28 Cdo 2383/2024-722
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Vimperk, IČO 63913232, se sídlem ve Vimperku, náměstí Svobody 46, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) město Vimperk, IČO 00250805, se sídlem ve Vimperku, Steinbrenerova 6, zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 243/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. března 2024, č. j. 19 Co 1396/2023-687, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. března 2024, č. j. 19 Co 1396/2023-687, se ve výroku I ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 10. 2023, č. j. 6 C 243/2015-661, potvrdil v části výroku I, v níž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 1807/7 v k. ú. Vimperk (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a zrušil jej v té části výroku I, v níž byla žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 2128 v k. ú. Vimperk, rovněž zamítnuta, a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že pozemek parc. č. 1807/7 v k. ú. Vimperk tvořil součást „areálu pro setkávání mládeže Vodník“, s nímž v 70. až 80. letech 20. století hospodařil Městský národní výbor ve Vimperku, který zde pořádal společenské akce, dovodil, že uvedené skutečnosti samy o sobě dokládají formální existenci práva hospodaření s předmětným pozemkem svědčícího národního výboru i ke dni 23. 11. 1990; současně, aniž se zabýval otázkou faktického hospodaření s pozemkem k 24. 5. 1991, uzavřel, že v posuzovaném případě byly naplněny zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva k pozemku ze státu na žalovaného 2) ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Byť se tím odvolací soud odchýlil od konkluzí soudu prvního stupně, jenž dovodil, že na žalovaného 2) pozemek nepřešel ze zákona (dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), nýbrž jej vydržel, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě o určení vlastnického práva státu k dotčenému pozemku vznesené dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, vyhovět nelze.
3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování zákonných podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec dle zákona č. 172/1991 Sb. (zejména podmínky faktického hospodaření s majetkem státu k 24. 5. 1991 – § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 291/2022. Vytýkala přitom, že odvolací soud právo hospodaření svědčící příslušnému národnímu výboru k 23. 11 1990 dovozoval ze stavu existujícího v 70. až 80. letech 20. století a že se nezabýval faktickým hospodařením s pozemkem ke dni 24. 5. 1991. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I zrušil.
4. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
5. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky vymezení zákonných podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
6. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
8. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
9. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba existence vlastnického práva státu, formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, a moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1052/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). K přechodu vlastnického práva se tedy vyžaduje kumulativní naplnění všech tří tam uvedených podmínek, tedy že jde o majetek, jenž náležel České republice, že ke stanovenému dni (23.
11. 1990) k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a že s tímto majetkem obec ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) fakticky hospodařila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010 – ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 96/11). Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření.
V rozsudku ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1767/2005, pak Nejvyšší soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, která vykládá pojem hospodaření v obdobném významu jako původní pojem „správa“, převzatý do § 6 vyhlášky č. 119/1988 Sb.; v rámci náplně pojmu správa je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu a opravy atd. Nelze tu vycházet pouze z právního titulu, ale je nutno zohlednit i způsob, jakým toto hospodaření reálně probíhalo (k tomu srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001). Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 902/2015). Znaky pojmu hospodaření tak může naplňovat i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008).
10. Odvolací soud výše citované judikatorní konkluze důsledně nerespektoval. Nezabýval se totiž formální existencí práva hospodaření s předmětným pozemkem svědčícího příslušnému národnímu výboru i k zákonem stanovenému rozhodnému datu 23. 11. 1990 (existenci práva hospodaření dovozoval toliko ze stavu existujícího v 70. až 80. letech 20. století) a zcela rezignoval na posouzení, zda žalovaný 2) s pozemkem (způsobem plynoucím z ustálené judikatury dovolacího soudu) fakticky (reálně) hospodařil ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991). Závěr odvolacího soudu o naplnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. parc. č. 1807/7 v k. ú. Vimperk ze státu na žalovaného 2) dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. jeví se být tedy přinejmenším předčasným, a tudíž nesprávným.
11. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. přistoupil ke zrušení výroku I rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
12. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). 14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 11. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu