28 Cdo 2719/2024-485
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) D. K., a b) J. M., oba zastoupeni Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 390/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. června 2024, č. j. 10 Co 45/2024-454, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. června 2024, č. j. 10 Co 45/2024-454, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 10 Co 45/2024-454, rozsudek Okresního soudu v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 12. 2023, č. j. 3 C 390/2022-392, potvrdil ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků v k. ú. XY, XY, XY, XY a XY na
žalobce, a změnil jej toliko ve výroku II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), přičemž žalovaná eviduje restituční nároky žalobců na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež jim pro zákonné překážky nebylo lze vydat (§ 11 odst. 1 zákona o půdě), jako vypořádané (dílem poskytnutím náhradních pozemků, dílem poskytnutím finanční náhrady a dílem postoupením nároků).
Respektuje nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) v situaci, kdy v řízení nebyl zjištěn jednoznačný projev vůle žalobců vzdát se zbývajících (finančním plněním případně nevypořádaných) restitučních nároků, dovodil, že jejich nároky poskytnutím finanční náhrady zcela nezanikly. Vzdor tomu, že žalovaná od listopadu 2020 disponovala znaleckým posudkem Ing. Bureše (vyhotoveným ve věci M. S., odvozujícího své restituční nároky od totožného odňatého rodového majetku jako žalobci), nasvědčujícím tomu, že pozemky odňaté právnímu předchůdci žalobců byly nesprávně oceňovány jako zemědělské, ačkoliv měly být oceněny jako stavební, uzavřel však odvolací soud, že ve vztahu k žalobcům, kteří se přecenění začali domáhat teprve po uplynutí téměř dvaceti let a po roce 2005 se s nyní uplatňovanými restitučními nároky nepřihlašovali do veřejných nabídek pozemků, se žalovaná liknavě ani svévolně nechovala.
Žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k bezúplatnému převodu žalobci specifikovaných pozemků proto zamítl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu žalobci podali dovolání. Předestřeli otázku, zda žalovaná postupovala při uspokojování jejich restitučních nároků liknavě a svévolně. Měli za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1748/2022, ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, a ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3122/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Namítali, že odvolací soud náležitě nezohlednil své zjištění, že od listopadu 2020 žalovaná poté, co se seznámila se znaleckým posudkem Ing. Bureše, vědomě evidovala restituční nárok žalobců v nesprávné výši. Vytýkali též, že odvolací soud porušil zásadu rovnosti oprávněných osob v příbuzenském vztahu tím, že za téměř totožných skutkových okolností rozhodl ve věci žalobců odlišně než ve věci restitučního nároku jejich příbuzného M. S. Odkazovali přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, publikovaný pod č. 230/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20, publikovaný pod č. 217/2024 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, publikovaný pod č. 127/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, publikovaný pod č. 89/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vytýkali konečně, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení při hodnocení cesse části restitučních nároků na třetí osoby a neodůvodnil, proč při zjišťování okolností rozhodných z hlediska tohoto posouzení neprovedl některé žalobci navržené důkazy. Odkazovali přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, publikovaný pod č. 37/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky, zda postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců nesl znaky liknavosti a svévole, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
5. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu ve vztahu k nastolené otázce liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučních nároků dovolatelů nepodávají. Vytýkají-li dovolatelé vady řízení (neprovedení důkazů, jednoinstančnost řízení) při posuzování důsledků postoupení části restitučních nároků na třetí osoby, dlužno uvést, že zamítavý rozsudek odvolacího soudu na uvedených konkluzích založen není (žaloba nebyla odvolacím soudem zamítnuta z důvodu převodu restitučních nároků dovolatelů na třetí osoby, nýbrž z důvodu nedostatku liknavosti a svévole v počínání žalované), pročež vytýkané vady nemohly mít vliv na správnost rozhodnutí o věci.
6. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
7. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
8. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (reflektující i rozhodování Ústavního soudu – jak je uvedeno dále) je ustálena v závěru, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí „jiného“ zemědělského pozemku dle zákona o půdě je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. V případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu České republiky a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, odkazovaný dovolateli, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015).
10. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu, je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminující. Uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, či ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
11. Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu žalované, který bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaluje možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně žalované. Liknavost může mít i podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka; poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019).
12. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
13. Ústavní soud pak ve své judikatuře zdůrazňuje, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, publikovaný pod č. 16/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované.
Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, publikovaný pod č. 230/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
14. V nálezu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20, publikovaném pod č. 217/2024 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud – aniž by zpochybnil relevantní judikaturu řešící otázku uplatnitelnosti nároku oprávněné osoby na převod jiného zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků – obecným soudům vytkl, že ve svém hodnotícím závěru, lze-li postup žalované vůči tamním žalobcům (oprávněným osobám) při uspokojování jejich restitučních nároků považovat za liknavý či svévolný, nezohlednily všechny zjištěné okolnosti.
Stěžovatelé v této věci totiž od počátku řízení upozorňovali na to, že jsou právními nástupci spoluvlastníků původních nevydaných nemovitostí, přičemž spoluvlastnictví právních předchůdců stěžovatelů pochází od jejich společného právního předchůdce, který je zároveň společným předkem všech stěžovatelů. Ústavní soud nezpochybňoval, že restituční nárok každého ze stěžovatelů má samostatnou právní povahu a každý stěžovatel s ním může disponovat podle svého uvážení. Nelze však odhlédnout od okolnosti, že jednotlivé restituční nároky stěžovatelů mají svůj společný původ v jejich rodovém majetku vybudovaném právními předchůdci stěžovatelů.
Až následným plynutím času (a úmrtím oprávněných osob) došlo k jejich fragmentaci na jednotlivé stěžovatele. Právě tato specifická povaha předmětných restitučních nároků vyžaduje, aby k nim nebylo přistupováno rigidně. Ústavní soud uzavřel, že v situaci, kdy obecné soudy nezohlednily mimo jiné společný původ restitučních nároků jednotlivých žalobců, postupovaly přespříliš formalisticky a neadekvátně k oprávněným osobám a tudíž nesouladně s východisky restitučního zákonodárství, čímž bylo porušeno právo stěžovatelů (žalobců) na soudní ochranu a nebylo ochráněno jejich legitimní očekávání, že jim bude poskytnut přiměřený náhradní pozemek, plynoucí z nároku založeného rozhodnutími žalované (státu; srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 240/2022).
15. Odvolací soud výše citované judikaturní závěry důsledně nerespektoval. Při hodnocení liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců totiž náležitě nezohlednil své zjištění, že žalovaná již od listopadu 2020 disponovala znaleckým posudkem Ing. Bureše (vyhotoveným ve věci M. S., odvozujícího své restituční nároky od totožného odňatého rodového majetku jako žalobci), nasvědčujícím tomu, že pozemky odňaté právnímu předchůdci žalobců byly nesprávně oceňovány jako zemědělské, ačkoliv měly být oceněny jako stavební. Uvedené zjištění přitom nekonfrontoval s ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž za projev liknavosti a svévole žalované jest považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků, a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách pozemků. Patřičné konkluze (ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20) odvolací soud nevyvodil ani ze zjištění, že restituční nároky žalobců a oprávněného M. S., v jehož případě soudy přistoupily k přecenění restitučních nároků, označujíce postup žalované při jejich uspokojování liknavým, mají totožný původ v rodovém majetku společného předka, zesnulého V. F. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3122/2021), jenž implikuje (za souměřitelných skutkových okolností) obdobný způsob uspokojení restituentů. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem (jeho úvahy o absenci liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců) jeví se být (pohledem citované judikatury) přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné.
16. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
17. Odvolací soud bude ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. 1. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu