28 Cdo 2668/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci
žalobce: Z., d. u. v., zastoupený advokátkou, proti žalované České republice –
Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Ostravě, pod sp. zn. 57 C 336/2005,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10.
2007, č. j. 8 Co 508/2007-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku
ve výši 5.300,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
výroku specifikovaného pozemku, a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním
posouzením. Žalobce měl na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §
80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť usiluje o to, aby byl jako
vlastník zapsán do katastru nemovitostí namísto žalované. V souzené věci se
jedná o případ, kdy žalobci, jemuž svědčilo právo trvalého užívání pozemku
podle § 70 hospodářského zákoníku a na němž se nachází budova v jeho
vlastnictví (č. p. 1439), požádal po nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb.
příslušný orgán ve lhůtě stanovené podle § 879c odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) o
změnu tohoto práva na právo vlastnické. Pro posouzení žaloby má především
význam posouzení opětovného zařazení § 879c obč. zák. do právního řádu České
republiky, když toto ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. Odvolací
soud vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8.
2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, a měl za to, že pokud nálezem Ústavního soudu
ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, byla zrušena část druhá zákona č.
229/2001 Sb., přičemž právními závěry uvedenými v odůvodnění tohoto citovaného
nálezu je soud vázán, pak došlo k obnovení stavu založeného § 879c, § 879d a §
879e obč. zák., a to s účinností od 1. 1. 2005. Žalobce splnil všechny podmínky
stanovené v § 879c obč. zák. pro změnu práva trvalého užívání k předmětnému
pozemku na právo vlastnické. V tomto směru není na překážku nabytí vlastnického
práva skutečnost, že v současné době je vlastníkem předmětného domu č. p. 1439,
a to jeho jedné ideální poloviny, osoba odlišná od žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí
je zásadně právně významné pro posouzení účinků výše citovaného plenárního
nálezu Ústavního soudu, přičemž se závěry dovozenými odvolacím soudem v tomto
ohledu zásadně nesouhlasí. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu.
Pokud zákonodárce ve stanovené lhůtě do 31. 12. 2004 nekonal a nevydal žádný
nový právní předpis, nemůže to mít vliv na tak podstatnou změnu v právním řádu
České republiky. Pokud tedy k 1. 7. 2001 nějaký právní předpis neplatil, pak
soudy musí rozhodovat podle tohoto právního stavu, jenž v daný den platil.
Jestliže soudy toto nerespektují, jedná se z jejich strany o znaky svévole,
která je v tomto případě ze strany soudů vyčítána zákonodárci. Žalovaná
navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobce vyjádřil s tím, že jak soud prvního stupně, tak i soud
odvolací dospěly na základě správně zjištěného skutkového stavu ke správným
právním závěrům. Žalovaná pouze opakuje své argumenty uplatněné již před
odvolacím soudem a žalobce se s nimi neztotožňuje. Žalobce jednoznačně
prokázal, že na základě hospodářské smlouvy mu vzniklo k předmětnému pozemku
právo trvalého užívání a že v souladu s § 879c odst. 1 obč. zák. se stal
vlastníkem předmětných nemovitostí. Zákonodárce nereagoval adekvátně na
zrušující nález Ústavního soudu, což znamená, že se ustanovení § 879c obč. zák.
opět stalo součástí právního řádu České republiky.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z
toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
V daném případě však napadené rozhodnutí výše uvedené podmínky nesplňuje, neboť
nejenže respektuje právní závěry obsažené ve shora citovaném nálezu pléna
Ústavního soudu, ale i následná četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se
dotčené problematiky (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp.
zn. 22 Cdo 2205/2005, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1.
2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23.
1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z
23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007;
ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo
518/2008; ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008; ze dne 29. 10. 2008,
sp. zn. 2356/2008; ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2443/2008 atd.), na něž
i v daném případě dovolací soud plně odkazuje. Dovolatelka žádné nové argumenty
ve svém dovolání nepřináší a dovolací soud nemá důvody se od právních závěrů v
těchto rozhodnutích dovozených odchylovat. Dovolací námitky představují pouhou
polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02,
kterým byla konstatována obnova stavu založeného ustanoveními § 879c až § 879e
obč. zák., a shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu.
Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti výroku, v
němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozhodnutí
o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno
do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.).
Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy
přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až §
239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o
nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti
nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o.
s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných
případů. Dovolání do nákladového výroku není přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty,
pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly
vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.
s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč
[srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004
Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč.
Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokátky, jež žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu