28 Cdo 1215/2024-803
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) A. T., b) A. Z., obou zastoupených JUDr. Petrem Gallatem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Filištínská 145, c) O. T., zastoupeného Mgr. Lucií Popďakunikovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, třída Míru 450, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 307/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 18 Co 207/2023-745, ve znění opravného usnesení ze dne 14. února 2024, č. j. 18 Co 207/2023-758, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyním a) a b) náklady dovolacího řízení ve výši 4.428,60 Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Petra Gallata, advokáta se sídlem v Chrudimi, Filištínská 145, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalovanou a žalobcem c) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) - v pořadí třetím - rozsudkem ze dne 3. 3. 2023, č. j. 6 C 307/2006-692, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2023, č. j. 6 C 307/2006-707, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi a) a b) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem c) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (dále též „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona o půdě (výrok II.). Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) a b) domáhaly, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi a) a b) smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku III. specifikovaných pozemků v katastrálním území Slatiňany (výrok III.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit náklady řízení, a to České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi ve výši 30.870,- Kč, žalobkyním a) a b) k rukám jejich zástupce ve výši 32.670,- Kč a žalobci c) ve výši 22.883,- Kč (výroky IV., V. a VI.).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 18 Co 207/2023-745, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2024, č. j. 18 Co 207/2023-758, rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku III. potvrdil (výrok I.), rozhodl, že žalobce c) a žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.), a žalované uložil povinnost nahradit každé ze žalobkyň a) a b) k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 3.499,32 Kč (výrok III.).
3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým až svévolným zejména pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatoval přitom, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu jejich dosud neuspokojeného restitučního nároku, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobkyněmi a) a b), jakož i se žalobcem c), smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Námitku promlčení práva žalobců na vydání náhradních pozemků označil za rozpornou s dobrými mravy.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výrokům I. a III.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že žaloba v přítomné věci není přípustná, neboť k jejímu projednání soudem nebyly splněny zákonné a ani judikatorně stanovené podmínky. Podotýká, že žalobci a ani jejich právní předchůdce nebyli dostatečně aktivní při uspokojování svého restitučního nároku. Táže se, zda lze připustit žalobu o nahrazení projevu vůle v případě, že se oprávněná osoba neúčastní veřejné nabídky od doby přiznání nároku, respektive od doby, kdy je jí známa výše nároku, byť v nesprávné výši, a dále v situaci, v níž oprávněná osoba o vydání náhradního pozemku nepožádala v zákonem stanovené lhůtě. Dále předkládá otázku, zda v rámci procesní obrany vznesenou námitku promlčení lze pokládat za projev liknavosti a svévole, zda lze vyhovět žalobě o nahrazení projevu vůle dle zákona o půdě, není-li postavena najisto výše nároku oprávněné osoby, a zda lze nahradit projev vůle osoby, jež nemá aktivní věcnou legitimaci, respektive zda nedostatek aktivní věcné legitimace představuje vadu řízení, jež může mít za následek zrušení rozsudku. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně a) a b) se k dovolání žalované vyjádřily nesouhlasně, přičemž upozornily, že podané dovolání nesplňuje ani náležitosti kladené na tento typ opravného prostředku procesním předpisem. Navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Žalobce c) se k dovolání žalované nevyjádřil.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 11. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 2. 11. 2006 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné; sluší se podotknout, že dovolací soud posuzoval splnění náležitostí dovolání žalované (viz § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř.) poněkud benevolentněji, neboť z obsahu dovolání není zřejmé, jaký z předpokladů přípustnosti ke které z více (na samé hranici srozumitelnosti formulovaných) právních otázek dovolatelka připíná, tedy kterou z jí avizovaných otázek má za dovolacím soudem dosud neřešenou, případně napadeným rozsudkem řešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a v posléze uvedeném případě pak neuvádí, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (toliko v souvislosti s námitkou nedostatečné aktivity žalobců při uspokojování jejich restitučního nároku žalovaná poukazuje obecně na odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), pročež by se v tomto směru nejednalo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).
10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu [srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (tento nález je - stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.], je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (viz § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
12. Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
13. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobci o uspokojení restitučního nároku neusilovali dostatečně aktivně) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo [o nevydání pozemků odňatých právnímu předchůdci žalobců bylo rozhodnuto již v roce 1994, k vyčíslení restitučního nároku však došlo až v roce 2002; právní předchůdce žalobců se navzdory svému pokročilému věku zúčastnil v roce 2003 nabídkového řízení a domáhal se i převedení konkrétního pozemku do svého vlastnictví (vyhověno mu však nebylo)]. Jestliže dovolatelka bez relevantního důvodu ztěžovala uspokojení restitučního nároku žalobců zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srovnej § 11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním restitučního nároku (žalovaná k přecenění restitučního nároku přistoupila až v průběhu nyní probíhajícího soudního řízení v důsledku iniciativy žalobců, respektive jejich právního předchůdce, a to pod tlakem pravomocného rozhodnutí o určení výše náhrady za nevydané pozemky – viz řízení vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 33/2004), následkem čehož do současné doby nedošlo zcela k jeho uspokojení, pročež se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu žalované nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s žalovanou (v rámci pasáže dovolání předkládající rekapitulaci dosavadního průběhu řízení) citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, v němž byla posuzována situace, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek – na rozdíl od žalobců, respektive jejich právního předchůdce – bez relevantního důvodu nezúčastnila a ani jinak neusilovala o saturaci restitučního nároku.
16. Má-li dovolatelka za to, že žalobě o nahrazení projevu vůle lze vyhovět pouze tehdy, pokud oprávněná osoba o vydání náhradního pozemku požádala v zákonem stanovené lhůtě, pak především žádnou konkrétní „zákonnou“ lhůtu, jež by měla být dodržena, nezmiňuje. Směřuje-li naznačená úvaha žalované k otázce promlčení nároku žalobců, je třeba podotknout, že ani v tomto smyslu nejsou konkluze odvolacího soudu nikterak nepřiměřené. Žalobci, respektive jejich právní předchůdce, postupovali ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť poté, co žalovaná jejich nárok vyčíslila, se v rozsahu žalovanou evidované výše restitučního nároku (neúspěšně) zúčastnili veřejné nabídky náhradních pozemků a následně sami aktivně žalobou usilovali o určení výše restitučního nároku, jež byla mezi účastníky řízení sporná.
V průběhu řízení o určení výše restitučního nároku pak žalovaná v nyní projednávané věci vznesla námitku promlčení. Odvolacímu soudu tak nelze ničeho vytknout, jestliže konstatoval, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má totiž prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. V této souvislosti sluší se také dodat, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (§ 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013, resp. § 611 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014); k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017. Judikatura Nejvyššího soudu v poměrech restitučního zákonodárství pak taktéž dovodila, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016). Odvolací soud se tedy tím, že ze samotné doby, která uplynula od vydání rozhodnutí zakládajícího restituční nárok, nedovozoval bezúspěšnost žaloby, ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nezpronevěřil.
17. Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že žalobou o nahrazení projevu vůle se nelze domáhat uspokojení restitučního nároku v okamžiku, kdy není postavena najisto výše nároku oprávněné osoby. V řízení o poskytnutí náhradních pozemků sice otázka výše nároku oprávněné osoby není předmětem sporu, avšak soud ji řeší (toliko) jako otázku předběžnou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Nejde zde totiž o žalobu na určení práva, nýbrž o žalobu na plnění. Ostatně, i proto rozhodovací praxe – v případně spornosti nároku a jeho výše – současně připouští též žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, jakož i ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Skutečnost, že otázka výše nároku (ani ocenění náhradního pozemku) není stricto sensu předmětem řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015).
18. Přiléhavost postrádá rovněž dovolatelkou naznačená otázka týkající se nedostatku aktivní věcné legitimace. Jak již bylo výše uvedeno, v přítomné kauze došlo ke splnění předpokladů umožňujících oprávněné osobě obrátit se na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků. Z dovolání nadto není patrné, z čeho žalovaná dovozuje absenci aktivní věcné legitimace žalobců. Směřovala-li snad předestřená otázka k posouzení věcné legitimace na straně žalované (dovolatelka se táže, zda „lze nahradit projev vůle osoby, která nemá aktivní věcnou legitimaci“, přičemž v řízení o nahrazení projevu vůle se nahrazuje vůle osoby povinné, tj. žalované), pak nelze přehlédnout, že v řízení nebyla pasivní věcná legitimace žalované zpochybňována a ani sama žalovaná v dovolání netvrdí žádné konkrétní okolnosti svědčící o nesprávném právním posouzení její věcné legitimace. Účelem dovolacího řízení přitom není řešení problémů ryze hypotetických, které dovolatel nastoluje, bez vlivu na konečné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015).
19. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV., V. a VI. o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku
III. o náhradě nákladů odvolacího řízení v poměru mezi žalovanou a žalobkyněmi a) a b), neboť žalovaná výslovně uvedla, že tyto vedlejší výroky rozsudku odvolacího soudu jsou dovoláním rovněž dotčeny. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
20. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Výroky o nákladech dovolacího řízení jsou odůvodněny ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyním a) a b) vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobkyním a) a b) tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 4.428,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování dvou účastníků řízení ve výši 3.360,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě převodem náhradního pozemku uspokojeného restitučního nároku ve výši 24.624,60 Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyň a) a b) je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 768,60 Kč. Ve vztahu mezi žalovanou a žalobcem c) odpovídá přijatý výrok tomu, že žalobci c) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
22. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyň a) a b), který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobkyně a) a b) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 5. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu