) ohledně dvou ve výroku specifikovaných pozemků (výrok I), nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu (v tam uvedeném znění, dle zákona o půdě) o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území
3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců převodem náhradních pozemků (jež je odůvodněn i rozhodnutími Magistrátu hlavního města Prahy – Pozemkového úřadu hlavního města Prahy ze dne 29. 5. 1998, sp. zn. PÚ 208/98, a ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. PÚ 208/98/1) lze hodnotit jako liknavý a svévolný. Liknavost a svévole žalované se primárně projevila nesprávným oceněním restitučního nároku žalobců. S poukazem na závěry rozhodovací praxe, podle nichž má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku, jenž byl oprávněné osobě odebrán, soud prvního stupně uzavřel, že již v době přechodu pozemků na stát bylo zřejmé, že pozemky jsou odnímány za účelem výstavby silniční komunikace, jež byla bezprostředně poté i schválena a následně realizována. Na odňaté (nevydané) pozemky tak bylo potřeba pohlížet jako na pozemky stavební, z čehož vycházela i znalkyně Ing. Lucie Cihelková při jejich ocenění. Žalovaná i přes nepochybné indicie o výstavbě proběhnuvší na předmětných pozemcích ocenila pozemky jako zemědělské a na svém ocenění dosud setrvává. Tímto postupem bylo také žalobcům objektivně zabráněno v efektivní účasti ve veřejných nabídkách. Soud prvního stupně dále ve vztahu k závěru o liknavosti přihlédl i k celkové délce restitučního řízení, jakož i ke zjištění o žalovanou upřednostňovaném (zejm. na území hl. m. Prahy) prodeji zemědělské půdy v rámci její privatizace před převody náhradních pozemků oprávněným osobám.
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále i jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 58 Co 34/2024-748, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II o věci samé tak, že se žaloba na nahrazení projevu vůle uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky řízení (výrok II) a o nákladech státu (výrok III).
5. Odvolací soud relativizoval soudem prvního stupně učiněnými závěry stran liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců. Za určující považoval skutečnost, že žalobci po mnoho let nezpochybňovali výši restitučního nároku a neprojevili (vyjma účasti právního předchůdce žalobkyně a/ ve veřejné nabídce) žádnou snahu o jeho uspokojení zákonem předpokládanou cestou veřejných nabídek. Odvolací soud tudíž uzavřel, že žalobci nevyvíjeli ve vztahu k uspokojení restitučního nároku žádnou aktivitu a nedisponují tak mimořádným právem na úspěšné podání žaloby o nahrazení projevu vůle žalované. Již z tohoto důvodu, aniž se dále zabýval vlastní výši restitučního nároku či vhodností pozemku k převodu jako náhradního, dospěl odvolací soud k závěru, že bylo namístě žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
6. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadli žalobci (dále i jen „dovolatelé“) dovoláním. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání shledávají v tom, že se odvolací soud při řešení právní otázky, na níž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S poukazem na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovolatelé namítají, že se měl odvolací soud zabývat otázkou kvantifikace restitučního nároku, jelikož i nedůvodné ulpívání na nesprávném ocenění odňatých (nevydaných) pozemků je předpokladem k úspěšnému podání žaloby o nahrazení projevu vůle žalované na převod konkrétního pozemku. Dlouhodobá nesprávná evidence restitučního nároku má pak dle žalobců dopad i na možnost vypořádání restituce, když restituenti v takových případech nemají jinou možnost nežli se náhradních pozemků domoci soudní cestou. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s dovolacím návrhem žalobci učinili i návrh na odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
7. K podanému dovolání podala žalovaná nesouhlasné vyjádření považujíc rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
8. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Žalobci podané dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, kdy lze postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě kvalifikovat jako liknavý či svévolný (potažmo kdy je oprávněná osoba nadána právem domáhat se uspokojení svého nároku žalobou na vydání konkrétního pozemku), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu blíže srovnej judikaturu dále citovanou).
13. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právní otázky, pro níž bylo připuštěno dovolání, Nejvyšší soud shledal, že dovolání je opodstatněné.
14. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelé je ani nenamítají.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
16. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované (jejímž předchůdcem byl Pozemkový fond České republiky) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky.
Ani postup podle § 11a zákona o půdě, jenž zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek, nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu náhradních pozemků (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, v němž bude žalované uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, pak ve vztahu k ostatním oprávněným osobám nelze pokládat za diskriminující a je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt); srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4.
3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Při posuzování liknavosti žalované jest pak vždy zohlednit délku řízení před pozemkovým úřadem (k tomu viz kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněného pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020).
18. Rozhodovací praxe dále dovozuje, že postup žalované (či jejího předchůdce Pozemkového fondu České republiky) vůči osobám vybaveným nárokem na náhradní pozemek podle zákona o půdě lze kvalifikovat jako liknavý rovněž tehdy, je-li v řízení prokázáno, že vhodné pozemky vlastněné státem v lokalitě, o niž projevovala oprávněná osoba zájem, existovaly, byly však nabízeny v režimu zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, namísto zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Oproti tomu je třeba jinak posuzovat situaci, kdy se oprávněná osoba o převod pozemků z veřejné nabídky bez legitimního důvodu ani nezajímala (v poměrech, kdy nabídka již měla potřebné parametry) a od počátku (bezdůvodně) sledovala cíl domoci se konkrétních vybraných pozemků (a to kupříkladu i pozemků do veřejné nabídky nezařaditelných); k tomu srovnej např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10.
19. Konečně ve světle závěrů judikatury dovolacího soudu lze jako svévolný kvalifikovat i takový postup žalované (Fondu), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala či zcela znemožnila uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast (či další účast) ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 293/2022).
20. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se taktéž připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované, je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nepřiměřené; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
21. Odvolací soud, přistoupil-li na podkladě soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění ke změně jím vydaného rozsudku a žalobu na převod konkrétního pozemku k uspokojení restitučního nároku žalobců zamítl, výše uvedené závěry rozhodovací praxe dostatečně nezohlednil a nepřihlédl ke všem relevantním kritériím. Z žalobci tvrzených okolností (jež vzal soud prvního stupně za prokázané), se podává, že restituční nárok uplatněný již v roce 1991 dosud nebyl regulérním způsobem uspokojen, a to v situaci, kdy odňaté pozemky byly žalovanou (jejím předchůdcem) oceněny jako zemědělské, ačkoliv v řízení bylo učiněno zjištění o tom, že pozemky byly určeny k zastavění.
Tato skutečnost ve spojení s dalšími specifickými okolnostmi projednávané věci (kupříkladu zjištění, že zejména na území hl. m. Prahy žalovaná uspokojování restitučních nároků znesnadňovala a upřednostňovala převody pozemků v rámci privatizace zemědělské půdy před převody pozemků oprávněným osobám, či o aktivitě dovolatelů spojené se snahou o přecenění jejich nároku, jakož i o účasti právního předchůdce jednoho z žalobců ve veřejných nabídkách) naznačují, že dovolatelé by se zákonem předpokládaným postupem – účastí ve veřejných nabídkách organizovaných žalovanou – domoci uspokojení svého restitučního nároku v adekvátní výši patrně nemohli (k tomu viz přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020). K argumentaci, že žalobci o přecenění a uspokojení restitučního nároku dlouhou dobu neusilovali a nebyli aktivní, lze odkázat na recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu, reflektovanou i soudem dovolacím (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 240/2022), dle níž nelze aktivitu na straně jednotlivých oprávněných osob, souhrnně uplatňujících restituční nároky mající společný původ, posuzovat izolovaně.
Za projev aktivity oprávněných osob při uplatňování restitučního nároku a jejich uspokojování nelze považovat jen jejich případnou účast ve veřejných nabídkách, ale se zřetelem k individuálním poměrům konkrétní věci i v jejich jiných krocích (kupř. snaha docílit správnost ocenění nároku, včetně obstarání relevantních listin a důkazů k tomuto ocenění atp.); k tomu srov. přiměřeně např. také důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 999/2021). Ze zřetele nelze také ztrácet, že povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2457/2023).
22. Bezvýznamnými pak nemusí být ani důsledky případného negativního rozhodnutí o takto podané žalobě. Jestliže žalovaná setrvale sporuje výši restitučního nároku žalobců (navzdory předkládaným dokladům již v době před iniciováním řízení), pak by oprávněné osoby nejspíše ani v budoucnu nemohly svůj nárok (zcela) uspokojit regulérním způsobem podle § 11a zákona o půdě, načež by jim nezbylo, než se znovu obrátit na soud (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Spor účastníků o výši nároku byl by jistě případně řešitelný i žalobou o určení práva, ani to však bez dalšího nevylučuje případnou liknavost či svévoli na straně žalované (v situaci, kdy žalovaná odmítá restituční nárok žalobců opakovaně přecenit i v situaci, kdy oprávněné osoby prokázaly, že jde o ocenění nesprávné, se zřetelem na povahu odňatých pozemků). V této souvislosti lze také připomenout, že ač v řízení o poskytnutí náhradních pozemků není otázka výše nároku oprávněné osoby předmětem sporu, soud ji však řeší jako otázku předběžnou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1215/2024).
23. Z uvedeného plyne, že okolnosti daného případu nejsou zcela typické a mohly by naplňovat ony předpoklady, za nichž lze nárok oprávněné osoby uspokojit i převodem pozemku mimo veřejnou nabídku podle § 11a zákona o půdě. Jestliže tak odvolací soud – aniž by dostatečně přihlédl ke všem relevantním kritériím (dříve formulovaných i judikaturou) – vyloučil, že by postup žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku žalobců bylo lze kvalifikovat jako liknavý, diskriminační či svévolný (nezabýval-li se ani správností ocenění restitučního nároku a v tomto směru závěry učiněné soudem prvního stupně neprověřil, a nepovažoval-li také za významné, zda žalovaná akceptovala přecenění nároku v situaci, kdy její původní ocenění – ve světle zjištěných skutečností – bylo vskutku nesprávné, a nepřihlédl-li ani k tomu, jaké veškeré kroky činili sami žalobci za účelem správného ocenění nároku a jeho plného uspokojení), je jeho právní posouzení věci přinejmenším předčasné a neúplné, tím i nesprávné.
24. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v napadeném meritorním výroku zrušil, spolu s na něm závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
25. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
26. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
27. O návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti (§ 243 písm. a/, b/ o. s. ř.) výroků II a III rozsudku odvolacího soudu podaným současně s dovoláním, Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
28. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 9. 2024 Mgr. Petr Kraus předseda senátu