28 Cdo 2474/2024-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalované Ireně Světinské, identifikační číslo osoby 025 24 732, se sídlem v Křečhoři, Kamhajek 24, zastoupené Mgr. Michalem Průžkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrské náměstí 1186/1, o zaplacení částky 991 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 236/2024 (dříve EPR 328573/2023), o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 28 Co 107/2024-22, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 28 Co 107/2024-22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Usnesením ze dne 30. 4. 2024, č. j. 28 Co 107/2024-22, Krajský soud v Praze (dále i jen „odvolací soud“) potvrdil usnesení Okresního soudu v Kolíně (dále i jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 3. 2024, č. j. EPR 328573/2023-11, jímž byl zamítnut návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu soudu prvního stupně ze dne 11. 1. 2024, č. j. EPR 328573/2023-6 [jenž byl žalované doručen do vlastních rukou dne 4. 2. 2024].
2. Odvolací soud – uváděje, že rozhodnutí soudu prvního stupně (o zamítnutí návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty) napadla žalovaná blanketním odvoláním, jež ani k výzvě soudu prvního stupně nedoplnila – se při posouzení omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu (na podkladě návrhu žalované z 15. 3. 2024, s nímž žalovaná spojila zmeškaný úkon a jenž odůvodnila zhoršením svého zdravotního stavu) ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala, že by trpěla takovými zdravotními potížemi (bolestmi) a byla natolik vyřazena z běžného života, aby nepodala prostřednictvím své datové schránky alespoň blanketní odpor v zákonem stanovené lhůtě.
Dodal, že omluvitelné jsou zpravidla okolnosti vyskytující se nepředvídatelně a náhle, není jimi trvale nepříznivý zdravotní stav. Jestliže se žalovaná dne 4. 2. 2024 přihlásila do datové schránky (jejímž prostřednictvím jí byl doručen zmíněný elektronický platební rozkaz), lze podle odvolacího soudu předpokládat, že byla schopna alespoň v omezené míře vykonávat činnosti související se svým podnikáním. V dalším období – pokračuje odvolací soud – „stav žalované de facto není znám“, až 4. 3. 2024 žalovaná navštívila zdravotnické zařízení, kde jí bylo diagnostikováno popsané onemocnění, pročež odvolací soud uzavírá, že žalovaná netvrdila a nedokládala žádnou skutečnost, již by bylo lze hodnotit jako důvod pro prominutí zmeškání lhůty (ve smyslu § 58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o.
s. ř.“).
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále i jako „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost (ve smyslu § 237 o. s. ř.) vymezila argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené; jako dovolací důvod ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Dovolatelka považuje za nesprávné, nepřihlížel-li odvolací soud k jí učiněnému doplnění odvolání a vyhodnotil-li odvolání jako tzv. blanketní, aniž by je však současně odmítl pro jeho vady. Vytýká, že se odvolací soud nezabýval všemi jí uplatněnými skutečnostmi, včetně okolností uváděných v podaném odvolání (jde-li o zdravotní důvody, pro které zmeškala lhůtu k podání odporu proti platebnímu rozkazu a jež považuje za omluvitelné). V postupu odvolacího soudu spatřuje dovolatelka i porušení jí ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobce podal k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhl jeho odmítnutí.
5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
6. Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
7. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro ně jinak neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
9. Podle § 58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.
10. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1573/2020) plyne, že za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, jest ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. Účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty – musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti, tj. toho, co lze v dané situaci omluvit. Vždy je však nutno mít na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3449/2020).
11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v závěru, že trvale nepříznivý zdravotní stav účastníka, jenž se v průběhu trvání lhůty k podání odvolání nezměnil, nelze považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty a že omluvitelným důvodem jsou zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, uveřejněné pod č. 99/2016 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 976/2017). Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly splněny podmínky aplikace ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
12. Pro závěr, zda žalovaný zmeškal lhůtu k podání odporu proti platebnímu rozkazu, nemusí být až natolik významné, kdy (v jakém okamžiku běhu lhůty – zda na jejím začátku, v průběhu či na konci) k uvedené události mělo dojít. Stanoví-li zákon k podání odporu proti platebnímu rozkazu patnáctidenní lhůtu, je v dispozici účastníka řízení, aby této lhůty stanovené ve prospěch ochrany svých práv využil. Nelze mu proto klást k tíži, že ho nepodal dříve (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, jakož i obdobně důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 396/01, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1376/2009).
13. Výše uvedená hlediska odvolací soud na podkladě skutkových reálií posuzované věci dostatečně nereflektoval, argumentoval-li tím, že žalovaná byla v určitý okamžik (s nímž se zde spojuje doručení písemnosti a od níž počíná lhůta k podání odporu) schopna se přihlásit do datové schránky, a tedy i v omezené míře vykonávat další činnosti, a aniž by vyhodnotil další žalovanou uplatněné okolnosti o jejím zdravotním stavu (jeho zhoršení) v době následující (kdy žalované plynula lhůta k podání odporu). Odvolacím soudem přijatý závěr (stran nedoložení omluvitelného důvodu pro prominutí zmeškání lhůty), odvíjející se od neúplného a z tohoto důvodu i nesprávného posouzení nelze proto považovat za přiměřený a v kontextu žalovanou uváděných okolností jde o závěr přinejmenším předčasný (aniž by tím však odvolací soud jakkoliv předjímal nové rozhodnutí odvolacího soudu po zohlednění všech žalovanou uváděných okolností).
14. S ohledem na ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., jež v případě přípustného dovolání ukládá dovolacímu soudu zabývat se tím, netrpí-li řízení zmatečnostmi (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) či jinými vadami ohrožujícími správnost rozhodnutí, prověřil Nejvyšší soud věc i z těchto hledisek. V tomto směru (vycházeje z obsahu dovolacímu soudu předloženého spisu) lze pak jako důvodné přisvědčit námitce dovolatelky stran postupu odvolacího soudu, jenž při rozhodování nesprávně vycházel z toho, že proti usnesení soudu prvního stupně bylo podáno včasné blanketní odvolání, které ani na výzvu soudu žalovaná nedoplnila.
15. Jak plyne z obsahu spisu, usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 3. 2024, č. j. EPR 328573/2023-11, byl zamítnut návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu. Proti tomuto usnesení podala žalovaná dne 28. 3. 2024 (včasné) blanketní odvolání avizujíc, že odvolání doplní do 14 dní. Usnesením ze dne 8. 4. 2024, č. j. EPR 328573/2023-18, soud prvního stupně vyzval žalovanou k doplnění odvolání, a to ve lhůtě 3 dnů od jeho doručení. Ze spisu dále plyne, že toto usnesení bylo žalované doručeno dne 9. 4. 2024 a téhož dne její zástupce z řad advokátů prostřednictvím datové schránky zaslal soudu prvního stupně (spolu s další přílohou, lékařskou zprávou) přípis nadepsaný „doplnění odvolání žalované ze dne 28. 3. 2024 proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 3. 2024, č. j. EPR 328573/2023-11“. Pokud tedy odvolací soud opomněl toto podání (nikterak se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, přičemž pod bodem 2 odůvodnění výslovně uvádí, že „proti napadenému rozhodnutí podala žalovaná včasné blanketní odvolání, které ani na výzvu soudu prvního stupně žádným způsobem nedoplnila“), zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a v níž i rozhodovací praxe Ústavního soudu spatřuje porušení práva účastníka na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 460/97, ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 217/06, ze dne 26. 4. 2017, sp. zn III. ÚS 2288/16). Pro posouzení, trpí-li posuzované řízení zmíněnou vadou, přitom není až natolik významné, došlo-li k opomenutí žalovanou učiněného podání (jen) v důsledku administrativního pochybení soudu.
16. Naproti tomu namítá-li současně dovolatelka, že v případě blanketního, odvolatelem nedoplněného odvolání (o takovou situaci – jak vysvětleno výše – však v přítomné věci nejde) nelze postupovat jinak, nežli odvolání odmítnout (v čemž dovolatelka spatřuje další pochybení odvolacího soudu v dané věci), přehlíží, že uvedený důsledek spojuje se toliko s vadným odvoláním (neobsahujícím žádné odvolací důvody) směřujícím proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé (viz § 212a odst. 2 o. s. ř.; z rozhodovací praxe dovolacího soudu pak např. usnesení Nejvyššího soudu 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 13/2004, ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3967/2010, a ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1834/2015), jímž ovšem usnesení soudu o návrhu na prominutí zmeškání lhůty (§ 58 o. s. ř.) není (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1965/2001, a ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2322/2011).
17. Protože napadené rozhodnutí – z důvodů výše vyložených – není správné (posouzení odvolacího soudu je neúplné, když řízení je současně zatíženo popsanou vadou ohrožující správnost rozhodnutí), a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
18. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
19. O případné náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1, věta první, § 224 odst. 1, § 243b a § 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 1. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu