28 Cdo 2380/2024-823
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně FARMIX a.s., identifikační číslo osoby 251 85 209, se sídlem v Radomyšli 89, zastoupené JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalovanému Stanislavu Muškovi, identifikační číslo osoby 472 60 742, se sídlem ve Strunkovicích nad Blanicí, Velký Bor 6, zastoupenému Mgr. Václavem Kubičkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, o zaplacení 2 504 819 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 17 C 79/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2024, č. j. 19 Co 112/2024-799, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 12. 9. 2023, č. j. 17 C 79/2018-766, Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 504 819 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. Po projednání žalobkyní podaného odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 19 Co 112/2024-799, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu, všem jeho
výrokům, podala žalobkyně (dále i jako „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost (ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (jí dále formulovaných) otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešených, jakož i na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) nerespektoval judikaturu Ústavního soudu a tím porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces.
4. Dovolatelka kritizuje odvolacím soudem učiněný závěr, že účastníky uzavřená smlouva (ze dne 12. 5. 2016) je dle svého obsahu smlouvou o dílo, nikoliv smlouvou kupní (dle svého označení), který dle jejího mínění nerespektuje účastníky ve smlouvě projevenou vůli a je tak v rozporu s odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu; v důsledku přijatého závěru (jemuž dovolatelka vytýká i extrémní rozpor s výsledky provedeného dokazování) pak odvolací soud klade na žalobkyni (coby dodavatele) povinnosti, které ze smlouvou založeného právního poměru nevyplývají. Přitom dovolatelka rozporuje, že smlouvou sjednané plnění lze současně považovat i za zhotovení stavby, a že předmětem smlouvy o dílo ze dne 24. 3. 2017 mělo být plnění totožné s plněním podle již dříve uzavřené smlouvy (ze dne 12. 5. 2016). Dovolatelka je toho názoru, že jí poskytnuté plnění odpovídá smlouvě a že dodaná technologie (pracovní stroj) je plně funkční; jiný závěr i v tomto bodě považuje za rozporný s výsledky provedeného dokazování. Jako otázky dle jejího mínění v rozhodování dovolacího soudu neřešené pokládá, jsou-li pro smluvní strany při plnění uzavřené smlouvy závazné i specifikované části zadávací dokumentace, a má-li žalovanému dodaná (dovolatelkou konkrétně popisovaná) technologie povahu stavby ve smyslu občanského zákoníku. Současně namítá, že odvolací soud nedostál povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit, že se dostatečně nevypořádal s veškerou jí uplatněnou odvolací argumentací, čímž rozhodnutí zatížil vadou, jež v přítomné věci dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv a svobod a činí rozhodnutí nepřezkoumatelným.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. K dovolatelkou uplatněné argumentaci ve vztahu ke kvalifikaci stranami uzavřené smlouvy (ve světle soudy provedeného výkladu právního jednání) patří se připomenout, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu (právního jednání) dospěl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1150/2019).
10. Nejenom v rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že občanskoprávní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typické pro předchozí občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013), klade silnější důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z.; soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností; ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.; řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. Přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran.
11. Přiměřeně tu lze pak poukázat i na rozhodovací praxi týkající se výkladu projevu vůle při uzavírání smluv na základě výběrových řízení (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 698/2023, spolu s další tam odkazovanou judikaturou), při němž se přihlíží i k tomu, co právnímu jednání předcházelo, tedy i k okolnostem specifického způsobu kontraktačního procesu (mimo jiné i k zadávací dokumentaci a k tomu, že smlouva byla uzavřena ve specifickém režimu kontraktace v rámci výběrového řízení).
12. Odvolací soud se tudíž od ustálené rozhodovací praxe týkající se výkladu právního jednání nikterak neodchýlil, upřednostnil-li (oproti formálnímu hledisku, tj. označení smlouvy) skutečnou vůli (úmysl) jednajících, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností, kdy při výkladu projevu vůle přihlédl i k okolnostem předcházejícím uzavření smlouvy (k veřejné nabídce a s ní spojené zadávací dokumentaci).
13. K argumentu dovolatelky o adhezní povaze smlouvy a aplikovatelnosti § 557 o. z. lze připomenout, že k výkladu (ve smlouvě obsažného) nejednoznačného pojmu k tíži toho, kdo výrazu použil jako první, lze přistoupit (až) tehdy, jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel § 556 odst. 1 a 2 o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018, či usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 468/2021).
14. Posouzení, které konkrétní součásti měla žalobkyně na základě smlouvy (resp. smluv) žalovanému dodat, není řešením otázky hmotného práva podle § 237 o. s. ř., a správnost postupu, jímž soudy nižších stupňů dospěly v tomto směru ke svým závěrům, nebyla dovoláním úspěšně zpochybněna.
15. Je-li pak v dovolání předestřena otázka, má-li plnění poskytnuté žalobkyní na základě smlouvy ze dne 12. 5. 2016 povahu stavby, lze odkázat i na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2680/2023, v němž dovolací soud uzavřel, že o stavbu jde i v případě, kdy vzniká stavební a montážní technologií; i za situace, že jedna smluvní strana (zhotovitel) měla dodat vlastní věc a provést její montáž, zatímco druhá smluvní strana (objednatel) měla provádět přípravu staveniště pro stavbu, může jít o smlouvu o dílo, jejímž předmětem je zhotovení části stavby (podle § 2587 o. z.). Ani v tomto bodě (otázce) se tedy posouzení odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí.
16. Námitka dovolatelky o plné funkčnosti žalovanému dodané technologie a souladu poskytnutého plnění (jako řádného) se smlouvou (se zřetelem na její výklad) směřuje pak již ryze ke zpochybnění soudy učiněných zjištění, opřených v tomto směru i o výsledky expertního (znaleckého) dokazování (při rozporu účastníky předložených znaleckých posudků doplněného o odborné vyjádření VUT v Brně a zpracovaný revizní znalecký posudek Technické fakulty ČZU v Praze, z nichž se podávají zjištění o podstatných vadách žalobkyní dodané technologie, jež znemožňují její řádné užívání).
17. V dané souvislosti sluší se pak také připomenout, že revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto Nejvyšší soud neshledal, že by odvolacím soudem přijaté skutkové konkluze bylo lze kvalifikovat jako excesivní (že by zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy), nebo že při zjišťování skutkového stavu soudy nerespektovaly příslušné procesní principy (coby situace reprobované i rozhodovací praxí Ústavního soudu).
18. Relevanci (z hlediska přípustnosti dovolání) a důvodnost nelze přiznat ani námitkám o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a nedostatečnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vystihují vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). K měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí pak dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), k nimž lze pak připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle nichž nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
19. Výše uvedeným je tak odůvodněn závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.), v části směřující proti meritornímu rozhodnutí. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
20. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích II a III o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i ve výroku II o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li výslovně, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu), je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalovanému (k náhradě oprávněnému) v dovolacím řízení náklady nevznikly. 22. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu